Článek
Symbolika „Nového Ruska“
Podivuhodné je, že nejen mentálně slabší rusofilní dezoláti, ale i mnozí vzdělaní západní intelektuálové a politologové, navzdory všem poznatkům a staletým zkušenostem s Ruskem, mohou nadále vážně uvažovat o nějaké poválečné normalizaci vztahů s chimérickým „Novým Ruskem“.
Spoléhat na nějaký zásadní „přerod“ ruské společnosti nebo demokratizaci režimu je mírně řečeno iluze, nemohu-li už použit expresivnějšího výrazu.
...
RUSKO = Východní Mordor posedlý žlučovitou ideologií surového buranismu.
Co to je za národ, jenž staví pomníky vlastním tyranům, žije jen v nenávisti vůči okolnímu světu, opovrhuje individualitou a je hrdý na své okovy, schopnost ničit a vlastní prožité utrpení?
Obecně lze říci, že ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím, ALE kořeny jeho údělu jsou hlubší - spočívají v jeho mankurtovské mentalitě (přičemž můžeme jen spekulovat do jaké míry je ona mentalita příčinou a do jaké míry důsledkem nastolení někdejšího zrůdného bolševického režimu v Rusku).
Jak říká třeba Čingiz Ajtmatov: „Člověk bez vzpomínek na minulost, zbavený historické zkušenosti svého národa i jiných národů, se nachází mimo historickou perspektivu a je schopen žít jen dnešním dnem. “
Nedá mi, abych na tomto místě necitoval markýze de Custine, jehož postřehům pramálo ubrala na aktuálnosti skutečnost, že je učinil před 187 lety (resp. 140 let před Ajtmatovem): „O Rusech lze říci, že jsou intoxikovaní otroctvím. … Rusko je národ němých. Nějaký čaroděj přeměnil šedesát milionů lidí v automaty čekající na kouzelný proutek dalšího čaroděje, aby je znovuzrodil a oživil…“.[*]
----------
[*] Markýz Astolphe de Custine: Lettres de Russie / La Russie en 1839 (Dopisy z Ruska. Rusko v roce 1839.)
...
Jestliže Ajtmatov definuje v jeho románu Den delší než století [**] mankurta (dnešního žduna) jako bytost, která nepřemýšlí, ale žije v blažené poslušnosti ze dne na den – zbavena všech dilemat a odpovědnosti neohlíží se dozadu ani dopředu, nic si nepředstavuje, ničeho se nedožaduje, nic nemění, nic neanalyzuje, k ničemu nezaujímá stanovisko, nýbrž poslouchá a vykonává příkazy věrchušky, bez pochybností, bez výčitek svědomí – popisuje nám de facto ideálního sovětského občana.
------
[**] И дольше века длится день (1980), české vydání: A věku delší bývá den (Odeon, Praha 1983).
...
Není divu, že lůza celého světa tak vzhlíží dnes k Rusku jako k novému Jeruzalému. Vždyť právě v Rusku před 100 lety se poprvé v dějinách lůza zmocnila absolutní vlády nad zbytkem národa - na rozdíl od epizod revoluce francouzské trvale (resp. na celé generace) a navíc dokonce na 1/6 světa – stala se státotvornou složkou, nastolila vládu lumpenproletariátu („diktaturu proletariátu“). Dá se říci, že do slova a do písmene bylo tak naplněno krédo člena francouzského Národního konventu Bertranda Barèra z 5. září 1793: „Udělejme z teroru řád!“
Vítězství lůzy v Rusku bylo tak drtivé (a to i v doslovném smyslu toho slova), že po 70 letech devastace duchovního / intelektuálního potenciálu národa – systematickým vražděním, zastrašováním a vyháněním inteligence a duchovních autorit, ničením kulturního dědictví a masivní ideologickou indoktrinací – pozbyl ruský národ schopnost obrody i prostého soužití se Západem. Nebylo odkud čerpat, k čemu se vrátit, na co navázat – kromě bizarní směsi morbidní stalinistické nostalgie, velkoruského šovinismu a bigotního pravoslaví. Vykořeněné generace bez paměti a morálního / etického ukotvení jsou prostě mankurty postindustriální epochy, pro které je Západ jednoduše jiným, nesrozumitelným, potažmo nepřátelským vesmírem (asi jako pro naše Gottwaldovy pohrobky).
