Článek
Medvěžka a Karjer No. 7/9
Pro základní orientaci / představu, kde se odehrává níže uvedená epizoda mého čundru po Dálném severu viz níže uvedené mapy:
Mapa lokalizace - TAJMYR
Mapa povodí Jeniseje a lokalizace Norilsku
Mapa Tajmyru
Trasy mých toulek po Tajmyru - detail: cesta na jezero Lama
Předposlední den zdejšího pobytu ještě stíhám navštívit poslední norilskou pamětihodnost, která zrovna nepatří mezi turistické destinace, a to Karjer № 7/9 neboli lom Medvěžij ručej („Medvědí potok)[1], oficiálně zvaný Zapoljarnyj, nacházející se v kopcích nad Norilskem. Zhruba 4 km jižně od centra města, mezi horami Šmidta, Rudnaja a Barernaja.
Pokud říkám, že tato lokalita nepatří mezi turistické destinace, pak tím mám na mysli hlavně skutečnost, že se do těchto míst nedá jen tak jednoduše dostat, přestože se zmíněný Karjer nachází jen 2 km od jižního okraje města.
Určitě ne po příjezdové cestě, neboť na té je strážnice se závorou a ochranka dál nepustí žádné osobní auto, resp. vozidlo bez příslušné propustky.
Když k tomu připočtu skutečnost, že na samotný Tajmyr se cizinec (ale ani ruský občan-nerezident) nemá šanci dostat bez speciální propustky od tajné služby FSB[2], pak lze důvodně předpokládat, že jsem možná první našinec, který se zde potuluje.
Nebereme-li tedy v potaz krajany pobývající zde během komunistické diktatury nedobrovolně jako vězni stalinského GULAGu.
Norilsk, ležící na jednom z největších ložisek niklu na světě, byl totiž budován od dvacátých let 20. století de facto vězni sovětských koncentráků. Jako oficiální datum založení se však obvykle uvádí rok 1935, kdy se stal centrem Norillagu, tzv. „nápravně pracovního tábora“ (tj. tábora nucených prací), který zde existoval až do 22. srpna 1956.[3] Právě těžba a zpracování kovů je zdejším hlavním průmyslovým odvětvím. Těžba ale začala až v roce 1939. [*]
Od faktického návratu KGB k moci a začátku utužování politického režimu v roku 2001 je pro vstup do města pro cizince potřebné povolení FSB.[**]
Propustka od FSB ke vstupu na Jamal 2018
Já mám naštěstí kamaráda Andreje, se kterým se na teritorium těžební společnosti bez problému dostávám v kabině jeho firemního autojeřábu. Jako zaměstnanec Norniklu má samozřejmě propustku, a tak nám strážník jen zasalutuje a můžeme pokračovat dál serpentinami kroutícími se mezi obrovskými haldami černé hlušiny bez jediného stébla trávy.
Šmidticha
Cestou vzhůru občas potkáváme mohutné Belazy a ještě větší Caterpillary a Terexy naložené až 90 tunami rudy.
Jak mi vysvětluje Andrej, přestože Belazy z bratrského Běloruska jsou minimálně o polovinu levnější, zdejší firmy dávají přednost nákupu Caterpillarů a Terexů, jejichž provoz vyjde levněji a mají delší životnost, tudíž v konečném důsledku představují rentabilnější investici. Belazy jsou prý nespolehlivé; stále jsou s nimi nějaké problémy, ať už jde o motor, hydrauliku či pneumatiky. Však už baron Rothschild říkával: „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci.“
Šmidticha, v pozadí Norilsk
Projíždíme ruinami zaniklé obce Medvěžij ručej (neboli Medvěžka), kde se mezi polorozpadlými činžáky povalují torza různých vozidel a dalších mechanismů.
Šmidticha
Šmidticha
Někdejší hlavní ulice končí na okraji obrovského kráteru, povrchového dolu Zapoljarnyj neboli karjeru (lomu) № 7/9, jak zní jeho původní označení.
Je těžké si představit, že na místě tohoto kaňonu se kdysi nacházela hora.
Měřeno od severu, je tento elipsovitý kráter dlouhý téměř 2 km a široký zhruba kilometr. Z našeho místa se nám naskýtá pohled jako z ptačí perspektivy. Bagry a další mechanismy na dně karjeru, tedy v hloubce 480 m, vypadají jako miniaturní hračky.
Můžeme sledovat, jak se po terasovité cestě, spirálovitě obepínající vnitřní stěnu kráteru, nahoru sune jeden těžký náklaďák za druhým, ještě 5, 6 zákrut pod námi připomínající angličák z Matchboxu.
Historie zdejší těžby se začala psát počátkem 40. let minulého století, kdy v těchto místech vznikl hlubinný důl „Rudnik № 1“, tvořený šachtami č. 7, 8 a 9. Když průzkum prokázal, že se zde vydatná ruda vyskytuje i relativně blízko pod povrchem, vydal 4. listopadu 1945 tehdejší šéf Norniklu, generálmajor Alexander Panjukov, příkaz zahájit na Medvědím potoce povrchovou těžbu.
Během 73 let těžby polymetalové, měďno-niklové rudy zde bylo odtěženo okolo 2 miliard tun horniny. Tak došlo na místě původních šachet nakonec ke vzniku tohoto ohromného karjeru (lomu) № 7/9, který se s každým odstřelem ještě více zvětšuje.
Souběžně s povrchovou těžbou ovšem pokračuje i těžba hlubinná v souvisejícím hlubinném dole Zapoljarnyj (nejstarším v Norilsku), tvořícím s karjerem jeden těžební celek ⎼ Norilsk 1.
Zapoljarnyj je považován za nejnebezpečnější důl norilské průmyslové zóny. A to kvůli výskytu metanu a riziku jeho vznícení. Bod samozážehu metanu je sice velmi vysoký (595°C; při koncentraci 8,5% je teplota vznícení 537°C), ale stačí např. elektrická jiskra a směs metanu se vzduchem může explodovat.
Po pětasedmdesáti letech těžby tvoří důlní dílo 20 pater a celková délka horizontálních štol činí 41 kilometrů.
Zajímavým faktem je, že navzdory mnohem vyššímu poměru hlušiny, obsah barevných kovů náležejících k platinoidům[4] ve zdejší rudě je mnohem vyšší než u bohatých niklových rud.
Horníci
Ruiny Medvěžky
„Bar V.I.Lenin“
Po stopách raketové základny
Když už se nám podařilo proklouznout přes kontrolní stanoviště až sem nahoru, vydáváme se z Medvěžky ještě dál po hřebeni, abychom navštívili pozůstatky bývalé raketové základny, která byla během 1. studené války součástí systému protiletecké ochrany norilské průmyslové zóny.
Plán bývalé raketové základny
Areál bývalé základny se nachází na hoře Obryv, zhruba 4 km jihozápadně za Šmidtichou. Od Karjeru to je zhruba 6 km východním směrem (přibližné souřadnice jsou 69°16'43.68“ s.š., 88°2'25.37“ v.d.).
Jakmile spatříme vraky několika mobilních radiolokátorů, víme, že jsme na místě, kde do r. 1994 sídlil vojenský útvar číslo 83239. Šlo o dva prapory protivzdušné obrany vyzbrojené raketovým systémem dalekého dosahu S-200V „Vega“, který je určen k likvidaci taktických a strategických bombardérů, balistických střel a vrtulníků letících ve středních a velkých výškách v podmínkách aktivního i pasivního radioelektronického rušení.
Areál bývalé raketové základny na hoře Obryv nad Norilskem
Protiletadlový raketový komplet verze S-200V „Vega“, vznikl v r. 1970 a patřil v té době k nejmodernějším a nejvýkonnějším protiletadlovým zbraním sovětského bloku. Jeho nebezpečnost spočívala hlavně v tom, že poté, co naváděcí lokátor předá informace o cíli do řídícího počítače rakety, ta ho už od startu sleduje samostatně vlastním radiolokátorem.
V r. 1987 zde byla umístěna též jedna baterie novějšího systému S-300, která však byla následně přestěhována na nové stanoviště poblíž Talnachu (na břehu Norilky, zhruba oproti záchranářskému heliportu Valjok).
Na Obryvu pak zůstala jen jeho řídící jednotka.
Areál bývalé raketové základny na hoře Obryv nad Norilskem
Odstavujeme vozidlo a vydáváme se na pěší obhlídku. Po pár krocích mezi nejrozličnějšími fragmenty technického zařízení již narážíme na skoro zachovalou odpalovací rampu.
Poté přicházíme k betonovému bunkru s masivními vraty, který sloužil k uskladnění raket, nacházíme i bývalé řídicí centrum či velitelské stanoviště, kde se po zemi povalují rozličné budíky, svazky kabelů, elektronky a kovové děrné pásky do starodávného počítače EVM „Strela“ nebo „Plamja“, které bývaly základním datovým médiem v uvedené soustavě. Kupodivu je zde i torzo krokové magnetopáskové jednotky.
Následně nakukujeme do technologického hangáru, kde se připravovaly rakety k odpálení. Rakety byly totiž skladovány rozebrané: bez nálože, bez křidélek a hlavně bez paliva hlavního motoru.
Čtyři startovací motory raket S-200 používaly sice pevné palivo, avšak hlavní motor byl na kapalné palivo a okysličovadlo, tedy směs, kterou nemohla být nádrž rakety naplněna dlouhodobě.
Vzhledem ke značné agresivitě okysličovadla bylo nutno raketu vždy po určité době v pohotovostní poloze nebo po několika uvedeních do pohotovosti zlikvidovat.
Několik nefunkčních, zhruba desetimetrových raket bez hlavic nacházíme nedaleko. Takhle ani moc nebezpečně nepůsobí, ovšem jejich technické parametry hovoří přesvědčivě: délka rakety 10 800 mm; ráže 860 mm; celková hmotnost 7100 kg; hmotnost hlavice 217 kg; dálkový dosah 17-240 km; výškový dosah 40 km. Bojová hlavice proti letícím cílům (obsahující cca 200 000 ocelových kuliček) ničí letadla principem brokovnice, když exploduje v jejich blízkosti.
Jak poznamenává Andrej, když byla tato základna (chránící Norilsk a norilskou průmyslovou zónu před případným útokem imperialistických bombardérů) zrušena, místní obyvatelé si oddychli.
Daleko reálnější nebezpečí pro Norilsk, než nějaké americké strategické bombardéry, představovala totiž základna samotná.
Údajně zde došlo k celé řadě incidentů způsobených šlendriánem obsluhy a válečnickou hysterií. Nejméně jednou došlo k náhodnému odpálení rakety, která naštěstí spadla několik kilometrů odtud do liduprázdné tajgy, při němž zahynul jeden voják z obsluhy. Podruhé zase vystresovaná posádka málem sestřelila civilní dopravní letadlo.
Více již o Norilsku a životě zdejší populace viz následující kapitolu anebo můj článek Potaninovo Ocelové město aneb Špinavé ruské postapokalyptické Eldorádo za polárním kruhem.
Pohled na Norilsk ze Šmidtichy
------------------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Карьер № 7-9 neboli «Медвежий ручей»
[2] Tajmyrský Dolgano-něnecký okres (někdejší Tajmyrský autonomní okruh nebo Dolgano-něnecký autonomní okruh) je administrativní útvar o rozloze 900 tisíc km2, který je od r. 2004, kdy pozbyl autonomního statusu, pouhou součástí Krasnojarského kraje.
[3] Podle archivu Norillagu, v Norilsku zemřelo 16 806 vězňů, kvůli podmínkám nucených prací, hladovění a extrémní zimě, a to pouze za dobu existence pracovního tábora (1935–1956). Smrtelné případy byly zvláště vysoké během Druhé světové války, kdy byly sníženy dodávky jídla. Významný počet vězňů pokračovalo v práci v dolech i po uzavření pracovního tábora, a to až do roku 1979. Status města získal Norilsk roku 1953.
[4] Platinové kovy (nacházející se v nerostných nalezištích zpravidla společně): iridium, osmium, palladium, platina, rhodium, ruthenium.
--------------------------------------------
Doporučené externí tematické linky o Tajmyru:
========================================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak: CESTA NA TAJMYR aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie (ISBN 9788082360076; str. 261-264).
Obálka knihy
Podrobnosti:
rozhovor_tema_xii
Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik) pokusil jsem se zde shrnout nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty. Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistikami, které dezoláti stejně zpochybní (a ti ostatní si je najdou sami), ale zaměřím se na fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování:
A
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svými známými ve Východním Mordoru:
https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-letem-ruskym-svetem-aneb-sonda-do-temnych-hlubin-rusakovy-duse-vynatky-226672
nebo obsáhlá (kompletní) verze na mém webu:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem oslovil koncem roku 2025 zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ve všech regionech Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
a moje video-kanály:
=================================================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
