Článek
Mapa lokalizace - TAJMYR
Návštěva norilské Golgoty
Ve středu 8. srpna 2018 ráno se vydávám na norilskou Golgotu. Návštěva míst spojených s temnou historií Ruska, érou stalinismu a historií GULAGu je zcela samozřejmou součástí mých cest po Rusku.
Nejen s ohledem na skutečnost, že i řada mých příbuzných se stala oběti komunistického teroru – můj prastrýc zemřel v komijském Vorkutlagu, jedna teta během povstání vězňů v lágru Kengir - , a mou vlastní minulost politického vězně. Ale i vzhledem k mým celoživotním politickým postojům a faktu, že dnešní putinský režim je ideovým pohrobkem režimu stalinského, a že k návratu onoho totalitního systému se v Rusku pomalu schyluje. Viz můj někdejší článek Rusko na cestě od komunismu k fašismu aneb Morbidní ruská mocenská i mentální kontinuita.
A připomínat komunistické zločiny je dnes o to naléhavější, že zatímco památka obětí stalinských represí je pomalu vymazávána z ruských učebnic dějepisu i mysli ruské společnosti a tak i duch stalinismu znovu ožívá, ruští zákonodárci zavedli jako trestný čin porovnávání nacistického a sovětského / komunistického režimu, zároveň bylo v rámci obnovy Stalinova kultu 14. 11. 2024 v Moskvě uzavřeno poslední oficiální muzeum historie GULAGu, Muzeum gulagu PERM-36 muselo ukončit činnost již v r. 2015!
na někdejší sovětské, potažmo bolševické tradice dnešní ruský režim hrdě navazuje. Viz třeba blog "Generál Blochin, oblíbený Stalinův popravčí aneb Zasloužilí kati Lubjanky v Síni slávy Putinovy FSB"!
Ruské „volby“ - typické policejní manévry
Autobus č. 37, který by měl končit na Baze № 4, tedy poblíž Golgoty, mne však po dvou zastávkách opět vysazuje s tím, že tento spoj tam nejede. Když se mi dostává stejné odpovědi i od šoférů několika následujících autobusů, po 40 minutách stepování na zastávce to vzdávám a začínám stopovat náklaďáky.
Většina z nich, směřujících do průmyslové čtvrti pod Šmidtichou anebo do hor, musí totiž projíždět poblíž Golgoty.
Po několika mávnutích mi zastavuje Ural kočírovaný mladým Kavkazanem.
Šofér si dokonce zajíždí a vysazuje mne přímo před vchodem do memoriálního komplexu na úpatí Šmidtovy hory, zvaného Golgofa. V duchu si nadávám, že jsem se na MHD nevykašlal už dávno.
Ještě bych chtěl upřesnit, že hora Šmidta, lidově zvaná Šmidticha, nebyla pojmenována podle slavného polárního badatele Otto Schmidta (jak jsem i já logicky předpokládal), nýbrž na počest jeho jmenovce Friedricha K. Schmidta (rus. Fjodor Bogdanovič Šmidt; 1832-1908), ruského geologa a paleontologa, člena ruské akademie věd a ředitele petrohradského Mineralogického muzea.[1]
Norilská Golgota - Mezinárodní pohřebiště obětí komunistického GULAGu
Norilská Golgota (rus. Golgofa) se rozkládá na úpatí Šmidtichy, v místech, kde se v letech 1935-56 nacházel vězeňský hřbitov. Jde tedy o místo výsostně symbolické, byť ostatky mrtvých již dávno padly za oběť budovatelským buldozerům a skončily v základech zdejších staveb socialismu.
Symbolické i vzhledem k tomu, že celé severovýchodní úbočí hory Šmidta, tyčící se přímo nad Golgotou, je dodnes poseté troskami těžebních zařízení a ruinami důlních staveb, odkud kdysi vězni nezřídka putovali přímo na tento vězeňský hřbitov.[2]
Šmidticha, vrch nad Golgotou
A zároveň lze odtud přehlédnout celý Norilsk, jehož základy položili vězni Norillagu.
Přímo oproti bráně, na konci centrálního chodníku, se tyčí mohutná betonová plastika, zvaná symbolicky „Poslední brána“, ke které pravidelně pokládají věnce oficiální delegace v čele se Stalinovými pohrobky.
Norilská Golgota - Patriarcha Kirill se suitou
Když vidím fotografie, jak tady během návštěvy Norilsku pokládá věnec k uctění památky obětí komunismu někdejší důstojník komunistické tajné policie anebo agent KGB „Michailov“, dnes patriarcha Kirill, vytane mi nějak okamžitě v mysli Píseň neznámého vojína od Karla Kryla, ve které stačí pozměnit jen pár slov, aby z fleku pasovala na tuto cynickou frašku:
A jednou za čas se páni ustrnou
a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou
zkoušejí zabrečet!
Pak se zvednou a hraje muzika
písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká
nad hrobem s lucernou.
Co tady čumíte? Zkoušíte vzdechnout!
Copak si myslíte,
že jsem chtěl zdechnout?
Vždyť to je podobná situace, jako kdyby někdejší gestapáci a jejich konfidenti kladli věnce v Terezíně či Lidicích.
Napravo od „Poslední brány“ stojí pomník obětem stalinských represí z řad Poláků a opodál malý, prostý černo-bílý pomník japonských válečných zajatců.
Polský pomník má podobu betonového monolitu, zkoseného jehlanu, po němž stoupá fragment železniční trati, kolejnic s pražci, které následně pokračují kolmo k obloze, přičemž pražce se zároveň mění v náhrobní (latinské) kříže.
Z druhé strany je na šikmé ploše piedestalu umístěno 6 zinkových pamětních desek.
Jedna deska je věnována „Památce polských dětí zemřelých na Sibiři“, druhá „Památce polských policistů“ atd.
Další obsahují jména konkrétních obětí, nezřídka hned několika členů téže rodiny:
Například rodina Poźarskich: Jadwiga – 6 let, Leonarda – 18 let, Stanisław – 3 roky, Wacław – 8 let; rodina Kurylciowých: Antonin – 2 roky, Maria – 42 let, Zofia – 7 let, …
Tento památník (navržený Stanislavem Geradou) vznikl z iniciativy a na náklady bývalého vězně Norillagu, Jerzyho Bijaka, který jej též osobně odhalil 28. července 1996.
Vedlejší prostý japonský pomník s pamětní deskou z karelské žuly vznikl z iniciativy Satiko Watanabe, dcery jednoho z japonských zajatců, která úsilí o jeho zbudování věnovala téměř čtvrt století.
Nalevo od „Posledních vrat“ se nachází památník židovským obětem Norillagu s reliéfem menóry (sedmiramenného svícnu), který dal zbudovat americký bankéř James David Wolfensohn (president Světové banky[3]), jenž Golgotu navštívil v r. 2001 (odkryt byl v r. 2005).
Hned vedle pamětní tabulky na zadní straně pomníku lze spatřit nakreslenou nordickou runu othila neboli odal[4] , oblíbený to symbol neonacistů, prosvítající pod nátěrem, pokoušejícím se dílo vandala skrýt. (Ještě nedávno zdobil pomník i přeškrtnutý symbol Davidovy hvězdy!)
Vedle židovského památníku se tyčí tři mohutné kříže z dřevěných břeven na památku občanů pobaltských zemí – Estonska, Litvy a Lotyšska – a mezi nimi trojboká kamenná pyramida s pamětními tabulkami.
Skoro u zdi, v severozápadním cípu areálu – pár metrů od sloupu vysokého napětí – se nachází malá kaple zasvěcená všem obětem politických represí, kde se příležitostně konají obřady. Vedle ní je další památník v podobě náhrobku s ocelovým křížem.