V případě „ruských patriotů“ z New Yorku, Berlína či Karlových Varů, resp. ruské horní třídy, která má možnost cestovat i přístup k informacím, samozřejmě nemůže být ani řeči o nedostatku informací či pomýlenosti. Projevují prostě jen typickou, přirozenou ruskou náturu, temnou stránku ruské duše, kterou prezentovali odedávna i ruští intelektuálové – od F. M. Dostojevského po Alexandra Solženicyna – kydající po návratu do Ruska špínu a opovržení na prohnilý a nemorální Západ, který je předtím přichýlil jako sobě rovné.
Velmi přiléhavá je Pithartova definice výše uvedeného postoje, jakožto „volby mezi vlastí a pravdou“, tragického dilematu, které je prokletím ruského národa.
Bohužel, třeba německý národ se podařilo denacifikovat, jelikož byl poznačen pouze ideologickou indoktrinací. Národ ruský je však patologický případ - zde spočívá příčina nekompatibilnosti v jeho mentalitě, která má zřejmě prapůvodní kořeny v oblasti amygdaly, potažmo DNA. Podrobněji k tomuto tématu již v mém článku Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi
Mimochodem, tragikomicky vyznívá, hlásí-li se naivně tzv. marxisté (nebo pseudomaxisté) typu Luboše Blahy či s. Konečné ke kremelskému režimu, jakožto naději lepšího světa, jestliže pohled jejich idolu - Karla Marxe - na Rusko souzní dnes takřka doslova s postoji současných "rusofobů":
„Ruská politika je nezměnitelná. Měnit se mohou pouze ruské metody, taktika, způsob manévrování, ale polární hvězdou ruské politiky zůstává podmanění světa. V politice Ruska není žádný rys nápadnější než onen, který sleduje nejen své tradiční cíle, ale také způsob, jak jich dosáhnout. Neexistuje tah v současné politice, který by nebylo možné najít už v historii. Ruský medvěd bude schopný všeho, dokud ví, že ostatní zvířata se mu nebudou bránit. Existuje pouze jediný způsob, jak se chovat k mocnosti jako je Rusko – neukázat strach. Jestliže se Evropa dá na ústup, nebude to znamenat pouze porážku, ale bude to její trvalé ujařmení.“ - Karel Marx, New York Daily Tribune, 1856.
Originální zdroj viz Collected Works of Marx and Engels Vol. 14. 1855-1856
Ale za pozornost stojí i další Marxovy výroky ohledně Ruska a vztahu Evropy k němu:
„Ptám se vás, co se změnilo? Zmenšilo se nebezpečí, které hrozí z Moskvy? Ne. Jen rozumová slepota vládnoucích tříd v Evropě dosáhla vrcholu. Především: politika Moskvy je neměnná, jak to doznal i její oficiální historik Karamzin.[177] Její metody, její taktika, její manévry se mohou měnit, ale polárka její politiky je stálice: vláda nad světem. Jen obratná vláda panující nad masami barbarů může v dnešní době osnovat takový plán. Jak napsal největší novodobý ruský diplomat Pozzo di Borgo během vídeňského kongresu Alexandrovi I., Polsko je velký nástroj pro uskutečnění světovládných plánů Ruska, ale zároveň i jejich nepřekonatelnou překážkou, dokud se Polák, unaven nesčíslnými zradami Evropy, nestane hrozným bičem v rukou Moskala. Nuže, ponechám-li stranou náladu polského lidu, ptám se: stalo se něco, co zkřížilo plány Ruska nebo paralyzovalo jeho činnost?
