Článek
Tohoto květnového dne se plavím již potřetí na nákladní lodi po Jeniseji.
Ve 13:30 proplouváme místem zvaným Osinovskie Ščjoki, nejužším místem Osinovské sistemy na 521. kilometru, kde je řeka znenadání sevřena mezi strmými skalními srázy zvanými ščjoki. Zde šířka řeky klesá z několika kilometrů na pouhých několik set metrů a obrovská masa vody je tak prudce stlačena mezi vysokými žulovými útesy. Vzhledem ke kolosálnímu objemu vody hromadící se v úzké průrvě zde prudce narůstá i hloubka, která tu dosahuje až 66 metrů, což je pro tuto řeku obrovské číslo.
Čtvrt hodiny nato, na 526. kilometru, následují legendární skalnaté ostrůvky Korablik a Baročka, jedno z nejmalebnějších jenisejských panoramat.
detail:
Tyto dva skalnaté ostrůvky nazvané podle jejich tvaru Korablik a Baročka (Кораблик и Барочку), náležející k nejproslulejším jenisejským scenériím, proslavila slavná sovětská píseň Aleksandry Pachmutové „Nad Jenisejem stojí mlha“[1] z filmu Sťastní lidé režiséra Dmitrije Vasjukova[2]. Ale jsou známé v celém kraji i díky stejnojmenné písni – „Korablik i Baročka“ – Jakova Chaskina a Lva Ošanina ze 70. let, oblíbené mezi zdejšími lodníky.
Pojmenování těchto ostrůvků vychází zřejmě z faktu, že za soumraku anebo vynořují-li se z mlhy, evokují jejich obrysy zdánlivé siluety parníku vlekoucího za sebou bárku (nákladní člun).
Korablik je skalnatý ostrůvek s vysokými strmými žulovým břehy a lesním porostem na vrcholu. Několik metrů od něj se nachází ostrůvek Baročka, který je naopak plochý.
Právě když okolo nich proplouváme, jako na zavolanou se mezi mraky proklubává sluníčko. Jen na 5 minut, což je však dostatečný čas, abych mohl pořídit několik snímků této romantické scenérie.
Toto místo není ovšem legendární jen díky své fotogeničnosti. Bohužel. Zmíněný ostrůvek Baročka je totiž mezi obyvateli okolních osad i jenisejskými lodníky znám i jako Lidožroutův ostrov, přičemž název je odkazem na morbidní události ze 40. let, které se zde odehrály.
Hlavní postavou tohoto příběhu je jistý Gorgorij Solovjov, recidivista, který opakovaně utíkal ze sovětských pracovních táborů (GULAGu). Po posledním útěku z lagpunktu Jenisejlagu[3] v okolí Turuchansku počátkem 40. let se Solovjov usadil na odlehlém ostrově Baročka na Jeniseji, kde následně žil několik let jako poustevník, hluboko v sibiřské tajze skryt mimo dosah sovětských úřadů.
Solovjov nežil na ostrově sám natrvalo. Protože mu chyběla společnost a pracovní síla, opakovaně vyrážel do okolních vesnic nebo k přístavištím, kde vyhledával osamělé ženy. Obvykle šlo o vdovy po padlých frontových vojácích, válečné uprchlice a další bezprizorné ženy, které přišly o domov a byly v zoufalé životní situaci.
Ženám se představoval jako zámožný lovec a zálesák, který má na ostrově hojnost jídla. Sliboval jim bezpečné útočiště před válečným bezvládím a poválečným hladomorem.
Jakmile ženu na ostrov Baročka přivezl, dotyčná zjistila, že je v pasti. Ostrov byl zcela izolovaný, obklopený dravým proudem Jeniseje. Útěk bez loďky nebyl odtud možný a tu si Solovjov hlídal jak oko v hlavě.
