Článek
Číše jedu na rozloučenou
Můj poslední večer v Tatarstánu poněkud pokazí „politická debata“ s Voloďou, který je přesným prototypem onoho ruského „patriota“, přesněji zabedněného šovinisty, navíc bývalého oficíra.
Opravdu velké štěstí, že vyrukoval se svým demagogickým proslovem, motivovaným jakousi publicistickou relací zlého kremelského klauna Solovjova, odehrávající se právě na televizní obrazovce, až před mým odjezdem a nepokazil mi zdejší pobyt.
I když do jisté míry se pod jeho plamenný vlastenecký proslov podepisuje láhev vodky, kterou na rozloučenou načal.
Stačilo pár stakanů ruského jedu, a už vytahuje ono obligátní téma zdejších „patriotů“ – krev prolitou jejich dědy a nevděčnost evropských národů, které si neváží sovětských obětí za jejich osvobození, a které tak čeká hořký konec v pařátech amerických imperialistů, sudeťáků a Židů z Wall Streetu… atd., atd.
Ono v takovýchto případech nejde vlastně ani trochu o nějakou debatu. V normální debatě obvykle padají argumenty a názory, ale reagovat na tyhle bláboly, to by bylo jako polemika s gramofonem nebo papouchem.
Názor bývá výsledkem nějakého kritického zvážení dostupných informací, faktů, ale tohle jsou jen slogany, repliky novinových titulků. Zmíněné hlášky poslouchám nejmíň poslední dva roky a společným jmenovatelem těchto slovních výpadů je, že:
1) Jde vesměs jen o zlomyslnou provokaci, jelikož při troše snahy a zdravého rozumu by si dotyčný mohl na své otázky odpovědět sám; resp. se jen pomyslně dobývá do otevřených dveří, jelikož pokládá otázky dávno zodpovězené.
2) Dotyčný pak vesměs není s to unést protiargumentaci, která ho následně nezřídka dovádí k zuřivosti.
Přiznávám, že osobně už jsem jinak pomalu alergický i na ty všudypřítomné atributy Velikoj pabědy[1], kterou Rusko dennodenně žije. Ať již se jedná o georgijevské stužky na klopách potomků stalinských represí, anebo vlajku „Novoruska“ na hovnocucu Made in China.
Vždy znovu mi v mysli vytane onen – pro Rusy nepříjemný a zamlčovaný – prolog oné Velikoj pabědy, který byl ve znamení zločinného „spojenectví hvězdy se svastikou“, jak jej označil ruský historik Viktor Suvorov[2].
suvorov_hitler&stalin
Přes bratrskou pomoc Třetí říši k Velkému vítězství, potažmo Velké vlastenecké katastrofě
Stejně jako četní ruští historici i řadoví Rusové velmi rádi ignorují fakt, že na rozdíl od jejich Velké vlastenecké, II. světová válka nezačala napadením SSSR v červnu 1941, nýbrž koordinovanou německo-sovětskou okupací Polska v r. 1939, následovanou Zimní válkou (když Sověti na podzim 1939 zákeřně přepadli Finsko) a sovětskou anexí pobaltských států a rumunské Besarábie a Bukoviny (1940).[3]
SSSR a Třetí říše
A tedy, že „Velkému vítězství“ nad fašismem předcházelo sovětsko-nacistické bratrství a že SSSR se na rozpoutání II. světové války aktivně podílel. Nejen sabotováním mezinárodního protinacistického hnutí a dodávkami strategických surovin pro nacistický zbrojní průmysl[4]v letech 1933-41, tedy fakticky vyzbrojováním Wehrmachtu,[5],[6] ale např. též výcvikem německých pilotů a tankistů (bojujících následně i proti Spojencům na západní frontě) na sovětských základnách[7], pronájmem námořní základny u Murmansku německému námořnictvu[8] atd.
Nejdůležitějšími sovětskými základnami využívanými německou armádou k výcviku byly Lipeck, Tomka a právě Kazaň.
Zrovna na nedaleké základně Kama poblíž Kazaně cvičil Reichswehr od r. 1929 posádky tanků a tankové instruktory. Němci zde např. testovali prototypy tanků, tajně vyvíjených firmami Daimler, Krupp a Rheinmetall (pod krycím označením Grosstraktor − „Velký traktor“), a kolopásový tank Christie. Obě armády zde společně testovaly i sovětské tanky BT-2, BT-5, T-26, T-28 a T-35.
Společná sovětsko-německá tanková škola na základně „Kama“ začala formálně fungovat v létě 1927, poté, co sem dorazil první německý instruktor Conrad Bauman a inženýr Georg Hoffman, pověřený dohledem nad technickou sekcí (vědecko-výzkumným programem).
Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět
Poté, co v srpnu 1928 navštívila základnu německá delegace v čele s generálmajorem Wernerem von Blombergem (budoucím vrchním velitelem Wehrmachtu a říšským ministrem války) v doprovodu náčelníka Rudé armády Klimenta Vorošilova, intenzita vzájemné spolupráce a využívání základny nabraly na intenzitě.
Zdejší výcvikové středisko vedl generál Oswald Lutz, později první velitel německých tankových vojsk, a desítky zdejších absolventů dosáhli vysokých důstojnických postů v nacistické armádě. Někteří dokonce těch nejvyšších. (K dispozici jsou podrobné seznamy účastníků jednotlivých kurzů.[9])
V roce 1931 zde absolvoval stáž Walter Model, budoucí velitel XLI. tankového sboru Wehrmachtu a německý polní maršál.
Ze všech, jejichž životopisy jsou známy, postoupil na kariérním žebříčku nejvíce Josef Harpe, který vystoupal do hodnosti generálplukovníka a velel armádním skupinám. Další to dotáhli na velitele divizí.
Například Wilhelm Ritter von Thoma za II. světové války velel během operace Barbarossa nejprve 17. tankové divizi a v bitvě pod Moskvou 20. tankové divizi. V říjnu 1942 účastnil druhé bitvy u El Alameinu.
Tankovým divizím velel též Richard Koll (1. Pz. Div.); Ewald Kraeber (23. Pz.Div.); Theodor Kretschmer (17. Pz. Div.); Friedrich Kühn (15. Pz.Div. 11/40-3/41; 14. Pz.Div. 3/41-6/42) a Viktor Linnarz (26. Pz.Div.).
Hubert Lendle přešel k pěchotě a ukončil svou kariéru velení 221. bezpečnostní divize. Koncem roku 1944 byl jmenován náčelníkem štábu nejprve 607., poté 610. Z.b.V. divize. Hermann Hiller si zvolil kariéru u Luftwaffe. V letech 1936-1941 velel různým jednotkám protiletadlového dělostřelectva, poté zakotvil v kádrovém oddělení OKL[10].
Někteří bývalí zdejší kadeti a učitelé padli při velení tankovému pluku nebo praporu: Herbert Baumgart (8. září 1939 v Polsku; velel 2. praporu, 3. tankovému pluku); Friedrich Stephan (25. listopadu 1941 v Africe; velel 5. tankovému pluku); Wilhelm Teege (2. listopadu 1942 v Africe; velel 8. tankovému pluku).
Třeba takový Friedrich Kühn byl v rámci spolupráce Reichswehru s Rudou armádou již v říjnu 1928 vyslán do ruské Kazaně, kde měl během kurzu získat zkušenosti s ruskými obrněnými silami. Po návratu z Ruska přešel počátkem roku 1930 do štábu Reichswehru na inspekci dopravních jednotek. Od července 1931 sloužil na štábu 3. (pruského) dělostřeleckého pluku ve Schweidnitzu, a když byl 15. října 1935 ve vojenském výcvikovém prostoru Ohrdruf zřízen Panzer Regiment 4, stanul v čele této nové jednotky. 10. listopadu 1938 byl jmenován velitelem Panzertruppenschüle[11]ve Wünsdorfu, kde zúročil i své zkušenosti z Kazaně.
