Štědrodenní rozjímání na Americkém vojenském hřbitově v Manile

Manila, 24. prosince 2016 | REPORTÁŽ Z CEST

Štědrý den symbolicky zasvěcuji těm, bez jejich nejvyšší oběti bych se dnes nepotuloval jako svobodný člověk po celém světě a užíval si vymožeností demokracie.

Mým cílem je především manilský Americký vojenský hřbitov, jenž se nachází na úbočí McKinley Hill, poblíž Fort Bonifacio, kam lze ze Signal Village celkem v pohodě vyrazit pěšky. Ovšem celá trasa mé vycházky je de facto tématická …

Cestou se zastavuji v nedalekém Vojenském muzeu, jež se nachází nějakých 500 metrů od mého bydliště. Poté si dávám výborný vepřový guláš s rýží za 45 pesos u pouličního stánku pod viaduktem na křižovatce Bayani Road a Carlos Garcia Ave., na hranici čtvrtí Western Bicutan a Pinagsama.

Zhruba po dvou kilometrech chůze po Bayani Road, lemované hřbitovy, se zastavuji v Muzeu Korejské války. Sice má dnes oficiálně zavřeno, ale přítomný šéf ochranky mne pouští dovnitř.

Odtud pokračuji dál do kopce, kolem ženské důstojnické školy, armádního golfového klubu a spousty kasáren, až po dalších zhruba třech kilometrech čtvrtí Fort Bonifacio jsem konečně u cíle.

Na recepci u vstupní brány se zapisuji do návštěvní knihy a poté se vydávám na okruh rozsáhlým areálem.

Manilský americký vojenský hřbitov se rozkládá na území bývalé vojenské základny Fort William McKinley, dnes distriktu Bonifacio Global City. Na pozemku o rozloze 62 hektarů je pohřbeno 17 206 padlých amerických vojáků padlých při osvobozování Filipín a Nové Guineje v letech 1941-42. To jej činí vůbec největším americkým vojenským hřbitovem. Je pod správou Americké komise pro válečné památníky (American Battle Monuments Commission).

To množství prostých křížů z bílého mramoru, mezi nimiž se tu a tam objevuje šesticípá židovská hvězda, tvořících symetrické linie pokrývající travnatou pláň, působí velmi sugestivně. Kromě jmen prozrazujících příslušnost k nejrozličnějším národnostem Ameriky, mnohé jsou označeny i jednoznačně českým jménem, byť bez diakritiky - Jelinek, Dvorak, Novotny … Desítky nebo spíše stovky křížů nesou jen prostý nápis „Zde leží neznámý druh ve zbrani“ a poznámku „Bůh jej zná jménem“.

Jak tak procházím mezi nekonečnými řadami křížů, bezděky mi v mysli vytane jako morální protiklad zde prezentovaného hrdinství žlučovitá nenávist vůči USA šířená v médiích a jmenovitě na internetu právě zbabělci a oportunistickými kolaboranty, skrývajícími se za pacifistické a antiimperialistické slogany, resp. jedinci, kteří se ve svém rodokmenu jistě nemohou pochlubit jediným předkem, jenž by během posledních deseti generací dobrovolně nasadil život za svou vlast, o obraně demokracie ani nemluvě.

Pokud jde o onu „krev prolitou rudoarmějci při osvobozování evropských národů“, zkuste mi ukázat aspoň jednu jedinou zemi, kterou Rudá armáda SKUTEČNĚ KDY OSVOBODILA, tj. kterou následně neokupovala. Rád se nechám poučit, možná mi něco uniklo.

Stačí se podívat na mapy, znázorňující poválečné ruské (potažmo sovětské) teritoriální zisky (Bukovina, Besarábie [mom. Podněstersko], východní Polsko, Východní Prusko, Zakarpatská Ukrajina, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Karélie, Tuva, Sachalin, Kurilské ostrovy), resp. i územní požadavky vznesené vůči okolním zemím (Finsko, Írán, Turecko).

