Článek
Cesta československých legionářů ke zlatému pokladu ruských carů
Před první světovou válkou mělo Rusko třetí největší zlaté rezervy na světě. Po vypuknutí občanské války a německé invazi přesunula bolševická vláda téměř 500 tun zlata v podobě zlatých prutů a mincí z hlavního města Petrohradu na východ do Kazaně. O převozu rozhodla Leninova vláda na jaře 1918 a v Kazani měl být poklad uložen v místní pobočce Ruské státní banky. V té době byla hodnota pokladu odhadována na 1 miliardu rublů.
Během transportu do Kazaně však byly některé vagony odplombovány, zlato zmizelo a zmizely dokonce i některé vagony.
Kazaň leží na Transsibiřské magistrále asi 640 km východně od Moskvy a zdála se být dobrou volbou, protože město bylo jedním z bolševických center v Povolží. V srpnu 1918 se objevily jednotky protibolševických ruských sil a československých legionářů. Boj o město skončil porážkou bolševických sil a společně s městem padl do rukou vítězů i zlatý poklad. Jenže po pečlivém přepočítávání a vážení se jeho hodnota smrskla na 651 535 834 rublů.
Na začátku září s nástupem Rudé armády, která pod vedením Lva Trockého postupovala k městu, rozhodlo vedení města poklad odvézt. Říční lodě, na které byl přeložen, ho po Volze odvezly do Samary. Jak se ukázalo, bylo to za pět minut dvanáct. Po pětidenních bojích bolševici město dobyli, ale poklad byl prozatím v bezpečí.
Po celou dobu od dobytí města zajišťovali ochranu a stráž jednotky ruské národní armády. Ty střežily zlato i během překládání na lodě, dokud se nedostal poklad do samarské Ruské státní banky. Českoslovenští legionáři se převozu v Kazani ani Samaře neúčastnili a celý převoz byl výhradně ruskou záležitostí.
Pádem Kazaně se do přímého ohrožení dostala i Samara, a proto se samarská vláda rozhodla o další přesun pokladu, tentokrát do Ufy. Osmdesát železničních vagonů převáželo poklad pod dohledem ruských vojáků v září 1918 dál na východ.
Za této situace požádala samarská vláda československou stranu o vojenskou ochranu zlatého pokladu. Byly vyčleněny československé jednotky, které měly strážit vnější koridor kolem vlaků se zlatem. Zapečetěné vagony byly i nadále hlídány ruskými jednotkami.
Ale cesta ruského zlata zdaleka nebyla u konce. V Čeljabinsku sídlil hlavní protibolševický vojenský štáb a vagony se pohnuly tím směrem. Ve městě byly bedny přeloženy do betonových sklepů, opět ruskými protibolševickými vojenskými silami. V říjnu 1918 byly bedny opět naloženy a převezeny do Omska, kde sídlila Prozatímní vláda, ustanovená po vládě, kterou svrhli bolševici 17. listopadu 1917.
Československé strážní oddíly zůstaly u vlaků do vyložení zlatého pokladu, který byl ruskými protibolševickými jednotkami převezen do města. A tady celá akce Čechoslováků skončila. Jako vnější ochrana už nebyli potřeba a veškeré zlato se dostalo pod kontrolu ruských sil.
V polovině listopadu 1918 došlo v Omsku k převratu a moci se ujal admirál Kolčak. A ruský poklad převzal do své osobní péče. S hospodařením si příliš hlavu nelámal a okamžitě začal používat zlato k budování a vyzbrojování nových jednotek ruské protibolševické národní armády.
On sám se jako neomezený vládce Sibiře také neodbýval, protože pro každého skutečného vládce je luxus samozřejmostí. Což nenacházelo příznivou odezvu u jiných protibolševických skupin, a tak namísto, aby se spojily ve válce proti nepříteli, začaly se hádat a intrikovat mezi sebou.
Ani přes investice do své armády Kolčakova vojska nebyla schopna odolat Rudé armádě a na jaře 1919 bylo jasné, že se blíží katastrofické finále. Sovětská vojska postoupila brzy za Ural a na podzim 1919 se blížila k Omsku.
Spojenci Dohody nabídli Kolčakovi pomoc při evakuaci jeho vlády a záchranu zbytků pokladu, což admirál odmítl. Ještě před dobytím města rudými stačil Kolčak v několika vlakových soupravách i s pokladem odjet do Nižněudinska.
Ze Samary odváželo poklad 80 vagonů, z Omska s Kolčakem jelo už pouhých 28 vagonů. Zde se opět českoslovenští legionáři dostali k pro ně už „prokletému“ zlatu. Vrchní velitel spojeneckých vojsk na Sibiři generál Janin nařídil, aby vlaky s pokladem převzal generál Syrový, velitel Čs. armádního sboru. Tak v lednu 1920 opět Čechoslováci střežili to, co ze zlatého pokladu ještě zbylo.
Na zlato si samozřejmě brousili zuby jak jednotlivci, tak i skupiny lidí, vesměs místních chudých. Rudí komisaři během proslovů a agitací nejenže zlákali množství ruských strážných na svoji stranu, ale chudým obyvatelům města naslibovali podíl na pokladu.
V noci z 11. na 12. ledna 1920 vnikli příslušníci ruské stráže do jednoho z vagonů a ukradli z něj 13 bedniček zlata.
4. ledna 1920 se socialistická vláda zmocnila Irkutska a samozřejmě požádala Čechoslováky o vydání vlaků se zlatým pokladem. Protože se Čechoslováci již stahovali do Vladivostoku k evakuaci z Ruska, byla vyjednána dohoda, že o vydání pokladu se bude jednat až po odjezdu posledního československého vlaku.
24. ledna 1920 byla navržena smlouva o ukončení bojů mezi československým vojskem a sovětskou vládou. Jeden z bodů této smlouvy zaručoval Čs. armádnímu sboru poklidné dokončení evakuace do Vladivostoku. Bylo jasné, že poklad si s sebou vzít nemohou a ani nechtěli. Nakonec byla 7. února 1920 na stanici Kujtun sepsána následující dohoda:
„… Zlatý poklad, patřící ruské socialistické federativní sovětské republice, v žádném případě nebude vyvezen na východ, zůstává v Irkutsku a ochraňuje se smíšenou stráží československých a sovětských vojsk a odevzdá se irkutskému výkonnému výboru při odchodu posledního československého vojenského vlaku z Irkutsku…“
Ještě před odjezdem posledních československých legionářů převzala zlato sovětská strana.
Ruský zlatý poklad byl z části rozkraden a utracen různými politickými směry v Rusku, jak bolševiky, tak lidmi admirála Kolčaka i jím samotným. O zbytek se postarali sami bolševici poté, co upevnili svoji diktaturu proletariátu po celém Rusku.
Zdroje:
