Nejkrutější žena SSSR topila zajatce v lodích. Krvavá Róza vyvraždila půlku Krymu, bál se jí i Lenin

Poslední listopadový den roku 1920 seděli v luxusní kanceláři v krymském Sevastopolu dva lidé. Drobná obrýlená paní ve strohém koženém kabátě si smotala vlasy do přísného drdůlku na temeni hlavy a unaveně se napila vynikajícího vína, které - jako ostatně všechno zařízení domu - ještě před pár dny patřilo vysoce postavenému carskému důstojníkovi. Čtyřiačtyřicetiletá Rozálie Zemljačka se probírala listinami, které jí podával její o deset let mladší milenec, dravý ambiciózní Maďar jménem Béla Kun. „Jsem tak unavená! Bolí mě oči. A těch jmen stále přibývá!“ rozčílila se Zemljačka nad registračními seznamy lidí, kteří měli být popraveni.

„No jo. Je s tím práce. Ale dostali jsme od Vladimira Iljiče úkol. Musíme ho splnit!“ zahromoval důležitě Kun. „To přece vím! Je to má povinnost, vyhladit tu chátru!“ ušklíbla se krutě Rozálie. „Víš, ale… Včera jsem mluvil se soudruhem Fedotovem. Říkal, že vojáci z jeho popravčí čety už to odmítají dělat. Je jim špatně. Ale to není to nejhorší. Docházejí kulky,“ podotkl Béla Kun plaše, protože se své milenky bál. A nejen on. Před Rozálií Zemljačkou se třásli strachy i ostatní bolševici. Obavy z ní měl i sám Lenin!

Zemljačka chvíli přemýšlela, napila se vína, zapálila si cigaretu a strohým úřednickým tónem vyřkla hojně citovaná slova, která jen ukazují její cynickou zvrhlost: „Proč plýtvat drahocennými kulkami na nepřátele revoluce? Šetřete munici. Svažte je a utopte v moři!“

„Tato žena neměla emoce, postrádala soucit, byla to ukázková psychopatka, která si svou moc nad životem a smrtí lidí nesmírně užívala. Sadistka se zálibou v týrání vypadala a působila jako úřednice. Klidně by mohla sedět na nějakém otravném úřadě v zapadlé sovětské vesnici. Jenže to byla jedna z nejvýše postavených komunistických revolucionářek, osoba blízká Leninovi, který jí svěřil nevídaný úkol - vyhladit z Krymu všechny, co se staví bolševikům na odpor a „očistit“ poloostrov od lidí, kteří by se mohli v budoucnu vzbouřit proti komunistickému teroru,“ popisuje článek o Krvavé Róze.

Po fenomenálním útěku Wrangelovy armády, kdy se z Krymu na lodích zachránilo na 150 tisíc lidí, totiž zůstaly na poloostrově tisíce bezprizorních občanů Ruska. Krym byl v té době přeplněný. Stala se z něj jakási archa nahuštěná tím nejlepším, co staré Rusko mělo – aristokraty, profesory, lékaři, muzikanty, tanečníky, slavnými umělci, vědci a vynikajícími a statečnými vojáky. Všichni doufali, že zde, na slunném jihu, najdou bezpečí.

Jak strašně se pletli, to se ukázalo právě po příjezdu Soudružky Démona, která se svého likvidačního úkolu zhostila na jedničku. Bohužel pro neuvěřitelné množství lidí, které nechala zabít skutečně děsivým způsobem. Přivazovala je ke kolejnicím a házela do moře, vymyslela i zcela nový způsob poprav, tzv. Róziny bárky smrti. Dovolila hanobit mrtvé, jedním škrtem pera zničila životy svých sovětských spoluobčanů a je přímo odpovědná za vyvraždění elitních a vzdělaných lidí, kteří mohli Sovětskému svazu tolik dát, kdyby si jeden muž jménem Uljanov neusmyslel, že nastolí nový světový řád!

Kdo byla Róza Zemljačka? A byla to vůbec žena, nebo opravdový ďábel v sukních?

Pokud si myslíte, že Rudá bestie z Krymu byla nějaká nevzdělaná a primitivní žena, která jen zneužila nečekanou moc nad životem a smrtí statisíců lidí, nic nemůže být dále od pravdy. Rozalija Samojlovna Zalkind, jak znělo rodné jméno Rozálie Zemljačky, měla luxusní start do života. Narodila se 20. března 1876 v Kyjevě do vysoce postavené rodiny pohádkově bohatého Žida jménem Samuil Markovič Zalkind, který vlastnil obrovský činžovní dům a největší obchod s galanterií v celém Kyjevě.