Na druhou stranu bych rád věděl, které území si ve stejném období přisvojily USA!? Ty naopak dobrovolně vrátily i tzv. Panamské průplavové pásmo pod jurisdikci Panamy (stejně jako daly dávno svobodu Filipínám a Kubě v době, kdy Rusko připojovalo Kavkaz a čínská území Vnějšího Mandžuska – dnešní Amurská oblast a Chabarovský a Primorský kraj RF), k čemuž je nemohl nikdo donutit.

Zatímco zahraničně-politické angažmá USA bylo před válkou i po r. 1945 vesměs motivováno snahou o zachování status quo a nebylo spjato s jakýmikoliv územními nároky (a lze je de facto považovat za politiku zadržování komunismu a stabilizace mezinárodní situace), sovětský režim sledoval při svých vojenských dobrodružstvích i při tzv. „vývozu revoluce“ jednoznačně expanzionistické, světovládné cíle, nastolení nového světového řádu, samozřejmě pod taktovkou Moskvy. A Putinovo Rusko se pokouší na tradici carského a sovětského imperialismu navázat (využívaje stejných zdůvodnění

Je třeba si uvědomit, že ZATÍMCO PRÁVĚ AMERIKA UŽ 100 LET TAHÁ Z BRYNDY NAŠI ROZHÁDANOU A OPORTUNISTICKOU EVROPU (a to nemám na mysli jen 1. i 2. světovou válku[1], Američani za nás totiž krváceli v boji proti fašismu a komunismu po celém světě i v době, kdy většina Čecháčků lezla náckům a komunistům do zadku, resp. nadšeně budovala socialismus, a navíc ještě pomáhala vyzbrojovat komunistické hordy po celém světě od Kambodže a Koreje přes Sýrii, Etiopii, Angolu až po Grenadu, proti nimž vedli Američani ony „imperialistické války“[2]), RUSKO STÁLO VŽDY V HISTORII NA OPAČNÉ STRANĚ BARIKÁDY NEŽ ZÁPADNÍ DEMOKRACIE (od bratření s Habsburky a Hitlerem přes korejskou, vietnamskou a arabsko-izraelskou válku, až po podporu arabským diktátorům, Kaddafímu, Saddámovi a Assadovi).

Právě proto se také i naši internetoví pseudopacifisté (čti antiamerikanisté), stejně jako ruští nacionalisté, tak usilovně snaží zlehčovat zásluhy USA na porážce nacismu a japonského imperialismu, ohánějíc se demagogickými polopravdami a mystifikacemi, velmi často pocházejícími ještě z propagandistické dílny KSSS. Z nich je nejoblíbenější známé porovnávání počtu válečných obětí, jenž má podle nich být nějakým objektivním vzorcem vypovídajícím o poměru zásluh Ruska a USA, potažmo západních Spojenců.

1) Oněch 23 mil. ruských „obětí“, které s oblibou uvádějí, nelze porovnávat s oběťmi americkými, jelikož to nejsou počty padlých vojáků, nýbrž celkové ztráty včetně civilního obyvatelstva, z nichž 90 % ovšem nepadlo ani za nás, ani za Rusko. Podobné statistické srovnávání ztrát je nesmysl, jelikož Američani nevedli boj na svém území (taková statistika pak sčítá hrušky s jablky a výsledkem je pustá demagogie).

2) Minimálně polovina padlých ruských vojáků (z celkového počtu 8 mil.), pak jde na vrub cynismu, bezohlednosti a neschopnosti sovětských maršálů, kteří je hnali jako dobytek na smrt, pěšáky a kozáky na koních proti tankům. (Jsou doloženy četné příklady, kdy se ocitly na frontové linii celé útvary bez jakékoliv výzbroje nebo střeliva, jelikož postup fronty byl rychlejší než fungování týlového zabezpečení.)

Mimo toho, že sovětské archivy jsou obecně nedůvěryhodné (včetně uváděného počtu padlých a zajatých), nutno brát do úvahy i skutečnost, že značná část obětí zemřela na následky nemocí, podchlazení a podvýživy (kvůli váznoucímu zásobování), nikoliv nepřátelských operací.

3) A hlavně je tu morální disproporce: Na rozdíl od Ruska, Američani vesměs bojovali „za druhé“ a osvobozená území neplánovali rovnou anektovat! Kdežto Rusové, co osvobodili, to si ponechali minimálně na několik desetiletí, značná území pak dodnes – těžko pak hovořit o „osvobození“! Pokud by západní Spojenci povýšili politická hlediska nad hlediska vojensko-strategická, stejně jako činil Stalin (tj. i na úkor vyšších ztrát a prodloužení války), a akceptovali Churchillův vizionářský plán[3], jenž byl založen na přesunutí těžiště válečných operací do Středomoří, aby bylo obsazením Itálie a Balkánu zároveň nejen zajištěno odříznutí Německa od rumunských naftových polí, ale i zabezpečení oblasti jižní a střední Evropy před sovětskou okupací a následným nastolením prosovětských režimů, vyvíjel by se průběh války i poválečné uspořádání Evropy zcela jinak.[4]

Hlavně však, nejen levičákům, ale i mnohým historikům jaksi uniká fakt, že 2. světovou válku vlastně rozpoutali − s vidinou světovlády − společně Hitler se Stalinem, kteří se v r. 1939 podělili o Polsko a odsouhlasili sféry následné sovětské expanze, jejímiž prvními oběťmi bylo Finsko, napadené Sověty v listopadu 1939,[5] a poté Estonsko, Litva, Lotyšsko a Rumunsko. (Sovětská anexe Besarábie a severní Bukoviny v létě 1940 de facto vehnala Rumunsko do náruče Hitlerovi; byla totiž hlavním důvodem zapojení rumunské armády do války po boku wehrmachtu, stejně jako v případě Finska.)

Stejně tak jako skutečnost, že válečné angažmá USA nezačalo vyloděním v Normandii, jak se nám to pokoušeli nabulíkovat komančové (a nadále snaží vsugerovávat antiamerikanističtí trollové), ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.

Naivní rusofilové i protřelí antiamerikanističtí propagandisté rádi zapomínají, že fronta anglo-americké aliance se táhla od severního polárního kruhu přes severní Afriku, Senegal a Střední Východ, a dále po Eritreu, Somálsko a Madagaskar, jakož i od Aleutských ostrovů po Barmu, Indii, Novou Guineu a Austrálii (na 60 tisíc amerických vojáků operovalo i v Číně, po boku armády Kuomintangu).

Operačním prostorem západních Spojenců byly obrovské plochy Atlantického, Indického a Pacifického oceánu, ledové pláně Grónska a Svalbardu, stejně jako filipínské a malajské bažiny, a svými operacemi proti armádám Osy v Africe, Asii a Oceánii (a jejich zásobovacím trasám) odlehčovali Rusům nápor na východní frontě.[6]

Viz mapa: http://www.cadpress.sk/operacni_prostor_spojencu_wwii.jpg

A to už ani nemluvě o speciálních operacích spojeneckých jednotek SEO a OSS, jakož i leteckém zásobování hnutí odporu a partyzánských oddílů na území okupovaných zemí, včetně Albánie, Jugoslávie, Řecka a Slovenska (během SNP) a masivních leteckých úderech proti nacistickým/fašistickým armádám, komunikačním uzlům, zbrojním závodům, ropným rafineriím a dalším strategickým cílům Osy − na území Německa, Polska, Čech, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Jugoslávie a Rumunska − jež následně obsadila Rudá armáda, které spojenecké letecké svazy de facto „čistily cestu“!

4) Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava Koroleva: Důležitost americké role v 2. světové válce (http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/06/dulezitost-americke-role-v-2-svetove.html )

Při hodnocení podílu Spojenců na porážce Osy, nelze opomenout jejich zásluhu na průběžné eliminaci německého strategického průmyslu, jež se následně odrážela i v oslabení zbrojních a výstrojních dodávek pro východní frontu. Německý průmysl byl totiž z velké části závislý na dodávkách surovin z okupovaných území a mimoevropských zemí, které systematicky narušovaly operace spojeneckého letectva a námořnictva.

