Farář, básník a horolezec Ludvík Lát, první český pokořitel kavkazského Elbrusu a Kazbeku

Čeští všudybylové – pokračující ve stopách českého františkánského mnicha Odorika (Oldřicha) z Pordenone[1], jenž už počátkem 14. století během cesty do Číny zdolával hindúkušské a himálajské hřebeny – se, pochopitelně, i v kavkazských horách potulovali přinejmenším od poloviny 19. století.

Za pionýra kavkazského alpinismu z řad našich krajanů může být považován například profesor Bedřich Kolenatý (Prof. MUDr. Friedrich Anton Kolenati; 1813-1864), zoolog, botanik, geolog, cestovatel a lékař, vysokoškolský pedagog a člen Královské české společnosti nauk, který z pověření petrohradské akademie věd prováděl přírodovědecký výzkum oblasti východního a centrálního Kavkazu a v r. 1844 se pokusil vystoupit na Kazbek (5047 m).

V letech 1881 a 1902 Kavkaz navštívil profesor zeměpisu a cestovatel Emanuel Fait (1854-1929), který své poznatky zvěčnil v knize Kavkaz – jeho přírodní krásy, poměry národohospodářské, národopis a místopis[2], jež výrazně přispěla k prvotnímu obeznámení českých čtenářů s přírodními podmínkami a kulturou národů Kavkazu.

V letech 1910 a 1912 působil na Kavkaze entomolog Jan Roubal[3] a v období let 1913-14 se zde zabýval zoologickým výzkumem botanik a horolezec Jiří Komárek.

Za skutečného průkopníka českého alpinismu na Kavkaze lze považovat evangelického faráře, kantora, básníka, spisovatele, cestovatele a horolezce Ludvíka Láta, který v letech 1909-1921 zdolal kavkazské velikány Dychtau, Elbrus a Kazbek, na jejichž vrcholech zanechal hrst prsti ze svého rodného kraje, Podřipska.

Tento obdivuhodný muž, který se narodil 4. 8. 1875 v obci Ledčice pod Řípem, poblíž Mělníku, se dostal počátkem 19. století na Kavkaz v rámci náborové akce ruských úřadů, usilujících o modernizaci zdejšího školství. Jmenovitě reformu gymnázií v letech 1864-1871, kterou komplikoval nedostatek učitelů klasických jazyků (latiny a starověké řečtina, jež se staly hlavními předměty gymnaziálních osnov), ale i evropských jazyků moderních.

Pro mladého kazatele, syna vzdělaných rodičů, evangelického kazatele Antonína Láta a Eleonory Látové, rozené Kašparové, nebyl hlavní motivací pro rozhodnutí přesídlit na Kavkaz ani tak nabízený plat[4], jako spíše nespokojenost s politickými poměry v Rakousko-Uhersku a jeho panslavistické cítění.

Ne nadarmo byl vnukem vlasteneckého kněze Jana Kašpara, který byl v revolučním roce 1848 jedním z táborových řečníků na Řípu a účastnil se i povstání v Praze. Dle Ludvíka Láta: „… Dědeček, farář Jan Kašpar… po nezdařilé revoluci v roce 1848 skrýval některé pražské revolucionáře ve farním sklepě, mezi nimi také J. V. Friče.“

Ludvík Lát odešel do Ruska hlavně proto, že poté, co vystudoval teologii v Basileji a ve Vídni, odmítl totiž složit slib věrnosti habsburské monarchie, a tudíž mu byla uzavřena cesta ke kariéře v c. k. státní správě.

A pokud si z nabídky volných učitelských míst vybral právě Kavkaz, šlo o jeho srdeční záležitost.

Lásce k horám totiž propadl Ludvík Lát již během studií ve Švýcarsku, kde započal s horolezectvím v Alpách, následujíc svůj vzor, papeže Pia XI., který se výrazně zapsal nejen do dějin církve (mj. rozhodným postojem vůči nacismu i bolševismu), ale i do historie alpinismu. Ještě jako Ambroge Achille Ratti totiž realizoval v Alpách řadu náročných výstupů i prvovýstupů.

(Třeba v r. 1890 se dvěma dalšími horolezci objevil novou, tzv. „italskou“ cestu pro sestup z nejvyšší evropské hory – Mont Blancu.)

Není divu, že během období, kdy působil jako profesor gymnázia v Nalčiku a Pjatigorsku – tj. městech ležících de facto na úpatí Velkého Kavkazu – se Ludvík Lát opakovaně vydával na horské túry.

