Jacku! Nestřílej! Slavná fotografie popravy Lee Harveyho Oswalda šokovala svět, autor málem omdlel

24. listopadu 1963, suterénní parkoviště budovy velitelství dallaské policie, 11:20. Třicetiletý fotograf deníku Dallas Times Herald Robert „Bob“ H. Jackson stojí v rohu garáže pod Dallas Municipal Building a nervózně si pohrává s fotoaparátem. Stejně jako ostatní čeká na příchod údajného vraha prezidenta Kennedyho. Garáže se hemží lidmi, reportéry i policisty, situace je nepřehledná a zvenčí se ozývá frenetický řev davu lidí, kteří chtějí, aby Lee Harveyho Oswalda dostali oni: „Dejte nám ho! My si s ním poradíme!“ křičí naštvaní Američané.

Přítomný televizní štáb zapíná kameru, protože se rozjede výtah. Vše ztichne. Fotografové si připraví aparáty - musí mít jeho fotku, prostě musí! V 11:21 se skřípavě rozevřou dveře starého výtahu a ven vyjdou tři osoby. Lee Harvey Oswald je spoutaný s detektivem Jimem Leavellem; z druhé strany stojí detektiv L. C. Graves.

Bob Jackson začne fotit. Visí nad ním vyhazov z práce, všechno to podělal, musí si napravit reputaci u šéfa, honí se mu hlavou. Oswald nesmyslně pořvává: „Americká unie občanských svobod, hurááá!“ Graves mu řekne, aby držel hubu a detektiv Leavelle v bílém kovbojském stetsonu sebou najednou trhne, zadívá se na nenápadného muže v plstěném klobouku a znenadání zařve již legendární tři slova: „Jacku! Ty zk*synu!“

Přítomní znehybní a během pár vteřin se v celé situaci zorientují: mezi čumily se totiž náhle zjevila známá firma, cholerik s vazbou na mafii a majitel nočních klubů Jack Ruby. V ruce třímá revolver Colt Cobra. „Ty krysí hajzle, zabil jsi mýho prezidenta!“ řve Ruby „Jacku, nestřílej!“ pokusí se ještě o nemožné Jim Leavelle, ale je pozdě. Prásk! ozval se výstřel, Cvak! stiskl Jackson spoušť svého Nikonu S3 ve stejný moment.

„Bylo to na desetinu vteřiny. Na chlup. Tohle se povede jednou za život. Taky jsem to odnesl, pak jsem zavrávoral, v tom chaosu to se mnou trochu zacloumalo. Málem jsem šel k zemi!“ vrtěl pak hlavou sám Bob, jemuž životní snímek vynesl Pulitzerovu cenu…

Fotografie přelomových dějinných momentů jsou nejcennějším svědectvím o historických událostech, které otřásly světem. Pokud se pohotovému fotografovi podařilo „zmrazit okamžik v čase“, ať už tragický nebo naopak vítězný a zázračný, má už navždy zaručenou slávu a čestné místo mezi autory legendárních snímků, které se uveřejňují dodnes.

Takových momentek existuje mnoho. Válečné fotky, snímky utrpení civilistů, radost z osvobození, kuriózní fotky (jako třeba slavný oběd na traverze) nebo portréty naprosto děsivé, při kterých se otřesete hrůzou nad tím, co je schopen udělat člověk člověku. A pak je tu velice zvláštní kategorie snímků, které doplněné natočeným materiálem mapují atentát na prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho.

„Všichni se shodnou na tom, že obrázky z listopadu 1963 se staly nedílnou součástí americké ikonografie,“ konstatuje iDNES. Když v Dallasu 22. listopadu 1963 padly pravděpodobně tři výstřely a prezident USA utrpěl smrtelný průstřel krku a hlavy, lidé nevěřícně lapali po dechu. A lapají pořád dál, pokud můžeme být mírně ironičtí. O vraždě JFK byly napsány statisíce odborných studií, seriózních i amatérských článků.

Ani po dvaašedesáti letech nepřestává nevyřešené pozadí atentátu na 35. prezidenta Spojených států amerických přitahovat i znervózňovat odborníky i laiky. Vražda oblíbeného politika je totiž předmětem tolika konspiračních teorií, že je velice těžké odhadnout kolik těchto verzí mezi lidmi koluje. Různé (i na hlavu postavené) dohady se rozšířily vlastně okamžitě po prohlášení JFK za mrtvého.

Střílel opravdu Lee Harvey Oswald (18. října 1939 – 24. listopadu 1963)? Pokud ano, byl sám? Nebo existuje onen (dnes již přímo mýtický) druhý střelec? Třetí střelec? Muž s deštníkem? Stařenka s pejskem? Pán s odznakem? Až tam došly všemožné motanice. Slibované odtajnění spisu vyvolalo spíše další otázky. Byl Oswald obětním beránkem? Byl agentem FBI, KGB, CIA? Najal si jej Johnson, Castro, mafie, Rusové, Američané? Jedna teorie stíhá druhou a truchlící Američané dodnes nic kloudného neví.

V tomto textu rozhodně původce atentátu na prezidenta Kennedyho a pravdu o celé události nezjistíme. Ale můžeme si připomenout pozadí vzniku legendárního snímku Vraždy v přímém přenosu, Vraždy v garážích, Popravy u výtahu, Jak Jack Ruby popravil Oswalda či Totální selhání, jak se také fotka víceznačně nazývá. Jak vznikla? Kdo ikonickou fotku chladnokrevné vraždy (nebo naopak spravedlivě vykonané msty, jak říkají mnozí Američané) vyfotil? Jak se to Rubymu mohlo povést? A proč tomu nikdo nezabránil?

Robert H. Jackson (*8. duben 1934, Dallas) se o fotografování zajímal od malička. První foťák dostal už v dětství. A když ho v roce 1960 najal proslavený deník Dallas Times Herald jako fotografa černé kroniky, měl už za sebou ještě velmi mladý Bob velkou kariéru jako reportážní i armádní fotograf. Postupem doby se v Heraldu vypracoval na jednoho z nejlepších fotografů, kterého tam kdy měli.

„Vzpomínám na první výjezd s Herald. Byl to nabouraný náklaďák, rodina, dvě děti. Musel jsem je vyfotit, protože jsme byli na místě dříve než policejní fotograf. Dodnes z toho mám noční můry. Všichni mrtví. Máma, táta, děti. Ale byla to práce. Někdy i veselá. Třeba jsme zachraňovali uvízlá káčata. A tak.“ usmíval se přes posmutnělou tvář Bob v jednom z mnoha rozhovorů. Vzpomínal také, jaký poprask nastal, když byla oznámena návštěva Kennedyho v Dallasu.

„Manévry, hotové manévry. Spolupracovali jsme s armádou i policí, dostal jsem přesný harmonogram cesty. Vše sedělo na vteřiny, to si neumíte představit.“ Konečně nastal pro novináře i Texasany vytoužený 22. listopad 1963. Všichni byli v pohotovosti, nikdo ale netušil, že se přiblížily poslední hodiny prezidentova života. Bob Jackson byl u všeho. Sotva v 11:40 přistálo letadlo Air Force One na letišti Love Field, Jackson fotil výstup JFK a Jacqueline z letadla.

V 11:50 ještě udělal pár obrázků prezidenta a první dámy, jak mávají lidem a nastupují spolu s texaským guvernérem Connallym a jeho ženou do otevřené limuzíny. Jackson poté nastoupil do kabrioletu a fotil jásající davy. V koloně jelo mnoho novinářů i reportérů, fotograf Bob seděl v osmém vozidle za prezidentskou limuzínou. Když se kolona blížila k Dealey Plaza, Jackson vyjmul z foťáku film a v papírovém pytlíku ho předal čekajícímu poslíčkovi. Chlapec kazetu převzal, ještě mu ji odfoukl vítr, Jackson se smál, ale pak ho smích přešel.

Sotva se chlapec rozběhl s filmem do redakce k okamžitému vyvolání fotek (takových poslíčků a smluvených míst bylo po cestě kolony mnoho, dělávalo se to běžně), Bob Jackson udělal velkou chybu. „Celý jsem to zvoral. Říkal jsem si, hej, mám těch fotek dost, vždyť prezident právě přiletěl, určitě budou další snímky. Třeba na Trade Martu (tam měl mít Kennedy projev).“ Bob se však mýlil. Prezident Kennedy už nikdy žádný projev neměl pronést.

Zhruba ve 12:29 zahájila kolona poslední úsek cesty z Elm Street kolem Dealey Plaza. Asi ve 12:30 padl první výstřel. „První, pak chvíli nic, pak další dva s menším rozestupem,“ uvedl Bob. Automaticky se podíval nahoru a jako jeden z mála lidí vůbec zahlédl hlaveň pušky v okně knižního depozitáře! „Jenže jsem to zase podělal. Neměl jsem film. Nestihl jsem založit novou kazetu s novým filmem do foťáku,“ vrtěl hlavou i po mnoha letech.

Zachytit na film či fotku pušku nebo vraha se nikdy nikomu nepodařilo, Jackson ji alespoň spatřil - nebo si to myslel. „Po mnoho let o tom přemýšlím. Viděl jsem? Nebo to byla sugesce? Nevím.“ Mezitím na Dealey Plaza vypukla hotová apokalypsa. Vůz se smrtelně zraněným Kennedym ujížděl do nemocnice, záběry Jackie, která leze přes sedadla a podává ruku agentovi, jsou notoricky známé. Bob Jackson v tu chvíli opět zaváhal. A opět to podělal, jak sám říká.

Místo toho, aby jel za prezidentem do nemocnice (před nemocnici), vystoupil z auta. Ani nefotil tváře zděšených lidí v davu. „Asi jsem se zhroutil, nevím. Utekl jsem. Věděl jsem, že tohle nikdy nenapravím,“ konstatoval Bob. Bylo mu špatně, byl v šoku, stejně jako ostatní Texasané plakal a zuřil. Také se obával, že ho po tomto selhání vyhodí z práce. Ve 13:00 byl prezident John Fitzgerald Kennedy v nemocnici Parkland Memorial prohlášen za mrtvého. A rozběhlo se zběsilé pátrání po vrahovi.

Pohyb Lee Harveyho Oswalda po atentátu byl zmapován komisí vyšetřovatelů následovně: Podle oficiální verze, ve které je Oswald potvrzeným vrahem prezidenta (konspirační teorie nechme stranou), po výstřelech rychle opustil budovu skladiště učebnic. Asi ve 12:40 nasedl do autobusu, pak si zavolal taxi a odjel do svého bytu v dallaské čtvrti Oak Cliff. Když dorazil domů, převlékl se; místo pušky, kterou nechal v bytě, si vzal pistoli, oblékl si bundu a kolem půl druhé odpoledne vyběhl z bytu.

Mezitím už se popis podezřelého rozlétl po celém městě. Na rohu 10. ulice a Patton Avenue seděl v autě policista J. D. Tippit a poslouchal vysílačku, kde kolegové popisovali atentátníka pořád dokola. Najednou si Tippit všiml chlápka, který procházel rychlou chůzí kolem jeho auta. „To sedí do puntíku!“ díval se na Oswalda policista a vystoupil z vozu. Ve 13:17 obešel strážce zákona přední kapotu a chtěl si s ním promluvit. Nebo ho zadržet.

To už se nedozvíme, protože Lee Harvey Oswald vytáhl pistoli a čtyřmi výstřely z bezprostřední blízkosti policistu zavraždil. Z místa vraždy utekl a okolo půl druhé zaběhl (bez vstupenky!) do nedalekého kina Texas Theatre, kde se chtěl schovat. Lidé měli ten den snad zjitřené smysly, protože na podivně se chovajícího muže někdo okamžitě upozornil hlídku: „Šel do kina. Určitě je to on!“ K tomu bylo objeveno tělo nebohého Tippita, takže policisté šli najisto.

Budova byla obklíčena. Po krátké potyčce byl Lee Harvey Oswald chvíli před druhou hodinou odpolední zatčen. Převezli jej do vazby v budově velitelství policie v Dallasu a začalo kolo výslechů. Agentům FBI tvrdil, že on je obětí, pouhým „pěšákem“ - a popíral, že by zabil prezidenta. To pokračovalo i druhý den - už s právníky. Policie nicméně sbírala důkazy a Lee Harvey Oswald byl formálně obviněn z vražd Tippita a Kennedyho. A policie se rozhodla přesunout jej kvůli bezpečnosti do okresní věznice.

Osud Jacka Rubyho (1911-1967) je tématem na samostatný text. O tomto muži koluje také spousta konspiračních teorií. Hlavně - proč vlastně Oswalda zabil, když tím vlastně zničil možnost dozvědět se pravdu? On sám tvrdil, že chtěl vdovu Jackie ušetřit soudních sporů. Údajně byl tak naštvaný, že v něm bouchly saze. Kennedyho prý miloval a musel ho pomstít. V den atentátu byl ve svém podniku Carousel club. Pak se oblékl a šel podat inzerát do sídla novin Dallas Times Herald.

Po Kennedyho smrti byl dle svých slov tak rozrušený, že jezdil po městě a chtěl toho zatracenýho bastarda dostat sám. Večer se Ruby dostavil na tiskovou konferenci, kde poprvé padlo jméno Lee Harveyho Oswalda jako možného vraha. A pak už v něm zřejmě muselo jen zrát rozhodnutí k tomu, že ho zabije. 24. listopadu vyřídil pár telefonátů s podivným obsahem, něco jako: „Já tu teď nějakou dobu nebudu, sledujte noviny!“

Pak převedl skoro všechny své peníze na jiná konta, vzal si zbraň, oblékl se, došel k budově policie, vmísil se mezi shromážděné lidi uvnitř garáží… To už tam byl také přítomen Robert H. Jackson. Zoufalý fotograf dostal od šéfa ještě jednu šanci. „Když jsi to tak neskutečně z*vil, jeď na tiskovku guvernérovy ženy!“ dostal Robert rozkaz. Ale usoudil, že neposlechne. Že se raději podívá na avizovaný Oswaldův převoz do věznice.

„Tehdy už se objevovaly výhružky. Jemu. Že ho zabijí. Říkám si - co když se tam něco semele? Tak jsem se na tiskovou konferenci vykašlal. Musel jsem přece vyfotit prezidentova vraha. Jako kdybych něco tušil. Ve vzduchu bylo napětí, neumím to vysvětlit,“ říkal Bob. Minuty v dusné atmosféře ubíhaly, čekající lidé byli nervózní a nahoře dělali policisté poslední opatření před převozem muže, který měl na zádech nakreslený obrazný terč. Byl v tu chvíli nejnenáviděnějším člověkem v USA.

Okolo 11 hodiny dopolední byl Lee připraven k eskortování suterénem. Obrněný automobil byl přistaven, novináři měli připravené foťáky, připravoval se i televizní štáb. Úkol přivést Oswalda do garáže dostal veterán z druhé světové války, zkušený policista s třináctiletou praxí a zemitý Texasan James „Jim“ Leavelle. Spolu s kolegou detektivem L. C. Gravesem si 173 cm vysokého a šlachovitého čtyřiadvacetiletého muže prohlíželi.

Leavelle se rozhodl „hodit s ním řeč“, protože mu bylo jasné, že tam dole to bude peklo i pro ně. „Cítil jsem zodpovědnost. A něco mi říkalo, že to bude průšvih. Měl jsem sněhobílý oblek, bílý stetson. Chtěl jsem mít autoritu.“ kýval hlavou Jim v televizním rozhovoru (zemřel v roce 2019 v necelých 100 letech). Než si Oswalda „přicvakl“ pouty k ruce, zahlaholil s typickým texaským přízvukem: „Hele, Lee, pokud na tebe někdo začne střílet, doufám, že v tom bude stejně dobrej jako ty!“

Lee Harvey Oswald se na něj výsměšně podíval a mezi zuby ucedil: „Laskavě nebuďte melodramatický!“ To stačilo. Jim a L. C. se nechtěli dál nechat provokovat „tím vraždícím skrčkem“ a vyšli s Oswaldem do garáže. Pokračuje Bob Jackson: „Policisté řekli, že podezřelý je na cestě. Několikrát jsem se přesvědčil, že mám film. Zaostřil jsem na vzdálenost asi tří metrů. Pečlivě jsem si vybral místo, aby mi do záběru někdo nevlezl. Bál jsem se, to víte. Že to zase celé pohnojím,“ uváděl Jackson.

Sotva se ozvalo Jimovo zvolání: „Jacku, ty z*synu!“, vyšla rána. „Vystřelil. A já zmáčkl spoušť. Přesně v tu samou chvíli, vyšlo to lépe, než kdybych to plánoval.“ Jim Leavelle se zachoval duchapřítomně a podařilo se mu Oswalda trochu pootočit. Ale zachránit ho nedokázal. Nabubřelý Lee se náhle chytil za břicho a zasténal. „Šel k zemi a já s ním, jak jsem byl k němu připoután. Neschytal to přímo do hrudi, jak Ruby zamýšlel, ale do břicha, do okolí pupku,“ vysvětloval policista Leavelle. Do všeho začal venku nadšeně hulákat shromážděný dav. Lee Harvey Oswald umíral.

Odnesli ho zpátky do vězeňské kanceláře v suterénu. Přítomný detektiv Billy Combest usadil Oswalda ke stolu a otázal se ho, jestli chce něco říct a co ho bolí. Lee zavrtěl hlavou a vzápětí se sesunul ze židle na zem. Těžce postřelený mladík upadal do bezvědomí, v sanitce z posledních sil zápasil s ošetřovatelem, strhával si kyslíkovou masku a tloukl ho do rukou.

Když sanitní vůz přijel do stejné nemocnice, ve které dva dny předtím prohlásili za mrtvého Kennedyho (Parkland Memorial Hospital), byl Lee Harvey Oswald po smrti. Tuto zprávu oznámil šéf dallaské policie Jesse Curry v přímém televizním přenosu. Ve 14:45 téhož dne byla provedena pitva. Soudní lékař okresu Dallas Earl Rose konstatoval: „Kulka vstoupila do přední levé části břicha. Způsobila poškození sleziny, žaludku, aorty, duté žíly, ledvin, jater, bránice a jedenáctého žebra.“

Zpráva dále uvádí, že Oswald zemřel na krvácení ze střelného zranění a jinak byl fyzicky zcela zdravým mužem. Mezitím byl Jack Ruby zatčen a vysvětloval své výše zmíněné pohnutky k zastřelení Oswalda. Jackson málem přišel o foťák - jeden ze zuřících policistů, kterému bylo jasné, že se stal nesmírný průšvih, mu ho chtěl zabavit. „Nedal jsem ho. Do redakce jsem se dostal až o pár hodin později. A tam už si všichni prohlíželi ten Beersův snímek. A záviděli,“ narážel Bob na „tu druhou“ fotku.

Jack Beers byl fotograf konkurenčních novin a zmáčkl spoušť svého aparátu téměř ve stejnou chvíli jak Jackson. Vzniklá fotografie byla ale jiná. Beers sice zachytil vraždu, ale jaksi staticky. Lidé jsou tam bez výrazu, klopotně stojí… „Hele, máš něco podobnýho? To se mě ptal šéf. Protože byl naštvaný, že Beers tu střelbu vyfotil. Zavřel jsem se do komory. Ale věděl jsem, že to bude dobrý!“ popisoval Jackson. A bylo!

Sotva si prohlédl vyvolaný negativ, shledal, že trefil všechno. Emoce, bolest, překvapení, moment totálního šoku; to neplánované aranžmá a celková kompozice legendární fotografie bere dech dodnes. Šokující fotka vynesla Jacksonovi Pulitzerovu cenu, naproti tomu Jack Beers byl traumatizován. Byla to úplná válka fotografů - Beers byl upozaděn, jeho fotka byla už navždy jen „ta druhá, ta nepovedená, ta blbá“, až se z toho nervově zhroutil.

„Jackson stiskl spoušť o pouhou šedesátinu sekundy po Beersovi - to stačilo k tomu, aby byl jeho (Jacksonův) snímek lepší, dramatičtější. Lee Harvey Oswald, oči zavřené, ústa navždy zmražená ve smrtelném výkřiku. Detektiv Leavelle se lehce odklání, ústa zaťatá, obočí nevěřícně sevřené.“ uvádí iDNES okolnosti vzniku „té lepší“ fotky.

Lépe to prostě a jednoduše vyfotit nešlo. Fotka si začala žít vlastním životem, obletěla a šokovala celý svět. „Jak se mohl Ruby dostat tak blízko? Kdo to zpackal? Kdo za to může? Kdo zabil Kennedyho? Kdo? Kdo? Kdo?“ létají otázky pořád dokola i v dnešní době. Zjistí někdy někdo, co se doopravdy stalo v Dallasu v listopadu roku 1963? Bob Jackson si to nemyslí:

„Mrzí mě, co se tam stalo. Mám fotografii, která vešla do dějin. To si přeje každý fotograf. Ale jestli se někdy dočkáme odpovědí? Nevím. Dle mého vraždil Oswald. A Ruby ho zabil z frustrace a msty. Ale pak si říkám, jestli to nebylo celé jinak?“

Zpracováno podle:

AmericanHeiritage.com, Jack Ruby Shoots L.H.Oswald, Jim Leavelle, Lee Harvey Oswald, N.Y Times, Robert H. Jackson, Médium.cz, iDNES, Atentát na JFK, Rozhovor s Bobem Jacksonem, Jack Beers, prokliky v textu, mailová korespondence