Článek
„Tomáše bychom měli pozvat taky,“ řekl Adam nad seznamem hostů.
Právě jsem počítala, kolik lidí bude chtít vegetariánské menu.
„Proč?“
„Vždyť ti vyšel vstříc s dovolenou. A půjčil nám dodávku na stěhování. Připadalo by mi blbé ho vynechat.“
Mlčela jsem tak dlouho, až se na mě Adam podíval.
S Tomášem jsem kdysi dva roky bydlela. Pět let už jsme spolu nebyli. Zůstala jsem ale v jeho firmě, kde jsem měla dobrou práci, vlastní klienty a plat, za který bych podobné místo v našem městě hledala těžko.
Adamovi jsem řekla jen tu pracovní část.
Lež, která mi usnadnila život
Když jsme spolu začínali, nechtěla jsem hned vysvětlovat, proč denně potkávám bývalého partnera. Chtěla jsem, aby mě Adam nejdřív poznal. Aby si sám udělal obrázek.
Aspoň tak jsem si to tehdy zdůvodnila.
Pravda byla méně hezká. Bála jsem se, že se otočí a půjde hledat někoho s jednodušší minulostí.
Jenže správný okamžik nepřicházel.
Jednou se mě Adam přímo zeptal, jestli jsem někdy chodila s někým z práce.
Řekla jsem ne.
Od té chvíle už nešlo o něco, na co se zapomněl zeptat. Začala jsem vědomě hlídat každou historku, každou fotografii a každé setkání s lidmi, kteří nás s Tomášem znali dřív.
Když Adam vyzvedával dodávku, měla jsem stažený žaludek celé dopoledne. Vrátil se nadšený, jak pohodového mám šéfa.
Ulevilo se mi. Ani tehdy jsem mu nic neřekla.
Jeden člověk navíc u svatebního stolu
„Tomáš je můj bývalý,“ řekla jsem nad seznamem hostů.
Adam položil propisku.
„Bývalý co?“
„Partner. Před tebou jsme spolu bydleli.“
Čekala jsem otázky na večerní telefonáty, pracovní cesty a porady, ze kterých jsem se vracela pozdě. Ty přišly až potom.
Nejdřív se zeptal, kdo všechno to ví.
„Ve firmě skoro všichni.“
„Takže když jsem tam pro tebe přijel a bavil se s recepční…“
Nedokončil to.
Recepční se mu pravděpodobně nesmála. Nikdo ho nemusel považovat za hlupáka. Jenže já mu najednou nemohla slíbit ani tohle.
Měla jsem pocit, že když vysvětlím, jak dávno vztah skončil, něco se uklidní.
Adam mě zastavil.
„Terezo, já se tě neptám, kdy jste se rozešli. Ptám se, proč jsi mi lhala.“
Práci si nechám. Co bude se svatbou?
Tomáš a já už spolu nic nemáme. Na tom se nic nezměnilo.
Změnilo se ale všechno, co Adam slyší, když doma řeknu jeho jméno. Telefonát kvůli zakázce. Páteční večeře s klientem. Odměna za dokončený projekt.
Dřív to byly běžné součásti mojí práce. Teď po každé takové větě na chvíli ztichne.
Řekla jsem mu, že výpověď nepodám.
Odpověděl, že o ni nežádal.
Byla jsem připravená bránit svůj plat, klienty i právo potkávat bývalého partnera. Mnohem hůř se mi vysvětlovalo, proč jsem Adamovi nedovolila vědět, s kým vlastně žije.
Pozvánky jsme měli objednávat v pondělí.
V neděli večer mi Adam řekl, ať s tím zatím počkám.
