Foametea: Stalinův zapomenutý hladomor v Moldavsku. Příčiny a následky jsou pro mnohé stále tabu

Ukrajinský holodomor z let 1932–1933 a jeho miliony obětí dnes patří k nejznámějším zločinům Stalinovy vlády. Jeho příčiny, průběh a politická odpovědnost sovětského vedení jsou předmětem historického výzkumu i veřejných debat. Podstatně menší pozornost se věnuje hladomoru, který Sovětský svaz zasáhl znovu v letech 1946–1947. V zemi vyčerpané válkou se tehdy spojily škody na zemědělství, nedostatek pracovních sil a tažných zvířat se suchem a slabou úrodou. Rozsah katastrofy však zásadně ovlivňovala také rozhodnutí státu o odebírání a rozdělování potravin.

Mimořádně těžce byla postižena Moldavská sovětská socialistická republika, zahrnující většinu území dnešního Moldavska. Sovětské úřady zde navzdory neúrodě vymáhaly povinné dodávky obilí a dalších zemědělských produktů, jejichž odebírání vyčerpávalo zásoby venkovských domácností. Ve Stalinově režimu se tak znovu uplatnily postupy známé z ukrajinského hladomoru jako vysoké požadavky na dodávky, zabavování potravin a podřízení obživy rolníků státním prioritám. Odlišné historické okolnosti provázel stejný ničivý mechanismus, při němž státní politika prohlubovala nedostatek jídla a vedla až k masovému umírání.

Podle často citovaného odhadu zahynulo v Moldavsku přibližně 123 tisíc lidí, tedy kolem pěti procent tehdejšího obyvatelstva republiky. V absolutních počtech měla katastrofa méně obětí než ukrajinský holodomor, pro malou republiku však představovala obrovskou demografickou ztrátu a Moldavsko se stalo nejhůře postiženou oblastí posledního velkého sovětského hladomoru.

Předem se omlouvám čtenářům za absenci fotografií, na žádost k Moldavskému státnímu archivu k jejich zveřejnění jsem zatím nedostal odpověď.

Většinu území pozdější Moldavské sovětské socialistické republiky tvořila Besarábie, oblast mezi Prutem a Dněstrem, která v meziválečném období patřila Rumunsku. V červnu 1940 si Sovětský svaz ultimátem vynutil její odstoupení spolu se severní Bukovinou. Moldavská SSR vznikla 2. srpna spojením většiny Besarábie s částí dosavadní Moldavské autonomní republiky na levém břehu Dněstru. Severní a jižní okraje Besarábie připadly sovětské Ukrajině, nové hranice tak rozdělily historickou oblast mezi dvě svazové republiky.

První období sovětské vlády přineslo znárodňování, zatýkání a deportace obyvatel označených za politicky či společensky nespolehlivé. V létě 1941 území znovu obsadilo Rumunsko, které se po boku nacistického Německa účastnilo útoku na Sovětský svaz, následující okupaci provázelo masové vraždění a deportování židovského obyvatelstva. Roku 1944 se vrátila Rudá armáda a do konce srpna obnovila sovětskou kontrolu nad celou republikou.

Poválečné hospodářství neslo následky bojů, opakovaných změn správy i válečných rekvizic. Zemědělství trpělo nedostatkem pracovních sil, tažných zvířat, nářadí a osiva. Řada mužů zahynula, zůstávala v armádě či zajetí a další obyvatelé odešli nebo byli odvlečeni. Obnova hospodářství proto závisela na oslabených domácnostech, jejichž možnosti vytvářet zásoby byly omezené.

Obě části republiky se přitom lišily uspořádáním zemědělství. Na levém břehu Dněstru proběhla kolektivizace už před válkou, zatímco v besarabské části během nastupujícího hladomoru stále převládala individuální rolnická hospodářství. Sovětské pozemkové zásahy a přerozdělování půdy zde předcházely plošnému začleňování rolníků do kolchozů. Samostatně hospodařící rodiny však podléhaly daním a povinným dodávkám zemědělských produktů, takže úřady odebíraly podstatnou část jejich produkce i bez dokončené kolektivizace.

Zásobovací krize se v Moldavsku rozvíjela už během roku 1945, kdy nedostatek srážek omezoval zemědělskou produkci. Následující rok přinesl ještě výraznější sucho a další propad úrody. Podle údajů uváděných v historických studiích se v republice roku 1946 sklidilo přibližně 365 tisíc tun obilovin. Z této úrody bylo třeba zajistit obživu obyvatel, krmivo pro hospodářská zvířata i osivo pro příští rok. Válečné ztráty a vyčerpané zásoby přitom výrazně omezovaly možnosti domácností překlenout další nepříznivou sezonu.

Nedostatek potravin se postupně spojoval s úbytkem prostředků potřebných k jejich výrobě. Rolníci poráželi zvířata, pro která chybělo krmivo, a přicházeli tak o zdroj mléka, masa i tažnou sílu. Spotřebovávání nebo zabavování obilí určeného k setí ohrožovalo následující sklizeň. Každý další zásah do zásob proto ovlivňoval současnou obživu i budoucí schopnost hospodářství uživit jeho pracovníky.

Do těchto poměrů vstupoval systém povinných dodávek, jehož objem určovaly stranické a státní orgány. Původní plán pro Moldavsko na rok 1946 požadoval přibližně 265 tisíc tun obilí. Kvůli suchu jej vedení postupně snižovalo, až v srpnu klesl přibližně na 72 tisíc tun. I takto upravený požadavek však zasahoval do zásob potřebných pro přežití obyvatelstva. Ústup od původního plánu doprovázelo další vymáhání dodávek v podmínkách, kdy už venkov ve skutečnosti potřeboval potravinovou pomoc.

Sovětský stát současně potřeboval obilí pro armádu, státní aparát a doplňování vlastních rezerv. Sovětský svaz navíc v letech 1946–1947 pokračoval ve vývozu obilí do zahraničí, a to jak do spřátelených zemí, které se budoucnu měly stát součástí východního bloku (takto tomu byl i u Československa, která obdrželo sovětskou potravinovou pomoc výměnou za odmítnutí Marschallova plánu), tak i do zemí západní Evropy, kde tyto dodávky měly podpořit politické postavení lokálních komunistických stran. Potřeby obyvatel Moldavska musely ustoupit zahraničněpolitickým prioritám sovětského vedení.

Povinnosti se vztahovaly také na maso, mléko, vejce, brambory, slunečnici, seno a další zemědělské produkty. Obilí výběrčí často odebírali přímo při výmlatu a po splnění jedné povinnosti přicházely další výzvy k odevzdání zásob. Výběr řídily republikové a okresní orgány, v jednotlivých vesnicích jej prováděli předsedové místních sovětů, pověřenci a aktivisté. Domácnosti tak čelily soustavnému tlaku několika složek státu, který se zajímal především plnění předepsaných dodávek.

Vymáhání zahrnovalo výhrůžky zatčením a deportací i domovní prohlídky. Pověřenci s doprovodem příslušníků represivních orgánů prohledávali hospodářství a zabavovali nalezené potraviny, včetně zásob určených k setí. Tento postup se do paměti obyvatel zapsal jako „vymetání půd“. Za nesplnění povinností hrozilo soudní stíhání, vězení a konfiskace majetku, takže pokusy uchovat rodině potraviny snadno vedly k dalšímu postihu.

Zvláštní tlak dopadal na hospodáře označené za kulaky, jimž úřady přičítaly ukrývání obilí a sabotování dodávek. Historik Igor Cașu uvádí příklad okresu Cahul, kde z 250 takto obviněných hospodářství postihly 53 jejich představitelů rozsudky v občanskoprávním řízení a dalších třináct v trestním. K začátku ledna 1947 vykazovala republika splnění obilního plánu na 101 procent. Odebírání zásob přitom přivedlo do nouze i hospodáře, kteří dříve mohli pomáhat chudším sousedům.

