Dobrosrdečná babička Dorothea byla sériovou vražedkyní. Otrávila 9 seniorů a shrábla jejich peníze

7. listopadu 1988 zabouchal u dveří velkého domu v kalifornském Sacramentu mladý policista. Muž zákona přišel prověřit možné zmizení jednoho z nájemníků. Znepokojená sociální pracovnice Judy Moise totiž už pěkných pár týdnů nedostala žádnou zprávu o svém chráněnci. Veterán války z Vietnamu Alvaro Montoya (52) trpěl spoustou psychických problémů, po návratu z bojů se zhroutil a skončil jako bezdomovec. Judy tyto padlé veterány z ulice sbírala a snažila se je začlenit zpět do normálního života.

Vypadalo to, že v případě Alvara se to podařilo. Muž se vzpamatoval, zažádal si na úřadech o podporu, příležitostně pracoval a ubytoval se v penzionu paní Dorothey Puente. Jenže najednou se po něm slehla zem. Judy Moise se obávala, že ho jeho démoni znovu dopadli, mohl také spáchat sebevraždu, poprosila proto policisty, aby zkusili veterána Montoyu vypátrat.

„Dobrý den, chlapče, jak mohu pomoci?“ objevila se po sérii klepání v otevřených dveřích stará šedovlasá paní. Usmívala se, vějířky vrásek zakrývaly silné brýle, měla na sobě květovanou zástěru a ruce od mouky. Vypadá jako moje babička, pomyslel si strážník.

Laskavá stařenka se nepřestávala široce šklebit, policista se tedy otázal: „Jdu kvůli vašemu nájemníkovi, pan Montoya. Jeho kurátorka má o něj strach. Hlášen je zde. Kdy jste ho viděla naposledy?“ „Ach, můj milý Alvaro. Odjel do Mexika na krátkou dovolenou. Však ji potřeboval,“ švitořila stařenka. „A co že chcete vidět, jeho pokoj? A je to nutné? No, tak pojďte dál..“

Policista prohlédl vzorně uklizený maličký pokojík, na chodbě potkal dalšího nájemníka, Johna Sharpa. Shrbený bělovlasý pán na otázky ohledně dovolené svého spolubydlícího souhlasně přikyvoval: „Ano, odjel na dovolenou…“ díval se strážníkovi přímo do očí. „Tak vidíte. Pojďte ochutnat sušenky,“ Sotva mladý policista pojedl, vydal se z domu ven. V chodbě však narazil na pana Sharpa. Stařeček mu vtiskl do ruky umolousaný papírek a zacouval zpátky do stínů pochmurného velkého domu.

Strážník si přečetl slova, která byla napsaná rozklepanou rukou: NEVĚŘTE JÍ. NUTÍ MĚ, ABYCH KVŮLÍ NÍ LHAL!

11. listopadu 1988 se po předešlé poradě s nadřízenými do penzionu roztomilé babičky Dorothey policista vrátil se svým kolegou, přičemž v okolí stály neoznačené dodávky s posilami. Bylo toho více, co už na paní Puente měli, ale lístek od pana Sharpa byl poslední kapkou. „Ale, to jste zase vy, chlapečku, pojďte dál!“ opět cvrlikala Dorothea. Sotva je pustila do domu, přišli další policisté a penzion byl prohledán. „Jenom tam celou dobu stála a usmívala se.“ komentoval hlavní vyšetřovatel otřesného případu vražd starých lidí, který vešel do dějin pod označením Bytná z pekla, Penzion smrti, Travička Dora nebo Stvůra Puente.

Když uvnitř nic nenašli, požádali o prohledání zahrady. „To víte že ano. Máte nářadí?“ zeptala se dokonce a zapůjčila jim lopatu. Pak chtěla uvařit kávu: „Jste unavení, ta vás postaví na nohy,“ slibovala mužům zákona Dorothea Puente. „Mysleli jsme, že ty řeči o ní jsou blábol. Takhle přece nevypadá nějaký vrahoun. Byla jak babička z pohádky,“ nemohl tomu uvěřit anonymní policejní zdroj, který byl u příšerného nálezu přítomen. Dorothea Puente prohledávala v kuchyni skříňky, zatímco muži venku rozkopávali zahradu.

„Ale to je nemilé,“ téměř plakala, „Káva mi došla! Víte co, chlapci, já zaběhnu k sousedům, vypůjčím si,“ mlela, až hlídku zcela zmátla, sundala si zástěru a vytratila se „pro kávu.“ A zatímco sériová vražedkyně Dorothea Puente utíkala z místa činu, první kriminalista na zahradě do něčeho kopl. A vzápětí druhý. A další. A další a ještě další. Během třiceti minut bylo objeveno sedm těl v různém stupni rozkladu.

A roztomilá stará Dorothea, pohádková pečovatelka, která měla tyto nebožtíky na svědomí, si cestu pro kafe prodloužila až do Los Angeles, kde její cesta skončila zatčením. Ale vše mělo také nějaký začátek.

Dorothea Helen Gray se narodila 9. ledna 1929 v Redlands v Kalifornii. A jak to tak bývá, poměry v rodině Grayových byly více než otřesné. Sériový vrazi mají vesměs naprosto vždy příšerné dětství, a u Dorothey se to potvrdilo na sto procent. Šestá ze sedmi dětí, rodiče alkoholici, otec tyran, matka příležitostná prostitutka, která děti bila hlava nehlava. Otec je spíše ignoroval, až zemřel na tuberkulózu. To bylo budoucí travičce osm let. Matka po smrti manžela ztratila všechny zábrany, pila a vodila si domů cizí muže. O rok později se zabila opilá na motorce.

Pro děti Grayových nastalo ono putování po pěstounských rodinách, kde zase zažily příšerné věci, ale žádný ze sourozenců se nezvrhl v nějakého kriminálníka, natož vraha. Dorothea to prostě musela mít v sobě od narození. V šestnácti letech zkoušela prostituci, ale objevil se manžel číslo jedna, starší voják, který svou mladou ženu rozhodně nešetřil - během čtyř let porodila tři děti, které různé „rozstrkala“ do domovů nebo k příbuzným. Fred McFaul požádal o rozvod a Dorothea se poprvé dostala do problémů se zákonem. Na jihu Kalifornie falšovala šeky na sociální pomoc, skončila ve vězení, ale bylo jí to jedno.

„Já se to musím naučit pořádně,“ řekla manželovi číslo dvě, kterým se stal v roce 1952 Axel Bren Johansson. A naučila. Postupem let se vypracovala ve falšování štědrých šeků státní sociální pomoci natolik, že se tím začala poměrně dobře živit. Ale živila hlavně manžela, který sázel, pil, mlátil ji… Tak začala také. Hrála poker, kostky, karty, všechno probendila, a když si nevěděla rady, nabízela sexuální služby. Manžel Dorotheu poslal na psychiatrii a rozvedl se s ní. Sotva vyšla z blázince, vdala se v roce 1968 znovu - po Robertu Puente si nechala příjmení, kterým se pak neblaze proslavila.

Manžel číslo čtyři Pedro Montalva měl ze své ženy nahnáno tak, že po týdnu manželství utekl zpět do Mexika. Jak vidno, zatím to začíná jako taková ta klasická životní cesta zkrachovalé a vyžilé alkoholičky, která moc rozumu nepobrala, až z toho nakonec začala vraždit. Nestálost ve vztazích, alkohol, sexuální nevázanost, bití (vzájemné) - bývá to naprosto typické. Jenže Dorothea Puente měla něco navíc. Byla vychytralá a uměla se perfektně přetvařovat. Když už ji omrzelo se neustále vdávat a třískat se hlava nehlava s alkoholiky, naštvala se.

„Mám na víc!“ usoudila. A v hlavě jí začal zrát plán, který zahrnoval laskavou tvář, umění falšování jakéhokoliv rukopisu a schopnost působit navenek velice mile a empaticky. Oblékla se do seriózního kostýmku, vzala si podprsenku, natočila vlasy, nasadila silné brýle, a začala se psát životní kapitola Dorothey Puente, hodné paní pečovatelky.

V roce 1970 si v Sacramentu otevřela svůj penzion. Tedy ten první. Sehnala si veškerá možná povolení (část jich zfalšovala, část byla skutečná, absolvovala například zdravotnický kurs) a sociální pracovníci v sedmdesátých letech pohlíželi na paní Puente jako na: „Schopnou, obdivuhodnou a pracovitou pečovatelku. Máme u ní umístěných několik starých osamocených lidí, kteří mají všemožnou péči - i nadstandard, což nebývá obvyklé. Senioři jsou spokojeni a podmínky zcela vyhovující,“ zní zápis z namátkové kontroly miloučké a dobrotivé paní Dorothey, která se obětavě stará o seniory. To ona se starala.

Až tak, že všichni její chráněnci bývali podivně klidní, nekladli žádný odpor, neměli žádné otázky ani námitky - protože jim laskavá paní domácí ve svém kafíčku dávala koňské dávky všeho možného. Všechny zfetovala a pak falšovala podpisy a inkasovala tučné důchody nebohých stařečků a stařenek. Samozřejmě se na to přišlo, penzion byl uzavřen a uzavřena byla i paní Puente - v roce 1982 skončila ve vězení, protože ji okradení senioři zažalovali - několikrát je dryjákem z prášků uvedla do bezvědomí a okradla i o cennosti.

Propuštěna byla o pouhé tři roky později, ačkoli státní psycholog ji diagnostikoval jako psychopatku bez výčitek svědomí nebo lítosti, která by měla být pečlivě sledována. Jenže sledována nebyla. Naopak. Otevřela si druhý penzion. A tam už se děly věci, které jsou mimo lidské chápání. Rychle se tam vrátila ke svým starým trikům, ale přidala ještě něco navíc. „Nikomu nebudou chybět. Proč bych se o ně měla složitě starat, když to jde jednou provždy vyřešit?“ uvažovala. Do penzionu proto přijímala hlavně lidi, kteří žili tzv. ve stínu.

Seniory, veterány, propuštěné vězně vyššího věku, kteří neměli rodiny a přátele. Sice bylo vše pod dohledem sociálních služeb, sem tam se ale stalo, že některý z nájemníků zmizel. Puente to vysvětlovala probačním úředníkům jednoduše: „Odjel na dovolenou a už se nevrátil,“ nebo „Nepovažuji ty milé lidi za své vězně! Jsou to moji hosté a mohou přicházet i odcházet jak jen chtějí!“ hrála si na lidumilku. A bylo jí opět uvěřeno. I v případě nebohé paní Ruth Monroe (61), která byla jednou z jejích prvních obětí. Šlo spíše o náhodu.

Dorothea jí podala svoje kafíčko, jenže nějak neodhadla dávku a drobná Ruth najednou ležela na podlaze penzionu bez známek života. Dorothea Puente však neztratila duchapřítomnost. Umyla hrnek, a jelikož neměla zatím zkušenosti s odklizením těla, zavolala policii. Lomila pak rukama a plakala, že nebohá paní spáchala sebevraždu a kdybych to bývala věděla, ona ale byla hrozně smutná, léky brala, podívejte… Koroner tomu uvěřil, označil úmrtí paní Monroe za sebevraždu - a ani nenařídil pitvu.

Pak už se Dorothea Puente neštítila vůbec ničeho. Nechala si na zahradě od prostoduchého a negramotného údržbáře Ismaela vykopat díru, kterou bez otázek zakryl betonovou deskou; také vyrobil na popud své „paní“ dřevěnou bednu klasického rozměru i podoby rakve. Prý na knihy, čemuž údržbář samozřejmě uvěřil. Tuto bednu plnou „knih“ pak vyhodil do řeky. „Je to samé smetí, voda se o to postará,“ řekla prosťáčkovi Dorothea. Tuto rakev později vylovil rybář a nalezl v ní rozkládající se tělo starého muže. Jenže trvalo ještě dlouhé tři roky, než se nebohého pána podařilo ztotožnit.

Eversona Theodora Gillmoutha (77) identifikovala jeho znepokojená sestra z Oregonu. Poslední stopa k bratrovi vedla do penzionu paní Puente, kterou si chtěl tento muž vzít za ženu. Psal sestře, že našel svůj osud (to rozhodně!) a zajištění ve stáří (to také!). Po celé tři roky sestře chodily od Eversona dopisy dál, psala je Dorothea jeho písmem. Až když na tom všem něco nesedělo, vydala se bratra hledat. Identifikovala ho podle chybějícího ukazováčku. Tohle vše spolu se zmizením veterána Montoyi vedlo k lístku pana Sharpa a nálezu mrtvol nájemníků na zahradě penzionu hodné babičky Dorothey.

Která chtěla všem jen pomáhat. A která ještě za života i po smrti svých chráněnců vybírala šeky jejich sociálních dávek, čímž se obohatila o desetitisíce dolarů. Vraždy ze zištného motivu jsou vždy odporné, navíc, když se jedná o bezmocné a osamělé seniory. Dorothea Puente byla mimo „chichotající se“ Nanny Doss, která zabila i svá vlastní vnoučata, jednou z nejhorších stvůr v novodobé historii USA.

Zatímco probíhal hon na uprchlou vražedkyni, na zahradě bylo postaveno provizorní stanové městečko, kam přijeli lékaři, kriminalisté a koroneři. Ze všech koutů zahrady i z oné jámy bylo vytaženo sedm těl. Později byla zveřejněna identita všech nebožtíků i příčina smrti. Všichni byli otráveni Dorotheiným kávovým koktejlem, který obsahoval (v součtu všech dryjáků, které byly v tělech nalezeny) doxylamin, haloperidol, flurazepam, kodein, diazepam, amitriptylin, nortriptylin, fenytoin, etanol, karbamazepin, loxapin, difenhydramin a opiát.

Slušnou zásobičku léků samozřejmě nakradla klientům ještě za života - senioři měli často duševní choroby nebo bolestivé nemoci. Některým mrtvým chyběly končetiny, těla byla zabalena v igelitu a převázána lepící páskou. V „zahradě smrti“ byly objeveny ostatky Betty Mae Palmer (78), Leona Carpentera (78), Jamese Gallopa (62), Very Faye Martin (61), Dorothy Miller (65), Alvara Montoyi (52) a Benjamina Finka (67). Ještě chyběla paní Ruth a „ženich“ Everson. Devět otrávených lidí.

A mohlo jich být daleko více. Po provalení běsnění americké Maryši se začali hlásit další a další. „Vloudila se do mé přízně, byla tak milá, dala jsem jí plnou moc, aby mi chodila pro peníze z šeků… Pak se mi udělalo nevolno a ona zmizela s 3500 dolary a mým prstenem,“ hlásila Brenda Trujillo. Měla štěstí, lékaři staré paní v nemocnici jen pohrozili, aby si dávala pozor na dávkování. Pokusů o vraždu bylo nahlášeno neuvěřitelných 29.

Dorothea Puente byla odchycena jako lovná zvěř v Los Angeles - daleko pro tu svou kávu nedošla! V televizi se vysílala její podobizna a lidé ji poznali. Dav volal po krvi a lynči (není divu), občané L.A. s ní smýkali sem tam, ale zasáhli policisté. 16. listopadu 1988 byla letecky přepravena zpět do Sacramenta. Všudypřítomným novinářům se podařilo nahrát její slova: „Kdysi jsem bývala velice dobrý člověk, věřte mi! Jsem pořád dobrý člověk! Nechápu, co všichni blázní! Já nikoho nezabila!“

Dorothea Puente byla okamžitě obviněna z devíti vražd a postavena před soud. U něj měla svou image dobrosrdečné babičky, neustále si sahala na srdce a zděšeně vzdychala. Plakala, naříkala, dělala scény, nebo se dobrotivě usmívala. Manipulátorka se neštítila ničeho. Když bylo předvoláno více než 130 svědků, každého z nich pozdravila a ptala se, jak se daří rodině a ať si manželka „napíše o recept“. Patologové nahrávali spíše obhajobě. Nebyli totiž schopni určit příčiny smrti jednotlivých lidí. Jistě, všichni byli předávkovaní. Ale stačilo to? To nikdo nevěděl. Pravděpodobně je ještě všechny udusila nebo uškrtila.

„Tak vidíte,“ přikyvovala a třásla šedivou hlavičkou rozechvěle. V roce 1993, po několika dnech rokování, byla Dorothea Puente nakonec odsouzena za tři vraždy a dostala 4 po sobě jdoucí doživotní tresty. Do historie se zapsala jako jedna z nejhorších sériových vražedkyň v Kalifornii. Po vynesení rozsudku se „stařenka“ pěkně odkopala.

Vzala si závěrečné slovo a viditelně naštvaná hlaholila zvučným hlasem (což byla dost změna oproti předchozímu stařeckému šepotání): „Jediný čas, kdy byli v dobrém zdravotním stavu, prasata! To bylo u mě doma! Já je převlékala! Donutila jsem je, aby nežili ve špíně jako zvěř! Měli tři jídla denně! A víte co vám povím? Prasata! Kdyby vám někdo nadělal do postele, taky byste… Co to povídám! Nepřerušujte mě!“ křičela na prokurátora, který chtěl, aby dokončila onu větu.

Pak začal mluvit i on, zatímco soudce třískal kladívkem jako ve filmech: „Vy jste ta nejchladnější a nejzrůdnější ženská, co tahle země kdy viděla. Vypočítavá vražedkyně!“ neovládl se státní zástupce. Dorothea Puente na to opáčila: „Když ke mně přišli, byli tak nemocní, že se od nich přece nečekalo, že budou žít dlouho!“ Po této větě zavládlo hrobové ticho a lidé měli naprosto jasno, co se za fasádou vrásčité stařenky skrývá.

Dorothea Puente zemřela ve vězení přirozenou smrtí 27. března 2011 ve věku 82 let. Její oběti takové štěstí neměly. Při vyšetřování případu se také změnila americká legislativa - provozování soukromých penzionů bylo od té doby přísně sledováno a každý majitel musel mít (a musí dodnes) akreditovanou licenci, pokud ve svém zařízení přijímá nemocné osoby čili jde o zdravotnické zařízení. Tento zákon se ale stejně obchází a soukromé penziony existují dál, protože každý může bydlet u koho chce a soukromá dohoda není protizákonná.

Američané mohou jen doufat, že na zahradách těchto penzionů nezačnou opět vznikat prapodivné jámy!

Dorothea Puente, The ‚Death House Landlady‘ Who Killed Her Boarders, Dorothea Helen Gray Puente (1929-2011) - Find a Grave Memorial, Časopis Enigma,Lifee.cz – lifestylový magazín pro každou ženu, PUENTE Dorothea Helen | Serial Killer Database Wiki | Fandom, Dorothea Puente – Wikipedie