Článek
Mýtus o hrdinství 28 Panfilovců je jen zářným, typickým příkladem ulpívání oficiální ruské propagandy na lživých narativech a mystifikacích, které jsou odedávna součástí ruské prorežimní a nacionalistické „historiografie“ bez ohledu na to, že všichni zainteresovaní ví, že jde o podvod. Tedy fenoménu, který jsem před časem shrnul v článku pod - myslím zcela vypovídajícím - názvem „Ruská pravda“ a skutečnost .
Almatský park 28 Panfilovců
Vzhledem k panujícímu vedru vydávám se po snídani ulicemi ležícími ve stínu do Parku 28 Panfilovců, abych pak následně navštívil též Muzeum hudebních nástrojů, které se nachází v jeho areálu.
Zmíněný park, rozkládající se na ploše 18 ha mezi ulicemi Gogola, Kazybeka, Kunajeva a Zenkova, je během letních veder vítaným útočištěm maminek s dětmi, teenagerů i penzistů. Lze říci, že jde o jednu z nejhezčích částí města.
Jelikož jde o park založený již koncem 19. století (na místě někdejšího hřbitova při kozácké pevnosti Věrnyj), zdejší porost tvoří mohutné borovice, duby, javory, jilmy, osiky, smrky a topoly, skrze jejichž koruny nepronikají ani paprsky červencového slunce.
Součástí parku je navíc i několik zajímavých objektů, především pravoslavný Vozněsenský sobor neboli chrám Nanebevstoupení Páně, jenž byl zbudován v letech 1904-1908.
Vozněsenský sobor
Během návštěvy chrámu se seznamuji s místním báťuškou, jenž mě poté provádí i zákristií a přilehlou farou, v jejímž objektu se nachází i pravoslavná nedělní škola, jídelna charity a církevní dětská školka.
Jídelna církevní školky při Vozněsenském chrámu
V roce 1913 v těchto místech proběhla jubilejní zemědělská a průmyslová výstava k 300. výročí panování rodu Romanovců. Při té příležitosti bylo ve východní části parku postaveno 28 stálých a 15 dočasných pavilónů různých architektonických stylů.
Jméno parku se opakovaně měnilo. V r. 1899 u příležitosti 100. výročí narození A. S. Puškina obdržel název Puškinův park, pak se jmenoval park Gubkompomarma, Leninův či Federace sovětských republik, až nakonec v r. 1942 obdržel nynější jméno Park 28 panfilovců na památku hrdinství 28 příslušníků 1075. pluku 316. střelecké divize při obraně Moskvy během II. světové války.
V roce 1954 zde přibyl památník na hromadném hrobě obětí zemětřesení z 28. května 1887 a v r. 1975 impozantní Památník Slávy, jehož ústřední část zobrazuje mýtické hrdiny-panfilovce bránící vlastní hrudí Moskvu.
U tohoto tématu se zastavím již proto, že právě nedávno jsem zhlédl na jednom z ruských televizních kanálů krátkou epizodu ze stejnojmenného válečného filmu 28 Panfilovců, dotovaného Kremlem, jenž přišel do ruských kin v listopadu 2016 a jehož námětem je pro filmaře i propagandisty perfektní příběh 28 neohrožených sovětských vojáků, kteří v listopadu 1941 pod Moskvou zastavili celou nacistickou tankovou divizi, načež po heroickém boji při obraně vlasti do jednoho padli.
Jedinou vadou příběhu je, že - na rozdíl třeba od Opravdového příběhu o Karkulce - v tomto případě jde o smyšlenou historku, což potvrzují mj. tajné záznamy NKVD z r. 1943, kdy byl vyslýchán jistý Ivan Dobrovavin, jeden z příslušníků legendární panfilovské roty[1], která měla dle legendy svést heroický boj proti stonásobné nacistické přesile, během kterého 28 kazašských a kyrgyzských vojáků při obraně Dubosekova zlikvidovalo 18 (podle některých verzí legendy dokonce 50) německých tanků, aby následně hrdinně padli do posledního muže.
