Vraždící pěstounka Amelia Dyer zabila až 400 dětí. Chůva z „dětské farmy“ skončila na šibenici

Viktoriánská éra byla obdobím největšího rozmachu britského impéria. Rozvíjel se průmysl a na svět přicházely vynálezy, které jsou základem pro moderní vědu. Mluvíme o době vlády královny Viktorie, cca od roku 1837 do ledna 1901. Období prosperity, technického pokroku, elektrifikace a reforem mělo své temné stránky. Všude bujela prostituce, nakažlivé choroby, dětská práce, hlad.

Éra plná kontrastů dovolovala také různým existencím „skrýt“ své temné a zvrhlé choutky. Jedna z neodpornějších věcí, která nechala temnou skvrnu na celé tehdejší Anglii, byla dehonestace a pronásledování svobodných matek. Nešťastné ženy neměly často jinou možnost než své děti předat pěstounům, aby se vyhnuly opovržení, bídě, hladu, smrti.

Zoufalství těchto žen využila i Amelia Dyer, britská vražedkyně, která vešla ve známost jako vraždící pěstounka, krvavá babička nebo zrůda z Readingu.

Přičítá se jí smrt až čtyř stovek svěřených dětí. Jak k tomu vůbec mohlo dojít? Kdo to dopustil? Inu - vlastně všichni. A hlavně založení bizarních dětských farem, které využívaly podobné existence ke svému obohacení. Amelia Dyer však „umění“ obohacovat se, mučit a vraždit dotáhla do naprostého extrému. Obětí byly nevinné děti.

Na počátku celé strašné záležitosti stála doslova a do písmene díra na trhu, které využila spousta krutých lidí. Britské zákony totiž v tehdejší době otce osvobozovaly od jakýchkoliv poplatků na své děti. V roce 1834 byl vydán zákon o chudinském právu, který odstranil jakékoli finanční závazky otců nemanželských dětí. Veškerá tíha zůstávala často na matkách. Ženy, které měly dítě mimo manželství, čelily společenské hanbě, opovržení, ústrkům, lynčování, hladu, bídě.

To vedlo k praxi „baby farmingu“. Bylo založeno mnoho podniků, které mladé těhotné ženy, svobodné, nebo s dítětem počatým mimo manželství, přijímaly. A staraly se o ně až do porodu.

Matky následně nechávaly své nechtěné děti v péči chův a pěstounek. Často vznikaly doslova a do písmene farmy dětí, u jedné pěstounské rodiny jich pobývalo třeba dvacet, i více.

Výnosný byznys se rozjel naplno (chudé ženy platily pět liber, zatímco bohaté rodiny, které se snažily své rodinné tajemství udržet pod pokličkou, klidně i osmdesát – v dnešních cenách přes čtvrt miliónu korun!). Nejedna porodní sestra si tedy přivydělávala péčí o cizí děti.

Problém však tkvěl v motivaci mnoha pěstounských rodičů a sester, kteří se o takové děti starali. Většinou nešlo o potřebu zachraňovat a opatrovat, ale hlavním cílem mnoha bylo finanční obohacení. Kontrolní úřady, které měly nad takovou pěstounskou péčí dohlížet, nebyly ještě dostatečně vybudované, což dávalo prostor na zanedbávání povinností vůči dětem.

Budiž řečeno, že samozřejmě ne všichni pěstouni týrali své svěřence. Ale mnozí, kteří postrádali empatii, soucit, hnala je pouze touha po majetku, zavětřili obrovskou příležitost. Temná skvrna na dosud poměrně sympatické době viktoriánské Anglie mohla vzniknout.

Bezcitní pečovatelé se velice často uchylovali k metodám doslova vyhlazovacím. Aby dostávali co nejvíce peněz, ošacení i proviantu, chtělo to stále více a více dětí. Nepotřebné děti, nebo děti, na které utrápené matky posílaly málo, byly skutečně likvidovány. Na tyto metody se používala spousta léků, které byly v té době legální. Opiáty, jako třeba heroin, byly dodávány zainteresovanými lékaři. Děti pak pěstouni uspali navždy. Pokud matka platila, ale dětí se hromadilo moc, začaly je chůvy „omezovat“.

