Článek
Největší poutní město Mašhad v Íránu znamená v perštině Místo mučednictví
Do svatého města Mašhad autobus dokodrcal po celonoční klopotné jízdě ze Zábolu v sedm hodin ráno. Celý promrzlý jsem vylezl na slunce a nechal se prohřívat ze všech stran, ignorujíc nabídky taxikářů a pomocného personálu terminálu. V noci klesla teplota na pouhých patnáct stupňů, což pro tělo zvyklé dva týdny na čtyřicet a víc byl teplotní šok. Teprve po čtvrt hodině grilování mě dopravil taxikář do zapadlé uličky v blízkosti svatyně, kde měl stát mnoha poutníky oblíbený a vyhledávaný hotel Fahr.
Ve vestibulu ležel na potrhané sedačce chlap jako vystřižený z filmů o afghánských pašerácích opia. Jenom zubů měl méně, vlastně jen jeden barvy hnijícího citronu, který mizel kdesi ve zcuchaném vousu. Kupodivu nespal a na malé obrazovce sledoval jakýsi místní seriál, kde starý tlustý odporný boháč usiloval o ruku mladé chudé a krásné slečny. Sípavým hlasem prokouřeného astmatika mi nabídl pokoj s dosud nejvyšší cenou, s jakou jsem se kdy v Íránu setkal.
Jan Valtr
Byla to omlácená špeluňka se zdmi umaštěnými tisíci dotyky lidských rukou a jejich osudy. Z trubky na WC tekla lehce odražená voda a když jsem dopadl na pryčnu, zvedlo se mračno prachu a vyděšené kolonie vší v panice vyskákaly do prostoru kolem. Už v noci jsem měl možnost pocítit na vlastní kůži jejich návrat. Jediná zásuvka visela na drátech ze zdi asi metr nad zemí a kupodivu fungovala na rozdíl od ledničky, která zabírala zhruba třetinu prostoru kobky.
Sousední kutlochy obsadily početné rodiny afghánsko-pákistánské provenience s neurčitým počtem uřvaných potomků. Dveře nechávaly otevřené, nebo možná nešly zavřít, takže jsem viděl v každé místnosti na zemi velký hadr, na kterém se povalovali lidé, kteří jedli, kouřili, popíjeli čaj a nad nimi se vznášel nezaměnitelný sladký odér opia.
Děcka řvala a lítala z cimry do cimry, ženské nosily šatstvo k vyprání nahoru na střechu a dolů termosky s dalším čajem, podnosy s cibulí, rajčaty, ovocem a kebabem na špejlích. Rachot utichl kolem druhé hodiny noční a zhruba v tu samou chvíli začal ožívat dosud spící nebo právě se navrátivší hmyz.
Jan Valtr
Ráno kolozubý recepční popřál všem hodně požehnání ve svatyni od imáma Rézy. Odpoledne ať určitě přijdu na čaj, šafrán, trochu hulení a nový seriál. Tentokrát o tom, jak chudá pákistánská pradlena ke štěstí přišla.
Město Mašhad je na první pohled bohaté město. Staletý příliv poutníků znamená staletý a pravidelný přísun peněz. Hodně peněz, což je patrné už na terminálu při výstupu z autobusu. Luxusní obchody se zlatem, křišťálem a broušenými soupravami včetně všemožných cetek, „nezbytných“ pro zbožného poutníka.
Výškové hotely s olivrejovanými dveřníky, bagry, jeřáby a další stavební technika, která staví další a další hotely pro bohatou klientelu. Velká parkoviště jsou příliš malá na nekonečný proud krokem popojíždějících vozidel a ceny v obchodech jsou výrazně vyšší než kdekoliv jinde v Íránu. Poutní místo je obrovský byznys.
Jan Valtr
Centrem toho všeho je Astan-e Qods-e Razavi neboli Svatyně imáma Rezy. Kdysi to byla bezvýznamná vesnice Senábád, dokud zde nenašel místo posledního odpočinku osmý ze dvanácti imámů, Réza. Jeho otec, sedmý imám Musa zemřel ve vězení, kam ho nechal zavřít legendární bagdádský chalífa Harún ar-Rašíd, notoricky známá postava z Pohádek tisíce a jedné noci.
Osmý imám Réza dopadl podobně jako otec. Byl vyhnán z Bagdádu daleko na východ, do vzdálené provincie Chorásán a otrávený hroznovým vínem. Stalo se tak památného roku 817. A protože vládnoucí dynastie v Bagdádu neměla zájem na srocování Rézových příznivců, pohřbili ho v noci tajně, tak aby nikdo nevěděl, kde leží jeho ostatky.