... Evropa si může vybrat. Buď ji jako lavina zavalí asiatské barbarství pod vedením Moskalů, anebo musí obnovit Polsko, zaštítit se tak před Asií dvaceti milióny hrdinů a získat čas k dokončení svých sociálních přeměn.“
Napsal K. Marx kolem 22. ledna 1867, Otištěno v „Glos Wolny“, čís. 130 z 10. února 1867, a „Le Socialisme“, čís. 18 z 15. března 1908.
Jak by dopadl Marx v marx-leninském Rusku
A jelikož třeba Luboš Blaha má blíže k Pol Potovi než k obdivovanému Marxovi, který ze srdce nenáviděl Rusko a ruskou brutální mentalitu, není žádný marxista, nýbrž pozér anebo choromyslný blouznivec.
Kdo obdivuje vrahouny typu Che Guevary a Stalina anebo ruský fašistický režim, tedy surové zlo, krutost a násilí – je prostě SATANISTA.
Blahova idea Marxe vypadá takhle nějak …
V souvislosti s přetrvávajícími tvrzeními populistů a iluzemi některých naivních politiků o možnosti „normalizace vztahů s poválečným Ruskem“ mi nedá, abych necitoval hraběte Richarda Mikuláše von Coudenhove-Kalergi, jenž téměř před sto lety varoval evropské politiky, řka: „Dějiny staví Evropu před rozhodnutí: buď se povznese nad vzájemné nepřátelství národů a sjednotí se do konfederace, nebo padne za oběť ruské dobyvačnosti. /…/ Ruský imperialismus je daný jednou provždy. V okamžiku, kdy se mu naskytne možnost podřídit si Evropu, Rusko tuto možnost využije a uskuteční svůj sen, ať už bude rudé, či bílé.“[*].
[*] R. M. von Coudenhove-Kalergi: Pan-Europa. Wien 1923, str. 54-57 (česky Pan-Evropa. Aventinum, Praha 1926)
☹️
Hořekujeme-li dnes nad tím, jak ruský fašistický režim vydírá a ohrožuje celý demokratický svět, měli bychom zpytovat svědomí a připomenout si, jak naivní a oportunistický Západ opakovaně zachraňoval, ba vypiplával onoho východního Molocha, který se nám dnes sápe po krku.
Barvy odpovídají politickému charakteru uvedených států
Všichni, kdo spolupracovali a kšeftovali v minulých desetiletích s Ruskem, pomáhali financovat jeho režim, budovat ruskou armádu a zbrojní průmysl, a to se týká především USA a Německa, takže americká pomoc Ukrajině a východní Evropě proti Rusku nebyla a není žádnou charitou nýbrž daní za předchozí naivitu, oportunismus a politické chyby.
Viz rovněž článek „Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk“.
Jinak, pokud jde o krátkozrakost Američanů při opakovaném zachraňování Ruska před kolapsem, ruku si s nimi může podat především Německo, a ne jen za Hohenzollernů!
Za Merkelové cvičilo totiž Německo ruské jednotky tak, jako během sovětsko-nacistického spojenectví. Dokonce ještě krátce před anexí Krymu! A nyní se Němci podivují, že se objevují temné mraky nad Evropou a ruská pátá kolona tam sahá po vládních křeslech.
Mimochodem, gaučoví experti a stratégové ještě stále nechápou, že není žádný protimluv, hovoříme-li o krachujícím Rusku, neschopném vyhrát ani válku proti Ukrajině, a zároveň o jeho nebezpečností! Však i smečka hyen či rosomáků (potažmo žhářů anebo teroristů), neschopných porazit silnějšího protivníka, může záškodnickou teroristickou taktikou hybridní války (diverzí, sabotáží) škodit a ničit - viz Hamás, Hizballáh, Boko Haram či Al-Kajda!