Během několika let takto na ostrov postupně nalákal nejméně tři ženy. Každou z nich nějakou dobu využíval k těžké práci a jako partnerku. Když však na podzim či v zimě začaly docházet zásoby jídla, Solovjov ženu zavraždil, její tělo naporcoval, maso nasolil a uložil do sudů a v průběhu zimy je konzumoval. Poté, co pečlivě zahladil stopy svého činu, vydal se na jaře na pevninu hledat „novou manželku“.
Solovjovův strašlivý řetězec vražd skončil až u čtvrté ženy. Ta zřejmě pojala podezření dříve, než ji stihl zabít, a nějak se jí podařilo z ostrova uprchnout. Podle jedné z verzí využila jeho opilosti a zmocnila se člunu, podle jiné se z ostrova dostala na provizorním voru během jeho nepřítomnosti, když odplul lovit na pevninu.
Každopádně dotyčná žena se zázrakem dostala na břeh, kde ji našli bloudit místní rybáři, kteří zalarmovali milici. Když policie na ostrov Baročka dorazila a provedla domovní prohlídku, v Solovjovově zemljance a ve sklepě objevila bečky s nasoleným lidským masem a stopy krve, v okolí pak zakopané lidské ostatky a kosti.
Pod tíhou důkazů se Gorgorij Solovjov ke všemu přiznal a detailně popsal, jak své tři předchozí ženy zavraždil a zkonzumoval. V r. 1947 byl odsouzen k trestu smrti a popraven.
Místní obyvatelé od té doby ostrovu Baročka dlouho neřekli jinak než Lidožroutův ostrov (Людоедский остров). [4].
Z ruských oficiálních zdrojů se toho ani dnes o těchto událostech mnoho dozvědět nedá. Není divu, ve své době úřady jakékoliv informace tajily v obavách ze šíření paniky. Jelikož se nejednalo o ojedinělý případ kanibalismu, byla veřejnost na podobné informace velmi citlivá. Dá se dokonce říct, že šlo o fenomén takřka typický pro první dekády sovětského režimu.
Ivan Vladimirov: „Hlad v Petrohradu“
A to nemám na mysli pouze obecně známé doložené případy kanibalismu během hladomorů v Povolží (1921-23) a na Ukrajině (1932-33) [5] v důsledků sovětské „agrární politiky“, anebo např. Nazinskou tragédii z roku 1933, kdy na jiném sibiřském ostrově na řece Ob došlo k masovému kanibalismu v důsledku hladomoru mezi tisíci vyhnanců deportovaných na pustý ostrov bez jakéhokoliv zázemí a zásob [6].
Oběti hladomoru v Povolží
Sovětští kanibalové z Buzuluku (1921)
Jestliže ve výše uvedených případech šlo o doprovodný jev „budování komunismu“, pak třeba případ kanibala z jenisejského ostrova Baročka byl exemplárním příkladem jiného strašlivého fenoménu, který by bylo možné nazvat kanibalismem „lidovým“ či „kriminálním“, jenž byl odrazem morbidní degenerace určité sociální vrstvy, postrádající základní lidské vlastnosti a instinkty.
Ruské zločinecké typy - ilustrace Georgije Kičigina (Zápisky z mrtvého domu, Omskij muzej Dostoevskogo)
Ruské zločinecké typy - ilustrace Vora Ivaniče
Šlo tzv. „běguny“, uprchlíky ze sibiřských trestaneckých lágrů v povodí řek Ob a Jenisej. Tito zločinci (recidivisté) plánující útěk ze sibiřských lágrů záměrně přibírali do party nějakého mentálně zaostalého či naivního spoluvězně, který neměl tušení o jejich skutečném úmyslu. Tento člověk pro ně pak na útěku sloužil jako „chodící zásobárna masa“ pro případ, že jim v pusté tajze dojde jídlo a nepodaří se nic ulovit. Jakmile zásoby došly, vězně označovaného jako „kráva“ (rusky корова – korova) zabili a snědli, aby sami přežili.