Obnovení sovětské moci zároveň znamenalo přestavbu místní společnosti podle požadavků Moskvy. Represe postihovaly bývalé představitele rumunské správy, majetnější rolníky i další skutečné nebo domnělé odpůrce režimu. Do debaty o příčinách a politické funkci hladomoru proto vstupuje také otázka, zda katastrofa sloužila sovětskému vedení jako prostředek k podrobení obyvatel nově získaného území.

Podle historiků zabývajících v současnosti výzkumem hladomoru, se přidávala ještě další motivace k záměrnému vyvolání, čí prohlubování hladomoru. Obdobně jako v mnoha dalších etnicky neruských pohraničních oblastech Stalin původně zvažoval deportaci celého rumunsky mluvícího obyvatelstva, ale její nákladnost vedla k využití hladomoru jako levnějšího prostředku jeho ničení a podrobení.

Dopad rekvizic zesiloval nerovný přístup ke státnímu zásobování. Část městského obyvatelstva dostávala potraviny prostřednictvím přídělového systému, zatímco venkovské rodiny byly ve větší míře odkázány na vlastní hospodářství. Po odebrání úrody jim proto zbývalo jen málo možností, jak výpadek nahradit. Sucho snížilo množství dostupných potravin, válečný rozvrat oslabil zemědělství a sovětská přídělová politika připravovala postižené domácnosti o zásoby potřebné k přežití.

Během jara a léta 1946 se nedostatek potravin postupně rozšiřoval do dalších oblastí republiky. Po slabé sklizni a odevzdání povinných dodávek vstupovaly mnohé domácnosti do podzimu s minimálními zásobami. V listopadu už úřady evidovaly přes 30 tisíc lidí postižených tzv.alimentární dystrofií, tedy těžkým vyčerpáním organismu z nedostatečné výživy. Během prosince se situace rychle zhoršovala a hladovění přerůstalo v masové umírání. Zásoby, které měly rodinám vystačit do další sklizně, byly v řadě vesnic spotřebované už na začátku zimy.

Mimořádně těžce byl zasažen jih republiky, včetně oblastí obývaných Gagauzy. Hlášení z okresů Congaz, Ceadîr-Lunga, Comrat a dalších míst popisovala rozsáhlé hladovění a rychlý růst úmrtnosti. Předseda okresního výkonného výboru v Comratu v únoru 1947 oznámil, že během ledna zemřelo podle neúplné evidence 680 lidí, přibližně 2,3 procenta obyvatel okresu. U 508 z nich byla jako příčina uvedena dystrofie. Tak vysoké ztráty během jediného měsíce ukazují, jak výrazně se situace v nejpostiženějších oblastech lišila od celorepublikového průměru.

Rozdíly existovaly také mezi venkovem a městy. Zaměstnání ve státním podniku nebo instituci mohlo znamenat přístup k přídělům, zatímco rolnické domácnosti zůstávaly bez přístupu k jakýmkoliv dávkám. Ve městech fungovaly rovněž obchody s komerčně prodávaným chlebem, před nimiž se tvořily dlouhé fronty. Dostupnost potravin proto závisela na bydlišti, zaměstnání, přídělovém nároku i možnostech rodiny něco koupit či směnit. Venkovská rodina bez zásob a prodejného majetku měla podstatně horší vyhlídky než domácnost s pravidelným přístupem ke státnímu zásobování.

S ubývajícími potravinami se měnilo složení stravy. Zbytky mouky lidé nastavovali rozemletými kukuřičnými vřeteny, slunečnicovými stonky nebo odpadem po zpracování olejnin. Jedli také psy, kočky a uhynulá zvířata, později sbírali dostupné listy, kořeny a další rostliny. Hlášení státní bezpečnosti z 27. února 1947 popisovalo v okresech Congaz a Ceadîr-Lunga přidávání pilin a rostlinných zbytků do jídla. Současně upozorňovalo na těžká střevní onemocnění, která tuto stravu provázela a dále zvyšovala úmrtnost vyhladovělých lidí.

Na přelomu zimy a jara dosahoval počet evidovaných případů dystrofie přibližně 240 tisíc. Postižení ztráceli sílu pracovat, obstarávat potraviny i docházet pro pomoc a mnozí zůstávali ležet doma nebo v nemocnicích. V matrikách bylo za leden 1947 zaznamenáno přes 19 tisíc úmrtí, za únor téměř 24 tisíc a za březen bezmála 26 tisíc. Šlo o celkovou evidovanou úmrtnost, zahrnující také další příčiny smrti; v březnu předchozího roku však stejná evidence zachytila přibližně 5 600 zemřelých. Skutečný rozsah katastrofy navíc zvyšovaly případy, které se do úředních záznamů vůbec nedostaly.

Jarní měsíce přinesly místy částečnou úlevu, ale vysoká úmrtnost pokračovala i během léta. Historické studie zachycují další výrazné zhoršení v červnu a červenci, kdy byly domácnosti dlouhodobě vyčerpané a nová úroda teprve dozrávala. Rozhodující obrat nastal v srpnu a září 1947 s postupujícím přísunem potravin z nové sklizně. Na podzim se úmrtnost přibližovala hodnotám obvyklým před masovým hladověním. Za odezněním nejhorší fáze však zůstávaly statisíce lidí, kteří přežili dlouhé období podvýživy a vraceli se k hospodaření s oslabeným zdravím a ztracenými prostředky k obživě.

Hladovění postupně připravovalo domácnosti o majetek i možnost udržet rodinu pohromadě. Lidé prodávali nebo směňovali oblečení, koberce, nábytek a další vybavení za potraviny. Hlášení z vesnice Micăuți popisovalo domy vyprázdněné prodejem všeho, co ještě mělo nějakou hodnotu. Některé rodiny opouštěly své domovy při hledání obživy, jiné postupně vymíraly a jejich hospodářství zůstávala bez obyvatel.

Osiřelé děti odcházely do měst, kde žebraly a dostávaly se do péče přeplněných zařízení. Prokurátor Moldavské SSR v hlášení z 16. června 1947 upozorňoval, že kišiněvské přijímací středisko milice pro nezletilé, určené pro sto osob, ubytovávalo 620 dětí. Nemocní leželi po čtyřech až pěti na jednom lůžku nebo na podlaze bez matrací. Také dětské domovy překročily svou kapacitu a přijímání dalších dětí se zastavilo.

Zesláblí pozůstalí měli potíže i s pohřbíváním mrtvých, zvláště během zimy, kdy půda zamrzla. Těla zůstávala v domech, byla ukládána do společných hrobů nebo ponechávána jen mělce zakrytá na hřbitovech. Zprávy z postižených vesnic zachycují rozpad běžných pohřebních zvyklostí i evidence zemřelých. Část obětí proto chyběla v matrikách, z nichž později vycházely výpočty úmrtnosti.

Nejkrajnější projevy hladu zachycují hlášení bezpečnostních orgánů. Dokumenty rozlišují pojídání těl lidí, kteří již zemřeli, a případy zabití člověka kvůli potravě. Pro oblast Cahulu bylo od prosince 1946 do 24. února 1947 vykázáno patnáct případů kanibalismu a dalších deset případů pojídání mrtvých těl. Záznam z vesnice Baurci pak uvádí čtyři vraždy za účelem kanibalismu během noci ze 7. na 8. února.