SSSR a Třetí říše
Stojí za to poukázat obzvlášť na roli „kamovců“ v systému německých tankových škol, připravujících důstojnický sbor nacistických Panzerwaffen. Nejstarší tankovou školu ve Wünsdorfu v různých dobách vedli Ludwig von Radlmaier (1937-38), Friedrich Kühn (1938-39), Josef Harpe (jaro 1940), Ewald Kraeber (podzim 1943). Tankovou střeleckou školu v Putlosu vedli Herbert Baumgart (1934-38), Ewald Kraeber (1938-42), Hans Joachim von Köppen (1943), Hans Bonatz (od května 1943). Paul Görbig v letech 1939-43 velel tankové střelnici.
No, a jen tak bez povšimnutí nelze nechat takovou postavu, jako byl Ernst Volckheim. Jeden z mála tankistů nacistických Panzerwaffen (ne-li jediný), kteří měli zkušenosti z tankových bitev roku 1918 (kdy velel útoku prvních německých tanků Sturmpanzerwagen A7V proti britským těžkým obrněncům Mark IV a středním tankům Whippet).
Právě Volckheim je považován za průkopníka německé tankové doktríny a jednoho z nejpřednějších teoretiků obrněné války. Ve 20. letech hodně publikoval na téma taktiky vedení tankových a motorizovaných operací[12]a měl významný vliv na formování skupiny zastánců moderní tankové války mezi německým důstojnickým sborem.
V letech 1932 až 1933 školil ve zmíněné tajné sovětsko-německé tankové škole „Kama“ sovětské a německé armádní důstojníky. Volckheim zde působil jako taktický instruktor, přičemž sám získával praktické zkušenosti s novými tanky a motorizovaným bojem.
Dá se říci, že Volckheim nebyl pouhým Guderianovým předchůdcem. Byl i hlavním mentorem, který generála Heinze Guderiana, budoucího otce tankové doktríny německé armády a strategie blitzkriegu (který osobně pobýval v Kazani v letech 1932 a 1933) inspiroval při formulování taktických a strategických zásad a úlohy tankových jednotek v koordinaci s mobilním dělostřelectvem a motorizovanou pěchotou.[13]
Po absolvování výcviku v Panzerwaffeschule „Kama“ se Volckheim spolu se spolužákem Adolfem Brunnem dostal do speciální sekce OKH[14], kde se podílel na tvorbě tankových předpisů. Za II. světové války velel 40. tankovému praporu Z.b.V.[15]v Norsku a později sloužil na velitelství 20. horské armády.
Společných rusko-německých manévrů se počátkem 30. let zúčastnili i budoucí Hitlerovi maršálové Friedrich Paulus a Erich von Manstein (považovaný za jednoho z nejlepších stratégů II. světové války) a generálové Hermann Hoth, Gotthard Heinrici nebo Hans Krebs, kteří zde cvičili taktiku bleskové války.
Společná německo-sovětská letecká základna Lipeck u Voroněže byla zase fakticky kolébkou německého válečného letectva. 120 německých pilotů, kteří zde absolvovali výcvik mezi lety 1925-1933 posléze tvořilo elitu Göringovy Luftwaffe. Celkem zde prošlo výcvikem na 1 000 německých důstojníků. Kromě pilotů zde prodělaly stovky důstojníků Reichswehru a Wehrmachtu[16]i výcvik leteckých pozorovatelů.
Lipeck byl také významným testovacím střediskem; právě zde se do r. 1933 testovala většina nových letadel. Němci se tak mohli v Lipecku seznámit s mnohými typy sovětských letadel. V Lipecku a na dalších sovětských leteckých školách působil např. polní maršál Hugo Sperrle (později velitel 3. letecké skupiny), generál Kurt Student (tvůrce koncepce německých výsadkových vojsk a následně jejich velitel), generál Martin Fiebig atd.
Na základně Tomka v Saratovské oblasti[17]a v polygonu Podosinki (nedaleko Moskvy) testovali od r. 1928 Němci společně se Sověty různé chemické zbraně. Byly zde testovány způsoby použití toxických látek, jako fosgen, difosgen, yperit apod., v dělostřelecké munici a aerosolových bombách, jakož i prostředky a způsoby dekontaminace znečištěných oblastí.[18]
SSSR a Třetí říše
Německo-sovětská obchodní smlouva z 11. února 1940 (navazující na dvě předchozí smlouvy mezi Třetí říší a SSSR[19]) znamenala i významnou pomoc pro nacistické hospodářství při eliminaci důsledků britské blokády a přípravě na válku. V letech 1940-41, kdy armády západních Spojenců čelily nacistické expanzi do Belgie, Nizozemí, Francie a Norska, exportoval Sovětský svaz do Třetí říše vedle 85% německé roční spotřeby obilí a 70% fosfátů i 60% spotřeby manganové rudy (nezbytné pro výrobu oceli), 40% nafty a 30% niklu.
Dle německých statistik bylo od prosince 1939 do května 1941 dovezeno ze Sovětského svazu 998,8 tisíc tun ropných produktů[20], 214,5 tisíc tun fosfátů, 184,9 tisíc tun manganové rudy, 114,2 tisíc tun bavlny, 24,3 tisíc tun chromové rudy a 12,3 tisíc tun azbestu.[21]
Viz třeba můj blog https://ferohrabal.blogspot.com/2017/05/sovetsko-nacisticke-spojenectvi-jako.html
„Vlastenecky orientovaným“ publicistům a historikům je pochopitelně nepříjemné připomínání těchto faktů a okolností vzniku II. světové války, takže zamlčují příčiny a kladou důraz raději na následky. Ruská oficiální historiografie se tak nadále zmítá na pomezí mystifikace a propagandy.
Nemajíce možnost opřít se o nějaký odkaz k světovosti a pozitivní jedinečnosti ruského národa během posledního století a snažíc se zbavit Rusko cejchu „obra na hliněných nohou“ a vyděděnce („Říše zla“), není divu, že vesměs zoufale lpí na mystériu válečné slávy a heroismu.
Mnozí ruští „historici“, stejně jako proruští kremloboti, se neštítí ani bohapusté lži a překrucování faktů, aby z nich vznikla obecně přijatelná koláž.
Exemplární ukázkou takového „historika“ je již zmíněný stalinista Leonid Maslovskij (autor knihy Ruská pravda[22]) zveřejňující své propagandistické pamflety nejen na portálu Zavtra, ale občas dokonce i na stránce TV Zvezda, což je oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany.
Pro zajímavost a představu o orientaci Maslovského (tedy jako doklad nepoučitelnosti a cynismu Stalinových pohrobků) uvedu aspoň pár článků z jeho rozsáhlého portfolia: „Jak říjnová revoluce roku 1917 spasila a zachránila Rusko a jeho národy“, „Jak Lenin zachránil Rusko“, „SSSR – přirozená cesta rozvoje Ruska“ nebo „Jak Gorbačov bojoval proti SSSR a odzbrojil sovětskou armádu“.[23]
V článcích „Mýtus o postřílení 40 tisíc vojáků v předvečer války“ a „Sovětské vězení v letech 1930-1940“[24]se v podstatě vysmívá obětem stalinských represí, zpochybňujíc všeobecně známá fakta o stalinském teroru a krutých podmínkách GULAGu.
V článku „Nepřátelský útok na SSSR na XX. Sjezdu KSSS“[25]pak Maslovskij ještě v r. 2016 odsuzuje Chruščova za to, že si dovolil „otevřeně“ hovořit o zločinech stalinismu a zpochybnit Stalinovy zásluhy, resp. jej označit za zločince, čímž podle něj podkopal základy socialismu[26].
Neméně zajímavý, tedy pro pochopení autorova myšlenkového světa důležitý, je ovšem i jeho článek „Ruský car Ivan IV. Hrozný – nejhumánnější vládce 16. století,[27]pohybující se již na hranici černého humoru.
Jestliže je ruská veřejnost po celé generace odchovávaná sovětskými učebnicemi a elaboráty takovýchto postsovětských historiků − demagogů a šarlatánů, kterým navíc poskytují takřka neomezený prostor i státní a prorežimní média, není překvapující úroveň znalostí a uvažování prostého Rusa.
