Článek
Podivuhodnou shodou okolností právě v den, kdy mám rozepsanou kapitolu o působení čs. legií v Omsku, poznačeném roztržkou mezi velením legií a admirálem Kolčakem, běží večer v televizi film Admirál (z r. 2008), jehož ústřední postavou je admirál Kolčak, kterému dodnes většina ruských historiků nemůže přijít na jméno (ať již kvůli své kryptokomunistické orientaci, anebo kvůli „zaprodání se cizákům“), zatímco snahy ultranacionalistů o jeho kanonizaci zase maří odpor pravoslavné církve, která nemůže překousnout jeho cizoložnou aféru, která je právě leitmotivem zmíněného filmu.
Kromě toho, že je opravdu nezvyklé uslyšet v ruské televizi češtinu a právě dnes není zrovna běžné setkat se v soudobé ruské filmové produkci s tématem čs. legií, je film pozoruhodný hned v několika zásadních ohledech.
Jednak tím, jak prezentuje lidskou, poměrně sympatickou tvář tohoto významného představitele protibolševického hnutí skrze jeho romantický milostný poměr s mladou poetkou Annou Timirjovovou (mimochodem manželkou jeho spolužáka z kadetky a spolubojovníka v rusko-japonské válce), odehrávající se na pozadí sibiřské anabáze československých legií.
Jednak poměrně objektivním vykreslením tehdejší politické situace. Tj. jak řevnivosti mezi jednotlivými protibolševickými uskupeními, tak vztahu československé representace a legií vůči ruské prozatímní vládě a jejich postojů v občanské válce. A to včetně celkem střízlivého popisu událostí kolem legendárního carského pokladu, představujících významnou část děje.
Nechci polemizovat o tom, do jaké míry je tento fakt pozitivně ovlivněn skutečností, že film vznikl dávno předtím, než Ruskem začala zmítat vlna hysterického šovinismu, na které se znovu vezou všichni stoupenci pozapomenutých konspiračních xenofobních teorií, od šiřitelů tzv. Protokolů siónských mudrců po „historiky“ pátrající po carském pokladu v trezorech pražské Legiobanky.
Tak, jako Protokoly vznikly ve falzifikátorské dílně ruské tajné policie, tzv. Ochranky, jako nástroj ke svalení tehdejších politických a společenských problémů Ruska na Židy, tak mystifikace o loupeži carského pokladu čs. legionáři slouží už sto let ke svalení odpovědnosti za všechnu porevoluční bídu z bolševického režimu na zlotřilé cizáky. Což je v době západních protiruských sankcí navýsost vděčné téma.
Když už jsem zmínil legendy a fámy obestírající carský poklad, o jehož osudu (evakuaci a následném předání do rukou sovětských úřadů) pojednává (mj.) výše uvedený film, nedá mi, abych zde neprezentoval i základní fakta ohledně tohoto neobyčejně zmedializovaného a zideologizovaného příběhu.
Uvedený carský poklad obrovské hodnoty se až do léta 1918 nacházel v podzemních prostorách kazaňské pobočky státní banky, kam byl předtím, po bolševickém převratu, evakuován z Petrohradu.
V srpnu téhož roku, během obsazení Kazaně Kappelovými oddíly a československými legionáři[147], byl tento ohromný poklad, tvořený mj. stovkami beden obsahujících zlaté mince a pruty[148], z Kazaně vyvezen na parnících do Samary a posléze jistý čas transportován po Transsibiřské železnici pod ochranou našich jednotek.[149] Přestože lze z dostupných dokumentů rekapitulovat jednotlivé fáze jeho transportu, jakož i jeho závěrečné protokolární odevzdání do rukou sovětských úřadů, dodnes četní ruští „historici a politologové“ (jako třeba Andrej Lavrov či Leonid Maslovskij) šíří fámu o krádeži zlatého pokladu „běločechy“, tj. československými legionáři.
Přestože existují dokumenty, které jednoznačně potvrzují, že dne 1.3. 1920 byl poklad – po důkladné kontrole smíšenou česko-sovětskou komisí[150] − vojáky 10. čs. střeleckého pluku v Irkutsku oficiálně předán sovětským představitelům a svěřen 7. rotě irkutského strážního pluku. Podle předávacích protokolů tehdy Čechoslováci odevzdali Sovětům stejné množství zlata a dalších cenností, které pod ochranu převzali, tj. obsah původních 28 vagónů s pokladem (celkem 5 143 bedniček a 1 678 pytlíků).
str324
Jenže to by muselo jít dotyčným pisálkům, pseudohistorikům, propagandistům a milovníkům konspiračních teorií o fakta a nikoliv o senzace a populistická propagandistická klišé.
V souladu s latinským příslovím Fama crescit eundo, uvedenou verzi příběhu carského zlata pak vědomě či nevědomky už 100 let přebírají a šíří další neseriózní „odborníci“ a publicisté, a pochopitelně velmi ochotně i kdejací ruští „patrioti“, kterým se hodí do jejich do písničky o „cizácích, kteří rozvrátili a rozkradli Matičku Rus“.
Tak, jako pamflet Protokoly siónských mudrců vznikl ve falzifikátorské dílně ruské tajné policie, Ochranky, jako nástroj ke svalení tehdejších politických a společenských problémů Ruska na Židy, tak mystifikace o loupeži carského pokladu čs. legionáři slouží už sto let ke svalení odpovědnosti za všechnu porevoluční bídu z bolševického režimu na zlotřilé cizáky. Což je v době západních sankcí navýsost vděčné téma.
K tomu musím doplnit ještě jednu zdejší, omskou verzi příběhu.
Podle ní tzv. Kolčakův poklad, představující podstatnou část zmíněného carského pokladu a zlatých rezerv státní banky, nikdy neopustil Omsk.
Samozřejmě prý musí být někde v Omsku - v nějaké staré budově a určitě v podzemí. A která budova v Omsku je monumentální i tajemná? Třeba budova někdejší akciové společnosti Kuzněckých kamenouhelných dolů, nyní sloužící jako kolej lékařské univerzity na ulici Ordžonikidze.
Proto legenda tvrdí, že právě někde v suterénu této budovy leží dodnes Kolčakův poklad.
Někteří omští lovci pokladů, inspirovaní touto legendou, v suterénech kopali. Přestože nic nenašli, legenda žije dál.
-------------------------------------
[147] Tažení na Kazaň se účastnily ruské jednotky pplk. Kappela, srbský oddíl mjr. Blagotiče, části 1. čs. střeleckého pluku Jana z Husi a 2. baterie 1. čs. dělostřelecké brigády, vše pod velením por. Švece. Čechoslováci Kazaň dobývali od přístavu, 6.8. 1918 se zmocnili nádraží, věznice a pevnosti. Centrum města dobývaly jednotky pplk. Kappela, které se zmocnily i místní pobočky státní banky, kde zrekvírovaly na poslední chvíli státní poklad (což je fakt, který vyvrací základní mystifikaci – údajné drancování banky čs. legionáři). Již 7. 8. 1918 bylo celé město očištěno od bolševiků.
[148] Dle „Věstniku finansov“ omské vlády bylo z Kazaně vyvezeno 523.458.484 rublů v ruských zlatých mincích, 38.065.322 rublů v cizích zlatých mincích, 90.012.027 rublů ve zlatých prutech. Kromě toho byly součástí pokladu bankovky, platina a stříbro. Jeho celková hodnota byla odhadována úředníky státní banky na 1.100.000.000 rublů (viz Kudela Josef, O ruském zlatém pokladě a československých legiích, Legiografie Praha, 1922, str. 9).
[149] Na začátku září 1918 byl poklad převezen vlakem ze Samary do Ufy a poté, v důsledku blížící se fronty, dále na východ, do Čeljabinsku. Tehdy zástupci ruské samarské vlády, požádali čs. představitele o vojenskou ochranu pokladu. Jednalo se však pouze o ochranu vnější. Vagony byly zapečetěny pečetěmi samarské vlády a doprovázeny jednak jejími úředníky, jednak úředníky pobočky státní banky z Kazaně. Tito zástupci státní banky doprovázeli „zlatý ešelon“ přes celou Sibiř, až do jeho předání Sovětům v Irkutsku v březnu 1920.
[150] Přebírací komisi tvořilo 6 Rusů a 3 Čechoslováci.
Budova státní banky - Kazaň
Když jsem byl v tatarské Kazani, kromě tamního Kremlu s hrobkami kazaňských chánů mě nejvíce zajímala budova Státní banky na Baumanově ulici.
V podzemí této banky se totiž v létě 1918 nacházel carský poklad, jenž sem byl krátce předtím, po bolševickém převratu, evakuován z Petrohradu. V srpnu téhož roku, během obsazení Kazaně Kappelovými oddíly a československými legionáři[1], byl tento ohromný poklad, tvořený mj. stovkami beden obsahujících zlaté mince a pruty[2], z Kazaně vyvezen na parnících do Samary a posléze jistý čas transportován po Transsibiřské železnici pod ochranou našich jednotek.
Přestože lze z dostupných dokumentů rekapitulovat jednotlivé fáze jeho transportu, jakož i jeho protokolární odevzdání do rukou sovětských úřadů, dodnes četní ruští historici šíří fámu o krádeži zlatého pokladu „Běločechy“, tj. československými legionáři.
Mimochodem, nejeden „expert“ či rychlokvašný publicista se vítězoslavně chytá např. údajů o rozdílném počtu vagonů obsahujících poklad v počátcích evakuace a v závěrečné etapě jeho pouti, aniž by si uvědomili (či vzali v potaz), že během transportu byly překládán obsah malých ruských vagonů do tzv. Pullmanů, tedy amerických vagonů s mnohem větším objemem.
Jenže to by muselo jít dotyčným pisálkům, pseudohistorikům, propagandistům a milovníkům konspiračních teorií o fakta, a nikoliv o senzace a populistická propagandistická klišé.
A propos: Ostatně bolševický režim měl na carský poklad stejně pochybný nárok jako na všechno to zlatou naloupené v ruských chrámech a palácích, které čekisté a lůza vesměs rozkradli anebo zašmelili za zbraně a luxusní zboží pro své báryšně.
Další tématické prameny:
----------------------------------------
Pomník Kolčaka - Irkutsk
Pomník Kolčaka - Irkutsk
Parodie „Kočakovo zlato“ Irkutsk-karneval_frh
„Kočakovo zlato“ Irkutsk-karneval_frh
========================================
Zdroj: F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, 1. díl.
(ISBN 978-80-8236-001-4; str. 206-210)
+
F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural ; ISBN 978-80-8236-012-0 (str. 329-331)
Podrobnosti:
Podrobnosti: http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm
nebo
---------------------------
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Mystické sibiřské Okuněvo aneb Jiné Rusko: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-mysticke-sibirske-okunevo-aneb-jine-rusko-109933
Výlet na tatarský venkov - z mých potulek po regionu Idel-Ural
Ostrov Svijažsk − Tatarské Solovky, kde se zkřížily cesty Trockého i maršála Tita
Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?
Tajemné balkarské Elťjubju aneb kavkazské Město mrtvých
Jiné Rusko aneb Čuvašské duchovní tradice
=================================================================
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