Za dlouhých tři sta let jistý nemocný sultán během lovu na gazely zázračně nalezl imámův hrob a stejně tak se zázračně uzdravil ze své nemoci. Asi to nebylo nic vážného, když mohl lovit gazely. Ale pověst o zázračném uzdravení se šířila jako prach v písečné bouři. Na místě byla postavena svatyně a kolem ní vzniklo stále se rozrůstající město, což trvá až do našich dnů. Vzhledem k tomu, že imám Réza je jediným imámem pohřbeným v Íránu, muslimové, kteří nemají na pouť do Mekky, jdou nebo jedou do Mašhadu. Ročně jich prý dorazí patnáct až dvacet milionů.
Jan Valtr
Samotná svatyně je rozlehlý komplex zabírající plochu 75 hektarů. Po rutinní prohlídce jsem vstoupil jako ostatní na první nádvoří. Žádné omezení, žádní průvodci, žádný speciální dohled jen pro bělocha. Nikdo si mě nevšímal. Hned při vstupu někteří poutníci padali na zem a líbali mramor na nádvoří. Jiní se dotýkali stěn, líbali masivní dřevěná vrata a recitovali prosby nebo modlitby.
Množství mladých mužů a žen rozváželo koberce, drhli podlahu a poskytovali všemožný servis. U pítek s chlazenou vodou se shromažďovali poutníci, jiní usedali podél stěn do stínu, aby se modlili, nebo jen tak jako já zírali na obrovskou tyrkysovou kopuli. Pod ní je jedna z několika mešit z 15. století, kterou nechala vystavět Gohar Šád, snacha hrdlořeza Tamerlána alias Timura Lenka. Tyrkysová barva, tolik rozšířená v centrální Asii, má odrazit zlé oko i uhranutí.
Toto je další poznatek z cestování po zemích Orientu. Obvykle ti největší řezníci a masoví vrazi z pozice své moci nechávali vystavět ty největší a nejokázalejší mešity s univerzitami, knihovnami, zahradami a vodotrysky. A kopule barvy tyrkysu měly zadržet zlé oko.
Když takový „dobrodinec“ vyvraždil celé město a z hlav nebo očí pobitých nechal stavět pyramidy, připadala mi obava z uhranutí pohledem jako jeden z mnoha paradoxů této části země. Anebo je to naopak a obava ze zlého oka se týkala právě těch desetitisíců a statisíců očí snesených na hromadu po každé takové „speciální vojenské operaci“.
Jan Valtr
Na dalším nádvoří je to nejcennější. Zlatem pokrytá kopule, pod kterou je hrob osmého imáma Rézy. Dav lidí zhoustnul. Čím blíž ke stříbrným mřížím, tím větší tlačenice, ale i extatické projevy poutníků. Hlasité modlitby přecházely ve výkřiky, pláč, kvílení, chaos a tlak davu ve vydýchaném prostředí byl ještě umocněn množstvím lidí na vozících, tlačených doprovodem nebo službou.
Někteří byli blízko k mdlobám, paní vlevo na vozíku začala chropět a na rtech se jí objevila pěna. Všichni se snažili dostat na dosah mříže, alespoň rychlý dotek, než je lidská vlna odstrčila o kus dál. Někteří šťastlivci se mříže drželi doslova zuby nehty, aby ji mohli políbit a setrvat na místě alespoň pár vteřin. Muži v černých oblecích a placatých čepicích se prodírali davem a z velkých rozprašovačů vypouštěli oblaka růžové vůně, která měla buď vylepšit vydýchaný prostor, což se nedařilo, nebo snad evokovat podobu Ráje, což jsem zase nedokázal posoudit.
Dav se mnou cloumal jako rozbouřené moře s vyschlými neckami. Kdosi za mnou se mě pevně držel v naději, že budu jeho ledoborec, který prorazí cestu zpět na vzduch a na slunce. Všude kolem jen nářek, kvílivý pláč, slzy, vzdechy a hlasité výkřiky, dovolávající se pomoci imáma Rézy.
Když jsem byl vyvržen na světlo boží, promáčený potem a s utrženou zadní kapsou u kalhot, připadal jsem si jako bych prošel zažívacím traktem krávy či jiného přežvýkavce. Vratkým krokem jsem došel přes sluncem rozpálené nádvoří k pítku a pil jsem a pil jsem. Svalil jsem se na zem ke stěně do stínu a bylo mi dobře. Co dobře, přímo blaze.
A poznámka závěrem. Na stejném místě jako imám Réza je pochovaný jeho nepřítel a otec jeho vraha chalífa Hárún ar-Rašíd.
Zdroje:
