Článek
S Petrem jsem se seznámila tři roky po smrti jeho manželky. Mně bylo jednačtyřicet, jemu osmačtyřicet.
O Ivě mluvil otevřeně. Byli spolu přes dvacet let. Nečekala jsem, že jejich společný život zmizí jen proto, že jsem se objevila já.
U něj doma zůstaly fotografie. Na jednu z nich jsem si zvykla tak, že jsem ji přestala vnímat. Iva na ní stála u moře, smála se a vítr jí foukal vlasy do obličeje.
Petr byl pozorný, ale s něhou opatrný. Často jsem nevěděla, jestli ho obejmout, nebo mu dát prostor.
Pak mi k narozeninám koupil parfém.
Konečně něco jen pro mě
Byla to těžší vůně, než bych si sama vybrala. Sladká, výrazná, na kůži vydržela až do večera.
„Tenhle mám rád,“ řekl.
Začala jsem ho používat pokaždé, když jsem k němu jela.
Všimla jsem si, že se častěji přiblíží. V kuchyni mě objal zezadu, při filmu si mě přitáhl k sobě. Jednou mi zabořil obličej do vlasů a dlouho tak zůstal.
Byla jsem šťastná. Připadalo mi, že si vedle mě konečně dovoluje být zase s někým.
O dva měsíce později jsme byli na návštěvě u jeho sestry.
Objala mě, trochu se odtáhla a usmála se.
„Ty používáš stejný parfém jako Iva.“
Petr stál vedle nás.
„Já jsem jí ho koupil,“ řekl.
Tak obyčejně, až jsem si připadala hloupě, že mi ta informace vůbec vadí.
Nepřestala jsem
Cestou domů jsem se ho zeptala, proč mi to neřekl.
„Nenapadlo mě, že by to byl problém. Prostě mi hezky voní.“
Věděla jsem, že nemůže zakázat všechny věci, které měla jeho žena ráda. Stejné jídlo, stejnou hudbu, oblíbené místo na dovolenou.
Jenže ten parfém jsem nosila na sobě.
Začala jsem si vybavovat každé objetí, při kterém se nadechl u mého krku. Zpětně jsem jim přisuzovala jiný význam. Možná neprávem. V tu chvíli už jsem to nedokázala rozlišit.
Mohla jsem vůni přestat používat hned.
Místo toho jsem se jí před další návštěvou nastříkala o něco víc.
Když mě Petr ve dveřích objal, cítila jsem úlevu. A vzápětí stud, který jsem si celý večer odmítala připustit.
Věděla jsem, co mi připomíná. Přesto jsem ji používala, abych si pojistila jeho blízkost.
Bez jeho oblíbené vůně
Takhle jsem vydržela několik týdnů. Pak jsem jednou stála před zrcadlem, držela flakon a nemohla se přimět zmáčknout rozprašovač.
Položila jsem ho zpátky.
U Petra jsem se svlékla z bundy a čekala na obvyklé přivítání. Políbil mě a šel dokončit večeři.
Okamžitě mě napadlo, že je to tím parfémem. Přitom se mohlo jen něco připékat na pánvi.
Došlo mi, že už každé jeho gesto používám jako důkaz proti sobě.
Večer jsem mu řekla, že vůni dál nosit nechci. Poslouchal mě, ale když jsem přiznala, proč jsem ji po rozhovoru s jeho sestrou používala dál, sklopil oči.
„To mě nenapadlo,“ řekl.
„Mě ano. Pokaždé, když ses ke mně přitulil.“
Seděli jsme vedle sebe. Petr ke mně natáhl ruku a pak ji nechal ležet na pohovce.
Já se k němu tentokrát neposunula.