Trestanci na útěku z vězeňského tábora
Lágerní slang měl pro tyto „živé konzervy“ kromě výrazu „kráva“, i řadu dalších označení jako „selátko“ (кабанчик – kabančik), „konzerva“, případně „telátko“ (телёнок – těljonok) anebo prostě „maso“ (мясо– mjaso).
Zločinecké typy - Vor Ivanič
Kriminální vězni - katorga
Kriminální vězni
Fenomén útěku s „krávou“ (či „kabančikem“, „těljonkem“) je historicky velmi dobře zdokumentován, a to jak v oficiálních archivech sovětské tajné policie (NKVD/MGB), kam se dnes prakticky dostat nelze, tak ve vzpomínkách samotných vězňů.
Vzhledem k charakteru sovětského režimu se o těchto případech nesmělo na veřejnosti mluvit, avšak díky dočasnému otevření archivů v 90. letech a ze vzpomínek očitých svědků víme o konkrétních detailech a oblastech, kde k tomu docházelo nejčastěji.
V hlášeních velitelů táborů pro Moskvu se tyto činy eufemisticky označovaly jako „použití lidského masa pro obživu během útěku“. Archivy evidují desítky případů, kdy stíhací komanda NKVD (která prchající vězně lovila v tajze) dopadla skupinu recidivistů, u nichž v batozích našla nasolené nebo uzené kusy lidského masa. Zpětným vyšetřováním v táboře se pak potvrdilo, že chybějící části těl patřily spoluvězni, který s nimi prokazatelně utíkal.
Po pádu Sovětského svazu publikovali někteří historici (např. v časopisech mapujících zločiny stalinismu) výpovědi bývalých dozorců a vyšetřovatelů.
Ti vzpomínali na výslechy recidivistů, kteří se k praktikování „krávy“ otevřeně a bez výčitek hlásili. Pro profesionální zločince (blatnyje) měl politický vězeň nebo naivní prosťáček stejnou hodnotu jako hospodářské zvíře. Útěk z míst jako byla Kolyma či Tajmyr znamenal překonat stovky kilometrů liduprázdnou, mrazivou tajgou nebo tundrou bez možnosti doplnění jakýchkoliv zásob, což činilo z lidského masa pro kriminálníky jedinou šanci na přežití.
Nejslavnější a nejautentičtější popisy tohoto strašného fenoménu pocházejí od spisovatelů, kteří GULAGem sami prošli.
Třeba Varlam Šalamov, který strávil v lágrech na Kolymě mnoho let a popsal táborový život s mrazivou přesností např. v knihách Kolymské povídky[7] anebo Črty ze zločineckého podsvětí. V několika svých povídkách detailně rozebírá psychologii kriminálníků, kteří si vybírají „krávu“. Popisuje, jak oběť před útěkem záměrně dokrmovali (pokud měli možnost), chovali se k ní neobvykle přátelsky a slibovali jí skvělé společné perspektivy na svobodě.
Rovněž Aleksandr Solženicyn ve své monumentální knize Souostroví GULAG zmiňuje slangový výraz „kráva“, a uvádí, že pro bezcitné vrahy šlo o naprosto kalkulovanou a běžnou logistickou součást plánování dlouhého útěku.
Ostatně i Solovjov se údajně dopustil kanibalismu ještě před usídlením na Baročce, když s partou dalších vrahounů a jejich „krávou“ prchal z lágru. Není divu, že v kriminálním folklóru Sibiře a řeky Jenisej tak osoba Solovjova a motivy kanibalismu či trestaneckých útěků často splývají do různých pololegendárních příběhů, a že se z tohoto tématu stal fenomén.
Však proto, že šlo o fenomén a nikoliv jen ojedinělou morbidní epizodu, jsem se též u tohoto příběhu pozastavil.
---------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Rus.„Стоит туман над Енисеем“.