Malá Rozálie vyrůstala v přepychu a otec dělal vše pro to, aby ji i své dva syny zabezpečil. Ustaraný Žid chtěl své potomky uchránit před politickým napětím v tehdejším carském Rusku a na své jediné dceři si velice zakládal. Rozálie byla bezesporu velice inteligentní. S vynikajícími výsledky vystudovala prestižní a elitní Funduklejevovo dívčí gymnázium v Kyjevě. Ale… Byla divná. Vždy vážná, chladná, uštěpačná, zlá. Spolužačky před ní raději utíkaly. Nicméně byla z bohaté rodiny, takže se s ní bavit musely. I když se ani jednou neusmála. Dle vzpomínek spolužaček to ani neuměla.

Už během dospívání se Róza díky svému staršímu bratrovi zradikalizovala. „Zemljačka musela kvůli svým politickým názorům a revolučním myšlenkám školu opustit a dostala se do hledáčku carské policie,“ popisuje její „načuchnutí“ ideály komunismu Britannica. Otec Zalkind si div nezoufal, protože mu Rozálie dělala politické přednášky i v přítomnosti jeho souvěrců a pokusil se proto dceru odklidit za hranice. Zatahal za nitky a naštvaná Rozálie putovala do Lyonu, kde nastoupila na prestižní lékařskou fakultu.

Jenže Rozálii se tak stýskalo po Rusku, že místo studia anatomie kontaktovala ostatní Rusy v Lyonu a začala studovat zakázanou marxistickou literaturu. Když se jí dostala do rukou agitační brožura mladého právníka Vladimira Uljanova (Lenin), bylo vymalováno, jak se tak říká. „Ty řádky ke mně promluvily a vtiskly se o mé duše natrvalo,“ řekla pak mezi ostatními bolševiky. Školu nedokončila a s hlavou plnou radikálních vizí se vrátila zpět do Kyjeva, zcela se odřízla od rodiny a otce nazvala buržoazním vykořisťovatelem!

Rozálie Zemljačka se stala členkou Ruské sociálně demokratické dělnické strany a rozjela svou „kariéru“ v řadách budoucího Rudého teroru. „Rozhodla se, že po boku Lenina zničí starý svět a nastolí onen nový světový řád. Propadla komunismu až fanaticky. Carské zřízení nenáviděla, nebála se vzít do ruky zbraň a střílet do lidí, několikrát skončila ve vězení, odkud se vždy dokázala dostat. Když byla v exilu, aktivně pašovala zakázané texty, byla agentkou nelegálních komunistických novin Iskra, a v Bruselu se konečně setkala s Leninem,“ říká Britannica.

Rozálie Zemljačka navázala přátelství s Naděždou Krupskou a pobývala po Leninově boku jako šedá eminence v pozadí. Prý ho poslouchala na slovo jako psík. Lenin ji osobně jmenoval do nového vedení strany a schválil i její stranické jméno - Démon - podle stejnojmenné poemy Michaila Jurjeviče Lermontova. Během moskevského povstání v prosinci 1905 stála přímo na barikádách v dělnických čtvrtích, organizovala boj a podle řady svědectví střílela po carských policistech.

„Opět ji zavřeli, opět vyvázla. Přežila i těžkou tuberkulózu. V hierarchii bolševiků se šplhala stále výš. Emočně plochá žena neměla s nikým žádné slitování. Neznala soucit, vysmívala se lásce, ač si nad poměry užívala sexu. Byla proslulá touhou po mladších milencích. Ti pak museli v posteli plnit její rozkazy. Vdala se, otěhotněla, ale potratila. Pak měla další dva manžele, s nimiž ale nežila. Bylo to jen naoko. Raději vyhledávala mladé milence, které při sexu bila a ponižovala je. A pořád čekala na svou chvíli, kdy by se mohla naplno projevit její bestiální povaha,“ říká web Diletant Media.

Ona „vytoužená“ chvíle Rózy Zemljačky nastala v roce 1917 během Bolševické revoluce, kdy jako tajemnice moskevského výboru vedla ozbrojené povstání v moskevském okrese a během Ruské občanské války se stala vojenskou komisařkou na jižní frontě. Byla tak fanatická, že nad tím vrtěli hlavou i vojáci. Například měla záchvaty vzteku, když viděla, že v Rudé armádě mohou sloužit i bývalí carští důstojníci! „Tito psi mají na světě jen jedno místo - v hrobě. Zrádci. Proč by měli bojovat s námi? Špiní naše ideály. Já se o to postarám!“ žádala Lenina. Ten měl ale se Soudružkou Démonem zcela jiné plány - „vyčistit“ Krym.

Situace na tomto poloostrově byla po pádu carského režimu v roce 1917 naprosto tristní. Když v listopadu téhož roku převzali v zemi moc bolševici a začali budovat nový stát založený na komunistické ideologii, zformovaly se proti nim různé skupiny odpůrců, které dnes historici souhrnně označují jako Bílou armádu. V ní působily různé osobnosti - monarchisté, konzervativci, liberálové, republikáni i lidé, kterým šlo především o porážku bolševiků a obnovení starého pořádku. Doba vřela, jedno si sedalo ke druhému - a vypukla krvavá občanská válka.

Tzv. Bílé armády působily v různých částech celého širého Ruska a jejich nejvýznamnějšími veliteli byli například Anton Děnikin, Alexandr Kolčak a později Pjotr Wrangel. Do roku 1920 však bolševici své protivníky postupně porazili. Wrangelova armáda se nakonec stáhla na Krym, který se stal posledním velkým územím pod kontrolou Bílých v evropské části Ruska. A zkušený voják Wrangel si velice dobře uvědomoval, že Krym nemůže udržet.

V listopadu roku 1920 proto zorganizoval legendární evakuaci, kdy mezi 13. a 16. listopadem 1920 odplulo z krymských přístavů Sevastopol, Jalta, Feodosija, Kerč a Jevpatorija přibližně 150 000 vojáků a civilistů. Na evakuaci bylo použito asi 126 plavidel, od válečných lodí přes transportní lodě až po nejrůznější menší plavidla, která vyrazila směr Konstantinopol. Jenže za generálem Wrangelem a jeho armádou uvízly v tzv. Krymské pasti desítky tisíc lidí!

„Byli to carští důstojníci a vojáci, kteří odmítli opustit vlast, ale i profesoři, špičkoví lékaři, vědci, uznávaní muzikanti, spisovatelé, divadelní herci a baletní umělci. Spolu s nimi tu uvízly celé rodiny šlechticů a aristokratů i tisíce obyčejných úředníků, sester Červeného kříže a raněných v lazaretech. Všichni naivně věřili, že civilizovaný svět přece nemůže dopustit jejich vyhlazení,“ vysvětluje Britannica. Bolševické vedení v čele s Michailem Frunzem však s těmito lidmi do budoucna rozhodně nepočítalo. Bohužel.

Bolševici nechali nad Krymem shazovat letáky s výzvou od Frunze - ten dával uváznutým ruským lidem své čestné slovo, že pokud složí zbraně a nebudou klást odpor, nic se jim nestane. Samozřejmě šlo o past, o velice krutou past, do níž se lapili snad všichni. „Jakmile Rudá armáda poloostrov stoprocentně kontrolovala, vydala rozkaz k povinné registraci. Lidem bylo namluveno, že bez zápisu nedostanou potravinové lístky ani propustku domů. Lidé uvěřili a do archů zapsali svá jména i adresy. Jejich nacionále ale byly seznamem pro popravčí čety,“ zmiňuje Britannica.

A zrovna v tu chvíli přijela na Krym obávaná rudá komisařka Rozálie Zemljačka. „Ta amnestie je znak buržoazní slabosti,“ nechala se slyšet, když se usadila v Sevastopolu, a ihned poté začali agenti obávané Čeky hromadně střílet lidi na ulicích! Zemljačku v brutálních čistkách podporoval Maďar Béla Kun, jeden z nejhorších komunistických hnusáků té doby. Na Krym byl poslán jako předseda Revolučního výboru a stal se poslušným Zemljaččiným komplicem. A tak tam ti dva „úřadovali“ jako nějací byrokrati na pracáku!

Kdyby se nejednalo o tak brutální okolnosti, museli bychom se tomu až pousmát. Submisivní Kun se od Zemljačky nechal v posteli ponižovat, pili spolu, spolu také podepisovali rozsudky smrti. Z Krymu se brzy stal jeden velký masový hrob. Poprav bylo tolik, že došly kulky, což je naprosto otřesná představa. „Šetřete munici, utopte je v moři,“ řekla na to Róza, jako kdyby objednávala uhlí. A hned dostala nápad: „Nač tak složitě? Topit jednoho po druhém, to zabírá čas. Podívejte, já vám to nakreslím. Takhle!“ ukázala veliteli krymské Čeky návrh tzv. Róziných bárek smrti.

