Udusil se pod hromadou klobouků a plášťů. Řeckého vládce Drakóna zaházeli oblečením, zemřel v mukách

Tato prazvláštní událost se měla odehrát někdy kolem roku 620 př. n. l. na ostrově Aigina (Aegina), kde v místním divadle plameně přednášel zhruba pětašedesátiletý muž. Ctihodný a obávaný zákonodárce Drakón vysvětloval obdivovatelům své myšlenky o vládě zákona a přísném trestním zákoníku. Četní ctitelé ho považovali za garanta spravedlnosti a řádu; po skončení zaníceného monologu se Drakón spokojeně rozhlédl po šílících davech, gestem poděkoval…

A hvííízd! Přilétl na něj ohromný plášť. Bum, klobouk. Švih! Další těžký kus látky! Drakón si rukama přikryl hlavu, ale tím to ještě zhoršil. Zavrávoral, padl na zem… Až když byli nadšení diváci polonazí, s hrůzou zjistili, že svého oblíbeného reformátora nemohou z hory těžkých látek vyhrabat. A když ho vyhrabali, už bylo pozdě! Truchlivý konec předního muže starověkého Řecka v hromadě látek nutně vyvolává zásadní otázku: Proč by někdo na herce nebo přednášejícího vrhal oblečení?

Je to jednoduché: na rozdíl od dnešní doby, kdy na umělce a osobnosti po skončení představení hází nadšené publikum květiny a tleská vestoje, mělo starověké Řecko jeden velmi zvláštní a neobvyklý zvyk: místo obligátních ovací bylo na vážené osobnosti na znamení úcty házeno to nejdražší, co tehdy lidé vlastnili - oděvy.

„To hází i dnes. Například na koncertech klukovských kapel a slavných zpěváků. Tam občas přiletí podprsenka nebo spodní prádlo. Ale vesměs se nejedná o výraz úcty, ale něčeho úplně jiného,“ usmívá psycholog a učitel Jan Roubal, který se o neslavné konce panovníků i proslavených historických osobností dlouhodobě zajímá.

Jak to ale bylo s Drakónem? Jak mohl skončit bezduchý pod obří hromadou oblečení před freneticky jásajícími davy návštěvníků divadla v Aigině ?

„Říká se, že je to legenda. Mýtus. Někteří historikové dokonce tvrdí, že Drakón vůbec neexistoval, že je jen fiktivní postavou. Ale na druhou stranu, občas se na motivy vyprávění o jeho bizarním skonu sehraje v Řecku divadelní hra, kde mladí herci ukazují zavalení Drakóna klobouky a dekami. Můžeme s klidem dodat, že to zatím každý z herců přežil. Asi je to tím, že dnešní kvalita látek se se starověkými těžkými plášti naštěstí nedá srovnávat…“ říká Jan.

Tragikomický konec známého řeckého zákonodárce, který vymyslel systém přísných trestů za zločiny (odtud drakonický - krutý, děsivý, tvrdý, nelítostný), je skutečně tak „blbý“, že se lze jen dohadovat, jestli se to opravdu mohlo stát.

Jaký je příběh života a smrti neblaze proslulého Drakóna?

O životě athénského zákonodárce Drakóna (řecky Drakon, též Draco) toho víme až překvapivě málo. Žil v 7. století př. n. l. Přesné datum narození ani úmrtí neznáme. Historici předpokládají, že se narodil v Athénách někdy kolem roku 690 př. n. l., což je jen velmi hrubý odhad. Patřil k aristokratické vrstvě obyvatelstva (pocházel z rodu Eupatridů) a působil jako vysoký úředník v Athénách. Athény byly v té době mocným a nezávislým městským státem, který tvořil centrum řecké civilizace.

Drakón působil jako tzv. archón. „Archón byl ekvivalentem dnešního starosty, premiéra nebo nejvyššího soudce. Měl značnou politickou a právní autoritu. Drakóna v té době pověřili občané Athén úkolem sepsat první zákony města, potvrdit je, uvést je do chodu, zapsat je. To Drakón udělal - a byly velice drakonické - toto slovo obohatilo naši dnešní slovní zásobu jako výraz něčeho krutého, děsivého, hnusného, tragického. Není divu.“ usmívá se Jan Roubal.

A dodává: „Tyto zákony jsou daleko zajímavější než popis Drakónova života, o němž se neví téměř nic. V dnešní pohnuté době si možná nejeden člověk při čtení jeho trestů řekne, že být to aplikováno na dnešní poměry, zločinnost by nutně musela vymizet!“ Možná je to pravda. Však posuďte sami:

Hlavním cílem Drakónových zákonů bylo nahradit nepsané právo, které si řečtí aristokraté vykládali po svém. Zvyk byl zvyk, v zákonech a trestech panoval chaos a hříšníci se trestali nahodile - jak se to konkrétnímu vysokému úředníku hodilo. Drakón poprvé vytvořil jasná pravidla trestů za zločiny, sepsal je a nechal vyvěsit na veřejných prostranstvích, aby je viděl skutečně každý a nemohl se vymlouvat. Jak známo: neznalost neomlouvá!

Jenže obsah Drakónových zákonů byl nesmírně krutý. Až extrémně. Opravdu drakonický, řečeno ironicky! „Základní myšlenka se až nebezpečně blížila onomu biblickému Oko za oko. Za každý, i ten nejmenší prohřešek, hrozil trest smrti. Například za krádež zeleniny či ovoce. Ukradl jste olivu? Trest smrti. Utrhl jste jablko ze sousedova stromu? Trest smrti. Bez milosti, bez jakékoliv možnosti obhajoby. Došlo to tak daleko, že trest smrti - často vykonávaný otravou bolehlavem - hrozil i za krádež fazole.“ popisuje pan Roubal.

Krádež jako taková (a bylo úplně jedno, kolik a čeho dotyčný provinilec odcizil) se dle Drakóna stala útokem na posvátné právo soukromého vlastnictví. Tečka. Naopak zavedl rozlišení mezi úmyslnou a neúmyslnou vraždu, což byl na tu dobu nevídaný pokrok, ovšem i tresty za neúmyslné zabití byly likvidační - například vyhnanství nebo doživotní žalář. Drakón se také snažil potlačit zavedený zvyk krevní msty. Dělo se to běžně: v rodině někdo někoho zabil, následovala odplata - a nikdo se do toho nepletl.

Drakón ale ano. „Přesunul vyšetřování ze soukromé msty do rukou státu, čímž udělal velice významný krok k civilizovanému právu. To se nedá říct o jeho dalším ustanovení: dlužním otroctví. Ten, kdo někomu něco dlužil a nemohl to splatit, se stal automaticky otrokem věřitele. A s celou svou rodinou! To by dnes bylo otroků…“ polemizuje pan Roubal.

Zákoník byl, jak vidno, velice nelítostný, ač jsme jeho popis velice zestručnili. Drakón nastolil pořádek, ale za cenu všudypřítomného strachu. Což byl asi účel - říká se přece, že pokud chcete ovládnout lidi, musíte je pořádně vyděsit! To se Drakónovi povedlo. Až se člověk musí divit tomu, že byl tak oblíbený - a kolik chodilo na jeho přednášky nadšených lidí! Museli však za svým mentorem cestovat na ostrov Aigina, kam byl přísný zákonodárce poslán do vyhnanství - už ho měli v Athénách plné zuby, jak se tak říká.

Na ostrově se Drakón mohl realizovat - pořádal večeře, na kterých vedl sáhodlouhé debaty se svými ctiteli, kterých neustále přibývalo. Sotva nestačil prostor jeho domu, řečnil na trhu, na veřejných prostranstvích - vždy s velkým úspěchem. „Obdivovatelé postupem doby za jeho plamennými přednáškami putovali z celého tehdejšího starověkého Řecka.“ domnívá se pan Roubal.

Prostí lidé i příslušníci vyšší třídy ho totiž navzdory krutosti jeho zákonů pořád vnímali jako pokrokového reformátora. Nastolil řád, pořádek, spravedlnost - to se některým občanům jednoduše líbilo. Pro ně byl hrdina, který ty špatné odsoudil ke spravedlivým trestům, vyhnal z ulic zloděje… Chtěli si s ním promluvit, potřást mu rukou, vyslechnout si ho. Drakón byl pyšný a rozhodl se uspořádat přednášku v místním divadle, které pojmulo odhadem až 6 000 lidí - rozvaliny obřího amfiteátru nalezneme na ostrově dodnes.

A právě divadlo v Aigině se mělo stát dějištěm jednoho z nejbizarnějších skonů v dějinách lidstva. O šíleném konci zákonodárce Drakóna existuje záznam v byzantské encyklopedii s názvem Suda. „Je to folklorní příběh, legenda. Ale legenda musí mít nějaký prapočátek, nic se nevynoří z ničeho. V ústním podání mezi prostými obyvateli ostrova i Athén se toto tradovalo vlastně od nepaměti. Jádro musí být pravdivé.“ myslí si Roubal.

Jak by tedy měl vypadat Drakónův konec podle všech dostupných verzí této „skutečně neskutečné“ tragédie, kterou by nevymyslel ani sebelepší scénárista černých komedií? Sotva Drakón dořečnil, strhl se obdivný jásot. A podle tradice a na výraz nejvyšší úcty k řečníkovi mu diváci začali házet na kruhové jeviště své svrchní oděvy. Klobouky byly vyhazovány do vzduchu, přičemž začaly pršet na stojícího aktéra, který přijímal ovace. Pak už ale oděvů přibývalo. Drakón dostal zásah těžkým pláštěm, pak dalším a dalším, klesl na kolena… Co všechno na něj vlastně mohlo pršet? Tehdejší módu starých Řeků popisuje kostýmní výtvarnice Petra Šimková:

„V archaickém období bylo oblečení Řeků jednoduché, z vlněných nebo lněných látek, šité z obdélníků tkaniny a sepnuté sponami. Základní oděv mužů byl chitón - obdélníková tunika. A přes chitón se nosil tzv. himation, což byl velký vlněný plášť. Velice cenný a luxusní kus oděvu z těžké látky. Ženy měly peplos, opět obdélníkový kus látky, přes který nosily přehozený himation. Vrcholem garderoby byl těžký klobouk. Tomu říkali petasos. Vyšší vrstvy měly petasos kožený, byl kulatý se šňůrou na podvázání pod bradou. Byl určen na slavnostní i běžné nošení.“ říká paní Šimková.

Mohly by tedy tyto látky a oděvy zavalit a zadusit člověka? Podle Petry ano: „Pokud tam byly tisíce lidí, je to možné. Je to ohromná váha. Klobouky byly těžké, himationy také, navíc šlo o velké kusy neprodyšné látky. Velice drahé, podotýkám, luxusní záležitost. Pokud to na někoho naházeli, tak to muselo být vyjádření nejvyšší úcty. Jestli skutečně skončil udušený pod vrstvou oděvů, je to příšerné. Nedivila bych se ani tomu, kdyby měl přelámané kosti. Ale neumím si to představit, možná by to spočítal nějaký fyzik?“ usmívá se Petra.

Neskutečná představa! Podle člena fóra Quora Khatriho, který o celé legendě vydal obsáhlý článek, k takto obskurní smrti Drakóna samozřejmě dojít mohlo.

„Neprodyšné látky v obrovském množství by ho musely nesmírně utlačovat, těžklo to víc a víc, až se udusil. Pokud se tak stalo, musela to být nesmírná muka. Musel vědět, co přijde, trýznivé momenty lapání po dechu a stále přibývající zátěže… Raději si to nepředstavovat. Ano, mohlo se to stát. Dějí se neuvěřitelné věci - tohle by byla jedna z nich. Osobně ale pokládám celou story o Drakónově skonu za tehdejší satiru, humorné a moralizující vyprávění. Něco na způsob: Vidíte? Pýcha předchází pád. Ne ale nutně vybájenou. Nějaký základ to mít musí!“ myslí si Khatri.

Asi má pravdu. Dokonce ani nevíme, kde má Drakón hrob a jestli skutečně zemřel na ostrově Aigina. Mohl se vrátit do Athén. To už se asi nikdo nedozví.

Většinu Drakónových zákonů zrušil o generaci později reformátor Solón, který je nahradil mírnějšími. Zůstalo v platnosti pouze rozlišení mezi úmyslnou a neúmyslnou vraždou.

Drakón po sobě zanechal drakonický zářez v dějinách světového práva, obohatil nám slovní zásobu a nechává nás dumat, jestli byl skutečně udušen nadšeným publikem. Jan Roubal celé vyprávění končí slovy: „Myslím, že na tom něco být musí. Těžko by si někdo vymyslel takto podivnou smrt - i kdyby ho sebevíce nenáviděl. Třeba to bylo naopak: nešlo o znamení obdivu! Možná chtěli, aby zmlkl! Tak na něj hodili deku, jak se tak říká. To už zůstane navždy tajemstvím.“

Zpracováno podle: Draco, Drakón, GreekBoston.com, Antické Řecko, Aigina, Wordfoolery.com, Quora, Jan Roubal rozhovor, Sarthak Khatri konverzace, Issuu.com, Egira, Petra Šimková rozhovor FaceTimie, Drakónův zákoník