Článek
Na společných fotografiích jsem měla vždycky zavřená ústa. Kamarádky si myslely, že se nerada fotím. Ve skutečnosti jsem jen nechtěla, aby někdo viděl moje přední zuby.
Bylo mi osmatřicet a odhad ceny za jejich opravu jsem nosila složený v peněžence skoro rok.
Šedesát čtyři tisíc.
Po nájmu, běžných výdajích a všem, co potřeboval syn, mi každý měsíc zůstalo něco málo. Pak se rozbila pračka a moje nové zuby se zase odsunuly.
Dárek bez podmínek
S Romanem jsem tehdy chodila rok a půl. Měl vlastní byt, slušný příjem a schopnost utratit za víkend částku, kterou jsem já odkládala několik měsíců.
Když našel rozpočet od zubařky, nabídl, že to zaplatí.
Okamžitě jsem začala mluvit o splátkách.
„Moniko, nech toho. Je to dárek. Chci, aby ses konečně normálně usmála.“
Ještě dvakrát jsem se ujistila, že to myslí vážně. Myslel.
Nebudu předstírat, že jsem peníze přijímala jen s rozpaky. Byla jsem nadšená. Ulevilo se mi, že někdo vyřeší věc, se kterou jsem sama nedokázala pohnout.
Po poslední návštěvě ordinace jsem se cestou domů smála do přední kamery telefonu. Romanovi jsem poslala snad deset fotek.
Napsal, že mi to sluší.
Ten večer jsem mu věřila úplně všechno.
Účet přišel později
Poprvé to vytáhl kvůli víkendu u svých rodičů.
Měla jsem za sebou šest směn a chtěla zůstat doma. Roman už mamince slíbil, že přijedeme.
„Já pro tebe něco udělám a ty nejsi schopná obětovat ani dva dny.“
Zeptala jsem se, co tím myslí.
„Snad nemusím připomínat.“
Nemusel. Nakonec jsem jela.
Podruhé chtěl, abych zrušila večer s kamarádkou, protože se mu nečekaně uvolnil čas. Potřetí jsem odmítla jet na drahou dovolenou. Nabídl, že ji zaplatí celou, a nechápal, proč váhám.
Já už si dokázala představit, kolikrát bych ji později slyšela.
Postupně jsem začala před každým nesouhlasem počítat. Jestli mám dost dobrý důvod. Jestli jsem mu poslední dobou dost děkovala. Jestli vůbec smím být naštvaná na člověka, který mi tolik pomohl.
Nevděčná splátka
Rozhodla jsem se posílat mu tři tisíce měsíčně. Znamenalo to dlouho odkládat další věci, ale chtěla jsem to vrátit.
Když jsem mu oznámila první převod, urazil se.
„Takže ze mě děláš nějakého lichváře?“
„Nechci ti nic dlužit.“
„Vždyť jsem ti říkal, že je to dárek.“
„Tak proč o něm mluvíme pokaždé, když nechci udělat to, co chceš ty?“
Tvrdil, že jsem přecitlivělá. Že občas něco řekne v hádce a já si z toho vyberu to nejhorší. A že ho mrzí, jak málo si jeho pomoci vážím.
Peníze mi druhý den poslal zpátky.
Chvíli jsem seděla nad telefonem a přemýšlela, jestli bych se neměla omluvit. Ten reflex jsem už měla dobře nacvičený.
Pak jsem převod zopakovala.
Tentokrát jsem do zprávy pro příjemce napsala: „Zuby. První splátka.“
Roman mi okamžitě zavolal. Nezvedla jsem to.
Tři tisíce bych za chvíli zase viděla na účtu. Poprvé mě napadlo, že pro něj možná není nejdůležitější dostat peníze zpátky.