(Perličkou a zcela výmluvnou skutečností je, že superšpion s. Sergej Naryškin, který stojí v čele Služby vnější rozvědky RF, je zároveň i předsedou ruské Historické společnosti a sdružení „Dějiny vlasti“[28].)
Ostatně ruské úřady asi dobře ví, proč dosud úzkostlivě chrání nejdůležitější sovětské archivní fondy před dotěrnými badateli, včetně dokumentů o spolupráci SSSR a Třetí říše a pro nás důležitých o pozadí Února 1948 a okupace Československa v srpnu 1968.
„Vědeckou“ činnost s. Maslovského a jeho kolegů přesně vystihuje níže uvedená ruská karikatura:
Není tak ani divu, že podle průzkumu ruské společnosti Levada (zabývající se nezávislými průzkumy veřejného mínění) stoupl za posledních 7 let podíl Rusů schvalujících sovětsko-nacistickou smlouvu z r. 1939 z 33 na 45%, zatímco jen 17% dotázaných tuto smlouvu odsuzuje.
Téměř 45% Rusů vůbec neví, že 17. září 1939 Rudá armáda z východu zaútočila na Polsko[29]a 38% dotázaných neví zhola nic o paktu Molotov-Ribbentrop.
O existenci tajného dodatku je přesvědčeno 40% Rusů, 15% jej považuje za výmysl a 45% lidí o něm nikdy neslyšelo.
-----------------------
[1] Velkého vítězství.
[2] Viz stejnojmenná kniha Spojenectví hvězdy s hákovým křížem. Vstřícná agrese. (Sojuz zvězdy so svastikoj. Vstrečnaja agressija. Vyd. Eksmo, Moskva 2011) kolektivu autorů: Viktora Suvorova, Andreje Burovského, Alexandra Goguna, Džangira Najafova a Alexandra Pronina.
[3] Stejně jako Finsko a pobaltské státy, i Rumunsko bylo touto agresí fakticky vtaženo do války proti SSSR po boku Německa.
[4] Tyto dodávky zahrnovaly samozřejmě hlavně ropu, ale i uhlí, kaučuk, železnou, manganovou a niklovou rudu, platinu, wolfram a další kovy (konkrétně wolfram byl vrcholně strategickou surovinou, díky vysoké hustotě používanou pro výrobu penetračních projektilů k proražení pancéřování nepřátelských tanků a stěn bunkrů.). Např. sovětské dodávky přírodního kaučuku tvořily v r. 1940 přes 30% německého importu této suroviny, v případě nafty dokonce 40%.
[5] Kořeny tajné spolupráce Reichswehru (a následně Wehrmachtu) a Rudé armády ovšem sahají až do r. 1922, kdy Německo a Rusko uzavřely v Rapallu smlouvu o obnovení diplomatických styků, zřekly se vzájemné náhrady válečných škod a zahájily hospodářskou a vojenskou spolupráci. V jejím rámci Němci mohli v Rusku cvičit letce a tankové a dělostřelecké jednotky, což jim Versailleská smlouva zakazovala.
[6] Vynikajícím zdrojem fundovaných informací k této problematice je kniha ruského historika (a bývalého důstojníka KGB) Suvorova, která vyšla v češtině pod názvem Všechno bylo jinak (v ruském originále jako Ledokol); resp. „The Secret School of War: The Soviet-German Tank Academy at Kama“, by Ian Johnson; disertační práce. Graduate Program in History The Ohio State University 2012.
[7] Takto totiž německá vláda obcházela podmínky mírové smlouvy z r. 1918, která mj. zakazovala Německu budovat vojenské letectvo.
[8] Ponorková základna Sever 3 (Basis Nord) v zátoce Zapadnaja Lica v Barentsově moři, poblíž Murmansku, byla dána k dispozici říšskému námořnictvu na základě únorové smlouvy z r. 1940.
[9] Viz třeba „Maloizvestnyje tatarskije raznosti – 27“ Al'tafa Gjul'achmedova
[10] Oberkommando der Luftwaffe (Vrchní velitelství letectva).
[11] Škola tankových vojsk.
[12] Viz: Ernst Volckheim: Die deutschen Kampfwagen im Weltkriege, Berlin 1923; Der Kampfwagen und Abwehr dagegen, Berlin, 1925; Deutsche Kampfwagen greifen an! Erlebnisse eines Kampfwagenführers an der Westfront 1918, Berlin 1937 atd.
[13] Heinz Guderian byl během II. světové války zpočátku velitelem tankového sboru (během invaze do Polska a do Francie), posléze tankové armády (během Operace Barbarossa). Od 21. července 1944 do 28. března 1945 byl náčelníkem generálního štábu pozemních vojsk (OKH). Je považován za mimořádně schopného generála, patrně jednoho z nejlepších německých vojevůdců celého období II. světové války.
[14] Generální štáb pozemních vojsk.
[15] Zur besonderen Verwendung (zkratkou Z.b.V., česky „pro zvláštní použití“), označení speciálních útvarů, jejichž velitelé i někteří členové byli obvykle příslušníky SS.
[16] Ačkoliv se − díky svému významu v němčině − výraz Wehrmacht objevoval i v oficiálních dokumentech už ve 20. letech, oficiálně vznikl Wehrmacht z Reichswehru až v srpnu 1934.
[17] Nedaleko železniční stanice Pričernavskaja poblíž města Volsk-Šichany.
[18] Prvním náčelníkem základny byl plukovník von Ziherer, poté v letech 1929-1933 pak generálmajor Wilhelm Trepper.
[19] Tj. Pakt Ribbentrop-Molotov z 23. srpna 1939 a Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie z 28. září 1939.
[20] To, do jaké míry byly sovětské dodávky ropy pro německou ekonomiku důležité, dokládají statistické údaje o celkových německých zásobách paliv a podíl SSSR na celkovém dovozu. Jen v r. 1940 Německo dovezlo ze Sovětského svazu 1,6 milionů tun paliv, což představovalo 42% importu této komodity.
[21] Ovšem SSSR se ve 40. letech podílel i na zprostředkování nákupu a dopravě strategických surovin pro německý průmysl z třetích zemí – Argentiny, Bolívie, Brazílie, Kuby, Afghánistánu, Íránu, Filipín, Japonska a Mandžuska (okupovaného Japonskem). Celkový německý dovoz ze Střední Asie a Dálného východu činil za půldruhého roku před napadením SSSR 661 tisíc tun surovin, z toho 67% bylo realizováno přes sovětské zprostředkovatele. Objem zboží pro Německo přes Transsibiřskou magistrálu od ledna 1940 do května 1941 činil dle sovětských statistik celkem 378,61 tisíc tun; včetně 203,5 tisíc tun surové bavlny (z toho 58% pocházelo z tranzitních zemí). Např. z Mandžuska pocházelo v předvečer války 50% kaučuku a 40% wolframu, jež byly dodány do Německa prostřednictvím sovětských železnic.
[22] Russkaja pravda («Русская правда»). Vyd. Veče, Moskva 2011
[23] Как Октябрьская революция 1917 года спасла и сохранила Россию и её народы; Каким образом В. И. Ленин сохранил Россию; СССР - это естественный путь развития России; Как Горбачёв боролся с СССР и разоружал Советскую Армию.
[24] Миф о расстреле накануне войны 40 тысяч военнослужащих, Советская тюрьма в 1930-1940 годы.
[25] „Вражеский удар по СССР на ХХ съезде КПСС“ (Zavtra, 25.11. 2015; Vojennoje obozrenije [Военное обозрение] 15.2. 2016; Političeskoje obrazovanie[Политическое образование] 29.10. 2016.
[26] 25. února 1956 přečetl 1. tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov na neveřejném zasedání text, známý jako „Tajná zpráva O kultu osobnosti a jeho důsledcích“, jenž poprvé označil stalinské období jako dobu bezpráví a teroru. Ona „otevřenost“ je v uvozovkách, jelikož Chruščovovo poodhalení Stalinových zločinů tři roky po jeho smrti nebylo ani v nejmenším plánováno jako odhalení veřejné. Došlo k němu během neveřejného zasedání komunistického politbyra (ÚV KSSS) a uvedený text se tehdy dostal na veřejnost jen zásluhou jednoho z pracovníků sekretariátu, který ho propašoval prostřednictvím izraelských diplomatů do zahraničí, kde byl zveřejněn.
[27] Русский царь И. В. Грозный - самый гуманный монарх XVI века.
[28] «История Отечества»
[29] Správně na tuto otázku odpověděla jen asi desetina dotázaných.
------------------
NOTA BENE:
Motivací ke vzniku tohoto článku je fakt, že mnohé komentáře zlomyslných a nevzdělaných jedinců k tématu II. světové války a osvobození Československa se dodnes, i 35 let od pádu komunistického režimu s jeho propagandistickou mašinérií, nesou ve stylu Rudého práva a totalitních učebnic dějepisu! A rovněž mi již došla trpělivost a energie, abych s každým pomýleným či zlomyslným jedincem, pokládajícím stále dokola dávno zodpovězené otázky a operujícím dávno vyvrácenými „fakty a argumenty“, vedl nekonečné jalové polemiky a reagoval na vulgární nadávky a urážky virtuálních „komentátorů“.
Konkrétně je absurdní i fakt, že proruský kolaborant Fico jede oslavovat - společně s asijskými diktátory, čečenským satrapou a představiteli ruské fašistické junty - výročí osvobození a porážky fašismu do Moskvy, ačkoliv Slovensko osvobodili hlavně ukrajinští vojáci Rudé armády - viz https://czechia.mfa.gov.ua/cs/news/chi-maye-rosiya-pravo-privlasnyuvati-sobi-peremogu-v-drugij-svitovij-vijni !
Zatímco Dmitrij Medveděv vyhlašuje nekompromisní hybridní válku Západu: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7699983620080538&set=a.4944371985641729 ,
Vladimir Solovjov vyhrožuje zničením Evropy: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1175031873690365/
... a ruskými ulicemi pochodují hajlující pravoslavní fašisté: https://www.facebook.com/patrik.dolak.184/videos/962725025008361
Ruští fašisté
Mimochodem, soudruzi Fico, Gašpar a Blaha by se měli při příležitosti 80. výročí konce II. světové války zastavit rovněž u hrobu blahoslavené Aničky Kolesárové, zavražděné rudoarmějci, který je zároveň mementem připomínajícím památku tisíců tehdy znásilněných českých a slovenských (ale i polských či jihoslovanských) žen a děvčat (mezi které patřila i žena Bohumila Hrabala, Eliška, nebo Květa Fialová a její maminka! )
Fero HRABAL-KRONDAK: Máte slovo 10.2.2022
Zároveň musím také hned v úvodu zdůraznit, že nejde o žádný odborný autoritativní elaborát, nýbrž pouze o nesouvislý letmý souhrn myšlenek a faktů, které si může každý ověřit, případně doplnit a opravit.
autor ve Volgogradu
Samozřejmě předpokládám ostrou polemiku, potažmo i impertinentní osobní útoky hlavně ze strany čtenářů, kteří si článek ani celý nepřečtou, resp. budou reagovat spíše na samotné titulky, než na podstatu. Však inteligentní člověk napadá argumenty, zatímco dezolát útočí na autora.
Bohužel, ačkoliv lze předpokládat, že tento článek však těžko osloví nebo přiměje k přemýšlení právě tyto zmíněné jedince, jelikož dezolát - který považuje za blábol cokoliv, co neodpovídá jeho „světonázoru“ anebo čemu nerozumí - ho díky předpojatosti nepochopí, anebo si z něj vybere jenom nesouvisející „hrozinky“ z nichž si namixuje opět koktejl v souladu se svým chápáním. Kdo nehledá pravdu, nýbrž potvrzení vlastních názorů a idejí, ten bude dál zpochybňovat jakákoliv fakta, která se mu nehodí.
Ty ostatní čtenáře snad bude můj text aspoň inspirovat k zamyšlení, ověření si faktů a dohledání kontextu.
Vzhledem k technologickému pokroku projevujícímu se v dnešním neomezeném přístupu k informacím, je trapné, jestliže se někdejší kolaboranti s bývalou okupační mocí, potažmo jejich potomci, pokoušejí zlehčovat, bagatelizovat lví podíl USA (a západních Spojenců obecně) na porážce nacismu / fašismu!
Dezoláti a rusofilní „slavjanofilové“ přehlížejí i fakt, že západní Spojenci (UK+USA) vstoupili do války proti OSE již v její počáteční fázi . Když kremloboti, pseudohistorici a antiamerikanističtí trollové stále dokola repetírují svou písničku o tom, jak se Američané zapojili do II. světové války, „až když bylo skoro dobojováno“, resp. „jak téměř celé břemeno války na fašismem spočívalo na bedrech Rudé armády“, rádi přehlíží nepříjemná fakta, která se jim nehodí do krámu:
1) Že západní Spojenci se zapojili do války proti Třetí říši, potažmo Ose, již v letech 1939-1940 (během bojů v Belgii, Francii, Norsku[1] a severní Africe[2]), resp. na jaře 1941 (v Řecku[3] a v Levantě[4]), kdy Sověti ještě fedrovali do Třetí říše miliony tun strategických surovin pro válečný průmysl, zatímco západní spojenci naopak již od r. 1936 postupně zaváděli proti agresorským státům Osy hospodářská embarga [5]!
Během raných vojenských operací všude jednotky V. Británie a Commonwealthu navíc narazily na německé tankisty a piloty vycvičené v SSSR a tanky ze sovětské oceli poháněné sovětskou naftou.
Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět
2) Že už v r. 1941 měla americká armáda plné ruce práce v Pacifiku – od Aljašky po Havaj, kde se pokoušela zastavit japonskou invazi, ohrožující i ruský Dálný východ, Indii a Austrálii.
US Army - WW2
US Army - WW2
US Army - WW2
3) Že prologem otevření Západní fronty ("Operace Overlord"), potažmo zapojení amerických jednotek do boje proti Wehrmachtu, byla fakticky již „Operace Torch“ (zahájená v sev. Africe v listopadu 1942) na kterou navázala „Operace Husky“ (invaze na Sicílii v r. 1943). Ovšem již v lednu 1942 vyslalo americké velení též první jednotky do Evropy[6] a do bojů v Africe se Američané zapojili v květnu 1942.
Již v červnu 1942 pak zahájilo americké letectvo nálety na Balkán bombardováním rumunské naftové rafinerie v Ploješti.[7] Vzdušná podpora amerického letectva, dislokovaného v Palestině a Egyptě, sehrála pak důležitou roli i v klíčové bitvě u egyptského El Alameinu v říjnu 1942.
Spojenecké operace v severní Africe
Tak kdepak potom vidí soudruzi nějaké otálení či vyčkávání?
4) Kdyby bombardéry USAF a RAF nečistily „vítězné“ Rudé armádě cestu (masivními nálety na strategické objekty Osy od Norska a Dánska přes Polsko a Slovensko po Rumunsko, Bulharsko a Řecko), nedorazila by Rudá armáda do Prahy ani do Vánoc 1945
a
5) a hlavně, že USA neměly nejen žádný racionální důvod, ale ani jakoukoliv morální povinnost zapojit se do evropské války a zachraňovat režimy, které si v podstatě vesměs nezadaly s německým či italským. Mohly se klidně spokojit s programem Lending & Leasing a evropské bojiště sledovat ze zámoří, a to již proto, že zde – kromě případu Beneluxu, Francie či Československa − de facto zpočátku ani nešlo o nějaký boj dobra se zlem. Vždyť Antonescu, Horthy, Dollfus, Karadjordjević, Pavelič, Pilsudski, Boris III. a Tiso si v r. 1939 mohli klidně podat ruku třeba s Mussolinim. O režimu sovětském, který se fakticky na rozpoutání války podílel, už ani nemluvě.
Symboly vítězství
Přitom významná materiální pomoc Západu, především z USA, byla pro SSSR otázkou přežití. Jednalo se o zbraně (například přibližně 22,1 tisíc letadel, 10 tisíc tanků, 376 tisíc nákladních aut, 35 tisíc motocyklů, 132 tisíc automatických zbraní atd.), suroviny i potraviny. Kdo chce, přesné údaje si již najde.
Třeba zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Lend-Lease
Americká výzbroj Rudé armády:
Ruské prameny o amerických dodávkách pro SSSR:
A nejde jen o množství a hodnotu, ale hlavně o načasování. Tj. že podstatná část vojenské pomoci dorazila do Ruska v okamžiku, kdy byla Rudá armáda v defenzivě a sovětský zbrojní průmysl buď v rozvalinách anebo ve fázi evakuace za Ural.
Ovšem zpochybnit lze vše, i ty Kaťuše na Studebakrech nebo sovětské Shermany v ulicích Bukurešti, Budapešti, Vídně a Brna.
Zrovna jako se stále dokola recykluje tvrzení, že Američané nemohli osvobodit Prahu, potažmo většinu Čech kvůli dohodě z Jalty, ačkoliv žádní definitivní demarkační čára nebyla proti naším zažitým představám stanovena ani v Jaltě, ani kdekoli jinde, ale byly řešena až v závěrečné komunikaci z konce války mezi americkými a britskými nejvyššími vojenskými představiteli.
Sovětské shermany na Křenové ulici, Brno, 1945
Např. ruská historička Natalja Butenina s odvoláním na západní zdroje, především Roberta Jonese, odhaduje velikost zahraniční pomoci bojujícímu Sovětskému svazu na 7% jeho HDP. Podrobnosti viz např. : https://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/americka-valecna-pomoc-sovetskemu-svazu.html
a především naši rusofilové velkoryse opomíjí již zmíněný fakt, že na rozpoutání II. světové válka se podílel právě jimi opěvovaný Sovětský svaz:
Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět
... a odpočítáme-li následně znovudobytá (či nově nabytá / anektovaná) teritoria SSSR, je jasné i z letmého pohledu na mapu http://www.cadpress.sk/mapa_osvobozeni_evropy.jpg
mapa_osvobozeni_evropy_def1
že většinu Evropy OSVOBODILI ZÁPADNÍ SPOJENCI!, přičemž při dobývání východní Evropy pomáhalo Sovětům spojenecké letectvo, jehož bombardovací svazy likvidovaly zbrojní závody, naftové rafinerie, letiště a železniční uzly na území celého Německa, Protektorátu ČaM, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Bulharska, Rumunska, Jugoslávie i Řecka.
operacni_prostor_spojencu_wwii
Jestliže nepopiratelný ruský / sovětský podíl na porážce nacismu do značné míry relativizuje podíl Sovětského svazu na samotném rozpoutání II. světové války (vyzbrojováním Třetí říše a vojenskou i politickou spoluprací s nacistickým režimem), pak sovětský podíl na osvobození evropských národů od nacistické okupace je už vůbec pofidérní:
Pro Estonce, Litevce, Lotyše, Poláky, Moldavany, ale i Ukrajince, krymské Tatary a Kavkazany, bylo sovětské „osvobození“ asi stejným osvobozením, jako když je předtím nacisté osvobodili spod sovětské nadvlády. Ostatně totéž se týká i nás, Čechoslováků, kterým sovětské tanky nepřinesly kýženou svobodu, nýbrž novou diktaturu, byť bez vyhlazovacích táborů a masových poprav.
A propos: To, že vyhnali Sověti nacistické okupanty z vlastního území je ostatně snad samozřejmost, kterou nelze započítávat do jejich zásluh. A makabrózní matematika, ohodnocující zásluhy počtem mrtvých (včetně civilistů), je už úplně absurdní argument pro oslavy sovětských zásluh.
Mimochodem patologickou ukázkou argumentace je, když v případě srpnové okupace se ohání naši rusofilové frázemi, jako že „invazi nařídil Ukrajinec Brežněv“ nebo že „podstatnou část okupačních vojsk tvořili Ukrajinci“, zatímco v případě „osvobození Rudou armádou“ již hovoří výlučně o „bratrském ruském národě“ či „slovanských bratrech“ - velkoryse pomíjeje ony statisíce rudoarmějců z řad Ukrajinců, Kalmyků, Tatarů, Uzbeků, Karačajců, Jakutů, Ingušů, Mordvinců, Burjatů, Čečenců, Nogajců, Evenků, Udmurtů, Kazachů, Turkmenů, Tádžiků, Altajců, Baškirů, Udygejců, Nanajců, Čuvašů, Balkarů, Gruzínců, Arménů … ani nemluvě o Rumunech, kteří utrpěli při osvobozování Československa percentuálně dvojnásobné ztráty oproti Rudé armádě.
A pochopitelně už vůbec se nezmiňují o tom, že několik milionů Rusů a sovětských občanů bojovalo i po boku Wehrmachtu, a to nemám na mysli pouze Vlasovce - viz např. článek Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-volzsko-tatarska-legie-aneb-porobene-narody-sssr-v-boji-proti-sovetum-po-boku-wehrmachtu-129311
Mozaika - Válečný hřbitov, Manila
Vedle snahy zpochybnit význam americké pomoci pokoušejí se kremloboti reinterpretovat tuto pomoc jako bezskrupulózní „kšeft amerických buržujů, kteří se na válce namastili kapsy“, s tím, že si Američané svou pomoc nechali bohatě zaplatit. Samozřejmě, že část této pomoci byla kompenzována sovětskými dodávkami zlata, diamantů a platiny (mimochodem ukradenými), ovšem – v souladu s ruskou / sovětskou tradicí ignorování smluvních závazků – i tak zůstali Sověti po válce Američanům dlužni 722 milionů dolarů. Nakonec po dlouhých jednáních mezi SSSR a USA v roce 1972 prominuly Spojené státy Rusům celý dluh až na jeho část za stroje použitelné i pro mírové účely ve výši asi 100 mil. USD, které Rusko (jako nástupnický stát po SSSR) dluží dodnes!
Nutno též poznamenat, že v případě ostatních spojeneckých zemí byl po přijetí Marshallova plánu zbytek jejich dluhu propojen s novými úvěry, kdy jim bylo až 90% válečného dluhu odpuštěno (zbraně byly odepsány zcela a civilní zařízení třeba Velké Británii prodáno za 10 % ceny).Ovšem je třeba zdůraznit, že Američané neměli žádnou morální povinnost sponzorovat tuto cizí válku, evropský boj proti nacismu, a zvláště ne v případě SSSR, který se jednak podílel na budování nacistické vojenské mašinerie, jednak i na rozpoutání této války, jakožto tichý společník Osy.
Rusofilní historici a propagandisté pomíjí fakt, že americká vláda postupně - bez ohledu na ušlý zisk - uvalila embargo na obchod s Německem a Japonskem od r. 1940 a masivně ho zpřísnila během léta 1941, včetně úplného ropného embarga, a to nejen ze strany samotných USA, ale také ve spolupráci se Standard Oil a Royal Dutch Shell z jejich rozsáhlých nalezišť v Indonésii v majetku Američanů a Britů. Do poloviny roku 1941 USA fakticky přerušily obchod s Německem, Itálií a Japonskem omezením exportu a zavedením dalších ekonomických sankcí, zatímco sovětské dodávky strategických surovin do Třetí říše běžely až téměř do chvíle nacistického vpádu do SSSR.
V neposlední řadě pak kremlobotům a antiamerikanistům uniká (zřejmě vědomě), že naše „osvobození“ Rudou armádou nebyla také levná záležitost. Cena za toto „osvobození“ dosáhla astronomických částek, vezmeme-li v potaz, že Sověti nejen využívali a podřizovali ekonomiku porobených satelitů svým zájmům a 40 let drancovali „osvobozená“ území, ale navíc konkrétně v Československu se zasloužili i o ekonomický úpadek, který pociťujeme ještě 30 let po odchodu okupační armády, kdy ještě stále dobíháme životní úroveň států. které před nástupem socialismu byly daleko za námi.
--------------------------------------------------
[1] Bojů v Norsku v květnu až červnu 1940 se zúčastnil britský, francouzský a polský expediční sbor, britské válečné loďstvo a letectvo.
[2] Severoafrická kampaň (pouštní válka) probíhala v severní a východní Africe od 10. června 1940 do 16. května 1943, kdy po spojeneckém útoku na Tunisko kapitulovaly poslední německo-italské jednotky.
[3] V dubnu 1941 bojoval Britský expediční sbor generála Wilsona (složený z britských, australských, novozélandských a polských jednotek) v Řecku po boku řecké armády, ze 62 000 mužů jich sbor ztratil téměř 12 000.
[4] Syrsko-libanonské tažení Spojenců pod kódovým označením „Operace Exporter“ proti jednotkám vichistické Francie v Sýrii a Libanonu. Operace se zúčastnily i 11. československý pěší prapor.
[5] V r. 1936, po invazi Mussoliniho do Etiopie bylo uvaleno ekonomické embargo na Itálii, když v r. 1937 Japonsko napadlo Čínu, uvalily na něj Američané v odvetu ekonomické sankce. Po podepsání Trojstranného paktu mezi hitlerovským Německem, Itálií a Japonskem dne 27. září 1940 Američané uvalili na Japonce další embarga (na vývoz železa a oceli), posílili pomoc Británii i Čankajškovi v Číně a také americké loďstvo na Filipínách. Následně 25. července 1941 Spojené státy uvalily na Japonsko totální embargo a zmrazily veškerá japonská aktiva na své půdě. Stalo se tak v reakci na obsazení zbytku Francouzské Indočíny japonskou armádou. Amerického příkladu postupně následovaly i Velká Británie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Nizozemská východní Indie a většina latinskoamerických zemí.
[6] Šlo o útvary 34. pěší divize „34th Red Bull Infantry Division“ přepravené na dvou dopravních lodích (Chateau Thierry a Stratford) do Severního Irska.
[7] Letky 8. a 9. letecké armády USA operující z Egypta v rámci „Operace HALPRO“.
-------------------------------------------------
Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava KOROLEVA: „Důležitost americké role v 2. světové válce“ (http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/06/dulezitost-americke-role-v-2-svetove.html ) a práce jeho kolegů (když už mají averzi k jakýmkoliv západním pramenům anebo neovládají žádný cizí jazyk).
Co se týče literatury, pak kromě Suvorovových knih “ Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?" (rusky Ледокол), „Proč Sovětský svaz prohrál druhou světovou válku“ (Poslední republika I.), Porážka (Poslední republika III.), „Stín vítězství“ atd…, zároveň vřele doporučuje knihy „Zfalšovaná historie Druhé světové války“ a „Vymývání mozků: zfalšované dějiny sovětsko-německé války“ (Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2008; Мозгоимение: Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2010) od dalšího ruského historika zabývajícího se dějinami II. světové války, Marka SOLONINA. Jeho další kniha věnovaná tomuto tématu je „23. červen aneb Opravdový den „M“.“ (rus. 23 июня: „День М“. Яуза, Эксмо. Moskva 2007.)
Jakož i „Dějiny Ruska“ prof. ZUBOVA nebo knihu prof. MANNANOVA „Vojenské aspekty zahraniční politiky SSSR konce 30. let. Bylo sovětské vedení připraveno na velkou válku?“ (Военные аспекты внешней политики СССР конца 30-х годов. Издательство БГПУ, Уфа 2001), kterou před časem rovněž příliš nepotěšil oficiální propagandě poplatné kolegy-historiky, představitele ruské generality ani putlerovské šovinisty (postoje a názory prof. Mannanova zcela korespondují s tezemi a fakty prezentovanými Suvorovem v jeho knize Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?).
----------------------------------------
Doplněk k článku Díky bohu, že si Amerika hraje na světového policajta
... aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.
Ačkoliv Operace „OVERLORD“ byla největší vyloďovací operací v historii vojenství (5000 lodí spolu s tisíci menších plavidel, podporovaných 11 000 letadly, mělo během 48 hodin vrhnout téměř 200 000 mužů proti Hitlerovu vychvalovanému Atlantickému valu), účast Američanů totiž zdaleka nezačala Operací „OVERLORD“, 6. června 1944, kdy započala bitva o Normandii, a zdaleka se neomezovala jen na západní Evropu.
Naivní rusofilové i protřelí antiamerikanističtí propagandisté rádi zapomínají, že fronta anglo-americké aliance se táhla od severního polárního kruhu po severní Afriku, Senegal a Střední Východ, a dále po Eritreu, Somálsko a Madagaskar, jakož i od Aleutských ostrovů po Novou Guineu, Barmu, Indii a Austrálii.
Operačním prostorem západních Spojenců byly obrovské plochy Atlantického, Indického a Pacifického oceánu, ledové pláně Grónska a Svalbardu, stejně jako filipínské a malajské bažiny.
A to už ani nemluvě o speciálních operacích spojeneckých jednotek SOE a OSS, jakož i leteckém zásobování hnutí odporu a partyzánských oddílů na území okupovaných zemí, včetně Albánie, Jugoslávie, Řecka a Slovenska (během SNP), a masivních leteckých úderech proti nacistickým/fašistickým armádám, komunikačním uzlům, zbrojním závodům, chemičkám, ropným rafineriím a dalším strategickým cílům Osy − na území celého Německa, Protektorátu ČaM, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Bulharska, Rumunska i Jugoslávie − jež následně obsadila Rudá armáda[1], které spojenecké letecké svazy de facto „čistily cestu“ v prostoru od Baltického po Černé moře! A to včetně leteckých úderů americké 15. letecké armády vedených proti cílům v Maďarsku, Polsku a Rumunsku ze sovětských základen na východní Ukrajině v rámci operace "Frantic"[2].
Jedna z utajovaných kapitol 2. světové války:
Stalin souhlasil s americkou základnou na půdě SSSR.
Z depeše, která přišla do Berlína 2. června 1944 ve 4:05 hodin, byl Hitlerův štáb v šoku. Pokud zpráva nelže, znamenalo by to, že se Američanům povedlo přimět Stalina k něčemu neuvěřitelnému. „Maďarský Debrecín zničil americký bombový útok!“ hlásala depeše…
Situace na evropských bojištích v květnu 1944 nevypadala pro Spojence vůbec zle. Z východu se jako jeden velký tank valila Rudá armáda. Itálii od jihu osvobozovaly americké, britské, kanadské, polské, indické, i francouzské jednotky a nad kanálem La Manche bylo ve vzduchu cítit napětí. Otevření západní fronty bylo na spadnutí. Ani náramně příznivá situace však Spojencům nedovolovala, aby usínali na vavřínech. Z toho důvodu se zrodila jedna z nejúžasnějších akcí 2. světové války. V íránském Teheránu ji nevyzpytatelnému Stalinovi již na konci roku 1943 předložil americký prezident Franklin Delano Roosevelt. „Můj následující návrh přinese zisk oběma stranám,“ začal zeširoka Roosevelt. Dobře věděl, že cestou ke svému sovětskému protějšku musí našlapovat jako lehkonohá baletka. Již za pět minut bylo Stalinovi jasné, proč všechny ty tanečky. Američané totiž navrhovali, aby jim Rudá armáda na svém vlastním území poskytla šest vojenských letišť. Důvod? K tomu se Stalin dovedl propracovat sám. Myšlenka se mu však upřímně líbila. Znamená to přece, že za drobnou cenu, vpuštění pár stovek Američanů na své území, mu americké bombardéry pročistí pozice pro budoucí vpád na Balkán a do střední Evropy.
Operace Frantic
Původně chtěl ovšem generálporučík Eaker provádět z ukrajinských letišť i nálety na cíle v Bělorusku a Lotyšsku, které byly jinak mimo dosah amerických a britských bombardérů, ale Rusové tyto operace neschválili; samozřejmě z obavy, aby Američané svými úspěchy nezastínili vítěznou aureolu Rudé armády, nenarušili propagandistické klišé. Stejně jako sabotovali, resp. takřka úplně zmařili zapojení amerického letectva do podpory SNP anebo Varšavského povstání, které nechali cíleně utopit v krvi.
Stejně jako v případě Slovenského povstání, i během Varšavského povstání hrály v rozhodování Sovětů roli výlučně jejich mocenské zájmy. Během krvavých bojů ve Varšavě, kdy Sověti za Vislou se založenýma rukama čekali, až bude povstání rozdrceno a utopeno v krvi, Stalin navíc až do 11. září odmítal povolit dokonce i americkým a britským letadlům použít sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.[1] Když dal konečně souhlas s přistáváním spojeneckých letadel, bylo již pozdě a ani shozy výzbroje z letadel nemohly zvrátit situaci.[2] Druhý zásobovací let již Stalin opět zamítl a 3. října se povstalci kapitulovali.
-----------------------------------------------
[1] Ale i Albánie a Jugoslávie, osvobozené následně „svépomocí“, tj. komunistickou partyzánskou armádou, mj. též vyzbrojenou anglo-americkou koalicí (vedle bombardovacích operací dodalo americké a britské letectvo v rámci mise „special duty“ v letech 1943-44 vzdušnou cestou jugoslávským partyzánům 13 659 tun vojenského materiálu).
[2] Sovětská armáda poskytla v r. 1944 americkému letectvu k operacím proti cílům v Maďarsku, Polsku a Rumunsku 3 polní letiště: Poltava, Mirgorod a Pirjatin (fungující pod označením 169. letecká základna zvláštního určení). Jen z letiště Poltava uskutečnilo od června do října 1944 sedm leteckých skupin 18 vzdušných operací, kterých se zúčastnilo 1 030 letadel, včetně 529 bombardérů B-17. Na nepřátelské cíle bylo shozeno 2 000 tun pum a celkově zničeno 230 nepřátelských strojů. Američané ztratili pouhých 68 letadel (z toho 58 díky neschopnosti sovětské protiletadlové obrany při náletu Luftwafe na letiště v Poltavě 22. června 1944). Poslední američtí vojáci opustili letiště Poltava v červnu 1945.
-----------------------------------------
Zdroj:
-------------------------------------------
V souladu se svými záměry ohledně „osvobozených“ slovanských národů, nechal Stalin prostě Němce zlikvidovat polský odboj, který by v budoucnu bránil nastolení loutkové vlády a komunistického režimu. Však také varšavské povstání, zorganizované nezávisle na jeho plánech prozápadní Zemskou armádou[3], označil cynicky za „lehkomyslný a hrozivý hazard hrstky mocichtivých zločinců“.
Nejenže Rudá armáda zastavila svůj postup a odmítla byť jen poskytnout povstalcům přísun zbraní a střeliva, ale jednotky sovětské NKVD dokonce na území obsazeném Sověty zatýkaly a odzbrojovaly příslušníky Zemské armády, kteří předtím bojovali proti nacistům po boku Rudé armády, aby nemohli jít na pomoc bojující Varšavě.
--------------
[1] Viz např. „Штрафбаты и заградотряды Красной Армии в годы Великой Отечественной войны“, in: https://mil.ru/winner_may/history/more.htm?id=11205690@cmsArticle
[2] Pod tuto hlavičku byly sovětské „justiční“ orgány schopné vměstnat cokoliv, od špionáže a sabotáže po kritiku režimu v hospodě nebo v soukromé korespondenci.
[3] Štrafnyj batalion.
[4] Více viz Александр A. Сидоров: Жиганы, уркаганы, блатари. Подлинная история воров-ского братства, 1917-1940 гг. Издательство ЭКСМО 2005.
Především ovšem „osvobození“ podstatné části Československa Rudou armádou bylo ruskou prioritou proto, že vytvořilo podmínky pro začlenění země do sovětského bloku (nezbytného z geopolitické perspektivy), při němž už o „svobodě“ nemůže být řeči.
Osvobození Československa 1945
Osvobození Československa 1945
Americká vojska v Čechách
Osvobození západních a jihozápadních Čech v roce 1945 se odehrávalo zcela v režii americké 3. armády. V jejím čele stál nejslavnější americký generál celé války George Smith Patton. Zkusme se podívat, jak celé Pattonovo tažení Československem vypadalo a jak si cestu vpřed razily jednotky V. a XII. sboru 3. armády, které měly tento úkol splnit.
Až do konce dubna musely americké jednotky přešlapovat na místě. Původní dohoda o operačních sférách a čáře dotyku zakazovala Američanům další postup do nitra Československa. 30. dubna se Eisenhower spojil s náčelníkem generálního štábu Rudé armády generálem Antonovem se žádostí o to, aby byla posunuta demarkační čára na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Argumentoval tím, že potřebuje krýt levý bok Pattonovy armády při jeho postupu do Rakouska, neboť by jej mohla ohrožovat stále bojeschopná německá armádní skupina „Střed“ polního maršála Schörnera. Rusové nakonec museli souhlasit.
Zdroj: http://www.aic.cz/osvobozeni/americka-vojska-v-cechach/
http://www.militarycarclub.cz/z-historie/2nd-infantry-division https://cs.wikipedia.org/wiki/16._obrn%C4%9Bn%C3%A1_divize_arm%C3%A1dy_Spojen%C3%BDch_st%C3%A1t%C5%AF_americk%C3%BDch
----------------------------------------
[1] Spojenecké B-17 totiž nemohly podniknout let z Anglie nad Varšavu a zpět, a tak bylo zapotřebí využít sovětských letišť.
[2] Jenom během operace „Frantic VII“ v polovině září 1944, která měla za úkol zásobovat polské vlastence během varšavského povstání, nasadilo americké velení 107 létajících pevností B-17, které nesly 1284 kontejnerů s municí a zbraněmi.
[3] Armija Krajowa
[4] Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17 ze základen 15th Air Force (americké letecké armády) v Brindisi a Bari, které zlikvidovaly např. německé letouny a zařízení na letišti Nový Dvor u Malacek.
[5] Spojenecké B-17 totiž nemohly podnikat lety z Anglie nad Varšavu a zpět, a tak bylo zapotřebí využít sovětských letišť.
[6] Armija Krajowa
[7] Vojska 1. běloruského frontu maršála Rokossovského přihlížela bojům z východního břehu Visly.
[8] Obdobně jako v případě Varšavského povstání, kdy Stalin sabotoval dokonce operace amerického a britského letectva, využívajícího sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.
[9] Však i nad Varšavou shazovala sovětská letadla v létě 1944 letáky vyzývající Poláky k povstání, aby je pak nechala na holičkách.
[10] Američané vstoupili na naše území 18. dubna 1945, kdy obsadili Hranice v ašském výběžku, 20. dubna kapitulovala Aš, 25. dubna dorazili Američané do Františkových Lázní a do Chebu, během 1. máje ovládla americká vojska Přimdu a Železnou Rudu.
[11] Churchill byl nejen iniciátorem britské invaze do Řecka na jaře 1941 − jež měla rovněž za jeden z hlavních cílů odřezání sil Osy od rumunských naftových polí (avšak byla tehdy odsouzena k neúspěchu vzhledem k neschopnosti samotné řecké armády a nedostatečným silám vyčleněným pro operaci) − ale i nasazení mnohem většího expedičního sboru na straně bílých armád již během ruské občanské války. Jeho zásadní antikomunistický postoj a jasnozřivost ohledně sovětských ambicí a záměrů byly ostatně i motivem neúspěšného atentátu, který na něj spáchali řečtí komunističtí teroristé (zřejmě ve spolupráci s NKVD) v Aténách v r. 1944.
[12] V říjnu 1943 zahájila 15. letecká armáda Spojených států (USAAF) útoky na strategické cíle v oblasti Balkánu. Hlavním cílem amerických bombardérů, startujících z letiště v Bari, Brindisi a Foggii, byla především ropná pole v oblasti rumunské Ploješti, tehdy životně důležitý zdroj nafty pro německou brannou moc, ale i ropné rafinerie a závody vyrábějící syntetický benzín v Rakousku, v protektorátu Čechy a Morava, ve Slezsku a na Slovensku. Během 12 měsíců provedla 15. letecká armáda více než 20 tisíc vzletů proti nepřátelským cílům, přičemž ztráty strojů dosahovaly až 48%. Tyto údery především dramaticky oslabily bojeschopnost Luftwafe, jelikož např. výroba pohonných hmot a maziv, která v dubnu 1944 dosahovala 390 000 tun, poklesla v srpnu téhož roku na 145 000 tun, přičemž nejcitelněji klesla právě výroba leteckého benzínu.
[13] Už v dubnu 1945 označil Churchill postup sovětských vojsk do střední Evropy za jednu z „nejsmutnějších událostí v dějinách Evropy, pro kterou není srovnání“.
[14] Maroko a Alžírsko byly dobyty anglo-americkými silami během Operace Torch (čes. Pochodeň) probíhající od 8. do 16. listopadu 1942.
[15] Poslední německé a italské jednotky v Tunisku kapitulovaly 13. května 1943.
[16] Z Terstu (kapitulujícího v reálu 1. května 1945) to bylo do Vídně a Bratislavy zhruba 400 km.
[17] Ofenzíva RA proti rumunským vojskům 20.-29. srpna 1944, završená kapitulací Rumunska.
[18] K tomu nutno poznamenat, že Titovi partyzáni už dávno předtím kontrolovali významnou část Jugoslávii a kromě účasti sovětských a bulharských jednotek na osvobození Bělehradu byla německá vojska z Jugoslávie vytlačena bez zásahu cizích armád Jugoslávskou lidovou armádu.
[19] Celkem padlo při obsazování Československa (které bylo Stalinovým závodem se Spojenci) 120-140 000 rudoarmějců, přičemž ztráty Rudé armády na Dukle činily min. 19 000 mrtvých a 41 000 raněných a při Ostravské operaci 24 000 mrtvých a 89 000 raněných. Viz článek Závod o Berlín .
[20] Linie těžkých obranných objektů se táhla od Bohumína až po Krkonoše. Jelikož právě v oblasti okolo Ostravy se čekal největší nápor německé armády, byla tato linie opevnění v r. 1938 jedna z nejpřipravenějších na útoky nepřítele. Ostravský úsek těžkého opevnění představoval linii přes 25 km dlouhou; v terénu mezi Kopytovem a Smolkovem se nacházelo 47 masivních pevnostních objektů. Sám maršál Jeremenko, který se tehdy rozhodl obejít Ostravu a probít se linií předválečných československých pohraničních opevnění, vzpomíná, že „vojska musela překonávat hluboce opevněnou obranu, s jakou se sovětská armáda za celou válku nikde jinde nesetkala … opevnění byla vybudována pod vedením zkušených odborníků podle všech požadavků ženijního umění a takticky obratně rozestavěna v terénu“ (železobeton, ze kterého byly postaveny, odolával i palbě velkorážového dělostřelectva 205 mm).
[21] Dukelský průsmyk nejen, že představoval nejsilněji opevněný prostor německé obrany na hlavním hřebenu Karpat, ale němečtí dělostřelci měli předem dostatek času vybudovat si výhodná palebná postavení, zakreslit do map zaměřovací body a vypočítat optimální nástřelné vzdálenosti.
[22] Díky Stalinovu chybnému rozhodnutí utrpěla Rudá armáda v září 1941 v tzv. Kyjevském kotli drtivou porážku, při které bylo zabito, zraněno či zajato přes 700 tisíc sovětských vojáků. Jednalo o největší obklíčení vojsk v historii válek. Během leningradské operace v červnu 1942 došlo ze stejných důvodů k obklíčení a totálnímu rozdrcení sovětské 59. a 2. úderné armády, které tehdy velel gen. Vlasov, jehož nesouhlas s plány operace a doporučení na stažení a záchranu vojsk bylo Stalinem ignorováno. Tato katastrofa byla následně i jedním z důvodů, proč Vlasov, u Leningradu zajatý, přešel na německou stranu.
[23] I tak např. jen během tří únorových nocí r. 1945 (16., 17. a 20. 2.) dokázala letka 16 letounů 301. perutě zvláštního určení RAF ze spojenecké základny Campo Casale u Brindisi dopravit na území Protektorátu výzbroj pro 1500-1700 partyzánů! V dubnu její roli převzala americká 2641st Special Bombardment Group, která shodila v českých zemích na padácích 192 kontejnerů a 96 balíků s vojenským materiálem o celkové váze 57 tun.
[24] Ještě koncem dubna vyzval Führera, aby se z obleženého Berlína přesunul do Čech, kde je připraven ho se svojí milionovou armádou bránit, vytvořivše z České kotliny poslední nacistickou pevnost, centrum odporu – Festung Böhmen. Nutno poznamenat, že začátkem května dosud disponoval asi 9400 děly a minomety, 2400 tanky a tisícovkou letadel, přičemž většina německých vojáků byla stejně tak ochotna bojovat do posledních sil s rudoarmějci jako připravena okamžitě se vzdát Američanům, takže hrozila přeměna ČSR ve spálenou zemi.
Doporučuji článka a weby:
Americký válečný hřbitov - Štědrý den, Manila 2016
Válečný hřbitov vojáků Commonwealthu poblíž Port Moresby na Nové Guinei, leden 2017
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural (ISBN 978-80-8236-012-0 ; výňatek, str. 417-428)
Podrobnosti:
nebo
=============================================================
Všechny impertinentní otázky neználků k výše uvedenému tématu jsou dávno zodpovězeny v mých článcích:
„Ruská pravda“ a skutečnost aneb „Nové Rusko“ ve stínu rudé hvězdy a kolovratu
„AMERICKÁ VÁLEČNÁ POMOC SSSR“ –
případně také: „TAJEMNÉ POZADÍ ANTIAMERIKANISMU“:
a 2. STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM ?
Takto vypadá šíření a obrana „ruských tradičních hodnot“ a „duchovních tradic“ na ruských dokumentech, tedy přímo od zdroje! Ruští fašisté a opričnici - pevná hráz proti „banderovcům“ a západní demokracii? :
… aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války, atd ........................,
URČITĚ JE SMYSLUPLNĚJŠÍ VKLÁDAT DOKOLA TYTÉŽ KOMENTÁŘE A ODKAZY NA STEJNÉ ČLÁNKY A ZDROJE INFORMACÍ (jež představují studijní materiály min. na několik týdnů), než dokola vyvracet dávno vyvrácené lži a mystifikace, a polemizovat s bláboly a posměšky kremlobotů, frustrátů a zlomyslných trollů, kteří na „diskuzní fóra“ i tak chodí jen provokovat a anebo ukájet svou touhu po zviditelnění. Polemika s nimi je zbytečnou ztrátou energie, času i sebeúcty .
------------------------------------
Doporučuji i mé další články
Osvobození anebo okupace? Jak Západ skočil na špek Stalinovi a půl Evropy pak skončilo v jeho internacionálním lágru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-osvobozeni-anebo-okupace-jak-zapad-skocil-na-spek-stalinovi-a-pul-evropy-pak-skoncilo-v-jeho-lagru-118615
Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-volzsko-tatarska-legie-aneb-porobene-narody-sssr-v-boji-proti-sovetum-po-boku-wehrmachtu-129311
Komentář ke lživé pohádce o „amerických základnách obkličujících Rusko“
Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru
DÍKY BOHU, ŽE SI „AMERIKA HRAJE NA SVĚTOVÉHO POLICAJTA“ -
Rusko jako žalář národů aneb Poslední koloniální mocnost, kterou stmeluje jen „čečenské memento“
nebo Moje ALBUM „Historie komunismu a fasismu v obrazech“ na FB:
+
Viz též blog „Vánoční rozjímání na Americkém vojenském hřbitově v Manile“
& FB-alba „Americký vojenský hřbitov / American Cemetery - MANILA“
& „Hřbitov vojsk OSN / UN Memorial Cemetery - BUSAN“
Mezinárodní hřbitov vojáků OSN - Pusan
=========================================================
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
