Korejská válka jako symbol a vzor někdejší mezinárodní solidarity a globálního vzdoru vůči totalitě

Konfrontován denně svědectvími ostudného selhání Západu tváří v tvář globální Ose zla v čele s ruským fašistickým režimem, podporovaným naším cynickým oportunismem, sobectvím a ignorantstvím, musím opakovaně myslet na zcela opačné memento, symbolizované Memoriálním hřbitovem vojsk OSN v jihokorejském Pusanu, na jehož návštěvu si při každé zprávě o špinavém dealu šíleného oranžového golfisty s korejským (i ruským) diktátorem vzpomenu.

První den v Jižní Koreji, zároveň i den „dušičkový“, věnuji stylově i symbolicky návštěvě válečného hřbitova OSN a vzpomínce na desetitisíce obětí komunistické agrese, spočívající na jeho území.

Kdyby člověk neznal historii, ani by ho nenapadlo, že během Korejské války byl celý Pusan fakticky jednou vojenskou základnou. Oblast kolem Pusanu se v jedné fázi války stala posledním útočištěm jihokorejské armády a v jeho okolí se odehrála krvavá bitva o Pusanský perimetr, ve které se severokorejská vojska podařilo odrazit, a Pusan se následně stal východištěm protiútoku, během kterého byly komunistické hordy zatlačeny zpět na sever.

Stažením většiny amerických jednotek v červnu 1949 zůstala země prakticky bezbranná. Osud Koreje tehdy visel opravdu na vlásku a tím vláskem byl právě Pusan, přes jehož přístav dnem i nocí proudily dodávky vojenské techniky a posily, příslušníci mezinárodních jednotek[1] bojujících proti agresi severokorejské armády, podporované dalšími komunistickými režimy. Především čínským a sovětským, pro něž byla Korejská válka zkouškou, kam až lze zajít, aniž by riskovaly přímý střet s USA.

Bitva o Pusanský perimetr představuje jeden z nejdůležitějších střetů korejské války, který se odehrál v srpnu a září 1950. Během tohoto střetnutí se podařilo spojeneckým jednotkám zastavit severokorejskou invazi do Jižní Koreje, shromáždit dostatečné zálohy a zahájit protiofenzívu, která nakonec vedla k vyhnání Severokorejců z Jižní Koreje a k zásadnímu zvratu v Korejské válce.

Jednotky OSN vytvořily perimetr okolo přístavního města Pusan mezi červencem a srpnem 1950. Přibližně 230 km dlouhý obranný perimetr se táhl od Korejské úžiny k Japonskému moři západně a severně od města Pusan. Na západě perimetr zhruba kopíroval řeku Nakdonggang a poté se stáčel směrem k městu Tegu. Jeho severní hranice probíhala horami nad městy Waegwan a Andong využívaje tyto přírodní překážky jako významné obranné prvky, přírodní obrannou linii eliminující do jisté míry severokorejskou převahu v obrněné technice.

Záměrem stažení bylo vytvořit obrannou linii, která by zadržela severokorejskou armádu v postupu a získala čas pro americkou armádu, která teprve shromažďovala své jednotky pro plánovaný protiútok. Perimetr byl posledním obranným postavením jednotek OSN, které během prvního měsíce války zažívala jednu porážku za druhou; jakékoliv další stažení by mělo za následek ohromné ztráty americké 8. armády.

V okamžiku severokorejského vpádu, jehož se zúčastnilo okolo 170 000 vojáků se 150 tanky Т-34 (zatímco Jihokorejci, postrádající těžké dělostřelectvo i tanky, byli schopni postavit nejvýš 40 000 vycvičených vojáků[2]), totiž disponovalo americké velení v oblasti pouze čtyřmi divizemi (7., 24. a 25. pěší a 1. motorizovanou), které se nacházely jako okupační síly na Japonských ostrovech, takže nebyly plně vyzbrojeny těžkou technikou a navíc měly stavy mužstva snížené na ⅔ normálního počtu vojáků.

Hlavním záměrem, smyslem plánu OSN bylo udržet přístav Pusan, do kterého proudily neustále čerstvé posily a zásoby z Japonska a USA. Kromě přístavu bylo v oblasti taktéž několik letišť, které umožňovaly dopravovat do oblasti bojů další zásoby. Podobně jako během II. světové války, kdy fungoval tzv. Red Ball Express , i v Jižní Koreji se podařilo vytvořit podobný systém synchronizovaných konvojů, který umožňoval efektivní transport zásob z oblasti Pusanu přímo na frontovou linii. Jen během července připlulo do Pusanu 230 lodí, v srpnu a září jejich dokonce počet ještě vzrostl.

Pusanský perimetr sloužil jako předmostí umožňující doplňování zásob a jednotek do oblasti bojů až do září 1950, kdy bylo provedeno vylodění v Inčchonu umožňující protiútok proti severokorejským jednotkám, přerušení jejich zásobovacích linií a komunikačních tras a úspěšný postup na Soul a pak dále do vnitrozemí KLDR.

Díky výše uvedenému taktickému tahu, jímž bylo vylodění amerických jednotek 15. září u Inčchonu, vzdáleném přes 300 kilometrů od Pusanského perimetru, geniálního tahu generála MacArthura[3], došlo nejen k uvolnění komunistického náporu na Pusanský perimetr, ale i k zásadnímu obratu ve válce. Tuto operaci v týlu útočící severokorejské armády provedl 10. sbor námořní pěchoty pod velením generála Edwarda Almonda. I když se jednalo o riskantní akci, koaliční jednotky ji zvládly za cenu minimálních ztrát a vzápětí pokračovaly na sever k Soulu. Zároveň na stejné místo určení zamířily z jihu také jednotky z Pusanského perimetru.

Souběžně s tím provádělo americké letectvo nálety na severokorejský týl, ničilo logistiku a zásobovací trasy, aby oslabilo útočící komunistické jednotky:

Americké nálety na severokorejský týl během korejské války (1950–1953) představovaly jednu z nejintenzivnějších bombardovacích kampaní v historii letectví. Letectvo Spojených států (USAF) a námořnictvo (US Navy) během ní v podstatě srovnaly se zemí infrastrukturu, města a průmyslová centra tehdejší KLDR.

Boje o Pusanský perimetr si nakonec vyžádaly mnoho padlých a zraněných na obou stranách, jen americké ztráty dosáhly do poloviny září 1950 téměř 5 000 padlých, 12 000 raněných, 400 zajatých a 2100 nezvěstných.

Tak, jako jsem všude na mé pouti – v Jelabuze, Kazani, Uljanovsku i Vladivostoku – navštěvoval hřbitovy a památníky čs. legionářů, padlých v boji proti komunismu, považuji za svou povinnost uctít si i památku vojáků padlých v boji proti komunistické agresi v Koreji.

Proto dnes mé kroky míří na hřbitov vojáků OSN - United Nations Memorial Cemetery – na západní straně zálivu Seyeongman.

Cesta sem je velmi jednoduchá. Vystupuji na stanici metra Kyunsung / Pukyong University (č. 212), odkud pokračuji zhruba 10 minut ulicí na jih, směrem k Busan Muzeum. Následně přicházím na náměstí, kde se uprostřed kruhového objezdu tyčí Památník osvobození.

Jeho motivem je 17 stuh, symbolizujících státy účastnící se během Korejské války vojenské operace OSN, které se sbíhají ve středu, kde bronzové sochy na každém pilonu znázorňují vojáka v typické uniformě toho či onoho státu. Vždy oproti příslušné plastice se tyčí stožár s vlajkou dotyčného státu.

Poté, co obejdu náměstí zleva, míjejíc policejní stanici a vchod do parku Pyeonghwa (v němž se nachází Pusanské muzeum), pokračuji asi sto metrů podchodem, jenž je součástí krátkého automobilového tunelu.

Hned za ústím tunelu vlevo se nachází hlavní brána památníku, v níž drží čestnou stráž příslušník armády v přilbě.

Lze říci, že areál United Nations Memorial Cemetery neboli Vzpomínkového hřbitova OSN se nachází ve velmi důstojném místě, v lokalitě mezi renomovanými kulturními institucemi − Pusanským kulturním centrem, Muzeem historie Joseon Tongsinsa (v parku Jaseongdae), sídlem Korea Cultural Exchange Foundation, Pusanským muzeem − obklopené několika parky a botanickou zahradou. Díky tomu sem takřka nedoléhá hluk velkoměsta, jenž by narušoval pietní ráz místa.

O úctě, kterou chovají Jihokorejci k této nekropoli, svědčí úzkostlivá čistota a dokonalá udržovanost celého areálu. Pokud by nešlo o místo symbolizující jednu z největších světových tragédií po skončení II. světové války, dalo by se označit za krásné.

Leží zde však tisíce mrtvých vojáků 17 států, všemožných národností, vyznání a barvy pleti. Křesťané vedle muslimů, katolíci vedle protestantů, buddhisté vedle hinduistů a taoistů, ve smrti rovni. Mariňáci, piloti, výsadkáři, zdravotní sestry. Všichni padli v boji na záchranu světa před komunistickým morem.

Jak tak procházím kolem náhrobků v kanadském sektoru, narážím i na hrob rodáka, Vincence Lišky, jenž položil život v korejské džungli v uniformě Canadian Royal Navy.

Tento hřbitov je v podstatě jen symbolický, jelikož Korejská válka si vyžádala tolik obětí, že by jejich pohřebiště zabralo celý Pusan.[4] Jen černá mramorová Vzpomínková stěna památníku (Wall of Remembrance) obsahuje 49 896 jmen padlých pod praporem OSN.

Během Korejské války padlo v boji proti komunistickým armádám mimo 100 000 Jihokorejců celkem 118 515 zahraničních vojáků, 264 591 jich bylo zraněno a 92 987 zajato (většina zajatců komunistické zajetí nepřežila).

Na straně agresora bylo zabito kolem 310 000 Severokorejců a přes 420 000 Číňanů[5]. Za oběť válečným operacím ovšem padlo i 3 000 000 mrtvých civilistů.

Jelikož během Korejské války zahynulo i několik set sovětských občanů (především důstojníků; pilotů, příslušníků leteckého pozemního personálu a obsluh raketových baterií)[6], lze ji považovat nejen za první přímý vojenský střet mezi Čínou a USA, ale i mezi Ruskem a USA (nepočítám-li účast amerického kontingentu v intervenci na pomoc protibolševickým silám v ruské občanské válce v letech 1918-21).[7]

A každopádně šlo o první otevřený vojenský střet Západu jako takového s komunismem, který díky světovládným ambicím komunistických diktátorů – Stalina a Mao Ce-tunga − málem přerostl ve III. světovou válku[8].

Tomu odpovídají i nasazené spojenecké síly:

Jižní Korea 590 911, USA 480 000, Velká Británie 14 198, Filipíny 7 000, Kanada 6 146, Turecko 5 190, Nizozemí 3 972, Austrálie 2 282, Nový Zéland 1 389, Thajsko 1 294, Etiopie 1 271, Řecko 1 263, Francie 1 119, Kolumbie 1 068, Belgie 900, JAR 826, Lucembursko 44.

---------------------

[1] Pod praporem OSN bojovali vojáci z celkem 16 států (tj. mimo Koreje). Další státy − Dánsko, Indie, Itálie, Norsko a Švédsko − poskytly J. Koreji zdravotnickou podporu.

[2] Celkový stav jihokorejské armády byl 90 000 mužů, většinou vojáků základní služby.

[3] Odtud MacArthurova přezdívka „čaroděj z Inčchonu“.

[4] Monumentální památník všem obětem války se nachází v Jungang Parku, poblíž stejnojmenné stanice metra (č. 112) oranžové linky č. 1.

[5] včetně nejstaršího syna Mao Ce-tunga.

[6] Sověti oficiálně přiznali 315 mrtvých.

[7] Proudové letouny MiG-15, nasazené především v sestavě 64. stíhacího leteckého sboru, byly řízeny téměř výlučně sovětskými piloty s válečnými zkušenostmi (během války sloužilo v tomto leteckém sboru celkem 40 000 osob).

[8] Velitel sil OSN, americký generál MacArthur navrhoval, aby byly bojové akce rozšířeny i na severovýchodní Čínu, a to včetně nasazení atomových pum. Kvůli nesouhlasu politických představitelů s jeho plány byl nucen na svou velitelskou funkci rezignovat.

Bohužel, dodnes se toto příměří nezměnilo v mír na Korejském poloostrově, naopak KLDR je větší hrozbou pro sousedy i svět, než někdejší hordy Kim Ir-sena a Mao Ce-tunga.

Bohužel, nasazení mezinárodních vojsko pod praporem OSN v Koreji bylo poslední úspěšnou mírovou misí L Mise OSN v Somálsku a Rwandě pak představují dvě z největších selhání v historii mezinárodních mírových sil.

Somálsko se stalo jen hrobem zahraničních vojáků

a OSN nezabránila ani genocidě ve Rwandě!

Stejně tragicky skončilo i působení jednotek OSN v Jugoslávii, kde lehce vyzbrojené jednotky OSN nedokázaly zabránit etnickým čistkám a masakrům završeným Srebrenickým masakrem , v červenci 1995!

Pozadí těchto tragických události a cynismu protagonistů v pozadí velmi dobře ilustruje polský film Démoni války (1998)

Poté, co se Rada bezpečnosti dostala pod faktickou kontrolu autoritářských a totalitních režimů, které jsou samy o sobě agresory a patrony většiny světových diktátorů a teroristů, následuje jen série draze zaplacených debaklů. Zcela bezzubé jsou třeba všechny „mírové operace“ OSN v Libanonu, kde rovněž působí vojáci OSN už půl století jen jako dobře placení turisté, čumilové.

Epilog

Při sledování titulků týkajících se Trumpova laškování s korejským diktátorem, vnukem Kim Ir-sena, jenž před třičtvrtěstoletím severokorejskou invazí na jih rozpoutal několikaletou bratrovražednou válku a málem zatáhl celý svět do války globální, zcela automaticky se mi v mysli vynořuje myšlenka, že svým počínáním plive na hroby statisíců amerických vojáků, kteří během posledního století padli při obraně demokracie. V boji proti totalitním režimům, s jejichž vůdci se dnes bezpáteřní floridský golfista objímá.

Však Korejská válka nebyla ani první ani poslední, kde Američané nasazovali životy za jiné národy a udržení světového řádu.

A v žádném případě neobstojí báchorky sluníčkáři, jaké i dnes na nás zkouší Trump v souvislosti s Ruskem, že diktátory a agresory lze ukonejšit ústupky a nějakými faustovskými kšefty.

Konkrétně, pokud se jedná o KLDR, tak pro představu: Jen v r. 1999 poskytl Západ v čele s USA hladovějící KLDR potravinovou pomoc v hodnotě 190 mil. USD (z toho 160 mil., tj. 84,5 % poskytly nenáviděné Spojené státy). V r. 2001 dostala KLDR z USA, Jižní Koreje a Evropské unie humanitární pomoc v hodnotě 300 mil. USD (EU poskytla Severní Koreji v období let 1995-2016 pomoc v celkové výši přes 366 milionů EUR). V letech 2013-14 vyčlenil Světový potravinový program OSN (WFP) na pomoc hladovějícím obyvatelům Severní Koreje zhruba 200 milionů $ (na nákup c. 200 000 tun potravin) atd.

Paradoxně největší měrou se na humanitární pomoci obyvatelům komunistické země podílejí právě USA, které jsou ústředním objektem nenávistné kampaně severokorejské propagandy. Jen v letech 1995-2005 poskytly Spojené státy Severní Koreji humanitární pomoc v hodnotě 1,1 miliardy dolarů, z toho 60 % ve formě potravin a 40 % (405 mil. USD) v rámci programu KEDO, v němž USA figurují jako třetí největší sponzor po J. Koreji (1,36 mld. USD) a Japonsku (481 mil. USD); EU se v tomto období podílela na programu KEDO zhruba z 20 % (121 mil. USD).

V letech 2006-2009 pak Američané dodali do Severní Koreje na 500 tisíc tun potravinové pomoci. Např. ještě v r. 2008, kdy Pchjongjang opustil šestistranné rozhovory o severokorejském jaderném programu a raketových testech a zastavil spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE), činil dovoz amerických potravin 171 000 tun v hodnotě 224 mil USD. Celkový objem potravin darovaných KLDR v rámci programu USAID v letech 1995-2010 činil 2,4 mil. tun.

A výsledek? Kim razantně zmodernizoval ozbrojené síly a už nevyhrožuje raketami jenom Jižní Koreji a Japonsku, ale jeho rakety dopadají na ukrajinská města a severokorejští žoldáci s těžkou výzbrojí stojí prakticky na hranici NATO.

Navzdory velkohubých vyhlášením floridského mírotvůrce, oranžového klauna, jenž dokonce posílá Kim Čong-unovi blahopřání k narozeninám. … a nejednou se chlubil: S Kimem si dobře rozumím. …

Vrcholem drzosti a cynismu je, když pokrytečtí západní politici dnes vyčítají Ukrajincům, vražděným i jejich vinou, kolik nás stojí podpora napadené Ukrajiny. O Američanech, spekulujících o špinavých kšeftech s agresorem, zatímco sabotují protiruské sankce, ani nemluvě. Třeba elektronické součástky ruských proudových dronů Geran-4 totiž pochází ze tří čtvrtin z USA, největší podíl mají produkty společnosti Texas Instruments a její dceřiné firmy National Semiconductor. Celkem západní komponenty tvoří až 80 procent elektroniky těchto strojů: Elektronické součástky ruských dronů jsou ze tří čtvrtin vyrobené v USA

„Korejské téma“ ještě doplním tematickou reportáží z návštěvy dalšího válečného hřbitova.

(nejen během 2. světové války), vzniklá při příležitosti mé návštěvy amerického válečného memoriálu v Manile. Manila, 24. prosince 2016 | REPORTÁŽ Z CEST

Výňatek z mého článku Štědrodenní rozjímání na Americkém vojenském hřbitově v Manile

Štědrý den symbolicky zasvěcuji těm, bez jejich nejvyšší oběti bych se dnes nepotuloval jako svobodný člověk po celém světě a užíval si vymožeností demokracie.

Mým cílem je především manilský Americký vojenský hřbitov, jenž se nachází na úbočí McKinley Hill, poblíž Fort Bonifacio, kam lze ze Signal Village celkem v pohodě vyrazit pěšky. Ovšem celá trasa mé vycházky je de facto tematická …

Cestou se zastavuji v nedalekém Vojenském muzeu, jež se nachází nějakých 500 metrů od mého bydliště. Poté si dávám výborný vepřový guláš s rýží za 45 pesos u pouličního stánku pod viaduktem na křižovatce Bayani Road a Carlos Garcia Ave., na hranici čtvrtí Western Bicutan a Pinagsama.

Zhruba po dvou kilometrech chůze po Bayani Road, lemované hřbitovy, se zastavuji v Muzeu Korejské války. Sice má dnes oficiálně zavřeno, ale přítomný šéf ochranky mne pouští dovnitř.

Odtud pokračuji dál do kopce, kolem ženské důstojnické školy, armádního golfového klubu a spousty kasáren, až po dalších zhruba třech kilometrech čtvrtí Fort Bonifacio jsem konečně u cíle.

Na recepci u vstupní brány se zapisuji do návštěvní knihy a poté se vydávám na okruh rozsáhlým areálem.

Manilský americký vojenský hřbitov se rozkládá na území bývalé vojenské základny Fort William McKinley, dnes distriktu Bonifacio Global City. Na pozemku o rozloze 62 hektarů je pohřbeno 17 206 padlých amerických vojáků padlých při osvobozování Filipín a Nové Guineje v letech 1941-42. To jej činí vůbec největším americkým vojenským hřbitovem. Je pod správou Americké komise pro válečné památníky (American Battle Monuments Commission).