[2] „Šťastní lidé: Rok v tajze“ (rus. „Счастливые люди: Год в тайге“) je dokumentární film režiséra Dmitrije Vasjukova z roku 2010. Film zachycuje život lidí v izolované vesnici Bachta v sibiřské tajze na soutoku Jeniseje a řeky Bachta.
[3] Tento táborový komplex existoval v období let 1940–1941 a jeho jednotlivá oddělení (tzv. lagpunkty) byla rozeseta podél toku Jeniseje. Vězni těchto pobočních tábory byli využíváni pro těžbu dřeva a rybolov. Mezi Turuchanskem a ústím Podkamenné Tungusky byla podél Jeniseje zřízena řada menších lagpunktů, kde vězni které zajišťovali palivové dříví pro proplouvající parníky a lovili ryby pro zásobování severnějších průmyslových center (např. Norilsku).
[4] Ostrov ljudojeda.
[5] Jen oficiálně zdokumentovaných případů bylo přes 2500. Viz například český televizní dokument Jizva hladomoru se na Ukrajině stále nezhojila anebo můj článek Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk .
[6] V roce 1933 bylo na pustý Nazinský ostrov na řece Ob poblíž vesnice Nazino v Tomské oblasti v rámci sovětské deportační kampaně vysazeno bez jídla a jakéhokoliv náčiní nebo nářadí asi 6100 lidí. Z nich na 4000 během třinácti týdnů zemřelo v důsledku nemocí a hladu. Existují desítky zdokumentovaných tamních případů kanibalismu. Viz Stalinův Ostrov kanibalů: 6 114 lidí vysadili bez jídla, přežilo jich zhruba 2 000.
[7] Varlam Šalamov: Kolymské povídky (Původní název Колымские рассказы). Mladá fronta 1995; GplusG, 2011.
........................................
Další doporučené prameny:
Trestanci na útěku z vězeňského tábora
Bohužel současný ruský režim pokračuje na jedné straně v „retušování dějin“, cenzurováním svědectví minulosti a utajováním archivů, na straně druhé v postupné, stále otevřenější bagatelizací zločinů stalinismu a idealizací sovětské éry. Není divu, že podstatná část prostých Rusů dnes znovu vzhlíží s obdivem a úctou k osobě Stalina a Lenina, potažmo Dzeržinského a dalších zločinců.
Ruský národ se tak de facto klaní svým vlastním vrahům… vzdalujíc se krok za krokem evropské civilizaci.
Nepsaným mottem, premisou dnešní ruské společnosti je - PRAVDA NEBO VLAST.
Nedá mi, abych na tomto místě necitoval markýze de Custine, jehož postřehům pramálo ubrala na aktuálnosti skutečnost, že je učinil před 187 lety (resp. 140 let před Ajtmatovem): „O Rusech lze říci, že jsou intoxikovaní otroctvím. … Rusko je národ němých. Nějaký čaroděj přeměnil šedesát milionů lidí v automaty čekající na kouzelný proutek dalšího čaroděje, aby je znovuzrodil a oživil…“.[*]
----------
[*] Markýz Astolphe de Custine: Lettres de Russie / La Russie en 1839 (Dopisy z Ruska. Rusko v roce 1839.)
----------
Jakákoliv snaha o „normalizaci vztahů“ s Ruskem je tudíž jen projevem chorobné naivity anebo maskovanou kolaborací, a zákonitě vždy skončí stejně jako v případě stoletých pokusů o normalizaci vztahů s diktaturami v Rusku, Číně a KLDR 🙁 jejichž výsledkem je dnes po zuby ozbrojená nukleární Osa Zla … a Třetí světová na spadnutí 🙁 Stejně jako je nepravděpodobná rezignace Ruska na imperiální politiku, stažení ruské armády z okupovaných území a plné válečné reparace Ukrajině, stejně iluzorní je šance na normální vztahy s Východním Mordorem! Normalizovat vztahy s fašistickým Ruskem je obdobné, jako družba s Al-Kajdou, Hamásem a Hizballáhem. Pouze teroristé útočí na jaderná zařízení a obsazují atomové elektrárny (tj. kromě rusáků zatím nikdo jiný)!
V souvislosti s přetrvávajícími tvrzeními populistů a iluzemi některých naivních politiků o možnosti „normalizace vztahů s poválečným Ruskem“ mi nedá, abych necitoval hraběte Richarda Mikuláše von Coudenhove-Kalergi, jenž téměř před sto lety varoval evropské politiky, řka: „Dějiny staví Evropu před rozhodnutí: buď se povznese nad vzájemné nepřátelství národů a sjednotí se do konfederace, nebo padne za oběť ruské dobyvačnosti. /…/ Ruský imperialismus je daný jednou provždy. V okamžiku, kdy se mu naskytne možnost podřídit si Evropu, Rusko tuto možnost využije a uskuteční svůj sen, ať už bude rudé, či bílé.“[*].
[*] R. M. von Coudenhove-Kalergi: Pan-Europa. Wien 1923, str. 54-57 (česky Pan-Evropa. Aventinum, Praha 1926)
--------------------
Pro sluníčkáře, žijící stále v iluzi o „dobrých a zlých Rusech“, resp. představující si ony protagonisty brutální „diktatury proletariátu“ a jejích represivních složek jako nějaké zrůdy, které lze na ulici na první pohled identifikovat, doporučuji třeba článek Maxim Gorkij, přítel masových vrahů a obdivovatel GULAGu aneb Intelekt a talent ve službách ďábla nebo Z pašeráka a šmelináře generálem NKVD neboli Dávné kořeny dnešní ruské kleptokratické opričniny!
Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět 1
Jinak, pokud jde o krátkozrakost Američanů při opakovaném zachraňování Ruska před kolapsem, ruku si s nimi může klidně podat především Německo, a to ne jen za Hohenzollernů! Za Merkelové cvičilo totiž Německo ruské jednotky tak jako během sovětsko-nacistického spojenectví. Dokonce krátce před anexí Krymu!
Pro zajímavost (a speciálně pro naše levičácké blouznivce jako je s. Blaha, Konečná a stalinista Skála) připojuji i pohled na Rusko očima jejich idolu - Karla Marxe:
„Ruská politika je nezměnitelná. Měnit se mohou pouze ruské metody, taktika, způsob manévrování, ale polární hvězdou ruské politiky zůstává podmanění světa. V politice Ruska není žádný rys nápadnější než onen, který sleduje nejen své tradiční cíle, ale také způsob, jak jich dosáhnout. Neexistuje tah v současné politice, který by nebylo možné najít už v historii. Ruský medvěd bude schopný všeho, dokud ví, že ostatní zvířata se mu nebudou bránit. Existuje pouze jediný způsob, jak se chovat k mocnosti jako je Rusko – neukázat strach. Jestliže se Evropa dá na ústup, nebude to znamenat pouze porážku, ale bude to její trvalé ujařmení.“ - New York Daily Tribune, 1856.
Rodina Uljanovových z jejíhož středu vzešel jeden z největších zločinců novověku
===================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural (Výňatek, str. 81-92)
obalka_fidzi1prac02m
Podrobnosti:
Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik) pokusil jsem se zde shrnout nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty. Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistika, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování: Evangelium dezoláta: rychlokurz kritického myšlení pro rusofily a populisty - 1. část
A
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svými známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem oslovil koncem roku 2025 zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ve všech regionech Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
Doporučuji i mé další články:
Ruská „volební“ taškařice aneb Parodie na parlamentní demokracii v režii Kremlu - tragikomická vizitka putinismu
a pro vcítění do ruské mentální reality moje video-kanály:
Symbolika „Nového Ruska“
a tematická obrazová alba:
=================================================================
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
CV / Biografie: https://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Autor v ruinách arktické věznice Kalargon / Tajmyr
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