Nakonec vyšlo najevo, že někteří z uvedených 28 panfilovců nejen že boje pod Moskvou přežili a dál bojovali v řadách Rudé armády, ale třeba zmíněný Ivan Dobrovavin na jaře 1942 přeběhl k Němcům a stal se náčelníkem kolaborantské Ukrajinské pomocné policie (Ukrainische Hilfspolizei) v Perekopu.[2]
U výslechu na NKVD pak Dobrovavin objasnil, že jeho rota u Dubosekova sice bojovala, ale žádné německé tanky nezničila a legenda o jejich heroickém boji a smrti je zcela smyšlená. Stejně jako je vymyšlený celý příběh o legendárním zvolání jejich politruka poručíka Vasilije Kločkova, jenž měl údajně pronést nesmrtelnou větu: „Rusko je velké, ale ustoupit nemáme kam – za námi je Moskva!“ [1]
Sovětská poštovní známka No. 971 v hodnotě 1 rublu z dubna roku 1945 nese nápis „НИ ШАГУ НАЗАД!“ (Ani krok zpět!), který odkazuje na známý Stalinův rozkaz č. 227 z léta 1942.
Dobrovavin uvedl do protokolu i jména dalších přeživších panfilovců - I.D. Šadrina, G.M. Šemjakina a I.R. Vasiljeva. (Další z údajných 28 panfilovců, A. Kužebergen, se podle evidence 1075. pluku ve stavu zmíněné 5. roty vůbec nevyskytoval.)
Jediným pravdivým aspektem příběhu je tedy fakt, že během uvedené moskevské operace působila na křídle 16. armády generála Rokossovského 316. střelecká divize pod velením generála Ivana Vasiljeviče Panfilova, jejíž jednotky složené z kazašských a kyrgyzských odvedenců bránily čtyřicetikilometrový úsek fronty mezi Volokolamskem a Možajskou opevněnou linií, přičemž zmíněná 5. rota 1075. střeleckého pluku bojovala u Dubosekova.
Fotografie generálmajora Ivana Panfilova
Tato fotografie byla pořízena jen několik hodin předtím, než byl generál Panfilov právě v tento den zabit střepinou minometného granátu .
Navzdory všem výše uvedeným faktům všichni mýtičtí hrdinové, tj. účastníci bojů, jmenovaní v článku v armádních novinách Krasnaja zvezda z 27. 11. 1941, obdrželi oficiálně titul Hrdina Sovětského svazu a příběh si dál žil svým životem bez ohledu na to, že jde o mystifikaci.
Slogan „Ustoupit není kam – za námi je Moskva!“ znal každý sovětský občan a stal se motem nesčetných knih, statí a básní.
Hned několik knih pod názvem Za námi je Moskva, resp. dalších věnovaných hrdinným panfilovcům, po válce zaplavilo sovětský knižní trh. První z nich byla kniha válečného korespondenta Alexandra A. Beka Panfilovci v první linii (Panfilovcy na pěrvom rubeže, 1945), která se následně dočkala 27 ruských vydání pod názvem Volokolamskoje šosse a stala se povinnou četbou mladých důstojníků Rudé armády a armád socialistických zemí[3]. Patřila i mezi oblíbenou četbu Fidela Castra a Che Guevary.
Navzdory mezitím všeobecně rozšířenému mýtu byl hlavní vojenský prokurátor generálporučík N. Afanasjev nucen 10.5. 1948 ve zprávě ÚV KSSS (adresované A. A. Ždanovu) konstatovat, že „hrdinné sebeobětování 28 panfilovců vylíčené v tisku je bohapustým výmyslem korespondenta Vasilije Korotějeva, a redaktorů armádních novin Krasnaja zvezda generálmajora Davida Ortenberga a Alexandra Krivického“.
Od roku 1948 tudíž celé sovětské vedení vědělo, že proslulý příběh o osmadvaceti hrdinných panfilovcích je mýtus, avšak na veřejnost tuto informaci samozřejmě nepustilo.
Ale jelikož je to moc krásný příběh a Rusové si odedávna potrpí na patos, nejen, že vešel navzdory vylhanosti do dějin, ale součástí heroického eposu o velikoj pabědě je dodnes.
A tak dál vycházely knihy oslavující 28 mýtických gerojů[4], básníci psali a pionýři recitovali patetické ódy na panfilovce.
U pompézního megalomanský pomníku vztyčeného r. 1975 na místě údajné smrti osmadvaceti statečných gerojů u Dubosekova se i dnes střídají delegace kladoucí věnce, výpravy patriotických spolků a školní zájezdy.
Pomník panfilovců u Dubosekova - Nelidovo (stanice Dubosekovo), Volokolamský okres, Moskevská oblast.