Naopak milý lháři: Rusové (Sověti), kteří si nyní hrají na nevinnou oběť nacistické agrese, potažmo zachránce světa, pomáhali v počátcích války nacistický válečný potenciál budovat, takže byli de facto spojenci či „tichými společníky“ Osy, jejímiž oficiálním členem se SSSR nestal jen proto, že Hitler nepřistoupil na podmínky (sovětské územní nároky vůči Turecku a Íránu) , které si Stalin stanovil v návrhu na vytvoření osy „Berlín-Řím-Moskva-Tokio“ z 25.11. 1940, předaném osobně sovětským premiérem německému vyslanci, hraběti von Schulenburgovi, v Moskvě.

Až do Hitlerova vpádu do SSSR znamenala pro nacistické hospodářství významnou pomoc při eliminaci důsledků britské blokády německo-sovětská spolupráce na základě obchodní smlouvy z 11. února 1940. V letech 1940-41 exportoval Sovětský svaz do Třetí říše 85 % německé roční spotřeby obilí, 70 % fosfátů, 40% nafty a 30 % spotřeby niklu. Dle německých statistik bylo od prosince 1939 do května 1941 dovezeno ze Sovětského svazu 998,8 tisíc tun ropných produktů, 214,5 tisíc tun fosfátů, 184,9 tisíc tun manganové rudy, 114,2 tisíc tun bavlny, 24,3 tisíc tun chromové rudy a 12,3 tisíc tun azbestu.

Bez nadsázky lze tedy říci, že Sovětský svaz měl přímý podíl i na porážce francouzské a belgické armády a britského expedičního sboru u Dunkerque, přičemž po napadení SSSR německou armádou Stalin naléhal na Spojence, aby znovu otevřeli západní frontu, k jejímuž předchozímu zhroucení Sověti přispěli nejen dodávkami benzinu pro německé tanky, ale i výcvikem německých tankistů na sovětských základnách.

Od r. 1929 cvičil Reichswehr posádky tanků a tankové instruktory na základně Kama poblíž Kazaně. Němci zde např. testovali prototypy tanků, tajně vyvíjených firmami Daimler, Krupp a Rheinmetall (pod krycím označením Grosstraktor − „Velký traktor“), a kolopásový tank Christie. Obě armády zde společně testovaly i sovětské tanky BT-2, BT-5, T-26, T-28 a T-35. Zdejší výcvikové středisko vedl generál Oswald Lutz, později první velitel německých tankových vojsk. V letech 1932 a 1933 v Kazani pobýval i generál Heinz Guderian, otec tankové doktríny německé armády a strategie blitzkriegu. Společných rusko-německých manévrů se počátkem 30. let zúčastnili i budoucí Hitlerovi maršálové Friedrich Paulus a Erich von Manstein (považovaný za jednoho z nejlepších stratégů II. světové války) a generálové Hermann Hoth, Gotthard Heinrici nebo Hans Krebs, kteří zde cvičili taktiku bleskové války. …

Bohužel (hlavně pro národy východní Evropy), na rozdíl od Sovětů, kteří bezohledně obětovávali desetitisíce vojáků ve zbytečných a chaotických operacích (Karpatsko-dukelské, Ostravské a pod.), v horečné snaze urvat ještě v závěrečné fázi války co nejvíce území, Spojenci nakonec upřednostnili strategicky výhodnější variantu, tj. hledisko vojenské namísto politického (mocenského), a tak přenechali téměř polovinu Evropy na pospas nové diktatuře, jejíž nebezpečí si uvědomili až v okamžiku, kdy si Rusko začalo „osvobozená“ území přivlastňovat a dokonce i svou sféru vlivu rozšiřovat.

I tak Evropu fakticky osvobodili Američané (ani nemluvě o ostatních částech světa) a nebýt mezinárodních dohod, osvobodila by US Army jak Prahu, tak oblasti minimálně na linii K. Vary−Hradec Král.−Jihlava (kterou byli schopni dosáhnout dávno před Rudou armádou), zatímco Rusové osvobozovali hlavně sami sebe, resp. své budoucí kolonie (dá-li se v této souvislosti nazvat vyhnání jednoho okupanta druhým osvobozením).

A pokud nebyl SSSR zničen ještě před vstupem Ameriky na evropské válčiště, je to jen zásluha ohromné materiální pomoci Sovětům ze strany USA.

I racionálně uvažující ruští historici připouštějí, že Rusy fakticky zachránily americké zbraně, vodka a mráz.

(Ruská zima 1941-42 byla nejkrutější za několik desetiletí a padlo jí možná dokonce paradoxně, díky katastrofálnímu zásobování a výstroji, za oběť více samotných sovětských vojáků než Němců).

Dnes se samozřejmě vnucuje otázka, zda by pro nás nebylo lepší, pokud by tehdy Západ postupoval pragmaticky, tj. nechal nacisty a komunisty zmasakrovat se mezi sebou, aby následně vítěze této bitvy čerta s ďáblem rozdrtil v bitvě poslední!

Některé komentáře rudých švábů a nevzdělanců jsou ve stylu protektorátních novin nebo Rudého práva!

Rudí švábové přehlížejí i fakt, že západní Spojenci (UK+USA) vstoupili do války proti OSE již v r. 1940-41. Když kremloboti, pseudohistorici a antiamerikanističtí trollové stále dokola opakují svou písničku o tom, jak se Američané zapojili do II. světové války, „až když bylo skoro dobojována“, resp. „jak téměř celé břemeno války na fašismem spočívalo na bedrech Rudé armády“, rádi přehlíží nepříjemná fakta, která se jim nehodí do krámu:

1) Že západní Spojenci se zapojili do války proti Třetí říši již v r. 1940, kdy se Britové a Francouzi zapojili do bojů v Norsku a jednotky V. Británie a Commonwealthu se vylodily v Belgii a Francii, kde navíc – stejně jako při invazi do Řecka o rok později – narazily na německé tankisty a piloty vycvičené v SSSR a tanky ze sovětské oceli poháněné sovětskou naftou.

2) Že v r. 1941 měla americká armáda plné ruce práce v Pacifiku – od Aljašky po Havaj, kde se pokoušela zastavit japonskou invazi, ohrožující i Austrálii.

3) Že prologem otevření Západní fronty („Operace Overlord“), potažmo zapojení amerických jednotek do boje proti Wehrmachtu, byla fakticky již „Operace Torch“ (zahájená v severní Africe v listopadu 1942) na kterou navázala invaze na Sicílii v r. 1943 („Operace Husky“) … tak kdepak potom vidí soudruzi nějaké otálení či vyčkávání?

4) Kdyby bombardéry USAF a RAF nečistily „vítězné“ Rudé armádě cestu (masivními nálety od Dánska přes Polsko a Slovensko po Rumunsko), nedorazila by do Prahy ani do Vánoc 1945

a 5) a především, že USA neměly nejen žádný racionální důvod, ale ani jakoukoliv morální povinnost zapojit se do evropské války a zachraňovat režimy, které si v podstatě vesměs nezadaly s německým či italským. Mohly se klidně spokojit s programem Lending & Leasing a evropské bojiště sledovat ze zámoří, a to již proto, že zde – kromě případu Beneluxu, Francie či Československa − de facto zpočátku ani nešlo o nějaký boj dobra se zlem. Vždyť Antonescu, Horthy, Dollfus, Karadjordjević, Pavelič, Pilsudski a Tiso si v r. 1939 mohli klidně podat ruku třeba s Mussolinim. O režimu sovětském, který se fakticky na rozpoutání války podílel, už ani nemluvě.