Ve svém článku „Výstup na Kazbek a Elbrus“, publikovaném ve věstníku Klubu alpinistů českých Horolezec č. 1/1940, se poeticky vyznává ze svých pocitů následovně:

"V dobách mladosti mne zlákali k sobě horští velikáni kavkazští, s nimiž mi bylo popřáno se dobře seznámit, když jsem působil v Rusku co profesor. Z krásného lázeňského města Pjatigorsku, v němž žil několik let ruský básník Lermontov, jenž v něm také zemřel, bylo možno podnikat výlety do horského údolí jen nevelice vzdáleného.

Při jízdě vlakem do města Vladikavkazu (přejmenovaném po sovětském předáku na město Ordžonikidzovo), zjevila se vždy zraku mohutná, velkolepá hradba kavkazských vrcholů, přesahující u některých výši pěti tisíc metrů. Nejvíce z nich mne hned očarovaly vrcholy nejvyšší hory Kavkazu, Elbrusu, z nichž jeden, jihovýchodní, má výšku 5593 m, a severozápadní jest ještě o třicet pět metrů vyšší….“

Mezi léty 1910-1914 se páter Lát třikrát pokusil zdolat i samotný Elbrus. Teprve na třetí pokus se mu podařilo (v doprovodu místních průvodců) zvítězit nad dvouhlavým obrem. Zdolat hlavní, východní vrchol Elbrusu (5633 m)[5]:

"Teprve můj třetí výstup od severovýchodu se podařil, ale pomohl mi při něm jako dobrý přítel severovýchodní vítr, jenž nadnášel a popoháněl při celém výstupu, jehož počátek, první den, jsme vykonali z vesnice Urusbieva na koních do blízkosti ledovců ve výši asi 3200 metrů. V pohodlném nočním táboře, do něhož nám koně vynesli stan a houně, topivo i potraviny, jsme nabrali sil k namáhavému výstupu po ledovcových morénách a ledovcích až k firnovému poli ve výši asi 4000 metrů, z něhož se zvedá vlastní homole hory.

Po jejích ledových úbočích stoupali jsme se železy na nohách a spacím vakem na zádech až ke skalám ve výši 4800 metrů, kde jsme přenocovali v mrazu pod divukrásným hvězdným nebem. Ještě před svítáním, zanechavše všecko v bivaku, vydali jsme se na vrchol severozápadní, podporováni stále vanoucím severovýchodním větrem. Šlo se i v řídkém vzduchu poměrně lehce a bez zvláštních potíží jsme se dostali na vrchol, na němž jsem také nechal v lávové rozsedlině hrst podřipské země.

Úchvatný byl pohled na mlhy a mraky, jež vyplňovaly údolí, nad nimi bylo ovzduší čisté. Pohled na vrcholy hor, jež z ranní mlhy vystupovaly k temné modré obloze, nepopsatelné krásný, ale jestliže jsme se měli dostat do našeho prvního tábora, ještě, než sníh zvlhne, nesměli jsme se zdržovat dlouho. Bez nehody jsme dostihli našeho ,velkého' tábora, v němž jsme si odpočinuli po výstupu, jenž přece si jen vyžádal velké množství sil. Rád vzpomínám na tento výstup, pohádkově krásný vrchol a na hrst české země, kterou jsem tam zanechal.

Poutníče, uzříš-li ledovou výši velebné hory a skal rudých lem, vzpomeň si na zem, jež v oblačné výši spočívá, chráněna před světa zlem! Vzpomeň si, vzpomeň na českou zem, na klenot nejdražší, na rodnou zem.“

Tímto českým prvovýstupem se Ludvík Lát nesmazatelně zapsal do kroniky českého horolezectví. Jeho výkon několik dalších desetiletí žádný z jeho krajanů nedokázal zopakovat. Páter Lát se ovšem zasloužil rovněž o zprostředkování informací o Kavkaze české veřejnosti. (O svém tamním pobytu napsal mj. poutavý literární cestopis Na Kavkaze, který vyšel v r. 1926.)

Není ostatně divu, že páteru Látovi tak učaroval severní Kavkaz a jmenovitě Přielbrusí. Jelikož jsem ho rovněž trochu poznal, sám vím, že se tento kraj hor, kaňonů a vodopádů dýchá nezaměnitelným kouzlem.

Stačí jen navštívit např. dolinu Džily-Su, s několika vodopády, obřími kamennými hřiby a jehlanovitými skalními věžemi, aby člověka zdejší fantastické až magické scenérie naprosto uchvátily.