Celá pravda vyšla oficiálně najevo až v roce 2015, kdy Státní archiv Ruské federace zveřejnil digitalizovaný výše uvedený vyšetřovací spis z roku 1948, což v Rusku vyvolalo obrovský skandál a vlnu nevole ze strany tehdejšího ministra kultury.
Ale Rusové se svých mýtů neradi vzdávají, pravda je pro „patrioty“ nepodstatnou … a tak tento epos žije dál.
Zatím posledním počinem ruských patriotů-mystifikátorů je právě výše zmíněný film Panfilovci: 28 hrdinů režiséra Kima Družinina z r. 2016. Když ředitel Ruského státního archivu Sergej Mironěnko po premiéře filmu upozornil, že tento válečný příběh je smyšlený, přišel o práci. Neboť pokud jsou historická fakta v rozporu s mýtem, je prostě třeba upravit historii, jak vyplývá z níže uvedeného stanoviska ruského ministra kultury Vladimira Medinského:
„Jsem hluboce přesvědčen, že i kdyby ten příběh byl od začátku do konce smyšlený a panfilovci nikdy neexistovali, tak tuto svatou legendu nesmí nikdo špinit. A lidé, kteří se o to pokouší, jsou šmejdi!“, prohlásil na adresu historiků kritizujících skutečnost, že film překrucuje historická fakta a šíří propagandistické lži, Vladimir Medinskij.
Bodejť by ne, vždyť tento film vznikl jako propagandistické dílo s posvěcením ministerstva kultury.
Mapa bojů v okolí Dubosekova - 16.11.1941
V zorném úhlu zmíněného případu každý soudný člověk asi dovede odhadnout, kolik pravdy bude na všech dalších sovětských legendách.
Ukázkovým příkladem může být legenda o tzv. Kyjevském fotbalovém „Mači smrti“ mezi zajatci a Wehrmachtem, na kterou jsem narazil během jednoho mého pobytu v ukrajinské metropoli.
Při jedné z procházek Kyjevem s mým přítelem historikem mě tento upozornil na zajímavý památník z r. 1981 u fotbalového stadionu Start ve čtvrti Šuljavka[41], připomínající jednu z mnoha sovětských propagandistických mystifikací.
Památník „Mač smrti“ u stadionu FK Start
„Mač smrti“ na tématické FDC
Německá okupační správa sice po obsazení Kyjeva rozpustila všechny sovětské společenské organizace, včetně fotbalových klubů, ale iniciovala vznik nových. Jedním z nich byl FK Start, který založil ředitel stejnojmenného pekařského závodu, Moravák, resp. „volksdeutsch“ Josef Kordič. V něm působila i řada hráčů, kteří před válkou hráli za kyjevské prvoligové kluby FK Dynamo a FK Lokomotyv, včetně 8 fotbalistů, které si Kordič vyžádal ze zajateckých táborů.
Po sérii drtivých porážek, které Rudé armádě uštědřil Wehrmacht v počáteční fázi II. světové války, kdy padlo – díky Stalinovu ignorantství – jen během tzv. Kyjevské operace[42] do německého zajetí na půl milionu sovětských vojáků, byly pro ně v celém okolí Kyjeva zřízeny rozsáhlé zajatecké tábory. Právě z řad sovětských zajatců okupační správa vyreklamovala několik někdejších fotbalových reprezentantů, kteří se stali posilou klubu FK Start.
Během prvního pololetí 1942 sehrál ukrajinský tým pod názvem FK Start řadu zápasů nejen proti jiným ukrajinským klubům, ale i proti mančaftům sestaveným z příslušníků německé, maďarské a rumunské okupační armády.
9. srpna 1942 se právě na zmíněném stadionu (který se tehdy jmenoval Zenit) odehrálo fotbalové utkání, které vešlo do dějin jako „Mač smrti“. Utkalo se v něm mužstvo wehrmachtu „Flakelf“ (složené z příslušníků německého protiletadlového dělostřelectva) a kyjevský oddíl FK Start, v jehož řadách hrálo (vedle bývalých hráčů Dynama, Lokomotyvy a Spartaku) i dalších šest sovětských zajatců vyreklamovaných Kordačem z bojarského tábora.
Plakát k odvetnému fotbalovému utkání
Toto utkání připomíná nejen tento památník zobrazující nahého fotbalistu (s tělem atleta) šlapajícího po německé orlici na vysokém pylonu, ale i dva další, označující (stejně jako většina ruských publikací) uvedené utkání jako „mač smrti“ z důvodu, že většina členů sovětského mužstva měla být údajně ihned po utkání ze msty zastřelena.
