Článek
Měla to být zářná ukázka sovětského sociálního inženýrství: vezmete „deklasované živly“, které kazí obraz Moskvy a Leningradu, odvezete je do nehostinné sibiřské tajgy a tam z nich vybudujete vzorné pracovní osady. Realita jara 1933 na řece Ob však předčila ty nejzvrácenější noční můry.
Na holý, bažinatý ostrov Nazino vysadila sovětská tajná policie ve dvou transportech přes šest tisíc vyhladovělých lidí. Bez sekery, bez stanů, bez jediného hrnce. První dny nedostali prakticky nic a potom jim začali rozdávat syrovou žitnou mouku.
Když během června odváželi přeživší do dalších osad, byly už na ostrově stovky a tisíce mrtvých a objevovala se zohavená těla s vyříznutým masem.
Pokud chcete pochopit podstatu stalinismu v celé jeho nahotě, zapomeňte na chvíli na přehlídky na Rudém náměstí i na vykonstruované procesy s vysokými soudruhy. Skutečný stalinismus se odehrával v zapadlých koutech impéria, kde lidská bytost nepředstavovala nic víc než položku v tabulce – biologický materiál, který bylo možné naložit na vagón, přesunout o tři tisíce kilometrů dál a v případě potřeby nechat shnít.
Grandiózní plán
V únoru 1933 představili šéf obávané tajné policie OGPU Genrich Jagoda a velitel táborového systému Gulag Matvej Berman soudruhu Stalinovi velkolepý projekt: deportovat další masy „nežádoucích“ obyvatel a zároveň kolonizovat pustou západní Sibiř a Kazachstán.
Mezi plánovanými deportovanými byli kulaci a další venkované, lidé trestaní za údajnou sabotáž hospodářských kampaní, odsouzenci i „společensky škodlivé“ městské elementy. Původní plán počítal s přesídlením až dvou milionů lidí během let 1933 a 1934.
Papír snesl všechno. V moskevských kancelářích to vypadalo skvěle: lidé budou pracovat, kácet stromy, obdělávat půdu a vytvoří nová soběstačná sídla.
Skutečnost? Totální, vražedný diletantismus.
Aby policie vyčistila velká města od „parazitů“ a lidí porušujících nový pasový režim, zahájila v Moskvě a Leningradu rozsáhlé razie. Kdo nemohl při kontrole předložit nově zavedený vnitřní pas nebo neměl právo ve městě pobývat, mohl být zadržen a během zrychlené správní procedury deportován.
Do sítí nepadali jen skuteční kriminálníci a žebráci. Byli to obyčejní lidé, kteří se ve špatnou chvíli ocitli bez správných dokladů. Mezi zatčenými skončili vysokoškolští studenti, staří lidé, invalidé, těhotné ženy i děti.
Jedním z deportovaných byl například moskevský dělník Vladimir Novozhilov, řidič z továrny Kompressor. Když se jeho žena doma chystala do kina, vyšel si ven zakouřit. Byl zadržen.
Jiným byl mladý komsomolec a dělník z továrny Krasnyj Tekstilščik, který ve volném dni cestoval na fotbalový zápas a nechal pas doma. Během několika dnů mohli být bez soudního procesu označeni za „deklasovaný živel“ a nahnáni do vlaků směřujících za Ural.
V květnu 1933 dorazily tisíce těchto zubožených lidí do Tomsku. Zdejší úřady o jejich přesném počtu a stavu dostaly informace jen krátce před jejich příjezdem a nebyly na ně připravené. Neměly dostatečné ubytování, jídlo ani nástroje potřebné k zakládání nových osad.
Přeplněný tomský tranzitní tábor bylo potřeba rychle vyprázdnit. Tisíce deportovaných proto poslali dál po řece Ob do odlehlého narymského kraje.
Jako provizorní shromaždiště před jejich dalším rozmístěním byl vybrán ostrov Nazino. Úzký, bažinatý pás země uprostřed sibiřské řeky, dlouhý zhruba tři kilometry a široký kolem pěti až šesti set metrů. Nebylo na něm vůbec nic.
Žádné domy, žádné stany, žádný připravený přístřešek před deštěm. Jen mokřady, křoví a stromy.
Sníh v květnu a prachová mouka
Dne 18. května 1933 přirazil k ostrovu první transport s přibližně pěti tisíci deportovanými. Druhý dorazil o několik dní později. Podle pozdější zprávy Vasilije Velička prošlo ostrovem celkem 6 114 lidí.
