Má cesta k Severnímu ledovému oceánu završená zatčením ve strašidelném arktickém Diksonu

Podivuhodnou souhrou okolností se ocitám 12. srpna 2018 v 11 hod. na palubě lodi plující do Diksonu, o jejíž existenci jsem do tohoto okamžiku neměl ani tušení a která prý měla navíc odplout již včera dopoledne.

Ale po pořádku.

V neděli krátce před desátou zvoní Jegorovi telefon a jeho kamarád, kapitán lodi Chansuta Japtune, mu sděluje, že v jedenáct odplouvá do Diksonu a ptá se, chci-li jet s ním na sever

Na rozhodnutí a vyřešení s ním spojených problémů mám 60 minut. V této šibeniční lhůtě se musím nejen spakovat a dopravit do přístavu, ale ještě se navíc spojit s maminkou mého kamaráda, k níž jsem se měl příští týden přestěhovat (kvůli tomu, že Jegor za tři dny z Dudinky odjíždí), a převézt k ní větší část mých věcí. Chápeme se zavazadel a uháníme s nimi dolů do auta, které se Jegorovi daří nastartovat až na desátý pokus.

Nervy mi vibrují.

Keto Simonovna žije naštěstí jen pár bloků odtud a je doma. Samozřejmě bydlí rovněž na šestém poschodí činžáku bez výtahu, jako všichni moji známí. Sotva popadaje dech vyvleču nahoru bágl a pádím nazpět dolů do auta.

Zbývá 30 minut.

Na přístavní molo přijíždíme v 10:50, a to krátce poté, co pohraničníci zkontrolovali podle seznamu všechny cestující a jejich doklady a odešli.

Ten příslovečný ruský bardak (neboli po našem čurbes či šlendrián) holt občas funguje i v pozitivním smyslu.

Dodatečně navíc zjišťuji, že díky jakémusi zásahu shůry nejen že nefiguruji v seznamu cestujících, ale zároveň jsem i jediným pasažérem bez cestovního lístku. Nedá se ovšem říci, že černým, jelikož o mně ví celá posádka.

Uvedené plavidlo je malá pasažérská loď zajišťující několikrát do měsíce dopravu mezi Dudinkou a několika vesnicemi na březích Jeniseje. Konečná linky je sice ve 400 km vzdáleném Voroncovu, ovšem já jako jediný budu na této lodi pokračovat až do Diksonu, kde má posádka jakýsi melouch.

Na hlavní palubě lodi se nachází jen tři malé, čtyřlůžkové kajuty a oddíl s lavicemi pro zhruba 20 osob. A tím se dostávám k další šťastné náhodě.

Ačkoliv mne plavčík upozorňuje, že všechny kajuty s lůžky jsou obsazeny a tak se smiřuji, že přetrpím dvě noci vsedě mezi domorodci, z kajuty č. 3 vychází jakýsi chlapík se slovy „můžete se nastěhovat k nám, máme tu jedno volné místo“.

Z uvedeného chlápka se následně vyklube můj nový kamarád Mišo, technik telekomunikační firmy RSRT, s nímž mi pak následně skvěle ubíhá cesta až do Voroncova. Se svým mladým kolegou Aljošou tam jede kvůli údržbě tamní retranslační stanice. Mišo je Čuvaš žijící v Norilsku, Aljoša je rodilý Norilčan.

Je s podivem, jaký má tento elektrotechnik rozhled, včetně esoteriky a duchovna. Naším posledním spolubydlícím je Leonid, obchodník z Bajkalovsku.

Sotva se zmíním, že vzhledem k hektické situaci, za které došlo k mému nalodění, jsem nestihl ani posnídat a nemám s sebou prakticky žádné zásoby proviantu, moji spolucestující již vypakovávají na stůl svůj mobilní špajz s poznámkou, že s nimi hlady neumřu.

K snídani tak mám bliny plněné játry divoké husy, dušené houby a sobí karbanátky. Pak již musím tohle obžerstvo zatrhnout, jelikož přeci jen nemám apetit Sibirjaků.

V družné zábavě cesta utíká jako po másle.

Jakmile v pondělí kolem poledne ve Voroncovu vystoupil poslední cestující, stávám se fakticky čestným členem posádky, takže si už mj. nemusím lámat hlavu, jak vyjdu se zásobami, které mi zde zanechali mí spolucestující.

Poté, co na palubě zavládl klid, seznamuji se konečně i s kapitánem a jeho bocmanem.