„Mač smrti“
Podle sovětské verze šlo prý o pomstu za porážku (skóre 5:3), kterou Sověti uštědřili okupantům, ovšem ve skutečnosti bylo všechno – jako obvykle − úplně jinak.
Navzdory skutečnosti, že se tato melodramatická (čti lživá) verze události stala předlohou celé řady knih, kterou zahájil Mač smrti Alexandra Borščagovského, jakož i filmů Osudový zápas (režie Jevgenij Karelov, 1962) a Mač (režie Andrej Maljukov, 2012)[43].
Snímek z filmu „Mač smrti“
A v roce 1964 obdrželi čtyři zahynuvší fotbalisté (kteří mimochodem před zařazením do fotbalového klubu podepsali slib věrnosti Německé říši) Medaili za odvahu in memoriam a v r. 1971 jim byl u stadiónu Dynama Kyjev odhalen pomník, první ze tří.
(Další jejich pomník se od r. 1999 nachází na místě někdejšího koncentračního tábora Syrec, poblíž chrámu Sv. Petra Mogily, uprostřed bytové zástavby mezi ulicemi Eleny Teligi, Akademika Ščuševa a Akademika Grekova.)
„Mač smrti“
Skutečné okolnosti „mače smrti“ byly však mnohem prozaičtější.
Především nikdo z fotbalistů nebyl ani zastřelen ani uvězněn bezprostředně po uvedeném utkání. Naopak údajně dokonce odehráli několik dalších zápasů.
Faktem je, že část hráčů Startu byla sice na podzim 1942 (tedy nikoli bezprostředně po utkání) uvězněna v koncentračním táboře Syrec, ale nikoli v souvislosti se svým sportovním výkonem. Stejně jako v případě Mykoly Korotkicha, který v prosinci téhož roku zemřel na selhání srdce v cele kyjevského gestapa. Ani on tam neskončil jako fotbalista, nýbrž jako důstojník NKVD, poté, co byl usvědčen nálezem fotografie, na níž byl zvěčněn v uniformě majora tohoto nechvalně známého sovětského represivního útvaru.
Ivan Kuzmenko, Nikolaj Trusevič a Oleksij Klimenko byli sice počátkem roku 1943 opravdu zastřeleni, ovšem za šmelinu s uzeninami a moukou během svého pracovního nasazení v místní pekárně a masokombinátu.
Podstatné však je, že většina aktérů tzv. „zápasu smrti“ ho přežila. Osm členů uvedeného mužstva se nejenže prokazatelně dožilo konce války, ale Vladimir Balakin (†1992), Lev Gundarev (†1994) a Makar Hončarenko (†1997) dokonce i rozpadu SSSR.
Však také Makar Hončarenko v rozhlasovém rozhovoru odmítl tvrzení, že by jim Němci během utkání vyhrožovali smrtí, jako bohapustý propagandistický výmysl.
Když si to tak zrekapituluji, evokuje mi tato legenda, s prominutím, onen starý vtip, jak se chlapi nahrnou do kina na základě plakátu propagujícího film „Dala baba vojákovi“, načež zjistí, že se vloudila chybička a promítají film „Balada o vojákovi“.
Jenom naruby.
Kyjevský_mač_7
Zdroj:
Pamětní mince k poctě fotbalisty Beskova
P.s. Jak vidno z uvedených dvou ukázek, stejně jako z ruských propagandistických báchorek o „internacionální pomoci proti kontrarevoluci v Československu“ v srpnu 1968, viz např. článek Jak se v Rusku učí o srpnu 1968 … a Srpnové memento – připomínka, varování a odpověď na mnohaleté národní dilema, ruská postsovětská oficiální propagandistická mytologie osciluje někde mezi Goebbelsem a Cimrmanem.
Ovšem čarování s historickými fakty ze strany ruských politiků a historiků se neomezuje pouze na období sovětské, jak vidno třeba z Putinových lekcí ze středověké historie, které dává jak ruským vatnikům a ždunům, tak s pořádnou dávkou arogance i západním politikům - Putin třeba Stubba a Støreho dlouze poučoval o středověké historii …
A též články Putin vykládal evropským lídrům o historii Slovanů…
anebo Dějiny podle Putina
přitom jeho samotného by mohl poučovat o středověké historii spíše mongolský president, anebo i Petr Pavel, jelikož třeba v době kdy již několik století existoval český stát, budoucí Rus byla ještě pouhou vazalskou provincií Mongolské říše!