Častou volbou „eliminace“ nemanželských dětí byl Mother's Friend, sirup, který obsahoval opium. V té době byl tento přípravek hojně rozšířený a sloužil k normálnímu uspávání dětí. Jakkoliv nám to může připadat bizarní, v té době to bylo zcela normální věcí - dítě dostalo na lžičce sirup s opiem a spalo a spalo. Nadbytečné děti však měly být uspány navždy. Dalším způsobem smrti dětí, pomalým a trýznivým, bylo vyhladovění. Na to se používaly také opiáty, které byly dětem podávány dlouhodobě. Ženám, které byly usvědčeny z vražd malých dětí právě na farmách, se říkalo „Výrobci andělů.“

Omámené a zfetované děti nejedly, nedostávaly vůbec žádné jídlo, jen ležely a umíraly na těžkou podvýživu. Jenže to byl způsob pomalý, takže pak se začalo dětem upírat i pití - dehydratace byla rychlejší. Matky, které se na své děti dotazovaly, psaly jim, posílaly oblečení nebo proviant, byly často odbyté bez odpovědi. S dítětem se nikdy neshledaly, bylo jim jen lakonicky oznámeno úmrtí. Nebo ani to ne.

Často byly tyto ženy příliš vyděšené a zahanbené, bály se cokoliv oznámit policii, aby se jejich „skvrna“ neprovalila. Neuvěřitelná věc, o které se málo ví. Ale dětské farmy skutečně existovaly. Tak to prostě mohlo chodit dál a dál. Dokud nezačala úřadovat Amelia Dyer. Díky její „pečovatelské kariéře“ totiž tohle všechno skončilo. Jenže muselo zemřít ještě pár stovek dětí.

Amelia Elizabeth Hobley se narodila jako nejmladší z pěti sourozenců roku 1837 v Pyle Marsh u Bristolu ve Velké Británii. Sourozenci Thomas, James, William a Anne spolu s Amelií zažívali šílené dětství. Chudá ševcovská rodina neměla nic. Navíc matka Sarah prodělala tyfus, který ovlivnil její psychiku. Duševní choroba matky byla příšerná. Sarah se neustále hroutila, bláznila, vrážela hlavou do zdí, ječela, neovládala svěrače. Děti se o matku musely starat. A manželovi to bylo jedno.

Ba co víc - Samuel svou duševně chorou ženu neustále nutil k plnění manželských povinností. Vůbec ho nezajímalo, že jeho žena je znečištěná, nemocná, plná všech možných boláků a hlavně - naprosto šílená. Díky těmto hrátkám nebohá Sarah dvakrát otěhotněla. Dvakrát se narodilo děvče, dostalo jméno Sarah Anne. A obě Sarah Anne zemřely, jedna jako dvoudenní, druhá se dožila pár měsíců. V tomto toxickém prostředí Amelia vyrůstala. A byla svědkem naprosto všeho. Myšleno tím - úplně všeho.

Nebyla hloupá, jak by se mohlo zdát. Naopak. Na svou dobu byla velice sečtělá, zajímala ji literatura, básně, divadlo. Asi se už nikdo nedozví, jestli její tragická rodina měla hlavní vliv na to, co se z ní stalo. A kde mohla být, pokud by rodinné poměry byly v pořádku. Takto přežívala v hrozném prostředí, starala se o matku. A nasávala do sebe průběh jejích záchvatů zuřivosti a šílenství. Toto „umění“ se jí pak velice hodilo, když předstírala několikrát nervové zhroucení.

Když měla Amelia deset let, matka zemřela. Prý ji to zlomilo. Rodina se rozpadla, otec si našel další ženu, která uspokojovala jeho choutky, Amelia se přestěhovala k tetě do Bristolu, kde dokončila dva ročníky školy a začala se učit u výrobce korzetů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se z docela šikovné, milé a chytré dívky měla stát taková bestie. A přece. Když jí bylo 24 let, zamilovala se. George Thomas byl už starší pán, v době jejich seznámení měl 59 let. Amelia na to vůbec nedbala a nesourodý pár slavil svatbu.

Protože by velký věkový rozdíl budil pohoršení, oba lhali o svém věku na úřadě - George se nechal „omladit“ o 11 let, Amelia „zestárla“ o šest. Tento zmatek hrál později velkou roli při vyšetřování vražd dětí, protože nikdo nevěděl, jak je vlastně Amelia stará, jedna osoba se zaměňovala za druhou a málem unikla dopadení a odsouzení.

Po svatbě se Amelia soustředila na kariéru zdravotní sestry. Navštěvovala kurs pro porodní asistentky. Brzy získala místo v místní nemocnici, kde pomáhala při porodech. Dokonce se zachovalo její ohodnocení, které ji označuje jako jednu z nejlepších a nejvíce empatických žen - sester. Sama byla těhotná, bydleli s manželem v nuzném podnájmu, neměli peníze, takže zcela neempaticky uvítala, že její syn se narodil mrtvý. Navíc téměř okamžitě po porodu otěhotněla znovu.

Možná právě tehdy se v Dyer něco zlomilo. V roce 1869 porodila Amelia dceru Elle, šťastná však nebyla. Manžel George zemřel a byla zcela na mizině. Tehdy potkala Ellen Dune - kolegyni porodní asistentku, která jí poradila jednodušší způsob, jak si vydělat peníze.

Zákony viktoriánské Anglie dovolovaly zdravotním sestrám adopci nechtěných dětí a Ellen Dune už v tom uměla „chodit“. Bohužel pro děti. Přesvědčila Ameliu, že kdyby poskytla těhotným ženám s mimomanželským dítětem ubytování, poté jim pomohla u porodu a o jejich děti se za patřičný obnos starala, či je připravovala k adopci… Amelia zbystřila, protože Dune uhodila na správnou strunu tajemným dodatkem: „nebo to chodí tak, že ty děcka prostě umřou a ty si necháš peníze!“.

Kdyby si čerstvě ovdovělá, teprve dvaatřicetiletá Amelia, vzala několik dětí do pěstounské péče, dalo by se na tom docela slušně vydělat. Podala si tedy inzerát: „Zdravotní sestra, klidná a milující děti, přijme do přechodné péče dítě, které by mělo malou šanci na slušný život. Manžel a já jsme bezdětní, milujeme děti, leč Bůh nám jen neseslal. Máme rozlehlý dům na venkově. Za deset liber se postaráme s hřejivou náručí o vaše maličké. Paní Thomasová.“

Nebo: „Manželský pár bez rodiny by adoptoval zdravé dítě, pěkné venkovské sídlo. Podmínky, 10 liber, byla bych ráda, kdybych měla drahou holčičku, takovou, kterou bych mohla vychovávat a nazývat svou vlastní. Jsme prostí, domáčtí lidé, kteří žijí v docela dobrých poměrech. Nechci dítě kvůli penězům, ale pohodlí společnosti a domova… Já a můj manžel máme velmi rádi děti. Nemám vlastní dítě. Dítě se mnou bude mít dobrý domov a mateřskou lásku. Paní Hardingová.“

Při osobních schůzkách se stávající nebo nastávající matky nestačily divit - milá, příjemná, empatická paní jim slibovala, jak se o děti bude starat, dokonce za další poplatek ženám slíbila zajistit kojení, i když před tím svou dcerku odstavila. A dětská farma Amelie Dyer se mohla rozjet.

V roce 1872 se Amelia provdala za Williama Dyera, pivovarnického dělníka z Bristolu. Měli spolu dvě děti: Mary Ann, známou také jako Polly, a Williama Samuela. Amelia nakonec svého manžela opustila. Po krátké chvíli, kdy se svěřeným dětem snažila poskytovat jídlo, šaty i přiměřenou péči, ji to přestalo bavit. A v tu chvíli se rozhodla k řešení, které bude jednoduší - na dětech nejdříve šetřila, ale pak jim přestala dávat jíst úplně. Kojenci zemřeli za pár dní, větším dětem to chvíli trvalo.

Peníze se jí začaly kupit a nakonec Amelia Dyer došla k závěru, že časově a ekonomicky nejvýhodnější variantou je nenechat svěřené děti vyhladovět, ale zabít je přímo. Nejprve začala používat roztok z opia, již zmiňovaný sirup. Stačilo pár kapek navíc a přivolaný lékař utěšoval naprosto zdrcenou a plačící dámu, která lkala, že: „v nebi je o jednoho andělíčka více!“ Lékař vystavil úmrtní list, odvezl tělíčko a mohlo se začít nanovo.

Amelia se často stěhovala a měnila samozřejmě působiště svých „farem“. Až přišel rok 1879, kdy jeden lékař konečně pojal podezření na velký počet mrtvých dětí, které „paní Thomasová“ měla ve své pěstounské péči. A udal ji. Jenže v době vysoké dětské úmrtnosti bylo tohle prostě normální. Děti umíraly. Amelia Dyer byla odsouzena za zanedbání péče na šest měsíců do pracovního tábora. Po uplynutí trestu nedošlo k žádnému napravení „hodné babičky“, právě naopak.

Amelia Dyer si vše promyslela - a jelikož to bylo skutečně výnosné „zaměstnání“, rozhodla se vychytat všechny chyby. A to tím, že těl dětí se bude zbavovat sama, aby ji nepodezříval další lékař. Dětská tělíčka balila do látky a pohřbívala na odlehlých místech, její oblíbenou „destinací“ byly vodní plochy - kolik miminek tam vhodila, to se nikdy nikdo nedozví. Řeky, rybníky, močály. Nebo je schovávala do korun stromů, ponechávala zvířatům volně k dispozici, fantazii se meze nekladou.

Také nevraždila jen opiem - děti uškrtila šátkem, lepící páskou nebo rukama, zlomila jim vaz. Pokud se objevila matka, která žádala vrácení svého dítěte, cynická a otrlá Dyer jim jednoduše podstrčila dítě jiné. Pro tyto situace měla vždy po ruce pár „vyvolených“ dětí různého věku a pohlaví, které živila a šatila poměrně dobře.

Zní to neuvěřitelně, ale tyto matky jí daly novorozence, pak platily třeba dva roky, než se nějakým způsobem vzpamatovaly. A dítě po celou dobu neviděly ani jednou. Takže opravdu věřily, že je to jejich dítě - ještě jí děkovaly za příkladnou péči!

Amelia svoje „farmaření“ vypilovala k dokonalosti. Nezapomněla ani na úřady. Jakmile vycítila, že jí je někdo na stopě, předstírala nervové zhroucení (příznaky měla tak okoukané od matky, že jí je uvěřil naprosto každý!) a putovala vždy do nějakého blázince, kam se „uklidila“. Chovem dětí byla po dobu její nepřítomnosti pověřena dcera Polly, která se posléze vdala a se svým manželem tvořila také velice hnusné vražedné duo.

Amelia pravidelně měnila identitu, nejen bydliště, proto tak dlouho unikala. Také začala holdovat opiátům a alkoholu - mohla si to dovolit, byla bohatá, z peněz doslova krvavých se jí krásně žilo a nemalou část „péče“ o pěstounské děti převzala dcera a také společnice, jistá Jane Smith. V roce 1896 se však Amelia Dyer konečně dopustila chyby.

30. března 1896 byla z Temže v Readingu rybářem vytažena cestovní taška, ve které bylo tělo malé holčičky, zabalené do balícího papíru. Na něm detektivové našli drobným písmem napsanou neúplnou adresu a hlavně jméno - Paní Thomasová. Dítě bylo identifikováno jak dvouletá Helena Fry.

Vyšetřování se ujal detektiv konstábl Anderson, ale neměl proti Dyer žádné důkazy, i když okamžitě uvízla v hledáčku policistů. Rozhodli se proto nastražit past. Mladá žena - volavka - si dala do novin inzerát, na který odpověděla Amelia Dyer.

Když dorazila na schůzku, aby převzala dítě, už na ni čekali policisté. Zatímco byla na stanici, 3. dubna 1896 jí do domu vtrhli policisté. Okamžitě po vstupu je do obličeje udeřil těžký zápach lidské hniloby. I když žádná těla na místě nenašli, dům byl mrtvolným pachem nasáklý. Co však v domě našli, byly desítky dopisů od rodičů, hromady dětského oblečení a lepicí páska, kterou několik dětí usmrtila.

Policii se také podařilo spočítat, že v posledních měsících bylo do péče „paní Thomasové“, svěřeno nejméně 20 dětí. Za dlouhá léta působení tak mohla podle odborných propočtů během necelých třiceti let zabít více než 400 dětí, což ji řadí k nejplodnějším vrahům a vražedkyním v dějinách.

Dno Temže bylo vybagrováno a nalezlo se dalších šest těl maličkých dětí, které prokazatelně pobývaly u „hodné babičky“, plus dalších několik částí koster a lebek dětí, které se nikdy nepodařilo identifikovat. Děti byly uškrceny bílou páskou, což později sama Amelia komentovala jako: „To je naše. Víte, ti, co mají na sobě tu bílou pásku, tak to bylo naše dítě. Víte? Takové poznávací znamení!“

Amelia Dyer byla zatčena, spolu se zetěm a dcerou obviněna z vraždy. Bylo jí prokázáno pouhých dvanáct vražd. Ostře sledovaný soud plnil titulní stránky tehdejších novin. U soudu se Amelia přiznala pouze k jedné vraždě, prohlásila se za šílenou, což hodlala doložit dokumenty o hospitalizaci v léčebně. Soud to ale neuznal. Ba naopak, považoval to za vědomé vyhýbání se trestnímu stíhání. Vinnou ji uznal za necelých pět minut a odsoudil k trestu smrti oběšením.

Poprava proběhla 10. června 1896 v Newgate. Její poslední slova pod šibenicí zněla: „Nemám vám vůbec co říct. Dejte mi pokoj!“

Dcera Polly byla zproštěna obvinění, stejně tak její manžel - to ještě stihla zařídit Amelia Dyer před svou popravou. Napsala doznání, ve kterém zcela vylučuje jakoukoliv účast své dcery a zetě na vraždách. A bylo jí uvěřeno. Děsivá vražedná kariéra Dyer měla alespoň trošku dobrou dohru - v letech následujících po případu byla přijata řada zákonů parlamentu, včetně zákona o ochraně života kojenců (1897) a zákona o dětech (1908).

Mezi ně patřil požadavek, aby místní orgány byly informovány se všemi podrobnostmi a do 48 hodin o jakékoli změně péče nebo úmrtí dítěte mladšího sedmi let. Pravidla týkající se adopce a pěstounství byla značně zpřísněna a dětské farmy se staly minulostí.

Amelia Dyer vešla do anglického lidového folkloru a písní - čarodějnicí z Readingu a vraždící babičkou se dodnes straší malé děti, které neposlouchají. Kolik jich má doopravdy na svědomí, to se již nikdy nikdo nedozví. Nebyla však zdaleka sama, neblaze proslulé „farmářky“ najdeme nejen v Británii, ale i v Austrálii nebo na Novém Zélandu.

Popraveny byly další ženy - Margaret Waters, Amelia Sachs, Annie Walters, Rhoda Willis, Minnie Dean nebo Frances Knorr. Všechny tyto pěstounky zabily neuvěřitelný počet dětí. V každé době se najdou lidské zrůdy, které se neštítí ničeho. A pokud jim to takříkajíc posvětí i úřady, mají volnou ruku.

Snad je tento neskutečný způsob „obživy“ krutých žen už navždy jen historií.

Prameny:

The Baby Farmer | Thames Valley Police

Amelia Dyer - Wikipedia

Baby farming - Wikipedia

Amelia Dyer byla usvědčena z vražd 12 dětí, na svědomí jich však může mít až 400 | REFRESHER.cz

Vintage Found Photos – Fotky a videa sesbíraná uživateli Suzy Hazelwood (celkem 376) (pexels.com)

How dark world of ‚baby farming‘ was exposed in sensational trial that brought lasting change - ABC News