Zatímco ruský šváb Fico mluví o plánu Západu zničit Rusko a z útočníka dělá oběť, ve skutečnosti jen nadále přetrvává odvěký ruský sen o světovládném impériu a další útok na Evropu bude téměř jistě následovat.
Takže nyní nastal nejvyšší čas na spuštění nové „Železné opony“, nezbytnost Velké evropské zdi na hranici civilizací je jednoznačná
Pokud opravdu ještě někdo věří, že ruská společnost má mentální kapacitu propracovat se nějak k demokratickému systému, „Novému Rusku“, pak neví vůbec nic o ruské historii ani současném stavu ruské společnosti.
Zatímco v čele ruské pravoslavné církve stojí někdejší agent KGB a Putinův poskok patriarcha Kirill alias „Michajlov“, ruská rozvědka označila konstantinopolského patriarchu za antikrista … lze najít ještě absurdnější ukázku choromyslnosti ruského režimu? Připomíná to bizarní ruská vyhlášení o denacifikaci Evropy za situace, kdy nejsilnější neonacistické hnutí působí právě v Rusku. Nehledě na skutečnost, že
1) mezi bolševismem / stalinismem a nacizmem není žádný rozdíl pokud jde o metody a spáchané zločiny;
2) současný ruský režim naplňuje všechny rysy režimu fašistického. Resp. že Rusko představuje jen nový typ fašismu …
Hlavně, že nejeden z našich „analytiků“ a „politologů“ se ještě před 10 lety pohoršoval, anebo ťukal na čelo, když jsem tehdy publikoval článek Rusko na cestě od komunismu k fašismu aneb Morbidní ruská mocenská i mentální kontinuita .
Rusko na cestě od bolševické diktatury k diktatuře fašistické
Však řada ultranacionálních a monarchistických organizací v dnešním Rusku se hlásí veřejně k historickému odkazu černosotněnců. Usilují o obnovu ruského impéria, potlačení západních vlivů a návrat ke striktnímu pravoslavnému konzervativismu, postaveném na třech hlavních pilířích carského Ruska: samoděržaví (absolutní monarchie), pravoslaví a velkoruský šovinismus. [1, 2, 3].
A oprašování tradic Černé sotni (v originále Čornaja sotnja) jejími pohrobky, ať už se označují jako černosotněnci anebo prostě jako „patrioti“, nepředstavuje žádný mírumilovný, romantický folklór, nýbrž oživenou tradici krajně pravicového, ultranacionálního a antisemitského hnutí existující v carském Rusku na počátku 20. století. [1, 2]
Někdejší černosotněnci nebyli jen fanatickými stoupenci dynastie Romanovců, ostře vystupujícími proti jakýmkoli demokratickým reformám, ústavě či oslabení carské moci. [1, 2]!
Toto hnutí nebylo pouze politické, ale projevovalo se i přímým pouličním násilím, obdobně jako nacističtí šturmeři ve 30. letech. I ruští černosotněnci nechvalně prosluli organizováním masových protižidovských pogromů, útoky na liberální intelektuály, studenty a národnostní menšiny. [1, 2]
A touto atmosférou je prodchnuta i dnešní ruská společnost, která mentálně osciluje mezi neostalinistickou nostalgií, xenofobním šovinismem, bigotním pravoslavím a synkretickým slavjanským okultismem - viz Slavjanská mytologie, slovansko-árijské védy a mytičtí bohatýři ve službách ruského nacionalismu.
Pohanské obřady v Okuněvu - oslavy slunovratu
Ruské demokratické hnutí je jen zbožné přání … v tom se shodují všichni znalci Ruska, včetně ruských intelektuálů, jak svědčí výroky řady z nich:
Nigel Gould-Davies: Koloběh tyranie: Ruská exilová opozice si jen dělí kůži nezabitého medvěda, systém ale nespraví
Ale to, že Rusové jsou evropští mistři v sebedestrukci … a Rusko spěje k sebezničení… , nás asi příliš utěšovat nemůže, jelikož ti kremelští šílenci mohou s sebou do propasti stáhnout i nás.
„Sebevražedný, destruktivní prvek je v ruské kultuře a mentalitě převládající.“ — Varuje Igor Pomeranzev.
Jak prohlašuje ataman Donského vojska Alexej Kelin: „Ani revolucí, pučem ani zavražděním Putina se v Rusku nic nevyřeší.“
A já k tomu dodávám, že pád Putlera nebude začátkem lepšího, kompatibilního nebo dokonce demokratického Ruska, ale začátkem ruského „období warlordů“ bez reálné fungující centrální moci! Jako v Číně po r. 1912! Tzv. „Éra vojevůdců“ byla obdobím v historii Čínské republiky mezi lety 1912 (1916) a 1928, kdy byla kontrola nad zemí rozdělena mezi soupeřící vojenské kliky armády Pej-jang (Beiyang) a další regionální frakce. Navzdory oficiálnímu konci této éry v roce 1928 si několik válečných vůdců udrželo svůj vliv i během 30. a 40. let 20. století, což vedlo k událostem, jako byla válka na Centrálních pláních v letech 1929–1930, v níž se bývalí váleční vůdci Jen Si-šan ze Šan-si, Feng Jü-siang a Li Cung-žen z Kuang-si (Feng Jü-siang a Li Zongren z Kuang-si a Yan Xishan ze Shan-si) vzbouřili proti Čangovi (Čang Cung-čchang).
Nadvláda bývalých válečných vůdců nad regiony byla pro nankingskou vládu problematická i během druhé čínsko-japonské války a čínské občanské války a přispěla ke konečnému vítězství komunistů v roce 1949.
Zrovna tak v Rusku se může kdykoliv někde v Povolží, na Kavkaze nebo na Sibiři objevit nový generál Lebeď nebo Dudajev, a naši slovutní prognostici a politologové - vycházející nadále z falešné západní představy Ruska - budou opět překvapeni sledem událostí, jako onehdy v únoru 2022 !
Odpůrci putinského režimu jsou sice schopni dosáhnout jeho zhroucení, ale díky své početnosti a roztříštěnosti nemají síly nastolit režim nový, natožpak diametrálně odlišný. Než zásadní přeměna politického systému je daleko pravděpodobnější dlouhotrvající období bezvládí, chaosu, případně i občanské války a separatismu.
To připouští i Prof. Andrej ZUBOV: „Výsledkem války bude rozpad Ruského impéria“
Varianta geopolitického uspořádání Eurasie po rozpadu ruského impéria
Separatistické hypotézy: https://www.youtube.com/watch?v=9r5vVORMrr8
O ruských volbách jako cestě k demokratizaci nemá ani smysl uvažovat.
Ruské volby - policejní manévry, Omsk 2016
Už jen z obecných faktů o složení oficiálního ruského politického spektra vyplývá chmurná perspektiva pro Rusko i svět. Zvláště s ohledem na vítězství proruské rudo-hnědé AfD v německých krajinských volbách, ruku v ruce s posilování ruské páté kolony po celé Evropě za mlčenlivého přihlížení evropských vlád, politiků i úřadů a zákonodárců.
Momentálně parlamentní strany jsou asi takovou zárukou demokratického směřování jako naši třešničkáři. Komunisté, Žirinovského LDPR a Spravedlivaja Rossija se liší od Putinova Jednotného Ruska jen tím, do jaké míry hodlají obnovit Sovětský svaz či Ruské impérium, resp. hodlají-li znovu připojit jen Donbas anebo rovnou celou Ukrajinu, resp. i Finsko a Aljašku.
Však třeba Spravedlivaja Rossija (Spravedlivé Rusko) vznikla sloučením prokremelských levicových partají: Rodiny, Ruské lidové strany, Ruské strany života a Ruské strany důchodců, a nebýt odmítavého postoje komunistů, bylo by se dávno sloučilo i s Komunisty Ruska a Komunistickou stranou RF.
