Drží v náručí mrtvé děti, smutně hledí na řeku. Náhrobek Němky Heleny připomíná rodinnou tragédii

24. května 1843 se rušný přístav na nábřeží řeky Delaware ve Filadelfii hemží námořníky, dělníky i lidmi, kteří do USA přišli za lepším životem. Zrovna zde zakotvila další z lodí, která vyplula před deseti týdny z německých Brém. Z paluby se hrnou další a další lidé, zvědavě se po dlouhé cestě rozhlížejí kolem sebe a opatrně sestupují po dřevěných mostcích na zem nového kontinentu. Mezi mnoha Němci schází dolů i překrásná slečna, která právě dnes slaví dvacáté narozeniny.

„Helena Marie Schaaff?“ zavolá si ji po hodinovém čekání z připraveného seznamu imigrační úředník. „Zde. Tady!“ ohlásí se zmateně Helena, „přeladí“ si hlavu do angličtiny, kterou se doma v Neustadtu učila a přijde k nevrle se tvářícímu muži. Ten při pohledu na skutečnou krasavici s líbeznými rysy a plachým úsměvem poněkud zjihne. „Je toho moc. Tak rychle, paní. Slečna jste? Dobře.“ probírá úředník v modré uniformě její doklady a zkoumá seznam pasažérů:

„Karanténou jste úspěšně prošla, jak vidím. Máte tu v Americe příbuzné? Vy jste hudební skladatelka a klavíristka, to je neobvyklé povolání pro ženu…“ zvedne překvapeně oči. Helena se ale na úředníka nedívá. Pátrá v davu mávajících lidí, který se shromáždil za zábranou poblíž kotvící lodi. Příbuzní a známí pasažérů hledají své roky neviděné blízké. Ti, kteří přijeli do USA úplně sami a na které nikdo nečeká, se závistivě ohlížejí, když někdo výskne radostí při bouřlivém shledání.

Helena Schaaff se najednou zahledí na malou ženu v lehkém jarním kabátku. Podsaditá paní mává a gestikuluje. „Anna! To je teta Anna!“ vykřikne radostně, „Žije tu už osm let, budu u ní bydlet…“ směje se zvonivě na úředníka. Plna radostného odhodlání pak po odbavení spěchá za příbuznou. „Jsem tak ráda, že se to povedlo! Cítím takovou naději! Ach, tetičko! Tady budu zářit. Já jsem tak šťastná!“ křičí Helena.

Kdyby jen tušila, že na ni čeká samé utrpení - a že po ní zbyde neuvěřitelná náhrobní socha, která svírá v náručí dvě mrtvé kamenné děti a smutně hledí na břeh řeky Schuylkill…

Náhrobku Heleny Marie (Mary) Schaaff se také říká Matka s dvojčaty, Naše Helenka, Matička, Utrpení mladé paní, Tři andělé nebo Dvě plující duše. Poetické názvy jsou dílem turistů, kteří za nevšední sochou chodí z celého státu Pensylvánie. Postupem doby se totiž na příběh, který za sochou stojí, nabalovala jedna legenda za druhou. Správa hřbitova Laurel Hill, do jehož katastru náhrobek spadá, si v roce 2024 dala tu práci a dohledala pravdu, která je „očesaná“ od nánosu povídaček a vybájených vyprávění.

I poté si ale někteří lidé myslí svoje: „Kdepak. Tomu nevěřím. Určitě se ty děti utopily, jak jsem to slyšela od své babičky! Proč by jinak tak truchlivě zírala na řeku!“ vrtí hlavou jedna z návštěvnic hřbitova v diskusi na facebookové stránce, která se věnuje pátrání po nevšedních náhrobcích z celého světa.

Jaký je tedy skutečný příběh Němky Heleny, která hledala v USA štěstí a lásku - a sotva obojí našla, přišla nesmírná tragédie? A proč se u její sochy, kterou zhotovil zdrcený manžel a otec zemřelých dětí, modlí neplodné ženy z celých Spojených států?

Protagonistka následujícího vyprávění Helena Marie Schaaff se narodila 24. května 1824 v Neustadtu ve Falci (dnes Neustadt an der Weinstraße). Tento region, Rýnská Falc, byl v té době součástí Bavorského království, proto se jí občas říká Bavorská Helena. Její otec byl učitel a muzikant, matka provozovala pekařství. Když se narodila holčička, otec to nesl velice těžce: „Já chci syna!“ vrtěl hlavou u lůžka zemdlené manželky a nevraživě se na novorozenou Helenku díval. Už si představoval, jak bude synka učit hrát na housličky - a teď tohle.

„Inu, co naděláme,“ zjihl pan učitel, když Helenka vyrůstala a otec zjistil, že má ohromný muzikální talent. Čistým hlasem zpívala v kostele, měla absolutní sluch; jednou pan Schaaff s úžasem poslouchal, jak malá holčička bez jediné chyby hraje na klavír! „Já tě dám učit! V dnešní době jsou i ženy klavíristkami,“ pyšnil se pan řídící. Dcera se stala členkou divadelního orchestru v Neustadtu, jako jedna z prvních žen vůbec vystupovala i sólově. S pásmem klavírních skladeb sklízela velký úspěch. Dokonce i skládala!

„Hudební skladatelka!“ nemohl tomu uvěřit táta. Malér však nastal, když Helenka chtěla některé skladby vydat. „To myslíš vážně?“ rozesmál se zaměstnanec mnichovského hudebního nakladatelství F.E.C. Leuckart. „A proč ne?“ křičela zklamaně Helena. „Jsi holka. Jestli chceš ty noty vydat, tak leda pod pseudonymem, jinak si to nikdo nekoupí!“ smál se muž. Stejně špatně pochodila i v nejproslulejším německém hudebním vydavatelstvím té doby: Breitkopf & Härtel v Lipsku.

Zkoušela to v menších vydavatelstvích, ale marně. V Německu jí jednoduše kariérně nepřáli - rukopis skladeb Heleně někde rovnou hodili na hlavu, v jiném si noty alespoň přehráli, ale stejně nevěřili, že to složila ona. Musela pak vydat svou skladbu pod jménem otce nebo jen pod iniciály. A přitom byla tak talentovaná! Jestli se pak tito nakladatelé dozvěděli, jak svou Bavorskou polkou dobyla Helena Schaaff Ameriku, to už se nedozvíme, ale reakce to mohla být docela zajímavá!

O trápení své dcery se dozvěděl otec. Slovo dalo slovo, vyměnil si pár dopisů se svou sestrou Annou a po mnoha týdnech přemýšlení a šeptaných rozhovorů s uplakanou matkou si smutnou Helenku zavolal: „Anna mi psala. No ano, tetička z Filadelfie. Začni se učit anglicky, dítě, za pár měsíců odplouváš!“ řekl starý učitel. Heleně to rázem došlo: Tedy do Ameriky! Výskala radostí, objímala otce i zoufalou matku a velice se na svůj nový život těšila.

Když vyplula z Brém, nemohla se oné „země zaslíbené“ ani dočkat. Dávala se na palubě do řeči s krajany, kteří nemohli pochopit, že se vůbec nebojí. Byla tak mladá, navíc úplně sama, pořád si prozpěvovala a hrála na rozladěný klavír v lodní restauraci. Po připlutí ji tetička srdečně ubytovala ve svém domě, představila Helenku americkému strýčkovi, bratrancům a dalším známým. Helena Schaaff nelenila a ihned se pustila do budování kariéry.

Socha v zimě láká spousty návštěvníků. Z fotky je vidět, že má Helena krásný výhled na řeku…

Hrála na piano zprvu v restauracích, pak ji začali zvát do bohatých domů - a konečně prorazila i do koncertních síní. A na jednom z recitálů německé pianistky byl úplnou náhodou přítomen muž jménem Horace Waters. Slavný newyorský vydavatel notových zápisů, jak se nakladatelům s hudebninami tehdy říkalo, se zaposlouchal do jedné skladby. Byl to svižný, veselý, skočný a hravý kousek. Waters si počkal na závěr a pak Helenu vyhledal v zákulisí.

„Co jste to hrála na konci, dítě?“ oslovil ji. „Ale to je jen tak… Vzpomínám na rodnou zemi, víte? Stýská se mi. To je polka…“ usmála se plaše Helena. Horace Waters zavětřil: „Něco takového nám tu chybí! Vylepšete to a kontaktujte mě!“ usmál se na ni. Helena nevěřila svým uším a hned po skončení představení běžela za svým milým, se kterým se seznámila v tzv. Domě krajanů - tam se sdružovali Evropané, kteří nyní bydleli v Pensylvánii.

Sochař Henry Dmochowski-Saunders (původním jménem Henryk Dmochowski) poslouchal Helenino radostné švitoření a znovu jí navrhl: „Vidíš. Když se ti tak dobře daří, tak se konečně vezmeme!“ Mladá žena znejistěla. Vždy si myslela, že umělkyně se nevdávají, nemají rodinu, vše podřídí kariéře. Ale Henry to tak neviděl. Potřeboval ženu, byl velice osamělý. Rodák z obce Zabłocie (*1810), která ležela na území Litevského velkoknížectví, se považoval za Poláka, ale v USA měl rozhodně více možností rozvinout sochařský talent. Nicméně šlechtici Dmochowskému se po rodném kraji nesmírně stýskalo.

Panovaly tam bouřlivé časy, obával se o osud své rodiny a kamarádů a byl neustále smutný. Helenka se rozhodla být mu oporou, vyslyšela jeho žádost o ruku - a v roce 1853 se konala malá svatba. Sochař Saunders si zavedl ateliér a stal se mimo jiné autorem bust Thaddeuse Kościuszka a Casimira Pulaskiho, které jsou vystaveny v Kapitolu USA. Třicetiletá novomanželka zářila štěstím, zvláště když s manželem odjela do New Yorku, kde slavnostně pokřtila vydání not k Bavorské polce. Skladba se rázem rozlétla po Americe i Evropě.

Nadějnou skladatelku poté oslovila Jenny Lind - pro jednu z nejznámějších operních pěvkyň 19. století složila Helena Schaaff klavírní skladbu s názvem Doubler Marche pour Piano. Pěkné, řeknou si mnozí. Dva umělci, imigranti ze starého kontinentu, udělali v Americe kariéru. A dál? Kde je ta tragédie? Už se k ní schyluje - i když život Henryka a Heleny popsaný v předchozích řádkách zatím vypadá jako pohádka. Usadili se v centru Filadelfie, v ateliéru se dveře netrhly a Helena vyprodávala představení za představením.

„Stačí nám naše láska. Nechci mít děti. Nebudeme je mít.“ naléhal na manželku Henry. Helena se jen smála: „Ale vždyť už jsem na to moc stará!“ A usoudila, že stejně nemůže otěhotnět. Pak ji Henry starostlivě pozoroval: „Nesnědla jsi něco?“ omýval Heleně zpocenou tvář, když mu najednou omdlela v náručí. „Ale. Tohle bude živá nemoc. Tak tomu říkala maminka. Já budu mít dítě,“ hlesla. Psal se rok 1855, Heleně bylo dvaatřicet let a stála před novou životní výzvou.

A jak to tak bývá, z manželčina jiného stavu měl největší radost Henry, který předtím potomka mít nechtěl. Ženu div nenosil na rukou, vyráběl v ateliéru panenky a sádrové panáčky, polští přátelé ho bodře plácali po ramenou a smáli se jeho proměně. Změnila se i Helena. Na dítě se těšila celým srdcem, celou svou bytostí. Když se schylovalo k porodu, zavolal Henry mimo asistentky i lékaře, tak moc se bál. „Mám nějaký divný pocit,“ svěřil se doktorovi. A jeho instinkty se nemýlily.

Maličký Alexander Henryk Dmochowski Saunders se nadechl jen jednou. Novorozeně zemřelo a zdrcení manželé se po prostém pohřbu zavřeli do svého bytu. „Nikoho nechci vidět, nechci hrát, dejte mi pokoj!“ vyhazovala Helena starostlivé přítelkyně i svého impresária. „Tragédie, která nebyla v té době nikterak neobvyklá. Dětská úmrtnost byla vysoká. Lidé, kteří jim nepřáli, se po straně smáli, že na ně konečně došlo. Měli jejich úspěchu plné zuby. Tohle bývá v každé době - a Helena i Henry po smrti prvního syna dostali i několik záštiplných anonymních dopisů,“ popisuje Pattye Stringer, průvodkyně po hřbitově Laurel Hill.

Milosrdný čas trošku otesal hrany a Helena se jednoho dne přiřítila do ateliéru: „Henry. Já jsem opět těhotná!“ klepala se strachy i vzrušením. „Je to rok a půl, co nám zemřel náš malý. Teď to bude dobré, teď cítím, že nám to dítě poslal on. Bude to dobré!“ plakala. Henry ji okamžitě zavedl k lékaři a byla pod dohledem po celé těhotenství. Vše vypadalo naprosto normálně, Helena jen zářila…

6. července 1857 začala Helena Schaaff rodit. Porod byl vyčerpávající a dlouhý, lékaře nemohli sehnat, přišla jen nějaká stará paní z vedlejšího domu… Nakonec po 24 hodinách trýznivých bolestí přišlo na svět mrtvé dítě - donošený syn. „Našli jsme záznam o tzv. zatočení či přetočení, což je zřejmě omotání pupeční šňůry kolem krku dítěte. Ten maličký se při porodu udusil.“ dodává Pattye.

Zdrcený Henry tloukl hlavou do zdi a chtěl manželku utěšovat, jenže shledal, že Helena leží v bezvědomí v kaluži krve. Její boj o život netrval dlouho. Zemřela 8. července 1857 ve věku 34 let. „Puerpeal fever (horečka omladnic). V 19. století strašák porodnic a nejčastější příčina úmrtí matek po porodu nejen v Americe, ale po celém světě.“ zmiňuje Pattye příčinu smrti klavíristky Heleny Schaaff.

Horečka omladnic byl lidový název pro závažnou bakteriální infekci. Sepsi (otravu krve) způsobovaly bakterie, nejčastěji streptokoky, které se dostaly do porodních cest a krevního oběhu matky během porodu nebo krátce po něm. Nakažená dostala prudkou horečku a zimnici, také trpěla silnými bolestmi břicha. Přidal se zánět pobřišnice následovaný celkovou otravou organismu. Smrt přišla velice rychle, často v řádu hodin.

„Bylo to bohužel velice běžné. V té době se ještě nevědělo o důležitosti dezinfekce rukou. Lékaři a porodní asistentky často přecházeli přímo od pitvy mrtvol nebo ošetřování jiných nemocných pacientů k pomoci při porodu, aniž by si myli ruce. Tím přenášeli smrtící bakterie.“ vysvětluje Clark Perks, ředitel hřbitovní správy. Henry se po smrti manželky i druhého syna pomátl na rozumu. Rozhodl se, že uctí svou lásku sochou, která bude navždy připomínat pouto, které váže ženu k muži - a hlavně k dětem.

Zatímco Helena i s dětmi odpočívala v prostém hrobě, žalem šílený manžel rok a půl (!) vyráběl ohromující náhrobek pro svou rodinu. Před instalací sochy musela být mrtvá žena i děti exhumovány, protože Henry vybral místo s „výhledem“ na řeku Schuylkill: „Měla ji ráda. Ať se dívá na vodu. Ať se dívají všichni…“ blekotal zarostlý umělec, kterého jeho přátelé nepoznávali. „Chlapče, vzpamatuj se. Je to neštěstí, to jistě, ale přece život jde dál. Mysli trochu na sebe…“ řekl mu jeden z nich a dostal ránu pěstí!

Po dokončení srdceryvného monumentu zahodil nešťastný sochař všechno své náčiní do řeky. Když sochu vztyčili, těhotné ženy se k Heleně chodily modlit, aby se „přimluvila“ za zdárný průběh porodu. „Je to velice zvláštní. Zemřela při porodu, porodila dvě mrtvé děti - a přesto se stala hotovým putovním cílem těhotných. Ženy usoudily, že právě ona je tak nevinná, že by jim mohla pomoci,“ říká pan Perks.

A zmiňuje i další zvláštnost: „Koncem 19. století stal náš hřbitov i cílem žen, které marně toužily po dítěti. Rozneslo se, že když si pohladí obě děti, dostane se jim požehnání v podobě potomka. Nevím, co je na tom pravdy, ale chodí sem dodnes. Hlavičky kluků jsou ohlazené, zvětralé. Oprýskala i Helenina krása. A jak plynul čas, lidé zapomněli, co se vlastně stalo. V tu chvíli vznikla ona legenda, kterou se neustále snažím vymlouvat - že to byla dvojčata.“

Dvojčata to nebyla, ale Henry oba syny schválně vytesal jako malá miminka, takže je to skutečně matoucí. A blízkost řeky zase evokuje další mýtus: dvojčata, která se v té řece utopila. A matka měla skočit za nimi a utopit se také. Proto se dívá na řeku. Pak už se povídačky zcela vymkly kontrole: utopila je ona, utopila se sama, zbláznila se - a podobně. Henry do památníku zakomponoval různé symboly: zlomenou lyru, která má zpodobňovat umlčený hlas; dokonce vytvořil i reliéf své vlastní tváře, aby to vypadalo jako kompletní rodinná hrobka.

Věděl však, že u své ženy a synů pohřben nebude. Amerika pro něj skončila. Vrátil se domů. A tam byl během tzv. Lednového povstání (povstání Poláků proti ruské nadvládě) zajat ruskými vojáky u Piňska v dnešním Bělorusku. Podle výpovědi přeživšího Rusové Henryka brutálně mučili a 14. května 1863 zavraždili. „Henry nemá hrob. Jeho kosti skončily ve víru tehdejších bojů. Zůstalo po něm hodně, ale Helenina socha je jeho životním dílem.“ dokončuje Clark Perks.

Vyprávění o lidech ze zemí nám blízkých můžeme zakončit Heleniným epitafem, který Henry vymyslel a složil sám:

Velké poděkování správě hřbitova Laurel Hill za doplnění informací a pomoc se vznikem textu!

Zpracováno podle: Ushistory.com, Library of Congress, Find a Grave, Laurel Hill Cemetery, Reddit, A Love to Remember, Henry Dmoghowski-Saunders , ChestnutHillLocal.com, mailová korespondence, konverzace na Facebooku, Messenger