Přitom významná materiální pomoc Západu, především z USA, byla pro SSSR otázkou přežití. Jednalo se o zbraně (například přibližně 22,1 tisíc letadel, 10 tisíc tanků, 376 tisíc nákladních aut, 35 tisíc motocyklů, 132 tisíc automatických zbraní atd.), suroviny i potraviny. Ruská historička Natalja Butenina s odvoláním na západní zdroje, především Roberta Jonese, odhaduje velikost zahraniční pomoci bojujícímu Sovětskému svazu na 7 % jeho HDP. Konkrétně se ze strany Spojených států jednalo o dodávky ve výši 11,319 miliard dolarů (85,7 % z celku), z Velké Británie za 1,693 miliard dolarů (12,8 %) a z Kanady v hodnotě 200 milionů dolarů (1,5 %). Americký historik T. H. Vail Motter propočetl celkovou hodnotu západní pomoci Sovětskému svazu na 17 499 861 dolarů, přičemž z geopolitického hlediska velmi zajímavě charakterizoval i námořní trasy, po kterých byly dodávky transportovány:

→ Transpacifická cesta. Přes tuto trasu směrem na sovětský Dálný východ bylo z USA dopraveno 47,1 % západní pomoci, přibližně 8,2 miliónu tun nákladu plus tisíce letadel přelétající na trase Anchorage-Jakutsk-Krasnojarsk.

→ Perský záliv. Přes Írán bylo dopraveno 23,8 % západní pomoci, přibližně 4,2 miliónu tun.

→ Severní cesta. Touto nejrychlejší, ale také nejriskantnější trasou směrem na Murmansk a Archangelsk bylo z USA, Kanady a Velké Británie dopraveno 22,7 % západní pomoci, přibližně 4,0 miliónu tun.

→ Černomořská cesta. Přes Irák, a hlavně Írán směrem na sovětské oblasti Kaspického moře (Beslan, Ašchabad a Baku) bylo dopraveno 3,9 % západní pomoci, přibližně 680,7 tisíc tun.

→ Severní mořská cesta. Touto trasou bylo směrem na Murmansk dopraveno 2,5 % pomoci z USA, přibližně 452,4 tisíc tun.

... a odpočítáme-li znovudobytá (či nově nabytá, anektovaná) teritoria SSSR, je i z letmého pohledu na geopolitickou mapu světa

http://www.cadpress.sk/mapa_osvobozeni_evropy.jpg

nebo http://www.cadpress.sk/operacni_prostor_spojencu_wwii.jpg

jasné, že většinu Evropy OSVOBODILI ZÁPADNÍ SPOJENCI!, přičemž při dobývání východní Evropy pomáhalo Sovětům spojenecké letectvo, jehož bombardovací svazy likvidovaly zbrojní závody, naftové rafinerie, letiště a železniční uzly na území celého Německa, Protektorátu ČaM, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Rumunska i Jugoslávie.

Vedle snahy zpochybnit význam americké pomoci pokoušejí se kremloboti reinterpretovat tuto pomoc jako bezskrupulózní „kšeft amerických buržujů, kteří se na válce namastili kapsy“, s tím, že si Američané svou pomoc nechali bohatě zaplatit. Samozřejmě, že část této pomoci byla kompenzována sovětskými dodávkami zlata, diamantů a platiny, ovšem – v souladu s ruskou / sovětskou tradicí ignorování smluvních závazků – i tak zůstali Sověti po válce Američanům dlužni 722 milionů dolarů.

Nakonec po dlouhých jednáních mezi SSSR a USA v r. 1972 USA prominuly celý dluh až na jeho část za stroje použitelné i pro mírové účely ve výši asi 100 mil. USD, které Rusko (jako nástupnický stát po SSSR) dluží dodnes!