Tato popravčí metoda se brzy stala běžným koloritem pobřeží a spočívala v tom, že kati nahnali stovky svázaných zajatců na staré nákladní čluny, a aby měli jistotu, že se nikdo nezachrání a těla nevyplavou na pláže, vázali lidem nohy ke kamenům nebo kusům železa či kolejnicím. Čluny s nákladem odsouzenců byly odtaženy do Černého moře a tam je jednoduše vyhodili do povětří nebo jim prorazili dno. Když zrovna nebyla po ruce stará loď, kterou by mohli potopit, čekisté zajatce spoutali jednoho ke druhému, přivázali ke kamení nebo traverzám a vyjeli s nimi na moře, kde je shodili a odpluli zpět do přístavu.

Ti, kteří nebyli topeni v moři, zažívali na plážích nelidské mučení. Lidé byli svlékáni donaha, biti do bezvědomí; Čeka jim zaživa trhala nehty, řezala kůži a střílela je z kulometů. Rozálie osobně schvalovala okrádaní mrtvých o zlaté zuby. Krymský teror, který pod taktovkou této fanatické ženy dosáhl obludných rozměrů, trval od konce listopadu 1920 až do léta 1921. Přesné číslo popravených a utopených lidí, kteří „stáli“ v moři podél pobřeží Krymu (ta představa se vymyká lidskému chápání!) se kvůli sovětskému tutlání už nikdy nedozvíme.

Historici ale na základě dochovaných hlášení Čeky odhadují, že Rozálie Zemljačka a Béla Kun nechali na Krymu během několika měsíců zmasakrovat 50 000 až 70 000 lidí, přičemž některé prameny mluví až o 200 000 obětech! Celá jedna generace ruských elit, mozků, vědců a umělců byla vymazána ze světa. A jaká byla odměna pro tuto masovou vražedkyni? Vladimir Iljič Lenin byl z její „očisty Krymu“ tak nadšený, že jí v roce 1921 udělil Řád rudého praporu. Zemljačka byla vůbec první ženou v sovětské historii, která toto vysoké vojenské vyznamenání získala.

A představte si, že nikdy nebyla potrestána. Nikdy. Ba naopak. Po návratu z Krymu pokračovala ve své kariéře vysoké stranické funkcionářky. „Působila například v lidových komisariátech a v letech 1939–1943 byla místopředsedkyní Rady lidových komisařů SSSR. Byla členkou ÚV a Ústřední kontrolní komise bolševické strany a získala vysoká sovětská vyznamenání. Do konce života se považovala za byrokratku. Neměla absolutně žádný pocit viny. Prostě to musela udělat. Musela poslechnout. Tento alibismus je pro tu zemi tak typický!“ popisuje Zemljaččin další život ruská blogerka Katja, která žije v Británii.

Poslední roky života Krvavé Rózy se nesly ve znamení hádek, udávání a zničených životů. Tato „hodná“ paní se totiž na důchod usídlila v prestižním moskevském bytovém komplexu v Domě na nábřeží, kde bydlela vedle Chruščovových. A rozjela tam ve velkém další krvavou mašinérii, která se týkala jejích sousedů. Dupe dítě? Vystěhovat. Bydlí tam mladá žena? Honem, telefonát, je to prostitutka, pryč s ní! Ta mladá rodina čeká dítě? Nebudu mít svůj klid. Okamžitě s tím něco dělejte. Zavřete ho a ji pošlete na Sibiř. Děkuji! Stavte se pak na kafe, panáčku! Asi tak to mohlo být.

Architektka „konečného řešení krymské otázky“ zemřela 21. ledna 1947 ve věku 70 let. Je pohřbena na čestném místě ruských prominentů - u Kremelské zdi.

Katja píše: „Kdyby byla nacistkou v Německu, Hitlerovou oblíbenkyní, její jméno by krvavým písmem vešlo do dějin, točily by se o ní hrůzyplné dokumenty a rozhodně by neměla ve své zemi pomníky. V SSSR to prostě tak je. Stalo se. Měla výsledky. Stalin si jí vážil a nedal na ni dopustit. Toto konstatování plně vystihuje charakter a osobnost nejkrutější ženy v dějinách Sovětského svazu,“

Sovětský básník Damian Bednyj o této ženě napsal:

Zpracováno podle:

Blood Red Rozalia, Evakuace z Krymu, Diletant Media, Розалия Самойловна Землячка, Rosalija Zemljačka, Béla Kun, Wordpress.com, Fandom, Britannica, Čeka, Dokument Hrůza Rudého teroru, Katja Blog, Pantheon, Find a Grave, Red Terror, Pjotr Wrangel, BitterLemonPress