To množství prostých křížů z bílého mramoru, mezi nimiž se tu a tam objevuje šesticípá židovská hvězda, tvořících symetrické linie pokrývající travnatou pláň, působí velmi sugestivně. Kromě jmen prozrazujících příslušnost k nejrozličnějším národnostem Ameriky, mnohé jsou označeny i jednoznačně českým jménem, byť bez diakritiky - Jelinek, Dvorak, Novotny … Desítky nebo spíše stovky křížů nesou jen prostý nápis „Zde leží neznámý druh ve zbrani“ a poznámku „Bůh jej zná jménem“.

Jak tak procházím mezi nekonečnými řadami křížů, bezděky mi v mysli vytane jako morální protiklad zde prezentovaného hrdinství žlučovitá nenávist vůči USA šířená v médiích a jmenovitě na internetu právě zbabělci a oportunistickými kolaboranty, skrývajícími se za pacifistické a antiimperialistické slogany, resp. jedinci, kteří se ve svém rodokmenu jistě nemohou pochlubit jediným předkem, jenž by během posledních deseti generací dobrovolně nasadil život za svou vlast, o obraně demokracie ani nemluvě.

Bohužel, éra politiků jako byl Roosevelt, Churchill, De Gaule, Reagan, Truman, Kennedy, Adenauer, Strauss, Kohl či Mitterand holt skončila. 🙁

Zatímco někdejší státníci se obracejí v hrobě, dnes nastupuje garnitura egocentrických deprivantů a arogantních psychopatů, kteří se obklopují pochlebovači a magory téhož typu … a to bohužel proti Západu dnes stojí snad ještě nebezpečnější moloch než bylo sovětské impérium (už jen proto, že prostřednictvím Kremlu se dostali k atomovkám i asijští diktátoři a iránští ajatolláhové je budou mít co nevidět) a dezolátská pátá kolona má k dispozici globální média a internet.

Po desetiletích okolkování a podlézání všemožným diktátorům ze strany oportunistických a naivních evropských politiků, kteří se nepoučili ani z důsledků paktování a kšeftování svých předchůdců s Hitlerem a Stalinem (kteří jim následně málem vykroutili krky), ani z Kimových hrátek se Západem (na jejichž konci se z KLDR stala ještě nebezpečnější a dokonce přímým nebezpečím pro Evropu díky účasti na agresi vůči Ukrajině), stojí Západ tváří v tvář globální alianci Frankensteinů, vykládajících si vstřícnost a ústupky jako jeho slabost.

Člověka jímá hrůza a znechucení při zprávě že Trump pozastavil balík protiruských sankcí. anebo když Trump označil Kim Čong-una za svojho priateľa …

Proto nastal nejvyšší čas na spuštění nové „Železné opony“, nezbytnost Velké evropské zdi na hranici civilizací!

Pokud jde o onu „krev prolitou rudoarmějci při osvobozování evropských národů“, zkuste mi někdo ukázat aspoň jednu jedinou zemi, kterou Rudá armáda SKUTEČNĚ KDY OSVOBODILA, tj. kterou následně neokupovala anebo neanektovala. Rád se nechám poučit, možná mi něco uniklo.

Stačí se podívat na mapy, znázorňující poválečné ruské (potažmo sovětské) teritoriální zisky (Bukovina, Besarábie [mom. Podněstersko], východní Polsko, Východní Prusko, Zakarpatská Ukrajina, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Karélie, Tuva, Sachalin, Kurilské ostrovy), resp. i územní požadavky vznesené vůči okolním zemím (Finsko, Írán, Turecko).

Na druhou stranu bych rád věděl, které území si ve stejném období přisvojily USA!? Ty naopak dobrovolně vrátily i tzv. Panamské průplavové pásmo pod jurisdikci Panamy (stejně jako daly dávno svobodu Filipínám a Kubě v době, kdy Rusko připojovalo Kavkaz a čínská území Vnějšího Mandžuska – dnešní Amurská oblast a Chabarovský a Primorský kraj RF), k čemuž je nemohl nikdo donutit.

Zatímco zahraničně-politické angažmá USA bylo před válkou i po r. 1945 vesměs motivováno snahou o zachování status quo a nebylo spjato s jakýmikoliv územními nároky (a lze je de facto považovat za politiku zadržování komunismu a stabilizace mezinárodní situace), sovětský režim sledoval při svých vojenských dobrodružstvích i při tzv. „vývozu revoluce“ jednoznačně expanzionistické, světovládné cíle, nastolení nového světového řádu, samozřejmě pod taktovkou Moskvy. A Putinovo Rusko se pokouší na tradici carského a sovětského imperialismu navázat (využívaje stejných zdůvodnění

Je třeba si uvědomit, že ZATÍMCO PRÁVĚ AMERIKA UŽ 100 LET TAHÁ Z BRYNDY NAŠI ROZHÁDANOU A OPORTUNISTICKOU EVROPU (a to nemám na mysli jen 1. i 2. světovou válku[1], Američani za nás totiž krváceli v boji proti fašismu a komunismu po celém světě i v době, kdy většina Čecháčků lezla náckům a komunistům do zadku, resp. nadšeně budovala socialismus, a navíc ještě pomáhala vyzbrojovat komunistické hordy po celém světě od Kambodže a Koreje přes Sýrii, Etiopii, Angolu až po Grenadu, proti nimž vedli Američani ony „imperialistické války“[2]), RUSKO STÁLO VŽDY V HISTORII NA OPAČNÉ STRANĚ BARIKÁDY NEŽ ZÁPADNÍ DEMOKRACIE (od bratření s Habsburky a Hitlerem přes korejskou, vietnamskou a arabsko-izraelskou válku, až po podporu arabským diktátorům, Kaddafímu, Saddámovi a Assadovi).

Právě proto se také i naši internetoví pseudopacifisté (čti antiamerikanisté), stejně jako ruští nacionalisté, tak usilovně snaží zlehčovat zásluhy USA na porážce nacismu a japonského imperialismu, ohánějíc se demagogickými polopravdami a mystifikacemi, velmi často pocházejícími ještě z propagandistické dílny KSSS. Z nich je nejoblíbenější známé porovnávání počtu válečných obětí, jenž má podle nich být nějakým objektivním vzorcem vypovídajícím o poměru zásluh Ruska a USA, potažmo západních Spojenců.