Na jednu stranu je třeba zdůraznit, že Američané neměli žádnou morální povinnost sponzorovat tuto cizí válku, evropský boj proti nacismu, a zvláště ne v případě SSSR, který se jednak podílel na budování nacistické vojenské mašinerie, jednak i na rozpoutání této války, jakožto tichý společník Osy. Nutno též poznamenat, že v případě ostatních spojeneckých zemí byl po přijetí Marshallova plánu zbytek jejich dluhu propojen s novými úvěry, kdy jim bylo až 90 % válečného dluhu odpuštěno (zbraně byly odepsány zcela a civilní zařízení třeba Velké Británii prodáno za 10 % ceny).

V neposlední řadě pak kremlobotům a antiamerikanistům uniká (zřejmě vědomě), že naše „osvobození“ Rudou armádou nebyla také levná záležitost. Cena za toto „osvobození“ dosáhla astronomických částek, vezmeme-li v potaz, že Sověti nejen využívali a podřizovali ekonomiku porobených satelitů svým zájmům a 40 let drancovali „osvobozená“ území, ale navíc konkrétně v Československu se zasloužili i o ekonomický úpadek, který pociťujeme ještě 30 let po odchodu okupační armády, kdy ještě stále dobíháme životní úroveň států. které před nástupem socialismu byly daleko za námi.

Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava KOROLJEVA: „Důležitost americké role v 2. světové válce“ (http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/06/dulezitost-americke-role-v-2-svetove.html) a práce jeho kolegů (když už mají averzi k jakýmkoliv západním pramenům anebo neovládají žádný jazyk).

Co se týče literatury, pak kromě Suvorovových knih „Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?“ (rusky Ледокол), „Proč Sovětský svaz prohrál druhou světovou válku“ (Poslední republika I.), Porážka (Poslední republika III.), „Stín vítězství“ atd…, zároveň vřele doporučuje knihy „Zfalšovaná historie Druhé světové války“ a „Vymývání mozků: zfalšované dějiny sovětsko-německé války“ (Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2008; Мозгоимение: Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2010) od dalšího ruského historika zabývajícího se dějinami II. světové války, Marka SOLONINA. Jeho další kniha věnovaná tomuto tématu je „23. červen aneb Opravdový den „M“.“ (rus. 23 июня: „День М“. Яуза, Эксмо. Moskva 2007.)

Jakož i „Dějiny Ruska“ prof. ZUBOVA nebo knihu prof. MANNANOVA „Vojenské aspekty zahraniční politiky SSSR konce 30. let. Bylo sovětské vedení připraveno na velkou válku?“ (Военные аспекты внешней политики СССР конца 30-х годов. Издательство БГПУ, Уфа 2001), kterou před časem rovněž příliš nepotěšil oficiální propagandě poplatné kolegy-historiky, představitele ruské generality ani putlerovské šovinisty (postoje a názory prof. Mannanova zcela korespondují s tezemi a fakty prezentovanými Suvorovem v jeho knize Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?).

„Americký vojenský hřbitov / American Cemetery - MANILA“

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1464473950259347&type=3

&

„Hřbitov vojsk OSN / UN Memorial Cemetery - BUSAN“

https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.1391061197600623&type=3

&

PAPUA:

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=1540003472706394&set=a.1527006040672804&type=3&theater

****************************************************************

Všechny impertinentní otázky neználků jsou dávno zodpovězeny v mých článcích:

PODÍL SOVĚTŮ A ZÁPADNÍCH SPOJENCŮ NA OSVOBOZENÍ EVROPY A SVĚTA

http://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/podil-sovetu-zapadnich-spojencu-na.html

„AMERICKÁ VÁLEČNÁ POMOC SSSR“ –

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/04/americka-valecna-pomoc-sovetskemu-svazu.html

případně také: „TAJEMNÉ POZADÍ ANTIAMERIKANISMU“:

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/04/tajemne-pozadi-antiamerikanismu.htm

+

2. STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM ?

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/03/2-studena-valka-mezi-ruskem-zapadem.html

resp.

„RUSKO - poslední koloniální mocnost“:

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/04/rusko-posledni-kolonialni-mocnost.html

+

„RUSKÁ PRAVDA“ a skutečnost

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/ruska-pravda-skutecnost.html

… aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.