Michail Veršinin slouží na této lodi šest let, ovšem po Jeniseji se plaví od mládí. Podává mi základní informace, z nichž nejpodstatnější je, že plujeme rychlostí okolo 15-20 km/h a do Diksonu nám zbývá zhruba 250 km. Vzhledem k silnému větru, který má dle meteorologů postupně přejít ve štorm, není však jisté, kolik času nám poslední etapa zabere.

Za Voroncovem Jenisej ústí do Jenisejského zálivu, jehož šířka dosahuje až 50 km. Tak, jak se plavební dráha rozpíná do šířky a tím pádem se zpomaluje průtok vody, klesá též naše rychlost.

Okolo 15. hod. již silné vlnobití ani v nejmenším nepřipomíná hladinu řeky. Když k tomu připočtu, že oba břehy jsou v nedohlednu a kam oko dohlédne, je pouze matně se lesknoucí ocelově šedivá hladina, je iluze otevřeného moře naprosto dokonalá. Přitom do Karského moře to máme ještě více než sto kilometrů.

Okolo čtvrté odpolední již vlny s naší kocábkou řádně cloumají. Na rozdíl od několika mých plaveb po moři (včetně Ochotského) začínám se cítit dost šoufl. Žaludek mám jak na vodě. Jelikož nejlepší prevencí proti mořské nemoci je poloprázdný žaludek a černý čaj, dávám si k svačině jen pár soust kaše a jdu zaujmout horizontální polohu.

Kvůli kymácení se totiž stejně nedá ani pořádně psát na notebooku.

Největší problémy má Julija v kuchyni, kde jí s rachotem poskakují kastroly po sporáku. Spadnout nespadnou, neboť lodní sporáky mají pro takový případ namontované kovové ohrádky. Problémem však je, aby se vůbec udržela na nohou, když přenáší v obou rukou velký hrnec.

Vždyť už jen pouhá výprava na 4 metry vzdálený záchod představuje poměrně náročnou operaci.

Naše akrobatka ovšem zvládla i přípravu večeře v časovém limitu a bez úrazu. Štěstím však bylo, že zeleninu a brambory si stihla nakrájet ještě před tou činou.

Nakonec však, i s ohledem na aktuální meteorologickou předpověď nevěštící nic dobrého, dochází kapitán k závěru, že bude rozumnější přečkat bouřku na bezpečném místě, v průlivu mezi východním pobřežím Tajmyru a Krestovským ostrovem (na 72°24´24“ s.š.), poblíž ústí Jeniseje.

Ve 20:30 proto spouštíme kotvu v hluboké zátoce ostrova, abychom zde přenocovali a vyčkali věcí příštích.

Podle mapy nám zbývá do cíle „pouhých“ 130 km, ovšem Karským mořem, proto to je v uvozovkách.

V úterý po 19. hod. konečně přistáváme v diksonském přístavu, kde mimochodem přesně před 55 lety přistál i můj krajan, novinář Stanislav Bártl, redaktor deníku Mladá fronta, jenž se koncem června 1963 vydal z Murmansku napříč Severním ledovým oceánem na ledoborci Leningrad, podílejícím se na otevření Severní mořské cesty. Poté, co Leningrad uvolnil ústí Jeniseje, přestoupil zde tehdy na atomový ledoborec Lenin, aby na jeho palubě pokračoval podél Tajmyrského poloostrova až k mysu Čeljuskin.[1]

Pokud by ovšem někdo čekal v Diksonu obdobu byť jen přístavu bratislavského nebo holešovického, bude zklamán, resp. šokován.

Přistáváme u vachrlatého dřevěného mola ústícího na rozblácený břeh. Hned vedle rezatého vraku s nápisem Coast Guard a hlídkového člunu pobřežní stráže. Z mlhy postupně vystupují polorozpadlé šedočerné barabizny lemující břeh a za nimi několik oprýskaných činžáků. Některé z nich jsou vybydlené, bez oken a nezřídka i bez střešní krytiny.

Jako přízrak či příslovečná pěst na oko se vyjímá uprostřed této pochmurné scenérie skleněná krychle se svítícím červeným nápisem VostokUgol Dikson.Digitální hodiny pod nápisem ukazují teplotu 7°C. Napravo od budovy Vostok Uglu se tyčí zchátralý dřevěný barák s věžičkou, někdejší sídlo správy přístavu.