Přehled zveřejněný moldavskou Národní archivní agenturou v roce 2025 uvádí celkem 153 evidovaných případů kanibalismu. Tento údaj označuje zachycené případy, nikoli počet obětí nebo všech zúčastněných osob. Starší soupisy pracovaly s menšími počty a některé zahrnovaly jen část období hladomoru. Utajování událostí, neúplná hlášení a rozdílné členění záznamů omezují možnost určit skutečný rozsah tohoto jevu.

Přední moldavská historička Larissa Teria zabývající se problematikou moldavského hladomoru už od 80. let popsala vlastní motivaci, která ji vedla k zájmu o tuto problematikou. Stala se jí blízká přítelkyně rodiny, která se o ni v dětství starala jako o vlastní dítě. Od ní se dozvěděla o hrůzách hladomoru a o tom, že v nejhorším období přežila, byla s ostatními nucena sníst svou mrtvou dceru.

Vyčerpání zásob přimělo tisíce obyvatel hledat obživu za hranicemi vlastních vesnic i republiky. Podle dobových úředních odhadů odcházelo za potravinami denně pět až šest tisíc lidí, převážně na Ukrajinu. Cílem byly zejména její západní oblasti, kde bylo zásobování příznivější. Lidé prodávali či směňovali oblečení, koberce nebo jiné předměty z domácností za obilí a brambory.

Cestovalo se i načerno v nákladních vlacích, často ve skupinách kvůli bezpečnosti. Výprava mohla trvat i týden a návrat s potravinami ohrožovaly krádeže i vyčerpání způsobené hladem. Někteří lidé přiváželi z okolí cukrovarů řepné řízky, které sloužily jako nouzová potrava. Možnost vycestovat proto závisela také na zdravotním stavu a na tom, zda rodině zůstalo něco k prodeji.

Obyvatelé příhraničních vesnic se pokoušeli dostat přes Prut do Rumunska. Sovětští pohraničníci takové přechody potírali, jen na úseku Giurgiulești–Leova zaznamenali během roku 1946 přibližně čtyři sta zadržení a v samotném lednu 1947 dalších 101 zadržených. Historické práce dokládají také zabíjení lidí při pokusech o překročení hranice. Constantin Cojan z vesnice Colibași byl za pokus přejít Prut, podle svého vysvětlení kvůli záchraně před hladem, odsouzen za velezradu k deseti letům vězení. Cesta za potravou uvnitř SSSR, ačkoliv stále nelegální z důvodu opuštění vsi bez povolení, tak představovala přijatelnější situaci než překročení státní hranice, za něž hrozil dlouholetý trest i smrt.

Zprávy o hladovění měly místní stranické orgány k dispozici nejpozději v červnu 1946. Během podzimu přibývala hlášení o vyčerpaných zásobách, podvýživě a úmrtích. Moldavský ministr vnitra zaslal 19. prosince svému nadřízenému v Moskvě zprávu, která popisovala celé rodiny postižené otoky z hladu a děti odcházející za potravou do měst. Uváděla také, že kišiněvská milice denně odváží z ulic osm až dvanáct mrtvých.

O dva dny později adresovali představitelé republiky a moskevského stranického byra pro Moldavsko žádost přímo Stalinovi. Upozorňovali na spotřebování předchozí pomoci, úmrtí hladem a statisíce obyvatel potřebujících okamžitou podporu. Dopis zároveň uváděl, že ministerstvo obchodu snížilo měsíční množství chleba určeného ke komerčnímu prodeji na venkově z pěti tisíc na devět set tun. Žadatelé požadovali další obilí, brambory, krmivo a rozšíření přídělového zásobování.

Pomoc začala přicházet už v létě 1946, současně se snižováním dodávkového plánu. Její objem však nestačil a absurdní výběr obilí pokračoval i v postižených oblastech. Koncem prosince vláda schválila další obilní půjčku pro následující měsíce a od ledna 1947 se rozšiřovala síť jídelen pro hladovějící. Podle historika Igora Cașua jich v březnu fungovalo 1 023. Část obilí byla poskytována jako půjčka, tedy s povinností pozdějšího vrácení.

Rozšiřovalo se také bezplatné stravování školních dětí a kapacity zařízení, která je přijímala do péče. Do vesnic byly vysílány stovky zdravotníků, jimž pomáhali studenti medicíny a zdravotnických škol. Na začátku jara využívalo obilní půjčku podle historičky Eleny Postiky přibližně 1,2 milionu obyvatel. Pomoc zachránila mnoho životů, její dostupnost se však mezi jednotlivými místy výrazně lišila.

Část přiděleného obilí rozkrádali místní funkcionáři, další množství bylo znovu zabavováno na úhradu povinných dodávek. Z postižených vesnic přicházely zprávy, že obyvatelé kvůli nedostatku tažných zvířat nedokážou přidělené potraviny ani odvézt. Jinde zemědělské produkty hnily ve sběrných místech a provizorních skladech. Schválené množství pomoci se tak často podstatně lišilo od toho, které postižené rodiny skutečně dostaly.

Koncem února 1947 přijel situaci prověřit místopředseda sovětské vlády Alexej Kosygin. Republikovému vedení vytýkal nedostatečné informování o rozsahu katastrofy i organizaci záchranných opatření, ale vysoká úmrtnost pokračovala i po jeho návštěvě. Odpovědnost ústředních i místních orgánů dokládá především pokračující vymáhání dodávek při známém hladovění a opožděná či nedostatečně zajištěná pomoc. Vedení mělo konkrétní zprávy o umírání už před nejhoršími měsíci roku 1947.

Počet zemřelých během moldavského hladomoru se v odborné literatuře liší podle použitých pramenů a způsobu výpočtu. Ekonom Michael Ellman odvodil z evidované úmrtnosti přibližně 123 tisíc nadbytečných úmrtí. Historické práce uvádějí také odhady 150–200 tisíc obětí, které zohledňují předpokládanou neúplnost úředních záznamů a vyšší odhady dosahují 250–300 tisíc.

Úřední evidence přitom část zemřelých opomíjela, zejména v nejpostiženějších vesnicích. Demografickou bilanci dále ovlivňovaly odchody obyvatel a omezení porodnosti. Rozdíly mezi oblastmi byly značné: v okrese Taraclia připadalo od října 1946 do začátku února 1947 na 280 narozených dětí 1 661 zemřelých.

Odhad 123 tisíc obětí odpovídá přibližně pěti procentům tehdejšího obyvatelstva Moldavské SSR. Ellman pro širší poválečnou krizi, ve svém srovnání zahrnující také rok 1948, odhadoval evidovanou nadúmrtnost přibližně na jedno procento obyvatel Ukrajiny a 0,6 procenta obyvatel ruské republiky. Moldavské relativní ztráty tak byly zhruba pětinásobné oproti Ukrajině a osminásobné oproti Rusku. Absolutní počet obětí byl samozřejmě v obou větších republikách vyšší.

Hladomor oslabil venkov také hospodářsky. Ztráta zásob, dobytka a dalších prostředků k hospodaření podkopávala možnosti rodin udržet si samostatné živobytí a prohlubovala jejich závislost na státní pomoci. Sovětizace venkova pokračovala i po odeznění masového umírání. Další rozhodující nátlak přinesly hromadné deportace v červenci 1949, po nichž vstup rolníků do kolchozů prudce zrychlil.

Za sovětského režimu bylo otevřené připomínání hladomoru a odpovědnosti vedení zakázáno. Oficiální výklad zdůrazňoval sucho, válečné škody a státní pomoc, zatímco rekvizice a utrpení obyvatel zůstávaly převážně v rodinných vzpomínkách. Širší veřejná debata se rozvíjela až během závěru sovětského období. Zpřístupnění archivů umožnilo vydat roku 1993 rozsáhlý soubor dokumentů, který se stal důležitým podkladem dalšího výzkumu.

Historici postupně doložili zásadní podíl státní politiky na rozsahu katastrofy. Rozdíly přetrvávají při hodnocení úmyslu, část badatelů hovoří o vědomě organizovaném vyhladovění a genocidě, jiní zdůrazňují odvratitelnou katastrofu způsobenou rekvizicemi a prioritami režimu.

Ve veřejné paměti Moldavska zůstává foametea méně pevně zakotvený než holodomor na Ukrajině. Dlouhé umlčování zanechalo mezery ve znalostech a pro část rodin představuje téma stále obtížně sdělitelné trauma. Jeho hodnocení navíc zasahuje do politického rozdělení země, připomínání sovětských represí se střetává s nostalgií po SSSR a rozdílnými představami o vztahu k Rusku. Mnoho starších obyvatel, často i tací, kteří v dětství ztratili své blízké, po celý život věří či věřilo, že Stalin a vedení Sovětského svazu o ničem nevěděli.

Připomínání obětí se přesto rozšiřuje. Existují místní památníky, například v gagauzské Avdarmě, muzejní expozice i veřejné pietní akce. Roku 2022 byl zaveden celostátní vzpomínkový den připadající na třetí dubnovou sobotu. Výzkum a sběr svědectví zároveň postupně doplňují archivní prameny o zkušenosti jednotlivých rodin a obcí, které po desetiletí přežívaly především v soukromé paměti. Přesto dodnes v hlavním městě neexistuje například památník obětem hladomoru nebo jiné státem oficiálně provozované zařízení.

Připomínání hladomoru odráží také politické rozdělení Moldavska. Prozápadní a proevropští představitelé zdůrazňují odpovědnost stalinského režimu a podporují veřejné připomínání obětí. Část proruského a prosovětsky orientovaného prostředí naopak téma odsouvá nebo zpochybňuje politický výklad příčin katastrofy. Spor se projevil také při zavádění pamětního dne v roce 2022, proti němuž vystoupila socialisticko-komunistická opozice. Narozdíl od obdobných zločinů například na Ukrajině je moldavský hladomor foametea pro mnohé stále tabu.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Foametea din 1946–1947, provocată de regimul sovietic: cauze, amploare și consecințe – Agenția Națională a Arhivelor
https://arhiva.gov.md/foametea-din-1946-1947-provocata-de-regimul-sovietic-cauze-amploare-si-consecinte/

Expoziția „Foametea din anii 1946–1947 în RSS Moldovenească“ – Agenția Națională a Arhivelor
https://arhiva.gov.md/foametea-din-anii-1946-1947-in-rss-moldoveneasca/

Foametea din 1946–1947, provocată de regimul sovietic – archivní výstava, PDF
https://arhiva.gov.md/wp-content/uploads/2025/04/Foametea-in-RSSM.pdf

Michael Ellman: The 1947 Soviet Famine and the Entitlement Approach to Famines – Cambridge Journal of Economics
https://academic.oup.com/cje/article-abstract/24/5/603/1679977

Igor Cașu: Discurs și putere în timpul foametei în masă din Moldova sovietică, 1946–47
 https://journals.unibuc.ro/index.php/romanian-studies-today/ro/article/view/40

Elena Postică: The famine of 1946–1947 from Moldova in official documents and testimonies of survivors – Tyragetia
https://www.nationalmuseum.md/en/press_releases/journal_tyragetia/the_famine_of_1946_1947_from_moldova_in_official_documents_and_testimonies_of_survivors/

State Terror in Soviet Moldavia, 1940–1989: Categories of Victims, Repressive Methods and Punitive Institutions
https://ibn.idsi.md/sites/default/files/imag_file/Stalinist_Terror_in_Soviet_Moldavia.pdf