Viz třeba moje fotoalbum Podzimní KAVKAZ 2017

Krátce po návratu posledních čs. legionářů se vrátil do svobodné vlasti i páter Lát. Vstoupil do nově zformované Církve československé[6] a následně působil jako její duchovní nejprve v rodné obci, poté na mnohých dalších místech. Své působení v Ledčicích literárně zpracoval v knize Na ledčické faře, kterou vydal vlastním nákladem v roce 1927.

Např. v letech 1926-1927 stál v čele českobudějovické náboženské obce, v období let 1928-1930 vyučoval zase náboženství na gymnáziu v Litovli. Zároveň publikoval své básně ve vlasteneckém tisku:

Vydal i básnickou sbírku „Avia - letecké básně a písně“

Po celý život se držel latinského kréda Verba movent, exempla trahunt – „Slova povzbuzují, příklady táhnou“.

Zemřel 3. 8. 1947 v Uhlířských Janovicích, den před svými dvaašedesátými narozeninami.

Na objevitelskou a popularizační činnost pátera Láta a dalších v úvodu jmenovaných průkopníků na Kavkaze navázali naši cestovatelé a československé horolezectví až po skončení II. světové války.[7]

-------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Františkánský mnich českého původu Odorik z Pordenone (1285-1331) během mise, trvající od r. 1316 do r. 1330, navštívil z pověření papeže Jana XXII. Persii, Čínu a Tibet. Své zážitky shrnul ve spisu Popis východních krajů světa, který patřil v Evropě k nejčtenějším cestopisům své doby.

[2] Matice česká, 1895.

[3] Jan Roubal (1880-1971), entomolog světového formátu, středoškolský pedagog, mj. v letech 1919-1938 ředitel dívčího gymnázia v Banské Bystrici.

[4] Plat gymnaziálního učitele v Rusku byl tehdy až dvakrát vyšší než v Rakousku.

[5] Nižší západní vrchol je vysoký 5621 m.

[6] Církev československá vznikla 8. ledna 1920.

[7] První československá horolezecká výprava zamířila na Kavkaz v r. 1957. Patnáctičlenná skupina horolezců z Brna (oddíly Slavia a Zbrojovka) uskutečnila několik výstupů v oblasti Bezengi, včetně zdolání hory Dychtau a prvovýstupu na bezejmenný štít, který nazvali Pik Brno.

=====================================================

ZDROJ:

F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, 3. díl.

(ISBN 9788082360038; str. 85-88)

Podrobnosti: http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm

http://www.cadpress.sk/sibir2017ukazky.htm

http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm

CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm

FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal

YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK

https://www.youtube.com/channel/UCyCn5q8oiZ50VICa7PQmaPA

https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9×3QSYZthlE1bfmYelNolEi

http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

http://www.cadpress.sk/medialni_ohlasy.htm

================================================================

Regionem Idel-Ural aneb Neznámá Evropa a připomínka našich pozapomenutých tradic

Hledání kavkazské Šambhaly.Okultisté z NKVD, záhadné lebky a tajný nacistický aerodrom pod Elbrusem

Tajemné balkarské Elťjubju aneb kavkazské Město mrtvých

Masakr v Balkarii - kapitola z historie sovětských zločinů a ruské genocidy kavkazských národů

Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu

Podíl Sovětů a západních Spojenců na osvobození světa, mýtus o „osvoboditelské roli“ Rudé armády

Rusko na cestě od komunismu k fašismu aneb Morbidní ruská mocenská i mentální kontinuita

Beslanský masakr, jeho podivné pozadí a utajení aktéři za kulisami

Vražda mého kamaráda Ruslana Magomedragimova - pro mě důvěrně blízká epizoda krvavé činnosti Putinovy FSB

Jak mě osud zavál do kavkazského náborového střediska Vagnerovy armády

Pohanská oslava Novoletí 7527 aneb Slavjanský svátek Ovseň se sibiřskými starověrci

Tataři jako státotvorný element Ruského impéria a tatarské kořeny ruské kultury

Jiné Rusko aneb Čuvašské duchovní tradice

Marijské pohanství jako naše oživená minulost

Svět duchů, upírů a čarodějnic v mordvinské náboženské tradici

Zajatci Severu - trudný život obyvatel ruské Arktidy

Mystické sibiřské Okuněvo aneb Jiné Rusko

Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?

Udmurtské jazyčestvo – novopohanské reflexe starých ugrofinských duchovních tradic v Povolží

Federace anebo Žalář národů? Rusko jako relikt minulosti - poslední koloniální impérium

Panslavismus jako Trojský kůň ruského imperialismu aneb Falešné mýty o slovanském bratrství