Pro charakteristiku strany Ruští patrioti[301] stačí, že vznikla odštěpením od Komunistické strany RF. Od ní se také liší de facto jen tím, že její program obsahuje i radikálně nacionalistické prvky.
Totéž v bledě růžovém (i když by sedělo spíše označení hnědo-rudé) představuje Nacionálně bolševická strana Ruska (NBP[302]). Její program lze vydedukovat již ze samotného jejího názvu. (Oproti zavádějícímu názvu Liberálně-demokratické strany Ruska s. Žirinovského, která je fakticky stejně málo liberální jako demokratická; tak jako byl Vladimír Ejdelštejn alias Žirinovskij asi takový demokrat, jako jeho kamarádi Saddám Husajn, Jean-Marie Le Pen či rakouský esesák Edwin Neuwirth).
Pomineme-li Stranu růstu (Партия Роста), jejíž program se liší od idejí Jednotného Ruska jen v dílčích pohledech na formy rozvoje ekonomiky (ani v nejmenším se neliší například v otázkách zahraniční politiky), a pár obskurních spolků, najdeme nakonec na ruské politické scéně jedinou demokratickou stranu, která má aspoň jakýsi voličský potenciál, a tou je Jabloko (kterou režim i tak preventivně ostrakizuje a po r. 2022 vylučuje z volebního klání).
K roku 2026 byla strana jedinou relevantní opoziční stranou fungující v ruském politickém systému. Její členové čelili od počátku rozsáhlé politické perzekuci a snahám, aby strana vůbec nemohla ve volbách kandidovat.[2] V srpnu 2026 znemožnil Nejvyšší soud Ruské federace straně v parlamentních volbách v roce 2026 kandidovat .[3][4] Stalo se tak krátce poté, co stranu podpořila opoziční politička a manželka zesnulého politika Alexeje Navalného Julija Navalná.[5] Strana se sice proti rozhodnutí soudu odvolala, ale odvolání bylo zamítnuto. Kromě toho byl v této době odsouzen k jedenáctiletému trestu odnětí svobody místopředseda strany Lev Šlosberg.[6]
Ani Jabloko se ovšem nezmohlo v posledních parlamentních volbách na více než 2%, přestože je zřejmě volila i převážná část stoupenců opoziční Strany pokroku Alexeje Navalného, kterou úřady preventivně postavily mimo zákon[303].
A pokud se vrátíme k úvodní terminologické polemice a zpochybňování fašizoidních tendencí v ruských mocenských strukturách i samotné ruské společnosti, pak o tom, že v Rusku již zapustilo své kořeny i neonacistické hnutí, rovněž není sebemenších pochyb.
To, že Rusko míří již od návratu Putina do Kremlu v r. 2012 mílovými kroky spíše k fašismu, než k demokracii, je nepochybné.
Aktivizace ultrapravicových a ultralevicových uskupení − jako jsou Ruská národní jednota (RNE), Slovanský svaz, Ruská pravoslavná armáda, Ruská nacionálně-socialistická strana (RNSP), atd., atd.[304] − která pojí xenofobie, šovinismus a idea imperiálního revanšismu, jen dokresluje obrázek ruské společnosti na prahu nové totality.
V zemi dnes existuje až několik stovek neonacistických organizací[305], sdružujících podle odhadů na 70-100 tisíc aktivních členů.[306] (O tom, že nejde o komunitu aktivní jen ve virtuálním světě internetových diskuzí, svědčí statistiky ruské nevládní organizace Sova, podle nichž jen v letech 2004-2012 došlo v Rusku [oficiálně] k 549 rasově motivovaným vraždám a skoro 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel. V r. 2013 bylo v Rusku jen při oficiálně registrovaných xenofobních, rasistických a ideologicky motivovaných útocích zavražděno min. 20 lidí a nejméně 173 osob při nich utrpělo zranění. Třeba v r. 2016 byly rasistické útoky zaznamenány v 16 ruských regionech a dnes jejich počet narůstá (statistiky však již zveřejňovány nejsou). Důležitou skutečností je, že tisíce stoupenců neonacistických a nacionalistických organizací se účastní i bojů na východní Ukrajině po boku proruských separatistů.)