Jestliže někomu připadá název Dikson poněkud americký, resp. neruský, vůbec se nemýlí. Tato osada byla totiž pojmenována po baronu Oskaru Dicksonovi (1823-1897), švédském magnátovi, velkoobchodníkovi, průmyslníkovi, filantropovi a členu švédské Královské akademie věd skotského původu. Baron Dickson, ve své době považovaný za nejbohatšího Švéda, byl spolu se švédským králem Oskarem II. a majitelem sibiřských zlatých dolů Alexandrem Michajlovičem Sibirjakovem hlavním patronem a mecenášem arktických expedic organizovaných v druhé polovině 19. století.

Baron Dickson se osobně podílel na sponzorování několika důležitých polárních projektů uskutečněných v letech 1860 až 1900.

Financoval například výzkumné expedice švédsko-finského mořeplavce, polárního badatele, geologa a kartografa barona Nilse Adolfa Erika Nordenskiölda (1832-1901) v kanadské i ruské Arktidě a v Grónsku, stejně jako slavnou polární expedici Fridtjofa Nansena na škuneru Fram podél pobřeží Sibiře.

Původně pojmenoval Nordenskiöld v r. 1875 Dicksonovým jménem zátoku poblíž dnešní vesnice, v níž tehdy našla útočiště jeho loď Proven. Následně, v roce 1878, jeho jménem nazval i dnešní ostrov Dikson.

V r. 1894 pak zanesl toto pojmenování oficiálně do map A. I. Vilkickij, vedoucí ruské hydrografické expedice, která v letech 1894-1896 na palubě lodi Lejtnant Ovcyn prováděla průzkum mořského pobřeží od ústí Pečory po Jenisejský záliv.

V září 1915 byla na ostrově Dikson zřízena jedna z prvních ruských arktických radiostanic a o rok později zprovozněna hydrometeorologická stanice, která se ve 30. letech 20. století stala součástí prvního arktického rádio-meteorologického centra na Severní mořské cestě, a následně též geofyzikální observatoř. Zároveň zde bylo vybudováno skladiště uhlí, sloužící proplouvajícím lodím k doplňování paliva.

V r. 1934 nařídila Hlavní správa severní mořské cesty založit na pobřeží oproti ostrovu Dikson nejsevernější ruský přístav a zároveň zde vzniklo stejnojmenné sídlo. Kromě poskytování uhlí, pitné vody a potravin proplouvajícím lodím bylo hlavním úkolem přístavu zásobování okolních polárních stanice a těžebních společností působících v oblasti.

Poté, co se rozpadl Sovětský svaz a Severní mořská cesta víceméně osiřela, začal se postupně rozpadat i Dikson. Zdejší základna protiletecké ochrany byla zrušena, zbývající přepravní kapacity převzal přístav v Dudince a městečko se začalo vylidňovat. Během pár let poklesl počet obyvatel desetinásobně.

Těžko si dnes představit, že po válce, resp. ještě v 60. letech, zde žilo na 5 000 obyvatel. Nyní jich zde žije méně, než v našem činžáku. Oficiálně 500, podle informací zdejších lidí však bude reálný počet s bídou poloviční.

Poté, co kapitán provedl pohraničníky prázdnými kajutami na horní palubě a vyprovodil je z můstku, přichází za mnou, že už je čistý vzduch a mohu prý vylézt z podpalubí. Prý můžu klidně vyrazit i na břeh, když pohraničníci odjeli.

Dávám na jeho slova a vyrážím na pevninu.

Ve 20:30 mne ovšem Štěstěna zřejmě opouští. Právě když fotografuji výše zmíněnou skleněnou budovu, sídlo firmy VostokUgol, přistupují ke mně dva chlápci, z nichž se vyklube náčelník zdejší policie major Silčenko a jeho kolega z FSB, kapitán Šurakov.

Jak se později ukáže, nejde o žádnou náhodu, byť je zde zostřený režim a o těch pár obyvatelích mají pohraničníci a policajti přehled. S největší pravděpodobností mne prostě prásknul nějaký pomocník FSB ze sousední lodi. Jako u nás za socíku, v těchto pohraničních zónách je prostě každý druhý obyvatel agent či dobrovolný práskač. Podobně mě kdysi prásknula jistá prodavačka v Severní Osetii.

Mé vysvětlení, že jsem považoval úřední povolení ke vstupu na území Tajmyru zároveň i za propustku do jeho pohraničního pásma nic nemění na skutečnosti, že trávím následující dvě hodiny sepisováním protokolu o narušení pohraničního režimu, hemžícího se tajuplnými paragrafy.

Zbytečně oponuji odkazem na skutečnost, že mám nejen propustku z FSB ke vstupu na Tajmyr, ale i na území Jamalu, přičemž nikde jinde, ani v sousedních regionech - Jakutsku a Jamalu - nejsou vyžadovány žádné dvě speciální propustky: jedna z FSB a druhá z Pohraniční služby (která ostatně je zase jen součástí FSB!). Perličkou je, že o této byrokraticko-policejní pastičce nic netuší ani 99% obyvatel metropole tohoto kraje, Krasnojarsku!

Pokud jde o pohraniční a uzavřené zóny (tzv. ZATO) jejich přesný rozsah se velmi těžko zjišťuje, konkrétní poměry se většinou (ale ne vždy) dozví člověk až na místě (anebo v okamžiku zatčení). Lze však předpokládat, že zahrnují minimálně 5-8% rozlohy Ruské federace. Rozloha těchto dalších restriktivních zón není jen tak snadno dohledatelná.

Závěrem výslechu mi vyšetřovatel sděluje, že protokol odevzdají soudci, který rozhodne o mém trestu. Zřejmě mne nemine pokuta, nelze ovšem vyloučit ani vypovězení či deportaci z území RF.

Holt i toto je riziko spojené s cestováním po Rusku.

Návštěva zdejšího oddělení policie mi ovšem skýtá i možnost znovu si ověřit nesmrtelnost ruské potěmkinovské tradice. I tato skleněná krychle, budící zdání moderní architektury, je totiž ve skutečnosti pouze skořápka, skleněné opláštění skrývající starou barabiznu. Uvnitř je komplet budova ze 60. let.

Sice nakonec nekončím v cele, jak by se dalo očekávat, nýbrž v jakémsi domácím vězení na palubě naší lodi, takže to vypadá, že z Diksonu toho asi moc neuvidím. Pokud jde o tu přízeň či nepřízeň Štěstěny, zatím ovšem nelze činit jednoznačné závěry.

Kdybych totiž čekal v Dudince na propustku od pohraničníků (s největší pravděpodobností odmítnutou), do Diksonu bych se zřejmě vůbec nepodíval.

A stejně tak v případě, že by se mi nepodařilo pouze čirou náhodou dostat na palubu Chansuta Japtune, resp. pokud by plavba probíhala přesně podle plánu a končila ve Voromcovu.

Původně se totiž předpokládalo, že se v Diksonu nezdržíme více než pár hodin a vzápětí poplujeme nazpět do Voroncova. Naším úkolem je vzít pouze v Diksonu na palubu zhruba dvacetičlennou skupinu záchranářů a požárníků, kteří se zde podíleli na odstraňování ekologických škod a haraburdí, které se zde hromadilo posledních sto let.

Teprve následně vysvitlo, že jejich nalodění se možná i o několik dní odkládá.

Nikoliv ovšem jen kvůli počasí v Jenisejském zálivu. Jde o to, že součástí expedice je na 40 dobrovolníků z řad mládeže, které mělo odvést letadlo.

Jeho přílet byl však opakovaně odložen kvůli nepříznivému počasí okolo Norilsku a dospělí prostě odmítají odplout, dokud neposadí děcka do letadla.

To, co je nepříjemnou komplikací pro uvedenou expedici, představuje na-opak jistou šanci pro mne. Když už mne policajti nechali na svobodě (resp. v domácím vězení na palubě lodi), naskýtá se tu teoretická možnost, že se mi nakonec přeci jen podaří aspoň trochu po Diksonu porozhlédnout.

Uvidíme.

Zatím mé chmury zatlačuje do úzadí vůně linoucí se z kuchyně.

Julie připravila na večeři dušená sobí játra s perlovkou, tj. kroupami, a zároveň se již v troubě peče první várka mých oblíbených kapustniků neboli pirohů plněných zelím.

Pohled na večerní oblohu nedává příliš šanci na to, že bychom měli v nejbližších hodinách zvednout kotvy:

...

Ve středu se počasí v Diksonu sice zklidnilo, mlha ustoupila, i moře je docela pokojné, ovšem mezi Igarkou a Norilskem prý zuří na dvou místech štorm (v Norilsku rve orkán dokonce střechy a železné konstrukce), takže letadlo z Krasnojarsku nepřiletí ani dnes.

Tím pádem se tedy opět odsouvá termín našeho vyplutí.

To je arktická klasika. Jednou je mlha nebo vichřice v Diksonu, podruhé někde na trase. Takže čekáme dál, klábosíc a lelkujíc po palubě.

Sem tam nás z letargie vytrhne přelet palubního protiponorkového vrtulníku KA-27 nebo příjezd dalšího kutru, které pendlující mezi přístavištěm a bitevními loděmi Severní flotily, kotvícími poblíž severního cípu ostrova. Čluny přivážejí a odvážejí skupiny námořníků, kteří se zde zúčastňují příprav na nadcházející Den obrany Diksonu, připadající na příští úterý.

Eskadra, čítající 10 plavidel, se zde zastavuje během manévrů, jejichž součástí je kromě nácviku obrany arktických teritorií a Severní mořské cesty i přesun po SMC z Murmansku až na Novosibiřské ostrovy.

Z toho důvodu se zde k eskadře, předtím než vyrazí na severovýchod, připojí ještě další, civilní ledoborec 50 let Pabědy, což je největší atomový ledoborec na světě, patřící koncernu Rosatom.

Součástí zmíněné eskadry je, kromě výše zmíněných plavidel – torpédoborce Viceadmirál Kulakov, dvou výsadkových lodí a diesel-elektrického ledoborce Ilja Muromec – též tanker Sergej Osipov, záchranný remorkér Pamir, loď KIL-143, hydrografické plavidlo Gorizont, minolovka Vladimir Gumaněnko a multifunkční plavidlo týlového zabezpečení Elbrus, přičemž poslední dvě lodi zůstanou plnit úkoly v Karském moři.

Na molu je dnes živo i proto, že požárnický náklaďák opakovaně přiváží vybavení dobrovolnické expedice, které překládají na naši loď. Na zádi se kupí bedny, vaky, kanystry, lana, skládací lůžka, motorové pily, kartony vodky…

Do chladicího kontejneru putuje rozčtvrcený sob, pytle plné ryb a svazky divokých hus, svázaných za pařáty.

Do přístaviště a zase zpět na ubytovnu se od rána trousí i polárníci, vracející se domů ze stanice na mysu Čeljuskina a čekající tady už týden na letadlo. Zdejší letiště leží totiž na protějším ostrově, kam v létě zajišťuje přepravu právě Gumenjuk, kotvící u mola oproti nám. Jeho kapitán tak funguje zároveň jako informátor.

(V zimě jezdí přes zamrzlý průliv normálně autobus.)

Stejně jako včera, i dneska se ráno sbalili a vyrazili k přívozu, aby následně v přístavišti zjistili, že ani dnes neodletí.

Využívám hemžení na břehu, abych se nenápadně vytratil z lodi. Jen se velikým obloukem vyhýbám skleněné budově, kde sídlí policie, a obcházím střed vesnice severovýchodním okrajem.

Poté, co jsem vyšel z přístaviště, zahýbám doleva po ulici Voronina. Na jejím konci, resp. na křižovatce s ulicí Vodopjanova, se jen na chvíli zastavuji u prvního památníku, kterým je věrný druh mnoha sovětských expedic, vezděchod BGM neboli „Buriľnaja gidrografičeskaja mašina“, což lze přeložit zhruba jako „Vrtný hydrografický stroj“. Jde fakticky o pásový transportér GAZ-71 upravený pro potřeby geologických expedic.

Pak pokračuji ulicí Vodopjanova, jež mne dovede až k mému dalšímu cíli, který ostatně vidím již z dálky. Tím je kostelík Nikolaja Čudotvorca[2], v jehož sousedství se nachází památník slavného polárníka Nikifora Begičeva.

(Jsou tu jen dvě hlavní ulice směrem východním a dvě spojovací, takže názvy jsou zde zbytečné.)

Jak si to tak šlapu blátivou ulicí, říkám si, že druhý dojem z Diksonu se nijak zvlášť neliší od dojmu prvního, který jsem nabyl po přistání při pohledu z paluby. Černé bláto, rozpadající se baráky s okny zatlučenými prkny a všude spousta rezavého železa.

Až na těch několik paneláků a baterie mohutných nádrží v severozápadní části obce se, myslím, zdejší scenérie nijak zvlášť neliší od té, kterou zde před 100 lety nacházeli průkopníci polárního výzkumu.

V době objevování ruské Arktidy na přelomu 19. a 20. století představoval Dikson výchozí základnu všech výzkumných expedic a vedle zmíněného Adolfa Nordenskiölda a Fridtjofa Nansena se tu aspoň krátce zastavila i řada dalších světoznámých polárníků a badatelů: Roald Amundsen, Dmitrij Stěrlegov, baron Eduard Gustav von Toll, Dmitrij a Chariton Laptěvovi, Semjon Čeljuskin, Vladimir Vize, Ivan Papanin, Otto Šmidt atd.

V neposlední řadě třeba, jako člen Tollovy expedice, též budoucí admirál Alexandr Kolčak, který ovšem v povědomí většiny Rusů figuruje výlučně jako bělogvardějský vůdce, bojovník proti bolševismu, potažmo krutý diktátor a samozvaný vládce Sibiře, ačkoliv byl hlavně vynikajícím badatelem, mořeplavcem a polárníkem, který se ve své nejznámější roli ocitl jen hříčkou osudu.

S trochou nadsázky lze říci, že se dnešní Dikson podobá spíše oné osadě ve vzpomínkách Amundsenových, než opěvované stolici Arktidy, za kterou byl označován ještě koncem 80. let minulého století.

A není to jen zásluhou drsného severského klimatu. Vždyť i takový inuitský Mittimatalik na Baffinově ostrově (Pond Inlet v kanadské provincii Nunavut), působí oproti Diksonu téměř poeticky, ačkoliv leží ve stejném klimatickém pásmu a na identické severní šířce. Že je to věcí mentality, nikoliv zeměpisné polohy, je nejlépe vidno na poloostrově Kola.

Stačí, když tam člověk přejede rusko-norskou hranici a hned za ní namísto šedivých kostrbatých dřevěnic vidí všude krásné barevné domky.

Musím se smát, když si slyším, že dle růžových prognóz šéfa firmy Vostok-Ugol Alexandra Isajeva by měl Dikson v nejbližší budoucnosti povstat z popela (či spíše bláta) a stát se „světovým hlavním městem Arktidy“. Jestliže má člověk před očima zoufalou diksonskou realitu, tuší za takovým bombastickým sloganem buď podvod anebo blábol šílence.

A to jsem sem přijel poté, co zde mladí dobrovolníci z Dudinky celý měsíc uklízeli nepořádek po svých otcích a dědech. Během té doby prý mj. strhli tři zchátralé domy a rozřezali kilometr nefunkčního rezatého potrubí.

Ruská Arktida obecně je jedním velkým vrakovištěm a smetištěm, které se postupně stává i ekologickou časovanou bombou, a Dikson je jen exemplární ukázkou bezskrupulózní ruské „exploatace“ Severu.

Komu zde cokoliv během posledních 100 let upadlo, to tu zůstalo dodnes ležet ⎼ tím myslím všudypřítomné hromady šrotu, tisíce rezavých kontejnerů a barelů od nafty a různých chemikálií, vraky strojů, náklaďáků i lodí … a to už ani nemluvě o skládkách radioaktivního odpadu a vyhořelého jaderného paliva ze sovětských atomových ponorek pod hladinou Severního ledového oceánu.[3]

A právě soudruh Isajev jako spolumajitel firmy VostokUgol reprezentuje onu bandu bezohledných rabijátů, kteří drancují Arktidu s krédem „po nás potopa“.

Firma Dmitrije Bosova a Alexandra Isajeva totiž momentálně čelí soudní žalobě za poškození podloží během nepovolené těžby uhlí v oblasti řeky Malaja Lemberova,prováděné bez projektové dokumentace. Již v dubnu 2017 byla tato společnost odsouzena k astronomické pokutě 2,1 miliardy rublů[4].[5]

Ono lze obecně říci, že slovo ekologie Rusům moc neříká, pro mnohé z nich je to skoro sprosté slovo, potažmo výmysl degenerovaných Zápaďáků. Nějaké třídění odpadu anebo čističky odpadních vod jsou v Rusku takřka neznámým pojmem.

Chování Rusů na Sibiři lze přirovnat k chování Britů v Indii nebo afrických koloniích. A to asi Britů křivdím. Stačí porovnat třeba rozvoj průmyslu a dopravní infrastruktury, konkrétně železnic, v Britské Indii a na Sibiři ve stejném období.[6]

Na závěr procházky se ještě zastavuji u památníku, nacházejícího se na návrší nad vesnicí, který připomíná jedinou bitvu mezi nacisty a Sověty na území Sibiře.

Pomník, odhalený 27. srpna 1982, v den 40. výročí boje o Dikson, tvoří tři stylizované betonové bajonety (symbolizující údajně 3 armádní složky – pěchotu, letectvo a námořnictvo) obklopující mírně z piedestalu vypouklou část severní polokoule.

Na jedné z ploch pětibokého podstavce se nachází i pamětní deska se jmény námořníků a polárníků z ledoborce Alexandr Sibirjakov[7] zahynuvších 25. srpna 1942 při střetu s Admiralem Scheerem poblíž Nordenskiöldova souostroví, kde v té době nacistický korzár křižoval, pátraje po konvoji EON-18.

Památník je připomínkou málo známého faktu, že německé válečné lodě a především nacistická „vlčí smečka“ (ponorková flotila) Kriegsmarine totiž řádily i v arktických vodách, a dokonce i dávno poté, co se na celé východní frontě dal Wehrmacht na ústup.

A právě o Dikson byla svedena jediná bitva mezi německými nacisty a Sověty na území Sibiře.

O tom však již v samostatné kapitole.

Vedle uvedeného památníku stojí protiletadlový kanon a kousek od něj další pomník ve tvaru obrovského dělostřeleckého projektilu, pod nímž byl v květnu 1985 v souladu s jeho závětí pohřben Nikolaj Korňjakov, někdejší velitel diksonské baterie č. 569.

--------------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Po 14 dnech na atomovém ledoborci jej nákladní parník Levaněvskij dopravil do jakutského Tiksi.

[2] Sv. Mikuláše.

[3] Zatímco ruský režim pumpuje miliardy rublů do modernizace armády a zahraničních vojenských angažmá, dekontaminační projekty v ruské Arktidě financuje z velké části nenáviděný Západ. Od roku 2003 poskytlo 13 západních zemí - prostřednictvím Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj (EBRD) - Rusku na likvidaci jaderného úložiště za polárním kruhem 165 milionů eur.

[4] Po odvolání snížené na 954 milionů rublů.

[5] Jen tak na okraj, spoluvlastník důlních společností Sibantracit a VostokUgol, Dmitrij Bosov spáchal 6. května 2020 sebevraždu.

[6] Zatímco např. železniční síť v Britské Indii se mezi léty 1858 a 1900 rozrostla z 300 na 40 000 km, na celé Sibiři vzniklo do r. 1900 jen 7 500 km železnic.

[7] Od počátku války byl zařazen do oddílů ledoborců Bělomořské válečné flotily pod označením LD-6.

..........................................................................

Proti rozsudku jsem se odvolal, údajně prý proběhlo i nějaké soudní řízení u krajského soudu v Krasnojarsku, ale výsledek jsem se nikdy nedozvěděl. Prostě jako v Kafkově „Procesu“ … anebo v Rusko …

Zdroj:

F.R. Hrabal-Krondak: CESTA NA TAJMYR aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie (ISBN 9788082360076; str. 269-295).

Podrobnosti:

http://www.cadpress.sk/tajmyr2018.htm

http://www.cadpress.sk/tajmyr_obsah_23i23.pdf

http://www.cadpress.sk/tajmyr2018ukazky.htm

http://www.cadpress.sk/tajmyr_vynatky.htm

***

Dikson ISLAND — Russian GHOST TOWN In The Arctic

A Place WHERE There Are No People ANYMORE

A ghost town at the end of the world, where time stood still

НОРИЛЬСК - САМЫЙ ГРУСТНЫЙ ГОРОД В АРКТИКЕ

ДИКСОН - НА КРАЮ АРКТИКИ.

Černý sníh, červené řeky a sírový vzduch. Vítejte v Norilsku na Sibiři

Turistům zapovězená industriální deprese na Sibiři - Norilsk

Toto je nejdepresivnější místo na světě. Jak se tam žije?

Z elektrárny u Norilsku unikly tisíce tun ropy …

Ekologická katastrofa v ruském Norilsku - 1 | Galerie

Mráz, špína a balet aneb jak se žije v nejstudenějším ruském městě …

Firma v Norilsku lila odpady do tundry …

Postapokalyptický ruský Norilsk: Zakázané město …

Extrémní počasí, jedovatý vzduch i naprostá izolace

Dudinka - Norilsk - Talnach

NORILSK - Toxické město uprostřed Sibiře. Jak se tu žije?

Mrazivá betonová džungle na konci světa. Sibiřský Norilsk je …

„Báječná léta pod psa“:

nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“:

a tématická obrazová alba:

„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech

Historie komunismu a fašismu v obrazech

DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:

Krutý paradox ruské historie aneb GULAG jako místo setkání nepřátel a obětí s vrahy

Kulaci, lámové a banderovci v lůně tajgy – Jak masové deportace změnily život Dálného severu

Masakr na stanici Mulda aneb Zykovské vzpoury v táborech GULAGu v Republice Komi

Exkurze do norilské bonanzy aneb Arktické metalurgické Eldorádo na základech GULAGu

Jak modřínový elixír zachránil život tisícům vězňů Norillagu, zapomenutý příběh z tajmyrského GULAGu

Maxim Gorkij, přítel masových vrahů a obdivovatel GULAGu aneb Intelekt a talent ve službách ďábla

Lágerní kořeny sovětské opričniny a putlerovské kleptokracie aneb Morbidní kontinuita Ruska

Z pašeráka a šmelináře generálem NKVD neboli Dávné kořeny dnešní ruské kleptokratické opričniny:

Slavjanská mytologie, slovansko-árijské védy a mytičtí bohatýři ve službách ruského nacionalismu

Krutá věznice „Polární sova“ aneb jamalský Charp jako ruský arktický Alcatraz:

Joker PiTomio a Cruella Šichtařová - personifikace cynického oportunismu aneb IQ versus morálka

Írán je klerofašistický nádor Středního východu, teroristická metastáze a protagonista globální Osy zla

Dezolátské bajky o „amerických základnách obkličujících Rusko“ a hrozbě ze strany NATO

Je tato civilizace na křižovatce anebo ve slepé uličce? Resp. mezi Orwellem a Apokalypsou sv. Jana?

JEN vygumovaní gladiátoři a dezoláti táhnou na východ aneb „Raska federaska“ vítá každého đêβ¡la s „ruskou duší“

Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk

Skutečným symbolem Ruska není dobromyslný Méďa, nýbrž zákeřný a krvelačný rosomák

Gazanské peklo - genocida anebo obětování vlastního národa Šajtanovi palestinskými satanisty?

„Ruský mír“ je vždy jen předehrou války, zákeřnou a lstivou habaďůrou na útlocitnou demokracii

Zamyšlení nad historickou rolí USA během mé návštěvy amerického válečného hřbitova v Manile

Panslavismus jako Trojský kůň ruského imperialismu aneb Falešné mýty o slovanském bratrství

Rusko na cestě od komunismu k fašismu aneb Morbidní ruská mocenská i mentální kontinuita

„Ruská pravda“ a skutečnost aneb „Nové Rusko“ ve stínu rudé hvězdy a kolovratu

Putin - bílý kůň pitěrské mafie, jenž přerostl svým patronům přes hlavu a zatoužil po trůnu Ivana Hrozného

Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi

„Symboly Ruska jsou i nadále kalašnikov, láhev vodky a pokálená latrína“

Jak mě osud zavál do kavkazského náborového střediska Vagnerovy armády

Rusko na cestě od komunismu k fašismu aneb Morbidní ruská mocenská i mentální kontinuita

Okultisté z Lubjanky a bájná Šambhala a Hyperborea v hledáčku sovětských špionů

Panslavismus jako Trojský kůň ruského imperialismu aneb Falešné mýty o slovanském bratrství

Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety

Balkarské Lidice aneb Čerekský masakr (genocida národů severního Kavkazu)

Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru

Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu

Pochybný „Čínský zázrak“ neboli Schizofrenní Říše středu jako nebezpečný vetřelčí kokon v lůně naší civilizace

Beslanský masakr, jeho podivné pozadí a utajení aktéři

Takřka všechny ruské války během posledních 200 let skončily ruskou prohrou anebo tragickým Pyrrhovým vítězstvím

Rusko jako žalář národů aneb Poslední koloniální mocnost, kterou stmeluje jen „čečenské memento“

Polozapomenutý atentát na Jozefa Tisa v Kyjevě v listopadu 1941a výlet Gustáva Husáka na okupovaná území (OstGebiete) pod patronátem Šaňo Macha a Wehrmachtu

Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik), pokusil jsem se zde shrnout nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty. Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistika, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování:

Evangelium dezoláta: rychlokurz kritického myšlení pro rusofily a populisty - 1. část

A

Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svým známými ve Východním Mordoru:

„Letem ruským světem aneb sonda do hlubin rusákovy duše“

Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem oslovil koncem roku 2025 zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ve všech regionech Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.

A propos: Pro zoufalce frustrované skutečností, že jejich životní úroveň neodpovídá švýcarskému standardu a proklínající Listopad a kapitalismus, mám jednoduchou radu. Stačí, pokud si koupí jízdenku na vlak do Ruska (pouhých 4 000 Kč) a po návratu z této země „kde dnes bývalo včera“, budou se i v Brně, Rokycanech, Plzni či Kolíně fakt cítit jako ve Švýcarsku!

***********************************************************

Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm

Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal

YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK

https://www.youtube.com/results?search_query=hrabal_krondak

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem je F.R. HRABAL-KRONDAK / Databáze Národní knihovny ČR

Autorovy rozhovory o Rusku, geo/politice a cestování:

https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9×3QSYZthlE1bfmYelNolEi

https://www.google.com/search?q=hrabal-krondak

http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

http://www.cadpress.sk/medialni_ohlasy.htm