Lidé byli po týdnech ve vlacích, tranzitním táboře a uzavřených nákladních člunech na pokraji sil. Mnozí neměli teplé oblečení, byli jen v lehkých městských šatech nebo v hadrech. Už při příjezdu prvního transportu bylo na člunech napočítáno 27 mrtvých a zhruba třetina živých byla natolik zesláblá, že nedokázala sama vystoupit na břeh.
Hned první noc po vysazení udeřilo sibiřské jaro. Začalo sněžit, zvedl se silný vítr a přišel mráz. Lidé neměli nářadí, z něhož by mohli vybudovat skutečné přístřešky. Ti, kteří ještě měli sílu, rozdělávali ohně a shlukovali se kolem nich.
Mrtví rychle přibývali.
Veličko později uváděl, že pohřební četa během jediného dne dokázala pohřbít 295 těl a další desítky zůstaly ležet. První tři dny navíc deportovaní nedostali žádné jídlo.
Teprve čtvrtý nebo pátý den začala distribuce žitné mouky. Žádné pece, žádné nádobí, žádné kuchyňské náčiní. Vyhladovělí lidé se na mouku vrhli jako zvěř. Rvali si ji do úst po hrstech, dusili se suchým práškem, nabírali do klobouků, kusů oblečení a dalších improvizovaných nádob vodu z řeky a míchali z ní tekutou kaši.
Někteří dokázali na ohni upéct primitivní placky. Jiní jedli mouku syrovou. Výsledek byl katastrofální: průjmy, úplavice, další vyčerpání a další mrtví.
Vláda nožů a zubů
Značnou část prvního transportu tvořili také recidivisté a kriminálníci, které stát vyslal na Sibiř mimo jiné proto, aby ulevil přeplněným věznicím. V prostředí absolutního chaosu a hladu rychle získali převahu.
Zorganizovali se do brutálních gangů. Sebrali ostatním kabáty, boty, cennosti i příděly mouky. Když úřady zavedly systém takzvaných brigád a jejich vedoucí měli přebírat mouku pro přibližně 150 lidí, právě nejtvrdší kriminálníci často obsadili místa brigadýrů a příděly si přivlastňovali.
Ani strážní nebyli zárukou bezpečí. Ostrov hlídalo několik desítek ozbrojených mužů, kteří stříleli na uprchlíky a podle pozdějšího vyšetřování se někteří dopouštěli bití, krádeží a dalších násilností.
Útěk přes ledovou řeku znamenal téměř jistou smrt – buď vás mohla zasáhnout stráž, nebo jste utonuli v prudkém proudu. Jiní si stavěli primitivní vory a mizeli v okolní tajze, kde bez jídla, map a vybavení neměli téměř žádnou šanci.
Koncem května ztratil ostrov Nazino poslední zbytky lidskosti. Objevily se případy kanibalismu. Lidé začali požírat mrtvé. A v některých případech pachatelé přestali čekat, až jejich oběť zemře.
Vyšetřovací komise později existenci kanibalismu potvrdila a jedenáct lidí bylo za tyto činy odsouzeno. Místní obyvatelé z vesnice Nazino na protějším břehu později líčili výjevy, které by nevymyslel ani Dante.
Jedna z dochovaných výpovědí vypráví o mladé deportované ženě, kterou se snažil chránit jeden ze strážných. Když na chvíli odešel, skupina lidí ji chytila a přivázala k topolu.
Mezi místními se pro Nazino vžil název Ostrov smrti. Později do historie vstoupil také jako Ostrov kanibalů.
Peklo na samotném ostrově trvalo několik týdnů. Už začátkem června úřady pochopily, že improvizované shromaždiště je neudržitelné, a začaly přeživší přesouvat do několika dalších pracovních osad podél řeky Naziny.
Ani tam však nebylo téměř nic připraveno. Lidé dál žili u ohňů, v provizorních přístřešcích a zemljankách, hladověli a umírali.
To, co se na Nazinu stalo, by přesto zřejmě skončilo jen jako další položka v tajných statistikách, kdyby se na scéně neobjevil člověk, který odmítl mlčet.
Byl jím Vasilij Veličko, mladý komunistický instruktor narymského okresního výboru strany. V létě 1933 začal zjišťovat, co se s deportovanými skutečně stalo.
Mluvil s přeživšími a místními obyvateli a shromažďoval konkrétní příklady lidí, kteří byli deportováni zcela svévolně. Místo obvyklého propagandistického hlášení o úspěšné kolonizaci sepsal zdrcující zprávu.
Psal jako přesvědčený komunista, kterého šokovalo, jak státní orgány vlastní neschopností a brutalitou diskreditují sovětskou moc.
Popsal obrovskou úmrtnost, hlad, násilí, kanibalismus, svévolné střelby strážných i fakt, že mezi deportovanými skončili dělníci, členové Komsomolu a další lidé, kteří se do transportů dostali omylem nebo při bezhlavých pasových raziích.
Zprávu adresoval přímo Josifu Stalinovi, šéfovi západosibiřských komunistů Robertu Eichemu a tajemníkovi narymského výboru strany K. I. Levicovi.
Dopis způsobil skandál. Na místo byla vyslána zvláštní vyšetřovací komise. A ta Veličkovy nejhorší informace v zásadě potvrdila. Na ostrově našla 31 hromadných hrobů, v nichž podle místních pracovníků leželo v každém přibližně padesát až sedmdesát těl.
Potvrdila také kanibalismus, násilí při rozdělování mouky i nezákonné deportace. Nazinská katastrofa zároveň přispěla k definitivnímu zhroucení ambiciózního plánu masové kolonizace Sibiře pomocí městských „deklasovaných živlů“.
Původní dvoumilionový projekt se ovšem začal zmenšovat už předtím.
Během roku 1933 Moskva plánované počty deportovaných opakovaně snižovala a do západní Sibiře nakonec dorazil jen zlomek původně plánovaného milionu lidí. Nazino se stalo nejděsivějším důkazem, proč celý experiment nefungoval.
Z původních více než šesti tisíc lidí, kteří ostrovem prošli, zůstávalo po několika měsících naživu zhruba dva tisíce až dva tisíce dvě stě lidí.
Ostatní zemřeli nebo zmizeli. Umrzli, podlehli hladu a nemocem, byli zavražděni, zastřeleni při pokusu o útěk nebo zmizeli v řece a okolní tajze.
Zapomenuté hroby v tajze
Reakce režimu byla očekávatelná. Vyšetřování svalilo hlavní odpovědnost na místní organizátory, velitele a stráže. Několik funkcionářů a dozorců dostalo stranické tresty nebo bylo odsouzeno k vězení v délce přibližně jednoho až tří let.
Vyšetřovatelé zároveň stíhali samotné deportované za násilné činy a jedenáct lidí bylo odsouzeno za kanibalismus. Skuteční architekti obrovského přesídlovacího projektu v Moskvě za Nazino potrestáni nebyli.
Genrich Jagoda i Matvej Berman pokračovali v kariéře ještě několik let, než oba semlely Stalinovy vlastní čistky. Jagoda byl popraven v roce 1938, Berman o rok později.
Sám Vasilij Veličko přišel o místo stranického instruktora, ale žádný exemplární trest ho nepostihl. Později se stal novinářem a za druhé světové války válečným zpravodajem. S Rudou armádou se dostal až do Berlína.
O Nazinu už nikdy nepsal. Jeho zpráva byla označena za tajnou a skončila v archivech. Pro sovětskou veřejnost ostrov prakticky neexistoval.
Pravda začala znovu vyplouvat na povrch až na konci osmdesátých let v době glasnosti. Aktivisté sdružení Memorial vyrazili do oblasti Nazina, sbírali svědectví místních lidí a vraceli tragédii do veřejné paměti.
Archivní dokumenty včetně Veličkovy zprávy byly následně odtajněny a v devadesátých letech publikovány. Dnes je ostrov Nazino zarostlý trávou, křovím a stromy. Řeka Ob navíc kvůli záplavám a erozi postupně mění jeho tvar.
V roce 1993 zde vznikl památník obětem a dodnes se v oblasti konají pietní připomínky.
Zdroje:
https://www.rferl.org/a/cannibal-island-in-1933-nearly-5-000-died-in-one-of-stalin-s-most-horrific-labor-camps/29341167.html
https://www.cipdh.gob.ar/memorias-situadas/en/lugar-de-memoria/memorial-de-la-isla-nazino/
https://nkvd.tomsk.ru/researches/history_investigation/nazino_tragedy/
https://nkvd.tomsk.ru/researches/history_investigation/nazino_tragedy/documents/
https://nkvd.tomsk.ru/researches/publications/Nazino_tragedy/
https://nkvd.tomsk.ru/projects/necropolis/tmsk_reg/nazino/
https://www.istmat.org/node/58403
https://docs.historyrussia.org/ru/nodes/167678-dokladnaya-zapiska-komissii-zapadno-sibirskogo-kraykoma-vkp-b-v-partiynye-organy-o-rezultate-proverki-informatsii-tov-velichko-o-polozhenii-na-o-nazino-31-oktyabrya-1933-g
https://en.mapofmemory.org/70-12
