Christine Falling: chůva, které vadil dětský pláč. Svou frustraci si vybíjela na bezbranných

Těžko lze uvěřit tomu, že obézní, nepříliš chytré a zanedbané Christine svěřovaly matky své děti. A nebyly to žádné matky z chudých nebo zaostalých rodin, vůbec ne. Ti, kterým tato chůva sprovodila děti ze světa, byli příslušníci bílé střední třídy, netrpěli žádnou velkou nouzí, ani nebyli na okraji společnosti. Christine Falling na první pohled působila dobrosrdečně, těžkopádně, mluvila pomalu, usmívala se. Takový dobráček. A že vypadá tak divně? Inu, však víme, měla těžký život. To skutečně měla. Její dětství je totiž tak bizarní, že by to nevymyslel ani Stephen King.

A že je nemocná? Inu, kdo v dnešní době není tak trochu na hlavu, však to prášky spraví, říkaly si možná netrpělivé matky, které se už už viděly někde u známých na večeři. To je také pravda. Prášky spraví ledacos. Nicméně Christine Falling rozhodně nespravily. Dodnes se neví, čím vlastně trpí. Neustále jezdila s celou plejádou příznaků po všech možných nemocnicích, až se začali psychologové domnívat, že trpí Münchhausenůvým syndromem (psychická porucha, při které člověk chorobně předstírá, že je nemocný, manipuluje s okolím prostřednictvím zbytečných lékařských zákroků, jimiž na sebe poutá pozornost).

I v současné době, kdy je Falling umístěna v Lowellově nápravném ústavu na Floridě, kde si odpykává doživotí, dělá to samé, nestačí kolem ní kmitat lékaři. Všichni už tam hřmotné sériové vražedkyně mají plné zuby a stala se několikrát objektem pokusu o vraždu z rukou svých spoluvězenkyň. Zčásti kvůli tomu, co udělala. Násilí na dětech se neodpouští. A zčásti také proto, že jim „Tlustá Chris“ prostě a jednoduše leze na nervy. Navíc neustále tvrdí, že slyší hlasy. Právě ony hlasy jí měly našeptat, aby děti zabila. Jenže nikdo jí to nevěří.

Příběh chůvy, která má na svědomí zřejmě mnohem více lidí, než přiznala.

Těžko bychom hledali horší start do života, než měla Christine Laverne Slaughter, která se narodila v Perry na Floridě 14. března 1963. Rodina to byla mírně řečeno (skutečně mírně) neobvyklá. Posuďte sami. Matka se jmenovala Ann. Bylo jí šestnáct let, když porodila Christine. A už měla dvouletou Carol. Pak už to zřejmě šlo z kopce. Christinin otec Thomas byl pětašedesátiletý (!) starý chlap. Už to samo o sobě je samozřejmě tristní.

A tristní byly i poměry v nesmyslné rodině. Otec byl násilník, neotesaný zálesák, dvoumetrový chlap, kterého se báli i ostatní kolegové z práce. Pro ránu nešel daleko, měl ruce jako lopaty, svůj díl odnášela i mladičká nevěsta. Dcery neměly co jíst, žebraly po sousedech, jedly venku trávu a kořínky. Neskutečné, vždyť se psala ne tak vzdálená šedesátá léta. Obě dcery strádaly, byly podvyživené, z nedostatku adekvátní výživy jim atrofoval mozek, měly epilepsii, rozvinuly se u nich různé choroby.

Carol měla zakrnělý růst, zatímco Christine zdědila kostru po otci - velká, tlustá a hřmotná holka na tom byla hůře co se týče rozumu. Carol nejevila žádné známky retardace, zpožděného vývoje nebo duševní choroby, Christine tohle vše měla. Zřejmě jídlo, co sehnala, šlo rovnou „do těla“, zatímco výživa pro mozek vázla. Bohužel. Zoufalé, nuzné a neuvěřitelné podmínky. Jakoby žily skutečně někde mezi divochy, ne v rozvíjející se a prosperující Floridě. Strádající dívky samozřejmě neunikly dozoru sociální péče a dívky byly z rodiny odebrány.

Obě trpěly nezvladatelnou agresivitou, v náhradních rodinách se chovaly jako bez rozumu, neměly vychování, hygienické návyky, neuměly ani jíst příborem. Téměř nemluvily, ale Carol se přece jen zlepšovala. Natolik, že se během pár měsíců v péči pěstounů a v přísunu jídla zotavila a stala se z ní poměrně normální holčička. Ne tak Christine. Sestry se dostaly do rodiny Fallingových, která je adoptovala. Získaly jejich příjmení a měly se dobře. Jenže nová rodina si nevěděla s Christine rady. Byla opravdu divná, čím více rostla, tím se stávala „strašidelnější“. Fallingovi byli hodní lidé, ale když se její agrese stupňovala proti nim, odvezli dívku do dětského domova v Orlandu. Nevlastní sestra šla s ní, protože ji Christine vždy ovládala. To bylo Christine teprve devět let.

Tohle napsali do jejího posudku už po týdnu pobytu v domově. Vychovatelé Christine jednoduše nezvládali. „Dítě, které porušuje pravidla, aby upoutalo pozornost. Je odpudivá, její návyky jsou odporné. Ostatní děti se jí bojí. Je obézní, nemá sociální návyky, páchne. Velký intelektuální deficit. Není schopná vůbec ničeho, ostatní děti ji nenávidí. Nevíme si rady, selhávají zde úplně všechny metody.“. Posudek Christine Falling zní jako rezignovaný a zoufalý povzdech. Právě v Orlandu začala dělat své „proslavené“ pokusy s kočkami.

Nerozuměla tomu, že rčení o „devíti životech“ je pouhou nadsázkou. Chytila kočku a hodila ji z okna. Pokud tvoreček přežil, zkoušela to znovu a znovu, dokud ji nezabila, nebo nedosáhla oněch devíti životů. Při tomto ji samozřejmě všichni viděli. Nic si nedala vysvětlit, všem se smála do obličeje. Po třech letech v domově, když jí bylo dvanáct, utekla. Carol totiž konečně odešla do jiné rodiny a sestru nechala být. Christine jí to nikdy neodpustila, a také to dopadlo fatálně. Ale o tom později.

Vydala se za svou matkou, která žila v Blountstownu. Životem usmýkaná Ann svou dceru Christine docela uvítala, protože Thomas konečně zemřel a pomoc se jí hodila. A navíc přišla na dobrý nápad. Christine je velká, dobře rostlá, provdá ji. Třináctiletou dceru seznámila s dvacetiletým mužem, který si počkal, až bude Christine 14, což byl tehdy státem Florida povolený věk pro sňatek (pro sex byl ještě nižší), a vzali se v září 1977. Nerovné manželství samozřejmě nevydrželo.

Fyzicky manžela napadala, házela po něm věci, navzájem se jen prali. Když s ní měl poprvé sexuální styk, dopadlo to velice zoufale. Možná lidem může být Christine i líto, protože tohle si nezaslouží nikdo, ovšem nikterak to neomlouvá její následné chování a jednání. Po šesti týdnech následoval rozvod. A už beztak narušené Christine Falling „hráblo“ ještě více.

Začala mít zdravotní problémy. Je zdokumentováno více než padesát vyšetření, které během roku a půl absolvovala v místní nemocnici. Měla si stěžovat na „strašidelný menstruační cyklus“ - krvácela prý třeba půl roku v kuse. Pak začala halucinovat „Viděla bílé a červené tečky,“ stálo ve zprávě. Pak ji začaly pronásledovat ony hlasy. Přicházela se vším možným, uštknutí hadem, nebo si byla jistá, že má tasemnici, když ji štípl komár, tvrdila, že má horečky, i když je neměla. Tehdy se o onom syndromu barona Prášila teprve začínalo mluvit, takže to nikdo neřešil.

Falling se stala postrachem lékařů, při spatření její obrovské postavy, kráčející opět do nemocnice, prchal všechen personál. Nedostala nikdy žádné léky, takže se přímo nabízí, že trpěla a trpí nějakou formou schizofrenie. Byla sama, nikdo ji nechtěl, neměla peníze. Čerstvě šestnáctiletá Christine Falling si tedy podala inzerát, že by ráda hlídala děti lidem v okolí.

Navzdory jejímu vzhledu a zjevným duševním obtížím získala Christine pověst dobré chůvy. I když ji všichni považovali za hloupou, pomalou a retardovanou, byla poměrně vychytralá. O děti se starala velice dobře, byla čistotná a spolehlivá. Naučila se péči o kojence i batolata a matky si mnuly ruce - stačilo zavolat Christine a dát jí jídlo - a mohly se spolehnout, že o jejich drobečky se obrovitá, ale spolehlivá Falling postará. Jenže když oslavila sedmnácté narozeniny, začaly jí ti drobečci vadit.

Nesnášela pláč, křik dětí, začala být alergická na batolata, mimina. Ale navenek nedávala nic znát, peníze potřebovala. Děti však začínaly její přítomnost odmítat. Skrytě na ně totiž útočila. Až nastal 25. únor 1980, kdy dvouletá holčička, kterou měla Christine Falling na hlídání, byla převezena do nemocnice. Cassidy Johnson za tři dny zemřela. Lékaři napsali, že Cassidy měla encefalitidu, ale při pitvě bylo zjištěno těžké poranění lebky. Christine řekla, že dítě „omdlelo“ a spadlo z postýlky. Jeden lékař nevěřil jejímu příběhu a napsal policii vzkaz, aby nechala chůvu zkontrolovat. Dopis se ztratil a případ byl uzavřen.

Christine Falling to prošlo. Přestěhovala se do floridského Lakelandu, kde opět rozhodila sítě a hlídala děti. A ty opět brečely, křičely, smály se, chtěly si hrát, "otravovaly"! A navíc už v plné míře (prý) na Christine útočily ony pověstné hlasy. „Zabij je! Zabij ho! Prošlo ti to, projde to i teď!“ A poslechla. Čtyřletý Jeffrey Davis skonal na „virovou infekci“. Tehdy skutečně něco takového na Floridě řádilo, takže nikdo neměl nejmenší podezření. Zdrcená chůva bědovala, lomila rukama, zatímco rodina chystala pohřeb. A na ten pohřeb Christine nešla. Nic netušící truchlící rodina malého Jeffreyho nechala chůvu s jeho dvouletým bratrancem.

Když se rodina vrátila z pohřbu, byl malý Joseph Spring mrtvý. Přivolaný lékař konstatoval, že „S největší pravděpodobností dítě skonalo na stejnou infekci jako jeho bratranec.“ A ještě zdrceně působící chůvu utěšoval.

Po této dvojnásobné vraždě se opět sebrala a utekla, tentokrát do rodného Perry. Jenže tam celou rodinu znali jako „naprosté cvoky“, ještě pamatovali řádění starého otce, takže Christine měla jako hlídačka smůlu. Naštěstí pro děti, bohužel pro seniory. Nechala se zaměstnat jako hospodyně u Wilbura Swindla, kterému bylo 77 let a už nemohl obstarat domácnost. Christine ji obstarala znamenitě - Wilbur zemřel tři hodiny (!) poté, co novou hospodyni přijal do práce. Vzhledem k jeho stáří nevzniklo žádné podezření. Jak jinak.

A Christine Falling byla mimo všeho také velice pomstychtivá. Její sestra Carol, která ji „opustila“, se vdala a měla teprve osmiměsíční dcerušku Jennifer. Svou sestru v roce 1981 vyhledala, objímaly se, Carol jí vyvářela, a bohužel - dávala Jennifer do tetiny laskavé péče. Ač byla Falling hloupá, byla mazaná a ruku v ruce s tím opravdový blázen, takže není divu, že to vše malá Jenn odskákala. Bohužel. Využila zajímavé situace - jela se sestrou a miminkem na očkování. Cestou zpátky řvoucí Jennifer, která brečela po injekci, nechala Carol se sestrou v autě a odskočila si do supermarketu. Vrátila se snad za pět minut. A Jennifer byla mrtvá.

Prapodivná podívaná na drobounkou Carol, která zoufale řvala, přilákala spoustu zvědavců. A ti hlavně zírali na tu druhou. Velká žena měla „naprosto prázdný pohled“, jak konstatoval jeden z přihlížejících. Jen zírala na mrtvou neteř. Pak řekla: „Přestala dýchat. Jednoduše přestala.“ Lékaři smrt zapsali jako tehdy poměrně nový SIDS, aniž by nařídili pitvu. Carol se však sestry zastávala, po jejím odsouzení organizovala petice za její propuštění a podobně. Dokud jí Christine z vězení neposlala malý dáreček - při jedné konzultaci s psychiatrem se přiznala i k vraždě své neteře, protože „nechtěla přestat řvát.“

Už ale měla sklapnout klec nad vraždící chůvou. Už bylo skutečně načase. Zlomovým bodem záhadné série úmrtí kolem strašidelné Christine bylo úmrtí teprve desetitýdenního (!) Travise Colemana. Zesnul v péči oné „spolehlivé“ chůvy 2. července 1982. Lékařům se to nezdálo. Hlavně se jim nezdála chůva. Nařídili pitvu. Drobounké tělíčko nebohého Travise skrývalo jasné známky násilného udušení, trhlinky v očích, vnitřní zranění, vlákna na pusince. Konečně ji měli.

Velice ochotně se přiznala k vraždě tří dětí. Prý jí to nařídily ony hlasy. Děti dusila polštáři a dekou. „Nevím, proč jsem udělala to, co jsem udělala. HOTOVO!!! Udělala jsem to tak, jak jsem to viděla v televizi. Jednoduché a snadné. Křičely, ale pak ne. Pak už byl klid. A víte, v hlavě to na mě řvalo, abych je zabila. Tak jsem to udělala. Pak byl klid!“ vysvětlila šokovaným detektivům při svém prvním výslechu. Doslova z ní ta přiznání lítala. Při vyšetřování vyšly najevo další a další podezřelá úmrtí, i k těm se přiznala, smála se hlavně u starého pana Wilbura.

Laškovně vysvětlovala, že rozhodně nikdo nezjistí, co mu udělala, ale že to bylo „fikané“. Policisté Christine Falling označili za naprosto šílenou osobu. Ve vězení o sebe přestala dbát zcela, vrátily se jí hygienické (ne)návyky. Střídal se u ní jeden psychiatr za druhým, aby následně se znechuceným výrazem raději vězenkyni opouštěli. S různou diagnózou. Falling nemá žádné svědomí, empatii, soucit. Vykazuje tudíž psychopatické rysy. Ale psychopatem není, na to je laicky řečeno „moc hloupá“.

Prostě bezcitná a hrůzná žena, kterou krutě poznamenalo dětství. Kdyby měla správnou výživu, výchovu, milující prostředí, bylo by to jiné? To se nikdo nedozví.

V prosinci 1982 byla odsouzena na doživotí a její přiznání jí zabránilo v trestu smrti. Po 25 letech požádala o podmínečné propuštění, ale to jí bylo v listopadu 2017 zamítnuto. Další ji čeká na konci letošního roku. Ale nikdo nepředpokládá, že by ji opravdu pustili.

I když… už se staly bizarnější věci, bohužel.

Zpracováno podle:

„No one could hear them scream.“ The babysitter from hell | Mystery & Makeup Podcast Summary with Bailey Sarian (shortform.com), „Zabijácká chůva“ odmítla podmínečné propuštění (news4jax.com), Christine Falling | Murderpedia, the encyclopedia of murderers, ‚Killer babysitter‘ turned down for parole (news4jax.com)

.