Mezi nejaktivnější organizace ruské černorudé fronty patří Ruská národní jednota (RNE), Strana národní suverenity Ruska (NDPR), Rodina (Vlast), Ruská pravoslavná armáda, Slovanský svaz, Nacionálně-revoluční fronta, Nacionálně bolševická strana, Pamjať, Ruské imperiální hnutí, Rusič, Černá sotňa, Severská aliance, Sláva Rusku, Fronta národní spásy a Lidově-nacionální strana …. a s řadou z nich jsou ideově i personálně spřízněni třeba také nechvalně známí Noční vlci, kteří se těší nepokryté podpoře Kremlu i samotného Vůdce, jakož i přátelství s našimi rusofilními „vlastenci“ jako je Jaroslav Foldyna.
Jestliže tedy někomu připadá vyjádření, že Rusko je na cestě k fašismu jako příliš expresivní, pak jej odkážu na definici fašismu: „způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivní představou o rozkladu společnosti a národní potupě; o tom, že se národ stal obětí, resp. je ohrožován individualistickým liberalismem a vlivem cizáků“.
Ruský novodobý antisemitismus a fašismus se zračí i v nabídce knihkupectví
Stěžejní ideou fašismu je pak nahradit zastupitelskou, parlamentní demokracii vládou silného vůdce. Charakteristickým rysem fašisty je, že hledá příčiny všech negativních společenských jevů i vlastního postavení výlučně v působení vnějších sil – spiknutí zahraničních imperialistů, buržoazie, kulaků, svobodných zednářů, iluminátů, Židů … a vyřešení všech problémů si slibuje od eliminace viníků, resp. na úkor té či oné společenské či etnické skupiny.
Všemi těmito znaky se současná ruská politika i společnost vyznačuje.
Nic na tom nemění ani fakt, že putinovská kleptokracie z pochopitelných důvodů nenaplňuje jednu z premis definice fašismu, a to nepřátelství vůči „velkokapitalistické plutokracii“, které představovalo programový průnik fašismu a krajní levice (a je ostatně nadále jedním z ideologických pilířů ruských nacionalisticko-bolševických hnutí, jako je zmíněná Nacionálně bolševická strana Ruska).
Jen tak na okraj, jestli někomu připadá výraz „fašistický“ v souvislosti s putinovským režimem „přitažený za vlasy“. Aniž bych chtěl nějak obhajovat Mussoliniho fašistický režim, nutno zdůraznit, že ten rovněž – na rozdíl od německého nacismu či stalinismu – nevyznačoval budováním koncentračních táborů nebo masovými popravami odpůrců (těch mimochodem Mussolini během let 1927–1940 dal popravit za antifašistickou činnost 10).
A propos, když už jsme u této paralely (Mussolini-Putin), jakýpak je rozdíl mezi někdejšími italskými masakry civilního obyvatelstva v Habeši a genocidou čečenského národa ze strany Putinova režimu během rusko-čečenské války? Snad jenom v tom, že v době italsko-habešské války ještě neplatila Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv (které přijalo Valné shromáždění v letech 1945 a 1948).
===
Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik) pokusil jsem se zde shrnout nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty. Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistika, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování: Evangelium dezoláta: rychlokurz kritického myšlení pro rusofily a populisty - 1. část
A
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svými známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem oslovil koncem roku 2025 zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ve všech regionech Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
Doporučuji i mé další články:
Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk
a moje video-kanály:
a tematická obrazová alba:
===
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
CV / Biografie: https://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
Kontrasty východní jaderné a kosmické rozvojové velmoci