Jelikož v Norillagu umírali příslušníci desítek národů, včetně Čechů a Slováků, je pochopitelně těžko představitelné, aby zde každý z nich měl vlastní památník. To by zde vznikl doslova les křížů. Nemluvě o tom, jakou plochu by zabraly desky se jmény všech zdejších obětí
Kupodivu se zde však nenachází žádný památník věnovaných jmenovitě Ukrajincům, ačkoliv právě Ukrajinci představovali největší část obětí, jak stalinismu obecně, tak zdejšího Norillagu.[5]
Navíc právě Ukrajinci stáli v čele legendární tajmyrské vzpoury vězňů v létě 1953. Členy povstaleckého vedení byl např. Jevhen Hrycjak (Jevgen Stepanovič Gricjak), Danilo Šumuk[6] a Oleksandra Zelenska, která zastupovala ženské oddělení tábora.
Tajmyrská vzpoura
Počátkem léta 1953 došlo k masové vzpouře vězňů tzv. Gorlagu, speciálního tábora pro politické vězně poblíž Norilsku, který byl v letech 1948-1954 jakousi autonomní složkou Norillagu[7].
Na rozdíl od tzv. převýchovných pracovních táborů Norillagu, kde byli pohromadě političtí vězni i kriminálníci, uvedený Gorlag neboli „Osobyj lager № 2“ byl určen výlučně pro politické vězně, odsouzené podle §58, kteří byli – na rozdíl od kriminálníků (potažmo příslušníků blatného světa) – považováni za nepřevychovatelné asociální elementy, pro něž byl lágr cílovou stanicí.
Kapacita Gorlagu byla zhruba 20 000 vězňů[8], rozdělených do 6 oddělení, z nichž 1 bylo ženské. Vězni pocházeli z několika desítek národů, přičemž kromě Rusů zde dominovali Ukrajinci a Poláci.
Poměry v tomto lágru byly vskutku děsivé a nijak si nezadaly s nacistickými koncentráky. Vězni dřeli do úmoru, o hladu a bez ohledu na zdravotní stav. Není tedy divu, že situace nakonec dozrála až na hranici vzpoury, které se zúčastnila naprostá většina vězňů. Nemaje jiných prostředků, stala se jejich zbraní stávka. Vězni prostě odmítli nastoupit do otrocké práce.
Přitom jim fakticky šlo hlavně o zlepšení pracovních a životních podmínek, resp. akceptování lidské důstojnosti.
V létě roku 1953 proti strašným podmínkám v Gulagu povstalo v Norilsku 16.378 vězňů. Povstání bylo jejich zoufalou odpovědí na incident, při němž dozorci bezdůvodně stříleli do neozbrojených lidí, ale také na celkovou bezútěšnou atmosféru v táborech generující frustraci nejen na straně odsouzených, ale i dozorců. K jeho propuknutí přispělo hned několik faktorů.
V roce 1953 se v táboře dramaticky změnilo složení vězňů – výrazně se zvýšil počet politických vězňů z řad účastníků války padlých do zajetí. Těsně před vypuknutím povstání navíc do táborů v Norilsku přijelo 1200 vězňů z Karagandy, tábora, kterým se prohnala vlna protestů. Když do Norilsku dorazili vězni zkušení ve vyvolávání táborových nepokojů, začalo se schylovat k velké změně.
Oficiálně povstání začalo 25. května, schylovalo se k němu ale delší dobu: „5. března roku 1953 jsme si mezi sebou předávali novinku: „Čert je mrtvý“, vzpomíná Lev Netto, vězeň Gorlagu a účastník povstání, na okamžik, kdy se lágrem začala šířit informace o Stalinově smrti. „Tváře vězňů se rozjasnily. Přemýšleli jsme o blízké budoucnosti země a samozřejmě o možnosti návratu domů. Amnestie se však netýkala politických vězňů.“
Dne 27. června byl nad Norilsk vypuštěn létající drak, ke kterému byly připevněny papíry. Stálo na nich: „Střílejí nás a mučí hladem. Žádáme sovětské občany, aby informovali vládu o svévolném zacházení s vězni v Norilsku.“ Další apeloval přímo na vojáky: „Vojáci ministerstva vnitra! Nedovolte, aby byla prolita bratrská krev. Ať žije mír, demokracie a přátelství národů.“ Letáky byl podepsány Vězni Gorlagu. Celkem jich bylo více než 40 000.
Požadavky otroků
„Po několikadenním jednání s táborovou správou bylo rozhodnuto, že se vězni sejdou s moskevskou komisí. Na jedné straně byli generálové, plukovníci a další důstojníci. Na druhé vězni,“ - vzpomíná na počáteční nadějný postup vyjednávání Semjon Bomštejn, který si v Norilsku odpykával 25 let za údajnou kontrarevoluční aktivitu a v létě roku 1953 se aktivně zapojil do probíhající vzpoury.
Nenásilným protestem vězni požadovali zkrácení pracovní doby z deseti až dvanáctihodinových směn na sedmi až osmihodinové, výplatu vydělaných peněz a zlepšení životních podmínek v oblasti lékařské péče, kultury a vzdělávání. Kromě toho chtěli, aby na oknech baráků nebyly mříže, na dveřích zámky a aby tábor mohli opustit nemocní a hendikepovaní lidé a taky cizinci. Když stávkový výbor přednesl požadavky vězňů, došlo k překvapení mnohých k jejich kladnému přijetí. V barácích byly z oken odstraněny mříže a ze dveří zámky, čísla z vězeňských šatů byla stržena. Vězni mohli bez omezení psát dopisy a byly povoleny návštěvy příbuzných. Doba zdánlivého klidu však netrvala dlouho.
„Ze zóny, kde stávka začala, byla do tundry odvedena skupina zajatců. Ukázalo se, že se tímto způsobem rozhodli zbavit nejaktivněji vystupujících rebelů, ačkoliv moskevská komise ujišťovala, že za účast ve stávce nebude nikdo pronásledován. Doba klidu byla u konce. Prvního července 1953 se táborem znovu ozvala střelba. Bylo mnoho mrtvých a zraněných,“ vzpomíná na porušení dohody mezi vězni a dozorci Bomštejn.
Požadavky vzbouřenců zněly:
Zkrácení pracovní doby z 10-12 hodin na 8 hodin;
Výplata vydělaných peněz (polovina na osobní účet, polovina v hotovosti);
Zlepšení životních podmínek – zdravotní péčea stravování.
Soudní přezkoumání jednotlivých rozsudků;
Zrušení omezení korespondence s příbuznými (dosud omezené na 2 dopisy ročně);
Propuštění invalidů a repatriace vězněných cizinců.
...
Vzpoura, trvající od konce května do počátku srpna 1953, nebyla potlačena hned v zárodku brutální ozbrojenou silou jen díky tomu, že v období nejistoty a chaosu bezprostředně po Stalinově smrti se zřejmě nikdo neodhodlal podobný zákrok nařídit a provést.
Proto bylo představitelům vzbouřenců umožněno odevzdat své požadavky členům komise, která se dostavila z Moskvy.
Splnění většiny z nich se samozřejmě nedočkali a střelné zbraně nakonec ke slovu stejně přišly. Sice nedošlo k takovému masakru, jaký by nastal za časů Jagody či Ježova, ale i tak bezpečnostní jednotky při potlačování revolty zabily a zmrzačily okolo 1000 vězňů[9].
„Zásahu jsme mohli kapitulací zabránit a zamezit střelbě, ale spousta chlapů řekla: Jdeme raději na smrt“, dodává Bomštejn.
V noci na 4. srpna tábor obklíčili vojáci. Z reproduktorů zaznívaly k vězňům výzvy k opuštění zóny. Odsouzení si reálnou hrozbu neuvědomovali, mysleli si, že jde o psychický nátlak ze strany táborového velení. Když ale do tábora vjela auta se samopalníky a začala střelba, bylo jasné, že začala poslední fáze vězeňské vzpoury – její krvavé potlačení.
„Byl to skutečný masakr. Všichni, kdo byli v té době v klubu, byli zastřeleni. Asi padesát lidí zabili, přibližně sto zranili. Všichni byli při zadržení surově zbiti, mnozí i vážně zranění. Krve bylo skoro po kotníky,“ - vzpomíná Ostap Černobaj.
Golgota - Pamětní deska u vchodu
Strašné následky
Na konci srpna odvezli nejaktivnější účastníky povstání z Norilsku do Krasnojarsku do vnitřního vězení Ministerstva vnitra. Ostatní do jiných lágrů GULAGu. Například v Kengiru, Irkutsku nebo Magadanu.
Ve třetím oddělení bylo zabito 57 lidí a zraněno 98, v pátém bylo obětí ještě více - 58 vězňů bylo zabito a 128 zraněno. K některým obětem na životech ale došlo už v předvečer povstání. V oficiálních spisech z lékařského archivu tábora vyplývá, že za rok 1953 v Norilsku zemřelo 648 lidí, pouze 240 z nich na nemoci a zranění. Ostatní byli zastřeleni.
[1] V r. 1866 např. expedice pod jeho vedením provedla první vědecký výzkum mrtvoly mamuta, nalezené při dolním toku Jeniseje.
[2] Jelikož počet vězňů zemřelých v Norillagu v letech 1935-56 přesáhl 16 000, nepochybně nešlo o jediné zdejší pohřebiště.
[3] World Bank Group.
[4] Její název je překládán jako „dědictví“, což v případě Hitlerových pohrobků zní jednoznačně.
[5] Počty obětí stalinských represí na Ukrajině se počítají na miliony; např. ze 681 692 trestů smrti udělených za Velkého teroru (1937-38) bylo 123 421 vykonáno na území Ukrajinské SSR. Jen v letech 1944-1946 bylo z Ukrajinské SSR deportováno do GULAGu 182 543 Ukrajinců (vesměs proto, že byli příbuznými či známými nacionalistů).
[6] Danilo Šumuk strávil mezi lety 1933-1987 (kdy emigroval do Kanady) v polských, nacistických a sovětských vězeních a táborech celkem 42 let 6 měsíců a 23 dní.
[7] Následně byl začleněn nazpět do struktury Norillagu.
[8] K 1. lednu 1952 byl stav 20 218 osob.
[9] Oficiálně bylo zabito pouze 150 osob.
Ruiny věznice Kalargon / Norilský rajon, Tajmyr
---------------------------------
Mé související články:
Jak modřínový elixír zachránil život tisícům vězňů Norillagu, zapomenutý příběh z tajmyrského GULAGu
==================================================
Zdroje:
F.R. Hrabal-Krondak: CESTA NA TAJMYR aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie (ISBN 9788082360076; výňatek: str. 253-261).
Další externí tematické zdroje:
Více viz: Čechoslováci a Gulag - Gulag Online
=====================================================
Antisystémová rudo-hnědá „Národní fronta“
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB
nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“
resp. níže uvedené Slideshow:
Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik), pokusil jsem se shrnout zde nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty:
Putinovi gladiátoři
Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistikami, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na strohá fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování.
Zde je pak pokračování:
A
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svým známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem koncem roku 2025 oslovil zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ze všech regionů Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese vůči Ukrajině podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
A propos:
Pro zoufalce frustrované skutečností, že jejich životní úroveň neodpovídá švýcarskému standardu a proklínající Listopad a kapitalismus, mám jednoduchou radu. Stačí, pokud si koupí jízdenku na vlak do Ruska (pouhých 4 000 Kč) a po návratu z této země „kde dnes bývalo včera“, budou se i v Brně, Rokycanech, Plzni či Kolíně fakt cítit jako ve Švýcarsku!
Viz názorná vizuální vizitka "Nového Ruska":
A pokud oponenti považují mé poznatky za „rusofobní propagandu“, pak je jim k dispozici 10 000 originálních autentických ruských videí ze všech regionů Ruské federace v tematických sekcích na mém YouTube kanálu: https://studio.youtube.com/channel/UCyCn5q8oiZ50VICa7PQmaPA/content/playlists
...například:
...
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk
Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi
Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety
***********************************************************
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geo/politice a cestování:
