Článek
Bylo mi dvaatřicet a s Petrem jsem žila šest let. Pokaždé, když se někdo zeptal na svatbu, usmál se a řekl, že nám přece nic nechybí.
Mně chybělo, aby mě konečně požádal.
Nepotřebovala jsem ohňostroj ani houslistu. Chtěla jsem jednou zavolat kamarádce s něčím jiným než s další zprávou o zásnubách někoho dalšího.
Když jsem to Petrovi řekla, souhlasil.
„Tak se vezmeme. Já s tím nemám problém.“
Znělo to stejně, jako když odsouhlasí výměnu pneumatik.
Žádost podle mého scénáře
Prsten, který se mi líbil, stál osmnáct tisíc devět set korun. Petr prohlásil, že tolik za kroužek nedá.
Peníze měl. Jen mu to připadalo zbytečné.
Mohla jsem si vybrat levnější. Mohla jsem říct, že mi na prstenu nezáleží. Jenže záleželo. A už mě unavovalo tvářit se, že nic nechci, abych náhodou nebyla náročná.
Zaplatila jsem ho ze svých úspor.
Krabičku jsem mu položila vedle notebooku a řekla, ať vymyslí, jak mi ho předá. Připadala jsem si praktická. Dnes bych pro to našla méně lichotivé slovo.
Petr zamluvil večeři. U dezertu vytáhl krabičku, požádal mě o ruku a já se rozbrečela.
Číšnice nás vyfotila. Na snímku nebylo poznat, že účtenku od prstenu mám doma v kabelce.
Fotku jsem zveřejnila ještě cestou z restaurace.
Jak šikovného syna vychovala
V neděli jsme jeli k jeho rodičům. Petrův táta otevřel víno a maminka si okamžitě přitáhla mou ruku.
„Ten musel stát peníze.“
Usmála jsem se.
„Je nádherný. Petře, ty jsi mě překvapil.“
Petr se opřel v židli a spokojeně se díval na prsten. Čekala jsem, že řekne, že jsme ho vybírali společně. To by mi v tu chvíli stačilo.
„Já jsem ti říkala, Klárko, že se dočkáš,“ pokračovala jeho máma. „On o takových věcech nemluví, ale když mu na někom záleží, umí se postarat.“
Petr přikývl.
A mně se najednou vybavila krabička vedle notebooku. Jeho otázka, jestli to s tou cenou myslím vážně. Peníze, které jsem si původně odkládala na nové auto.
„Já jsem si ho zaplatila sama,“ řekla jsem.
Jeho maminka pustila mou ruku.
„Jak sama?“
„Petr ho nechtěl koupit. Tak jsem ho koupila já.“
Táta sáhl po lahvi a dolil si víno.
Petr se na mě podíval způsobem, který jsem znala. Ten rozhovor ještě neskončil.
Účtenka pod romantikou
V autě se zeptal, jestli jsem ho musela shodit před rodiči.
„A tys mě tam musel nechat sedět a poslouchat, jak ses o mě postaral?“
„Vždyť sis to takhle přála.“
Měl pravdu. To mě rozčílilo nejvíc.
Sama jsem koupila rekvizitu, připravila mu roli a pak čekala, že celý večer bude opravdový. On zase ochotně přijal pochvalu za něco, co odmítl udělat.
Doma jsem zásnubní fotografii stáhla. Petr se zeptal proč.
Poprvé jsem mu řekla přesně to, co jsem si před nákupem prstenu odmítala přiznat.
„Chtěla jsem, aby tě to napadlo samotného.“