1) Oněch 23 mil. ruských „obětí“, které s oblibou uvádějí, nelze porovnávat s oběťmi americkými, jelikož to nejsou počty padlých vojáků, nýbrž celkové ztráty včetně civilního obyvatelstva, z nichž 90 % ovšem nepadlo ani za nás, ani za Rusko. Podobné statistické srovnávání ztrát je nesmysl, jelikož Američani nevedli boj na svém území (taková statistika pak sčítá hrušky s jablky a výsledkem je pustá demagogie).

2) Minimálně polovina padlých ruských vojáků (z celkového počtu 8 mil.), pak jde na vrub cynismu, bezohlednosti a neschopnosti sovětských maršálů, kteří je hnali jako dobytek na smrt, pěšáky a kozáky na koních proti tankům. (Jsou doloženy četné příklady, kdy se ocitly na frontové linii celé útvary bez jakékoliv výzbroje nebo střeliva, jelikož postup fronty byl rychlejší než fungování týlového zabezpečení.)

Mimo toho, že sovětské archivy jsou obecně nedůvěryhodné (včetně uváděného počtu padlých a zajatých), nutno brát do úvahy i skutečnost, že značná část obětí zemřela na následky nemocí, podchlazení a podvýživy (kvůli váznoucímu zásobování), nikoliv nepřátelských operací.

3) A hlavně je tu morální disproporce: Na rozdíl od Ruska, Američani vesměs bojovali „za druhé“ a osvobozená území neplánovali rovnou anektovat! Kdežto Rusové, co osvobodili, to si ponechali minimálně na několik desetiletí, značná území pak dodnes – těžko pak hovořit o „osvobození“! Pokud by západní Spojenci povýšili politická hlediska nad hlediska vojensko-strategická, stejně jako činil Stalin (tj. i na úkor vyšších ztrát a prodloužení války), a akceptovali Churchillův vizionářský plán[3], jenž byl založen na přesunutí těžiště válečných operací do Středomoří, aby bylo obsazením Itálie a Balkánu zároveň nejen zajištěno odříznutí Německa od rumunských naftových polí, ale i zabezpečení oblasti jižní a střední Evropy před sovětskou okupací a následným nastolením prosovětských režimů, vyvíjel by se průběh války i poválečné uspořádání Evropy zcela jinak.[4]

Operační prostor západních spojenců a leteckých sil RAF / USAAF v Evropě a Středomoří:

Hlavně však, nejen levičákům, ale i mnohým historikům jaksi uniká fakt, že 2. světovou válku vlastně rozpoutali − s vidinou světovlády − společně Hitler se Stalinem, kteří se v r. 1939 podělili o Polsko a odsouhlasili sféry následné sovětské expanze, jejímiž prvními oběťmi bylo Finsko, napadené Sověty v listopadu 1939,[5] a poté Estonsko, Litva, Lotyšsko a Rumunsko. (Sovětská anexe Besarábie a severní Bukoviny v létě 1940 de facto vehnala Rumunsko do náruče Hitlerovi; byla totiž hlavním důvodem zapojení rumunské armády do války po boku wehrmachtu, stejně jako v případě Finska.)

Stejně tak jako skutečnost, že válečné angažmá USA nezačalo vyloděním v Normandii, jak se nám to pokoušeli nabulíkovat komančové (a nadále snaží vsugerovávat antiamerikanističtí trollové), ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.

Naivní rusofilové i protřelí antiamerikanističtí propagandisté rádi zapomínají, že fronta anglo-americké aliance se táhla od severního polárního kruhu přes severní Afriku, Senegal a Střední Východ, a dále po Eritreu, Somálsko a Madagaskar, jakož i od Aleutských ostrovů po Barmu, Indii, Novou Guineu a Austrálii (na 60 tisíc amerických vojáků operovalo i v Číně, po boku armády Kuomintangu).

Operačním prostorem západních Spojenců byly obrovské plochy Atlantického, Indického a Pacifického oceánu, ledové pláně Grónska a Svalbardu, stejně jako filipínské a malajské bažiny, a svými operacemi proti armádám Osy v Africe, Asii a Oceánii (a jejich zásobovacím trasám) odlehčovali Rusům nápor na východní frontě.[6]

Viz mapa: http://www.cadpress.sk/operacni_prostor_spojencu_wwii.jpg

A to už ani nemluvě o speciálních operacích spojeneckých jednotek SEO a OSS, jakož i leteckém zásobování hnutí odporu a partyzánských oddílů na území okupovaných zemí, včetně Albánie, Jugoslávie, Řecka a Slovenska (během SNP) a masivních leteckých úderech proti nacistickým/fašistickým armádám, komunikačním uzlům, zbrojním závodům, ropným rafineriím a dalším strategickým cílům Osy − na území Německa, Polska, Čech, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Jugoslávie a Rumunska − jež následně obsadila Rudá armáda, které spojenecké letecké svazy de facto „čistily cestu“!

4) Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava Koroleva: Důležitost americké role v 2. světové válce.

Při hodnocení podílu Spojenců na porážce Osy, nelze opomenout jejich zásluhu na průběžné eliminaci německého strategického průmyslu, jež se následně odrážela i v oslabení zbrojních a výstrojních dodávek pro východní frontu. Německý průmysl byl totiž z velké části závislý na dodávkách surovin z okupovaných území a mimoevropských zemí, které systematicky narušovaly operace spojeneckého letectva a námořnictva.

Naopak Rusové (Sověti), kteří si nyní hrají na nevinnou oběť nacistické agrese, potažmo zachránce světa, pomáhali v počátcích války nacistický válečný potenciál budovat, takže byli de facto spojenci či „tichými společníky“ Osy, jejímiž oficiálním členem se SSSR nestal jen proto, že Hitler nepřistoupil na podmínky (sovětské územní nároky vůči Turecku a Íránu) , které si Stalin stanovil v návrhu na vytvoření osy „Berlín-Řím-Moskva-Tokio“ z 25.11. 1940, předaném osobně sovětským premiérem německému vyslanci, hraběti von Schulenburgovi, v Moskvě.

Až do Hitlerova vpádu do SSSR znamenala pro nacistické hospodářství významnou pomoc při eliminaci důsledků britské blokády německo-sovětská spolupráce na základě obchodní smlouvy z 11. února 1940. V letech 1940-41 exportoval Sovětský svaz do Třetí říše 85 % německé roční spotřeby obilí, 70 % fosfátů, 40% nafty a 30 % spotřeby niklu. Dle německých statistik bylo od prosince 1939 do května 1941 dovezeno ze Sovětského svazu 998,8 tisíc tun ropných produktů, 214,5 tisíc tun fosfátů, 184,9 tisíc tun manganové rudy, 114,2 tisíc tun bavlny, 24,3 tisíc tun chromové rudy a 12,3 tisíc tun azbestu.

Bez nadsázky lze tedy říci, že Sovětský svaz měl přímý podíl i na porážce francouzské a belgické armády a britského expedičního sboru u Dunkerque, přičemž po napadení SSSR německou armádou Stalin naléhal na Spojence, aby znovu otevřeli západní frontu, k jejímuž předchozímu zhroucení Sověti přispěli nejen dodávkami benzinu pro německé tanky, ale i výcvikem německých tankistů na sovětských základnách.

Od r. 1929 cvičil Reichswehr posádky tanků a tankové instruktory na základně Kama poblíž Kazaně. Němci zde např. testovali prototypy tanků, tajně vyvíjených firmami Daimler, Krupp a Rheinmetall (pod krycím označením Grosstraktor − „Velký traktor“), a kolopásový tank Christie. Obě armády zde společně testovaly i sovětské tanky BT-2, BT-5, T-26, T-28 a T-35. Zdejší výcvikové středisko vedl generál Oswald Lutz, později první velitel německých tankových vojsk. V letech 1932 a 1933 v Kazani pobýval i generál Heinz Guderian, otec tankové doktríny německé armády a strategie blitzkriegu. Společných rusko-německých manévrů se počátkem 30. let zúčastnili i budoucí Hitlerovi maršálové Friedrich Paulus a Erich von Manstein (považovaný za jednoho z nejlepších stratégů II. světové války) a generálové Hermann Hoth, Gotthard Heinrici nebo Hans Krebs, kteří zde cvičili taktiku bleskové války. …

Bohužel (hlavně pro národy východní Evropy), na rozdíl od Sovětů, kteří bezohledně obětovávali desetitisíce vojáků ve zbytečných a chaotických operacích (Karpatsko-dukelské, Ostravské a pod.), v horečné snaze urvat ještě v závěrečné fázi války co nejvíce území, Spojenci nakonec upřednostnili strategicky výhodnější variantu, tj. hledisko vojenské namísto politického (mocenského), a tak přenechali téměř polovinu Evropy na pospas nové diktatuře, jejíž nebezpečí si uvědomili až v okamžiku, kdy si Rusko začalo „osvobozená“ území přivlastňovat a dokonce i svou sféru vlivu rozšiřovat.

I tak Evropu fakticky osvobodili Američané (ani nemluvě o ostatních částech světa) a nebýt mezinárodních dohod, osvobodila by US Army jak Prahu, tak oblasti minimálně na linii K. Vary−Hradec Král.−Jihlava (kterou byli schopni dosáhnout dávno před Rudou armádou), zatímco Rusové osvobozovali hlavně sami sebe, resp. své budoucí kolonie (dá-li se v této souvislosti nazvat vyhnání jednoho okupanta druhým osvobozením).

A pokud nebyl SSSR zničen ještě před vstupem Ameriky na evropské válčiště, je to jen zásluha ohromné materiální pomoci Sovětům ze strany USA.

I racionálně uvažující ruští historici připouštějí, že Rusy fakticky zachránily americké zbraně, vodka a mráz.

(Ruská zima 1941-42 byla nejkrutější za několik desetiletí a padlo jí možná dokonce paradoxně, díky katastrofálnímu zásobování a výstroji, za oběť více samotných sovětských vojáků než Němců).

Dnes se samozřejmě vnucuje otázka, zda by pro nás nebylo lepší, pokud by tehdy Západ postupoval pragmaticky, tj. nechal nacisty a komunisty zmasakrovat se mezi sebou, aby následně vítěze této bitvy čerta s ďáblem rozdrtil v bitvě poslední!

Některé komentáře rudých švábů a nevzdělanců jsou ve stylu protektorátních novin nebo Rudého práva!

Rudí švábové přehlížejí i fakt, že západní Spojenci (UK+USA) vstoupili do války proti OSE již v r. 1940-41. Když kremloboti, pseudohistorici a antiamerikanističtí trollové stále dokola opakují svou písničku o tom, jak se Američané zapojili do II. světové války, „až když bylo skoro dobojována“, resp. „jak téměř celé břemeno války na fašismem spočívalo na bedrech Rudé armády“, rádi přehlíží nepříjemná fakta, která se jim nehodí do krámu:

1) Že západní Spojenci se zapojili do války proti Třetí říši již v r. 1940, kdy se Britové a Francouzi zapojili do bojů v Norsku a jednotky V. Británie a Commonwealthu se vylodily v Belgii a Francii, kde navíc – stejně jako při invazi do Řecka o rok později – narazily na německé tankisty a piloty vycvičené v SSSR a tanky ze sovětské oceli poháněné sovětskou naftou.

2) Že v r. 1941 měla americká armáda plné ruce práce v Pacifiku – od Aljašky po Havaj, kde se pokoušela zastavit japonskou invazi, ohrožující i Austrálii.

3) Že prologem otevření Západní fronty („Operace Overlord“), potažmo zapojení amerických jednotek do boje proti Wehrmachtu, byla fakticky již „Operace Torch“ (zahájená v severní Africe v listopadu 1942) na kterou navázala invaze na Sicílii v r. 1943 („Operace Husky“) … tak kdepak potom vidí soudruzi nějaké otálení či vyčkávání?

4) Kdyby bombardéry USAF a RAF nečistily „vítězné“ Rudé armádě cestu (masivními nálety od Dánska přes Polsko a Slovensko po Rumunsko), nedorazila by do Prahy ani do Vánoc 1945

a 5) a především, že USA neměly nejen žádný racionální důvod, ale ani jakoukoliv morální povinnost zapojit se do evropské války a zachraňovat režimy, které si v podstatě vesměs nezadaly s německým či italským. Mohly se klidně spokojit s programem Lending & Leasing a evropské bojiště sledovat ze zámoří, a to již proto, že zde – kromě případu Beneluxu, Francie či Československa − de facto zpočátku ani nešlo o nějaký boj dobra se zlem. Vždyť Antonescu, Horthy, Dollfus, Karadjordjević, Pavelič, Pilsudski a Tiso si v r. 1939 mohli klidně podat ruku třeba s Mussolinim. O režimu sovětském, který se fakticky na rozpoutání války podílel, už ani nemluvě.

Přitom významná materiální pomoc Západu, především z USA, byla pro SSSR otázkou přežití. Jednalo se o zbraně (například přibližně 22,1 tisíc letadel, 10 tisíc tanků, 376 tisíc nákladních aut, 35 tisíc motocyklů, 132 tisíc automatických zbraní atd.), suroviny i potraviny. Ruská historička Natalja Butenina s odvoláním na západní zdroje, především Roberta Jonese, odhaduje velikost zahraniční pomoci bojujícímu Sovětskému svazu na 7 % jeho HDP. Konkrétně se ze strany Spojených států jednalo o dodávky ve výši 11,319 miliard dolarů (85,7 % z celku), z Velké Británie za 1,693 miliard dolarů (12,8 %) a z Kanady v hodnotě 200 milionů dolarů (1,5 %). Americký historik T. H. Vail Motter propočetl celkovou hodnotu západní pomoci Sovětskému svazu na 17 499 861 dolarů, přičemž z geopolitického hlediska velmi zajímavě charakterizoval i námořní trasy, po kterých byly dodávky transportovány:

→ Transpacifická cesta. Přes tuto trasu směrem na sovětský Dálný východ bylo z USA dopraveno 47,1 % západní pomoci, přibližně 8,2 miliónu tun nákladu plus tisíce letadel přelétající na trase Anchorage-Jakutsk-Krasnojarsk.

→ Perský záliv. Přes Írán bylo dopraveno 23,8 % západní pomoci, přibližně 4,2 miliónu tun.

→ Severní cesta. Touto nejrychlejší, ale také nejriskantnější trasou směrem na Murmansk a Archangelsk bylo z USA, Kanady a Velké Británie dopraveno 22,7 % západní pomoci, přibližně 4,0 miliónu tun.

→ Černomořská cesta. Přes Irák, a hlavně Írán směrem na sovětské oblasti Kaspického moře (Beslan, Ašchabad a Baku) bylo dopraveno 3,9 % západní pomoci, přibližně 680,7 tisíc tun.

→ Severní mořská cesta. Touto trasou bylo směrem na Murmansk dopraveno 2,5 % pomoci z USA, přibližně 452,4 tisíc tun.

... a odpočítáme-li znovudobytá (či nově nabytá, anektovaná) teritoria SSSR, je i z letmého pohledu na geopolitickou mapu světa

http://www.cadpress.sk/mapa_osvobozeni_evropy.jpg

nebo http://www.cadpress.sk/operacni_prostor_spojencu_wwii.jpg

jasné, že většinu Evropy OSVOBODILI ZÁPADNÍ SPOJENCI!, přičemž při dobývání východní Evropy pomáhalo Sovětům spojenecké letectvo, jehož bombardovací svazy likvidovaly zbrojní závody, naftové rafinerie, letiště a železniční uzly na území celého Německa, Protektorátu ČaM, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Rumunska i Jugoslávie.

Vedle snahy zpochybnit význam americké pomoci pokoušejí se kremloboti reinterpretovat tuto pomoc jako bezskrupulózní „kšeft amerických buržujů, kteří se na válce namastili kapsy“, s tím, že si Američané svou pomoc nechali bohatě zaplatit. Samozřejmě, že část této pomoci byla kompenzována sovětskými dodávkami zlata, diamantů a platiny, ovšem – v souladu s ruskou / sovětskou tradicí ignorování smluvních závazků – i tak zůstali Sověti po válce Američanům dlužni 722 milionů dolarů.

Nakonec po dlouhých jednáních mezi SSSR a USA v r. 1972 USA prominuly celý dluh až na jeho část za stroje použitelné i pro mírové účely ve výši asi 100 mil. USD, které Rusko (jako nástupnický stát po SSSR) dluží dodnes!

Na jednu stranu je třeba zdůraznit, že Američané neměli žádnou morální povinnost sponzorovat tuto cizí válku, evropský boj proti nacismu, a zvláště ne v případě SSSR, který se jednak podílel na budování nacistické vojenské mašinerie, jednak i na rozpoutání této války, jakožto tichý společník Osy. Nutno též poznamenat, že v případě ostatních spojeneckých zemí byl po přijetí Marshallova plánu zbytek jejich dluhu propojen s novými úvěry, kdy jim bylo až 90 % válečného dluhu odpuštěno (zbraně byly odepsány zcela a civilní zařízení třeba Velké Británii prodáno za 10 % ceny).

V neposlední řadě pak kremlobotům a antiamerikanistům uniká (zřejmě vědomě), že naše „osvobození“ Rudou armádou nebyla také levná záležitost. Cena za toto „osvobození“ dosáhla astronomických částek, vezmeme-li v potaz, že Sověti nejen využívali a podřizovali ekonomiku porobených satelitů svým zájmům a 40 let drancovali „osvobozená“ území, ale navíc konkrétně v Československu se zasloužili i o ekonomický úpadek, který pociťujeme ještě 30 let po odchodu okupační armády, kdy ještě stále dobíháme životní úroveň států. které před nástupem socialismu byly daleko za námi.

Viz třeba články:

Mýtus o „osvoboditelské roli“ Rudé armády - Podíl západních Spojenců a Sovětů na osvobození světa

České Květnové povstání 1945 a opožděné a tragické sovětské poválečné „osvobození“ ČSR

Co se týče literatury, pak kromě Suvorovových knih „Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?“ (rusky Ледокол), „Proč Sovětský svaz prohrál druhou světovou válku“ (Poslední republika I.), Porážka (Poslední republika III.), „Stín vítězství“ atd…, zároveň vřele doporučuje knihy „Zfalšovaná historie Druhé světové války“ a „Vymývání mozků: zfalšované dějiny sovětsko-německé války“ (Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2008; Мозгоимение: Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2010) od dalšího ruského historika zabývajícího se dějinami II. světové války, Marka SOLONINA. Jeho další kniha věnovaná tomuto tématu je „23. červen aneb Opravdový den „M“.“ (rus. 23 июня: „День М“. Яуза, Эксмо. Moskva 2007.)

Jakož i „Dějiny Ruska“ prof. ZUBOVA nebo knihu prof. MANNANOVA „Vojenské aspekty zahraniční politiky SSSR konce 30. let. Bylo sovětské vedení připraveno na velkou válku?“ (Военные аспекты внешней политики СССР конца 30-х годов. Издательство БГПУ, Уфа 2001), kterou před časem rovněž příliš nepotěšil oficiální propagandě poplatné kolegy-historiky, představitele ruské generality ani putlerovské šovinisty (postoje a názory prof. Mannanova zcela korespondují s tezemi a fakty prezentovanými Suvorovem v jeho knize Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?).

****************************************************************

Všechny impertinentní otázky neználků jsou dávno zodpovězeny i v mých článcích:

Od Stalinovy bratrské pomoci Třetí říši k tragickému sovětskému Velkému vítězství nad nacizmem

PODÍL SOVĚTŮ A ZÁPADNÍCH SPOJENCŮ NA OSVOBOZENÍ EVROPY A SVĚTA

Bylo sovětské vedení připraveno pomoci Československu v r. 1938? Pozadí jednoho komunistického mýtu

„AMERICKÁ VÁLEČNÁ POMOC SSSR“ –

případně také: 2. STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM ?

… aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl USA a západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.

... a to, že momentálně Trump plive na vše, na byly USA posledních 200 let hrdé, a špiní odkaz Washingtona, Lincolna a Reagana, nijak nesnižuje všechny minulé americké zásluhy v boji proti totalitě!

viz též moje FB-alba

„Americký vojenský hřbitov / American Cemetery - MANILA“

„Hřbitov vojsk OSN / UN Memorial Cemetery - BUSAN“

& Ozvěny II. světové války - PAPUA:

DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:

„RUSKÝ RÁJ“ v obrazech - názorný vizuál pro krátkozraké platonické obdivovatelé Východního Mordoru

Ostrovem Kjúšú po stopách legendárního japonského samuraje Mijamoto Musašiho

Lidožroutův ostrov na Jeniseji - kanibalská epizoda ze Země sovětů

Čeká nás snad nějaký „Vítězný říjen“? Hrozí novodobá Křišťálová noc anebo Velká čistka?

Ruská postsovětská jaderná opričnina jako protipól a Damoklův meč západní civilizace

Srpnové memento – připomínka, varování a odpověď na mnohaleté národní dilema

Ruská „volební“ taškařice aneb Parodie na parlamentní demokracii v režii Kremlu - tragikomická vizitka putinismu

Ruská postsovětská jaderná opričnina jako protipól a Damoklův meč západní civilizace

Bylo sovětské vedení připraveno pomoci Československu v r. 1938? Pozadí jednoho komunistického mýtu

Krutý paradox ruské historie aneb GULAG jako místo setkání nepřátel a obětí s vrahy

Zajatci Severu - trudný život obyvatel ruské Arktidy

Kulaci, lámové a banderovci v lůně tajgy – Jak masové deportace změnily život Dálného severu

Masakr na stanici Mulda aneb Zykovské vzpoury v táborech GULAGu v Republice Komi

Exkurze do norilské bonanzy aneb Arktické metalurgické Eldorádo na základech GULAGu

Jak modřínový elixír zachránil život tisícům vězňů Norillagu, zapomenutý příběh z tajmyrského GULAGu

Maxim Gorkij, přítel masových vrahů a obdivovatel GULAGu aneb Intelekt a talent ve službách ďábla

Lágerní kořeny sovětské opričniny a putlerovské kleptokracie aneb Morbidní kontinuita Ruska

Z pašeráka a šmelináře generálem NKVD neboli Dávné kořeny dnešní ruské kleptokratické opričniny

Slavjanská mytologie, slovansko-árijské védy a mytičtí bohatýři ve službách ruského nacionalismu

Krutá věznice „Polární sova“ aneb jamalský Charp jako ruský arktický Alcatraz:

JEN vygumovaní gladiátoři a dezoláti táhnou na východ aneb „Raska federaska“ vítá každého đêβ¡la s „ruskou duší“

Jak Američané podruhé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk

Skutečným symbolem Ruska není dobromyslný Méďa, nýbrž zákeřný a krvelačný rosomák

Gazanské peklo - genocida anebo obětování vlastního národa Šajtanovi palestinskými satanisty?

„Ruský mír“ je vždy jen předehrou války, zákeřnou a lstivou habaďůrou na útlocitnou demokracii

Zamyšlení nad historickou rolí USA během mé návštěvy amerického válečného hřbitova v Manile

Panslavismus jako Trojský kůň ruského imperialismu aneb Falešné mýty o slovanském bratrství

Rusko na cestě od komunismu k fašismu aneb Morbidní ruská mocenská i mentální kontinuita

„Ruská pravda“ a skutečnost aneb „Nové Rusko“ ve stínu rudé hvězdy a kolovratu

Putin - bílý kůň pitěrské mafie, jenž přerostl svým patronům přes hlavu a zatoužil po trůnu Ivana Hrozného

Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi

„Symboly Ruska jsou i nadále kalašnikov, láhev vodky a pokálená latrína“

Jak mě osud zavál do kavkazského náborového střediska Vagnerovy armády

Rusko na cestě od komunismu k fašismu aneb Morbidní ruská mocenská i mentální kontinuita

Okultisté z Lubjanky a bájná Šambhala a Hyperborea v hledáčku sovětských špionů

Panslavismus jako Trojský kůň ruského imperialismu aneb Falešné mýty o slovanském bratrství

Stejní lidé, stejné cíle aneb Kryptokomunistický blok po boku Kremlu jako čs. komunisté před 90 lety

Balkarské Lidice aneb Čerekský masakr (genocida národů severního Kavkazu)

Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru

Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu

Pochybný „Čínský zázrak“ neboli Schizofrenní Říše středu jako nebezpečný vetřelčí kokon v lůně naší civilizace

Beslanský masakr, jeho podivné pozadí a utajení aktéři

Takřka všechny ruské války během posledních 200 let skončily ruskou prohrou anebo tragickým Pyrrhovým vítězstvím

Rusko jako žalář národů aneb Poslední koloniální mocnost, kterou stmeluje jen „čečenské memento“

Polozapomenutý atentát na Jozefa Tisa v Kyjevě v listopadu 1941a výlet Gustáva Husáka na okupovaná území (OstGebiete) pod patronátem Šaňo Macha a Wehrmachtu

Joker PiTomio a Cruella Šichtařová - personifikace cynického oportunismu aneb IQ versus morálka

Írán je klerofašistický nádor Středního východu, teroristická metastáze a protagonista globální Osy zla

Dezolátské bajky o „amerických základnách obkličujících Rusko“ a hrozbě ze strany NATO

Je tato civilizace na křižovatce anebo ve slepé uličce? Resp. mezi Orwellem a Apokalypsou sv. Jana?

...

A DOKUMENTÁRNÍ VIDEO-KANÁLY:

ČEČENSKÉ VÁLKY - Ruská genocida národů Kavkazu

II. SVĚTOVÁ VÁLKA (fakta a dokumenty)

Historie RUSKA / SSSR

Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik), pokusil jsem se zde shrnout nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty. Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistika, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování:

Evangelium dezoláta: rychlokurz kritického myšlení pro rusofily a populisty - 1. část

A

Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svým známými ve Východním Mordoru:

„Letem ruským světem aneb sonda do hlubin rusákovy duše“

Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem oslovil koncem roku 2025 zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ve všech regionech Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.

Jak vidno Rusko spěje k sebezničení …

… a ruská opozice mezitím jen mluví a sní o krásné budoucnosti své země!

***********************************************************

Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm

Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal

YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK

https://www.youtube.com/results?search_query=hrabal_krondak

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem je F.R. HRABAL-KRONDAK / Databáze Národní knihovny ČR

https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9×3QSYZthlE1bfmYelNolEi

https://www.google.com/search?q=hrabal-krondak

http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

http://www.cadpress.sk/medialni_ohlasy.htm