„Osvoboditelé“ z Východu
A nejde jen o bláboly Putina, anebo nějaké epizodické jevy z poslední doby, stačí zalistovat v obsáhlém registru ruských mýtů:
-------------------------------------------
Poznámky / vysvětlivky:
[1] 5. roty 1075. střeleckého pluku Panfilovovy divize.
[2] V r. 1947 byl „geroj“ Ivan Dobrovavin (jemuž se v r. 1943 podařilo uprchnout z vazby) znovu zatčen a odsouzen za dezerci a spolupráci s nacistickými okupačními úřady.
[3] Česky vyšla pod názvem Za námi Moskva! (Tiskové oddělení Hlavní správy výchovy a osvěty při MNO, Praha 1945; Naše vojsko, Praha 1946).
[4] Jan Grant: Za námi Moskva, Riga 1954; Baurdžan Momyšuly: Za námi Moskva - Poznámky důstojníka, Kazgoslitizdat, Alma-Ata 1962, a Ȯner, 2009; Pavel A. Bělov: Za námi Moskva, Vojennoje izdatělstvo, Moskva 1963; Ivan V. Koškin: Za námi Moskva, Eksmo, Jauza 2007.
---
[41] Na ul. Šoluděnko 28/4
[42] Díky Stalinovu diletantskému rozhodnutí utrpěla Rudá armáda v září 1941 v tzv. Kyjevském kotli drtivou porážku, při které bylo zabito, zraněno či zajato přes 700 tisíc sovětských vojáků. Jednalo se tak o vůbec největší obklíčení vojsk v historii válek. V pěti takových kotlech (charkovském, kerčském, kyjevském, melitopolském a umaňském) bylo celkem zajato na 1 100 000 sovětských vojáků.
[43] Uvedený film je na Ukrajině zakázaný, jelikož nejenže pokračuje v šíření dávno odhalené mystifikace, ale navíc v něm režisér Maljukov líčí ukrajinské fotbalisty jako kolaboranty, zatímco Rusy jako statečné odbojáře. Volně se příběhem inspiroval také film Dva poločasy v pekle (režie Zoltán Fábri, 1961)
--------------------------------------------------
Zdroje: F. R. Hrabal-Krondak:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. Výňatek z 1. dílu
Externí prameny:
-----------------------------------------
Mé tématicky související články:
=================================================
Bohužel, naše rusofily v jejich víře a lásce k „Zemi zaslíbené“ Lenina, Stalina, Beriji a Putina žádná fakta nezviklají. 😎
Antisystémová rudo-hnědá „Národní fronta“
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB
nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“
resp. níže uvedené Slideshow:
Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik), pokusil jsem se shrnout zde nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty:
Putinovi gladiátoři
Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistikami, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na strohá fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování.
Zde je pak pokračování:
A
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svým známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem koncem roku 2025 oslovil zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ze všech regionů Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese vůči Ukrajině podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
A propos:
Pro zoufalce frustrované skutečností, že jejich životní úroveň neodpovídá švýcarskému standardu a proklínající Listopad a kapitalismus, mám jednoduchou radu. Stačí, pokud si koupí jízdenku na vlak do Ruska (pouhých 4 000 Kč) a po návratu z této země „kde dnes bývalo včera“, budou se i v Brně, Rokycanech, Plzni či Kolíně fakt cítit jako ve Švýcarsku!
Viz názorná vizuální vizitka "Nového Ruska":
... a například:
A pokud oponenti považují mé poznatky za „rusofobní propagandu“, pak je jim k dispozici 10 000 originálních autentických ruských videí ze všech regionů Ruské federace v tematických sekcích na mém YouTube kanálu : https://www.youtube.com/channel/UCyCn5q8oiZ50VICa7PQmaPA/content
anebo tematické ruské video-kanály:
RUŠTÍ ŽDUNI A VATNICI jako MANKURTI 21. STOLETÍ (autentická ruská videa)
==================================================
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Jak modřínový elixír zachránil život tisícům vězňů Norillagu, zapomenutý příběh z tajmyrského GULAGu
Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk
Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi
Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety
************************************************
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geo/politice a cestování:
