Článek
26. července 2015 se manželský pár Popovových vracel z procházky po petrohradské čtvrti Kupčino. Poblíž paneláku s číslem deset na Dimitrově ulici se zastavili u požární nádrže, které místní říkají „rybníček“. „Ale fuj!“ zarazila se paní Popovová a znechuceně hleděla do špinavé a páchnoucí vody plné odpadků. „Někdo by to měl vyčistit,“ řekl pan Popov. „Někdo, no,“ mávla rukou jeho manželka a chtěla rychle odejít pryč. „Počkej. Co to je támhle?“ ukázal najednou Popov na hladinu.
Kolem vyděšených manželů pomalu proplouvala igelitová taška, z níž trčelo lidské chodidlo. Pan Popov vytřeštil oči, vykročil k okraji - a bum! Z druhé igelitky s totožným křiklavým logem blízkého supermarketu pro změnu čouhala ruka s kusem předloktí. Pan Popov běžel zavolat pomoc, zatímco paní Popovová zvracela do vody.
Místo činu. Dimitrovova ulice s rybníčkem. Číslo deset je přímo naproti.
Z nevábného rybníčku bylo během dalších pár hodin kriminalisty vytaháno celkem sedm igelitek obsahujících části ženského těla. A třešinkou na hrůzném dortu byl nález kastrolu, který někdo jen tak položil na okraj betonové skruže. „Ježišmarjá,“ zalapal po dechu detektiv, když se podíval do hrnce. Zjistil totiž, že obsahuje mírně povařenou ženskou hlavu!
„No, tak to je výborný. To nám tu řádí zabiják. Zkontrolujte kamery, jsou tam nějaké? U vchodů jsou? A na ulici ano? Krucinál, vždyť máme ten slavný program Bezpečný Petrohrad! To už to zase nefunguje? Ale funguje!“ uklidnil se policejní důstojník, který pomáhal kriminalistům se sbíráním hrůzných igelitek. Kontrolou záznamů kamer byl pověřen operátor Maxim. Mladý strážník si byl vědom toho, jak nesmírně důležitý úkol dostal.
„Hledej na těch záznamech pořádnýho chlapa. Kdo naseká ženskou na malý kousky, musí mít sílu!“ křikl po něm velitel, zuřivě si míchal kávu a bral neustále zvonící telefony - děsivý nález oprávněně pobouřil celý Petrohrad a vysocí činitelé apelovali na „okamžité vyřešení případu“, jak to tak bývá. Maxim tedy zasedl k zrnitým záběrům a hodiny a hodiny projížděl políčko po políčku. A podle pokynů hledal muže:
„Ne, ten ne, tenhle sotva leze, má snad trojku v žíle! Tenhle také ne, je tlustý a má prázdné ruce, tenhle tu prošel už dvakrát! To by mohl být on. Ale ne, připojila se k němu prostitutka. Ale to hlásit nebudu.“ usmál se, napil se kafe a vracel se v čase dál. „Tak, třiadvacátýho v noci. Už na to nevidím. Jdeme na to,“ obsluhoval notebook, posouval záběry pomocí šipeček a pozorně se díval:
Tamara u soudu. Ani se moc neliší od naší představy pravé Baby Jagy, to musíme uznat!
„Tady se belhá nějaká bába, mladej kluk na kole, nějaký floutek se zmalovanou holkou, bába, pán řve do mobilu, haha, škoda, že to nemůžu slyšet, to vypadá na nějakou manželskou hádku! Tak dál. Zase ta bába, chlap s cigárem a jizvou na tváři, taxík, no jo, to má někdo peníze, že si může jezdit taxíkem, kdo tam jde dál? Bába, starý děda si povídá pro sebe, ta bába měla fakt nějak napilno! Kočka, kočka, támhle močí nějaký feťák, opět bába…“
Maximovi se náhle rozklepaly ruce. Moment. Zpět! Projel políčka dozadu, zastavil si obraz a nevěřícně civěl na monitor. Pak počítal. „Jedna, pět, šest? Šestkrát prošla? Kolik že našli těch igelitek? Sedm? A co je tohle?“ řval už spolu s kolegy, které přilákal nezvyklý ruch. A všichni se dívali na maličkou drobnou starou paní v šátku s kabelkou na ruce, jak si to štráduje po noční ulici a v ruce třímá igelitku se známým logem. Střih! „To je zase ona, ne? A má zase tu samou tašku… To je po sedmé?!“ počítali policisté.
Na co se to vlastně dívají, to jim plně došlo v okamžiku, kdy drobná důchodkyně opět vyšla po schodech ze vchodu Dimitrovské deset, v ruce držela hrnec, přešla ulici k rybníku a vracela se zpět s prázdnýma rukama. Tvářila se velice spokojeně, na vrásčité tváři jí seděl široký úsměv… Ten ostatně Tamaře Mitrofanovně Samsonovové z tváře nezmizel ani u soudu. Ani v léčebně. Ani ve vazbě. Vlastně nikdy. Usmívala se, i když otevírala dveře policistům ze zvláštní jednotky, kteří ji přišli zatknout. A pozvala je dál:
„Tak pojďte. Už jsem vás čekala. Zde bydlím, provizorně. U Valentiny Ulanovové. Můj byt je v rekonstrukci, víte? Byly tam takové ošklivé a neestetické cákance. Odkud se vzaly? Já vám ani nevím, bylo toho moc,“ usadila šokované petrohradské muže zákona ke kávě: „Já jen poklidím, moment,“ shrnula ze stolu nože, pilku, krvavé hadry a kusy různých odřezků. Zblblí policisté si opravdu sedli a jen čekali, co se bude dít. No dělo se toho hodně!
Tamara vynáší hrnec s hlavou Valentiny…
Velevážená polyglotka Tamara Samsonovová, která je absolventkou Moskevské státní lingvistické univerzity, jim tu kávu skutečně uvařila. A kdyby jen kávu! „Ještě mám masové pirohy. Nedáte si oběd? Jsou tam plíčky, ledvinky… Valentina si odskočila. Koupe se. Je nečistotná. Je to prase.“ plivla na zem. A spustila sáhodlouhou řeč v němčině, v angličtině; zkusila i francouzštinu a italštinu. Do rodné ruštiny se vrátila kakofonií sprostých nadávek, které spustila, když ji táhli ven ze smrdutého bytu do policejního antonu!
Ale nebyla naštvaná, protože ji zatkli. Samsonovová byla uražená. „Taková nezdvořilost! Tu kávu si nevypili. Vždyť je to hrubé! “ trucovala. Plíčky si policisté také nedali. Ještě to tak! Pak si Rozparovačka z Petrohradu začala velice krásným a jasným hlasem prozpěvovat. A svádět všechny příslušníky mužského pohlaví, které uviděla.
„Já bývala tak hezká, panáčku!“ šťouchala do svého advokáta, který se osmašedesátileté „paní profesorce“ snažil vysvětlit, že je obviněná ze spáchání brutální vraždy a kanibalismu! „No jo. To už je všechno pryč. A co to melete? Jak jedné vraždy? Snad několika. Ně-ko-li-ka. Více než několika!“ prozpěvovala si Tamara Samsonovová a zvědavě si prohlížela svou vazební celu. „Nějaké dečky. Je to tady neútulné a neestetické!“ „Já se z ní zblázním. Co to sakra je? Tohle není člověk, to je skutečná Baba Jaga. Jak to mohla zvládnout? Naporcovat celou ženskou a odnosit ji po kouskách do vody? Já to prostě nechápu!“ prskal advokát znechuceně.
„No jo. To nejsi sám. Prý mezi tím odpočívala. A našli jsme její deníky. Ono toho bude víc.“ usoudil vyšetřovatel a pročítal si úhledné písmo v pečlivě vedených sešitech. Tamara se ve svých částečně zašifrovaných elaborátech přiznávala k neskutečným věcem - a to anglicky, německy a rusky! Případ Tamary Samsonovové je i na ruské poměry výjimečný. Už jen tím, jak velice vzdělaná a inteligentní tato kanibalka je. Její osobnost fascinuje spoustu psychiatrů, kteří za ní dodnes chodí do přísně střeženého ústavu v Kazani. A přitom měla tak nadějný start do života!
Grand Hotel Europe na Něvském prospektu
Tamara Mitrofanovna Samsonovová se narodila 25. dubna 1947 ve městě Užur, které je dnes součástí ruského Krasnojarského kraje. Budoucí Babička Rozparovačka pocházela z „normální sovětské rodiny“ policisty a dojičky, zbytek informací o jejích rodičích je ale velice zmatený. Částečně kvůli naprostým nesmyslů v jejích denících. Jednou byl otec kníže, pak rolník, pak kanibal (!), co snědl matku… Tamara si nesmírně vymýšlela.
Po maturitě zamířila do Moskvy - a tam už je její stopa jasně zřetelná. Velice inteligentní dívka nastoupila na Moskevskou univerzitu, kde vystudovala angličtinu a němčinu. Po studiu byla mladá a nadějná soudružka vyslána do Petrohradu, kde získala v té době naprosto prestižní pracovní místo - zaměstnali ji v cestovní kanceláři Intourist. Tamara létala po světě, v Petrohradu doprovázela „zápaďácké“ turisty, zastávala vysoký post v Grand Hotel Europe a její výmluvnost a jazyková výbava byla ohromující.
Tamara se v hotelu seznámila se svým budoucím manželem Alexejem Samsonovem, s nímž se po svatbě přestěhovala do nově postaveného paneláku v Kupčinsku v Petrohradě. „Paní profesorka“, jak jí říkali sousedé, byla potrhlá. Jinak se to nedá nazvat. Tamara Samsonovová se chovala mírně řečeno šíleně. Byla promiskuitní, zvala si do bytu muže i ženy, pořádala orgie, na kterých tekl proudem alkohol, prodávala „zakázané“ zboží, které získala od turistů v hotelu - a brzy začala mít jakési „epizody“. Zkrátka blikance, jak se u nás říká!
Například pobíhala nahá po ulici. „No jen se podívejte, já jsem krásná!“ cupitala bosá po asfaltu. Neustále si zpívala. Měla jasný a melodický hlas, od rána do večera vyzpěvovala z oken lidové písničky i rockové hity. Manžel k ní několikrát volal záchranku, protože se třeba rozhodla, že se proletí. „Vždyť to jde, ne? Nechte mě!“ ječela, když ji odtrhávali od okna. Zkrátka usoudila, že lidé umí létat, jen to ještě nikdy nikdo nezkusil! Na psychiatrii skončila celkem třikrát, ale vždy se svou nesmírnou výmluvností dostala zase ven.
U soudu se pořád ptala: „Vidíte, jak jsem štíhlounká? Držím si tajli, celý život!“
„Ale to jsou jen takové hlouposti. Přijďte si k nám do hotelu, pane doktore, já tam mám americkou whisky. Pravou! A nyní už musím jít, musím vařit!“ švitořila v blázinci - a oni ji pustili s tím, že je jednoduše jen roztržitá. Miloučká, ale svéhlavá. Diblíček. Potrhlá. „Taková ta povaha,“ usmívali se shovívavě lékaři, když jim Tamara mávala na rozloučenou a hopsala po ulici mezi auty. Taková ta povaha pak v lednu roku 2000 teatrálně plakala na petrohradské policejní stanici s tím, že se jí ztratil manžel!
„Ale tak, paní doktorko, neplačte. Třeba je někde v hospodě,“ chlácholil rukama lomící a bědující Tamaru Samsonovovou přítomný strážník, když mu vysvětlovala, že Alexej vybral dva tisíce rublů a od té doby ho neviděla. „Vy jste v důchodu? Hm.“ listoval v jejích papírech, „To nebude nic zlého. Má milenku, potřeboval peníze, to se stává. Není třeba náhodou doma a zmátla jste se? Ne? Tak jděte domů. On se vrátí!“
Jenže Alexej se nevracel a nevracel, až se nikdy nevrátil. Z deníků Baby Jagy lze vyčíst pár informací o tom, jak Alexej Samsonov skončil: „Buď ho nařezala na kousky a poházela je do řeky. Nebo ho snědla. Či spíše - snědli. Pár zápisků, které se dodnes snaží psychiatři rozluštit, jasně svědčí o uspořádání hostiny pro sousedy. Ta žena byla Hannibal Lecter v zástěře a šátku s trvalou na hlavě,“ uvádí dokument o Tamaře Samsonovové.
Po Alexejově „zmizení“ zchudla. Měla ale nad poměry velký byt, těšila se slušné pověsti, bývala „velké zvíře“, co na tom, že je trošku pošahaná, jak se tak říká! Takže když si dala inzerát, že shání podnájemníka do „volného pokojíčku v mém vlastním bytečku se stravou“, rázem se u ní dveře netrhly. Nájemník střídal nájemníka, do Petrohradu mířila spousta migrujících dělníků z různých krajů rozlehlého Ruska - a vesměs mladí muži vítali, že se o ně bude starat pečlivá, čistotná a veselá „paní bytná“.
Autobus agentury Intourist v tehdejším Leningradě
Tamara Samsonovová si svou novou roli velice užívala. Chodila do salonu krásy, pilně navštěvovala kadeřnictví a sousedé si začali šeptat, jak jí ta „družba“ s mladými kluky v podnájmu svědčí! A když nějaký chlapec zmizel, Tamara se rozčilovala: „Jsou to netáhla. Pořád sliby. Budu pracovat. Budu platit! Vařím mu, peru mu, zpívám mu, chovám se jako vlastní matka. A on? Nezaplatil a už se nevrátil. Ale co tu stojíme na chodbě. Pojďte dál, mám uvařeno. Musíme to zajíst. Ještě, že jsem tak štíhlounká a nepřiberu! Mám tam kus masa, také jazyk, já mám tak ráda ta jídla z papiňáku! Je to jako máslo, jako máslo!“ hopkala důchodkyně Tamara a zvala sousedy na hostiny!
Čtenář s fantazií si jistě dovede představit, čím své sousedy pohostila. Kolik nájemníků od hodné paní bytné odešlo v žaludcích jejích sousedů, to nikdo nezjistí. Tamara mlčí a jen se směje, vyšetřovatelé zatím dospěli (velice hrubým odhadem) k číslu 14. S jistotou ale víme, že 6. září 2003 zabila během hádky kvůli sexu nájemníka jménem Sergej Potanin.„Nařezala jsem ho. A co pak? No co. Do tašek, šup!“ rozhazovala Tamara rukama a naznačovala házení.
Ještě se rozčilovala: „A já vám to řekla. To jsem tomu dala. Čekala jsem, až přijde číslo 77. Pak jsem vám to chtěla říct. Jaké číslo? Vy to nechápete? To je ale hrozné, jak jsou v dnešní době ti Rusové tupí! Vážně to nechápete? Anglicky?“ spustila v angličtině, němčině… Nic. „Tak vám už nic nepovím.“ zasekla se „zabejčená“ akademička, sériová vražedkyně a kanibal v sukních. Číslo 77 jí nějak nešlo z hlavy. Pořád si jej kreslila do sešitů i na tělo, byla počmáraná jako plakát, nechtěla se mýt. Nikdo neví, co to má znamenat. Jestli je tím číslem jen posedlá - nebo obětí bylo 77? Raději nepřemýšlet!
Soumrak Tamařiny kariéry sériové vražedkyně nastal v březnu roku 2015, kdy za ní přišel na návštěvu soused Ilja: „Podívej se, měl bych pro tebe kšeft. Valentině Nikolajevně je blbě. Už to nezvládá. Nechceš jí pomoct? Byla by ti vděčná, určitě by zaplatila.“ otázal se Ilja Fedotov, který narážel na zdravotní stav své staré sousedky paní Ulanovové. „Ani náhodou. Je vyžraná. Když může tak žrát, tak není nemocná.“ křičela Tamara. „Ale nech toho. Já bych tady zatím vymaloval fleky a spravil odpad. Tady to strašně smrdí. A žena by ti s ní pomáhala,“ zmínil svou manželku Natalii.
Říká se, že realita vždy předčí jakoukoliv fikci. V případě Tamary Samsonovové je to asi pravda…
Natalie Fedotovová pak novinářům otřeseně vykládala: „Tamara Samsonovová je velmi zvláštní žena. Když jsem zjistila, že se Valentina ztratila, chtěla jsem jít na policii. Ne, chytila mne za ruku a upřela na mě pohled, který pálil. Já jsem zcela přesvědčená o tom, že jsem byla další na řadě. Měla jsem velké štěstí!“ To zřejmě ano, protože Tamara sama v blázinci tvrdila, že jí tato paní „strašně lezla na nervy“ a „do všeho strkala ten svůj vepří rypák“. A naznačila, že kdyby ji nechytili „ti hodní a slušní hoši“, pravděpodobně by další vařené plíčky patřily Natalii Fedotovové!
Tamara se po dlouhém váhání k téměř nemohoucí Valentině Ulanovové skutečně přestěhovala. A zprvu to prý klapalo. Ilja dával do pořádku její byt, Valentina byla obézní, skoro se nemohla hýbat a nebyla s ní vesměs žádná práce. „Jen seděla u televize a jedla. Došla si jen na záchod. A byla to nuda.“ popisovala Tamara Samsonovová spolužití se svou budoucí obětí.
Pak „paní profesorce“ přeskočilo definitivně, protože prý ze stropu slyšela nějaký šeptavý hlas, který ji nabádal k nepřístojnostem, jak sama uvedla na svou obhajobu. „Co jsem byla v tom bytě, bylo to horší a horší. Nad ní bydlel ďábel a musela jsem ho začarovat!“ smála se. Zakoupila si knihy o černé magii a pokusila se o nějaké rituály vymítání ďábla. „Myslel jsem, že je opilá. Byla nahá, zmalovaná jako maškara, blekotala nějaká zaklínadla,“ křižoval se Ilja Fedotov, „Ty to neslyšíš? Já to slyším. Ty to neslyšíš? To Tamara opakovala celé hodiny, celé dny!“
Konečně jí začala lézt na nervy samotná Valentina Ulanovová. „Co ty? Proč žiješ? Už umři!“ povídala a zpívala: „Umři, umři!“ v různých nápěvech třeba celý den! Valentina už to nemohla snést a 23. července 2015 požádala Tamaru, aby se sebrala a vrátila se zpátky do svého bytu přes chodbu. „Ale zlatíčko, to je jasné. Já si jen něco zařídím,“ vylétla Tamara Samsonovová z domu a podnikla okružní turné po lékárnách, kde zkoušela bez receptu vyškemrat fenazepam (benzodiazepin).
Podařilo se jí uplatit lékárníka, doma nasypala lék do bramborového salátu, Valentina ho snědla „celý lavor“ - a skácela se na zem jako podťatá. Tělo korpulentní sousedky přetáhla na rozložený koupelnový závěs a dala se do práce. Podle Tamary Samsonovové to byla „velká dřina, po níž jsem byla hrozně unavená, ale šťastná.“ Následovala anabáze s igelitkami a hrncem, kuchyňské zpracování vybraných částí Valentiny Ulanovové - je neuvěřitelné, že to malá a štíhlá důchodkyně zvládla sama! Nicméně zvládla, videozáznam mluví zcela jasně.
Dimitrovská v zimě…
„Kam se podělo slušné vychování? Co tu dělám? Papa, panáčku, já ti pošlu pusinku,“ mlela u soudu a gestikulovala směrem k „publiku“. Soudce Roman Čebotarev na tehdy osmašedesátiletou subtilní ženušku se špatně obarvenými zrzavými kudrlinkami zíral jako na zjevení z jiné planety. „Uvědomujete si vůbec, co se tady děje?“ křičel na ni, zatímco se už zoufalí diváci museli všemu smát. Tamara flirtovala s advokátem i státním zástupcem, posílala publiku vzdušné hubičky, neustále se smála a smála a smála…
„Já vás vůbec nechápu. Vy jste nějaký divný. Povídáte mi samé nesmysly.“ vrtěla hlavou při řeči státního zástupce. Psychiatři četli srozumitelné části jejích deníků a Samsonovová se usmívala a zpívala. Když došlo na verdikt, položila si hlavu na stolek: „Chrrrr. Nudá! Spím!“ mžourala. Jakmile se dozvěděla, že nepůjde do vězení, ale do blázince, rázem se vzbudila: „Jsem stará a stát se o mě postará. Jen bych prosila nějakou estetickou celu. Pokojíček jako klícku. A televizi. No? Nebo vám už nikdy nic neřeknu,“ durdila se.
Ze soudu byl kabaret - kdyby to všechno nebylo tak strašně smutné a děsivé, řehtal by se i soudce samotný! V prosinci 2015 byla Samsonovová poslána na povinnou psychiatrickou léčbu do specializované nemocnice v Kazani, kde žije v izolaci dodnes. A občas z ní něco vypadne. „Voloďa, toho jsem nařezala nožem.“ řekla z ničeho nic sestře, která jí nesla medikaci. „Co to říkáte?“ zděsila se zdravotnice.
Hostiny jako od Hannibala
„Mám to v deníku! Jsou blbí! Nic neví? To tady opravdu nikdo neumí anglicky nebo německy?“ mlaskala naštvaně Tamara v narážce na své zašifrované sešítky. „Arogantní? Je. Hysterka? Jistě. Narcistka? Ano. Nepříčetná? Nevíme. Schizofrenie? Nesedí to. Její šifry zřejmě nejsou žádné šifry, jen shluk nesmyslů, jimiž nás tahá za nos. Co s tou ženou je? Na ni sedí tolik diagnóz, ale zároveň žádná. Někdy máme dojem, že je tato žena skutečná čarodějnice, jen nemá chaloupku na muří noze a žila v petrohradském paneláku,“ uvedl pro CNN psychiatr, co Tamaru Samsonovovou studoval.
Autor podcastu o sériových vražedkyních jde ještě dál. Domnívá se, že Tamara byla agentkou KGB: „Intourist měl v SSSR monopol na cestovní ruch a byl úzce propojen s KGB. Každý zaměstnanec, který přicházel do styku s cizinci, musel projít hloubkovou prověrkou a byl pod neustálým dohledem, nebo přímo spolupracoval jako informátor. Pracovala v petrohradském Grand Hotel Europe, což bylo jedno z mála míst, kde se ubytovávala západní klientela. V sovětských hotelech tohoto typu byly běžné odposlechy a personál byl často instruován KGB k monitorování pohybu a kontaktů hostů.“ tvrdí dokumentarista.
Někteří se domnívají, že byla agentkou na vysoké úrovni - a její bestiální řádění měli soudruzi jaksi „zamaskovat“. A když se zbláznila, dali od ní ruce pryč. „To by ji ale určitě zlikvidovali, ne?“ tvrdí čtenáři a posluchači v diskusích pod články a podcasty, kde rozebírají pořád dokola jednu klíčovou otázku: Kdo to vlastně je?
Na to zřejmě odpověď neexistuje. Ale kdyby vás nějaká hodná paní sousedka pozvala na plíčky, raději zbystřete! Jak vidno, nikdy nevíte, co se může v člověku (i na talíři) skrývat!
Když vás někdo pozve na oběd, dávejte si raději pozor!
Zpracováno podle:
Tamara Samsonova, CNN, iDNES, Rosbalt.ru, Lifee, Wikipedie, Stream, Spotify podcast, IMDb, True Crime YouTube, Irish Mirror, Facebook, Podcast Apple.com, 360.ru, Interfax.ru, RBC.ru a trocha autorské invence…
