„Den vítězství“ a pivo s Ostapem Benderem na čeboksarském Arbatu

Ráno jdeme s Natálií nejprve do přístavu, kde kotví výletní lodi volžské flotily, obklopené hejnem kachen hlasitě se dožadujících dalších pamlsků, kterými je ze břehu nadšeně krmí děti.

Mimochodem oněch pět kachen ve znaku města Čeboksary značí bohatý výskyt kachen v okolí.

Když se otočím, všimnu si nápisu Černovar na budově přímo proti přístavišti. A ejhle, krajánci. Výše uvedená restaurace je tedy první místní českou stopou. Přívlastek českou by si zasloužil uvozovky. Tak jako v případě většiny „českých“ restaurací v Rusku, ani zde se nedomluvíte česky ani s personálem, ani s vlastníky. V tomto případě jde, aspoň podle mých informací, o firmu Russian Tradition Group, která si v budějovickém Samsonu nechává vařit privátní značky Černovar a Pražačka, určené výhradně pro ruský trh.

Poté nás ryčná muzika přivádí na nábřeží, kde se právě halasně zdraví vrahouni z Afghánistánu a Čečny, někteří ve slavnostních uniformách, jiní v maskáčích, zpod nichž jim vykukuje tradiční pruhované tričko. Všichni však ověšení metály.

A propos, označuji-li tyto chlapíky pejorativně vrahouny, nevztahuji toto označení na všechny veterány oněch špinavých válek. Ti slušní, kteří se za své angažmá v okupaci Afghánistánu nebo genocidě kavkazských národů stydí, určitě si nevykračují hrdě na přehlídkách.

Většina z veteránů, stejně jako můj kamarád Šamil (jinak předseda Asociace afgánských veteránů Dagestánu), se považuje spíše za oběti sovětské imperialistické politiky než za nějaké hrdiny. Proto také má Šamilova organizace ve znaku černý tulipán. „Černý tulipán“ bylo totiž kódové označení transportních letadel, jejichž náklad tvořily rakve s těly sovětských vojáků padlých v afghánských soutěskách.

Poté, co jsem si pořídil pár snímků veteránů, šikujících se pod bojovými zástavami bývalých jednotek, pokračujeme na náměstí, kde jsem byl včera na etno-festivalu. Nepospícháme, abychom si rychle urvali nějaké dobré místo podél trasy, jelikož spoléhám, že se pak – jako obvykle – jednoduše prokážu žurnalistickým průkazem a půjdu do prostoru pro honoraci a média.

Avšak na místní ochranku ani zástupkyni administrace nečiní moje novinářská legitimace pražádný dojem, přestože pouštějí do VIP sektoru dívčiny s průkazkou obecního plátku.

Když neuspěji s prosbou o přímluvu ani u několika kolemstojících vypasených činovníků, z jejichž odulých ksichtů úplně čiší arogance a nevraživost vůči celé Evropě, kterou přihlížející rudolící Obelix v kozácké uniformě pregnantně vyjádří slovy „Jdi k čertu, my k vám taky nelezeme, stejně o nás píšete jen lži…“, posílám je tedy k čertu i s jejich prázdnikem a prodírám se davem pryč.

Vzhledem k mému věku jsem si ostatně užil podobných oslav v mládí až až. Kromě toho se dost často nachomýtám k obdobným oslavám i v samotném Rusku, kde pobývám obvykle právě v májových dnech. Konkrétně loni jsem zažil velkolepé až bombastické oslavy Dne vítězství v režii čečenského diktátora Kadyrova v Grozném. A kam se na jeho pečlivě zrežírovanou choreografii hrabe jakákoliv jiná republiková metropole.

Když vidím kolem sebe týnejdžerky i dámy ve vojenských lodičkách a chlapečky v uniformách, s plastikovým samopalem a hvězdou na přezce opasku, připadám si jako v polovině 60. let. Všude samá rudá vlajka, hvězda, srp a kladivo. Jen účesy děvčat se změnily a sovětské tepláky nahradily kapitalistické džínsy.

Po zhodnocení situace docházím k závěru, že nemusím absolvovat pomyslnou cestu do minulosti. Navíc spojenou s rizikem, že přijdu k úrazu. Při podobných vlasteneckých akcích, doprovázených vzedmutou vlnou šovinismu a konzumace vodky, se cizinec zcela automaticky dostává přinejmenším do slovní přestřelky s nějakou skupinou národovců, jimž nejde ani tak o vyslechnutí cizího názoru, jako o potvrzení jejich vlastní fixní idey.

Přitom problémem není jen rozdílnost názorů na anexi Krymu nebo ruské angažmá na Donbasu či v jižní Osetii.

U většiny zde přítomných bych zřejmě ani s odstupem sedmi desetiletí nepochodil třeba s „báchorkou“ o osvobození západních Čech americkou armádou. Však po včerejším zveřejnění záběrů z oslav osvobození Plzně – „Convoy of Liberty“ – na mém Facebooku mi obratem ubylo několik ruských „přátel“. Pro řadu Rusů, zblblých propagandou, je totiž pouhá taková zmínka provokací a projevem rusofobie, a ani by mne nepřekvapilo, kdyby mnozí z nich opravdu věřili, že osvobození Plzně 3. americkou armádou je mystifikace.

Však dost pitomců věří i tomu, že Američané nikdy nebyli na Měsíci (a vše zinscenovali lstiví spiklenci, stejně jako útok na Dvojčata a Pentagon). Ostatně my (tedy moje generace) jsme vesměs rovněž polovinu života věřili, že Prahu osvobodila Rudá armáda a II. světová válka začala díky tomu, že zlý Hitler napadl mírumilovný Sovětský svaz.

Při těchto diskuzích s ruskými nacionalisty, v nichž nemáš šanci prezentovat vlastní argumenty, aniž bys riskoval inzultaci, si vždy vzpomenu na níže uvedený vtip:

„Proč nelze zvítězit nad Rusem v šachu? Protože ti buď dá mat, anebo ti rozbije hlavu šachovnicí!“

Ale co. Pár fotek veteránů, kozáků i pionýrů už mám, a než bych se tu měl mačkat v davu, odebíráme se raději pustým bulvárem Kupce Jeffremova do Muzea piva (sídlícího v domě č. 10), kde si dáme v prázdné restauraci Echrem Chusa vychlazenou desítku.

(Mimochodem uvedená restaurace opravdu není nic dlužna svému sloganu „Muzeum tradiční kuchyně“, jelikož její nabídka pokrmů je vskutku excelentní a zahrnuje kulinářskou paletu celého Povolží.)

Namísto smažení na rozpáleném náměstí raději posedíme v chládku na zdejším Arbatu. Navíc v křesle Madame Gricacujevové, jednom z legendárních Dvanácti křesel, v nichž byly kdysi skryty vzácné diamanty, a ve společnosti Ostapa Bendera a Ippolita „Kise“ Vorobjaninova, jejichž údajný pobyt v tomto městě připomíná bronzové sousoší obou výtečníků u vchodu do restaurace[1].

Na vysvětlenou pro čtenáře méně zběhlé v ruské literatuře: Jde o odkaz na děj románu Dvanáct křeselautorů Ilfa a Petrova z r. 1928, dnes již klasického humoristického díla nabitého vtipnými bonmoty – srovnatelného významem třeba s Jirotkovým Saturninem – jehož obsah nebo aspoň hlavního hrdinu, Ostapa Bendera, zná v Rusku a zemích bývalého SSSR, ale i u nás, každý knihomol starší 40 let.[2]

Ostap Bender představuje prototyp dobrodruha a hochštaplera, jehož krédem je, že práce je poslední zoufalý způsob obživy, a který zasvětil svůj život vymýšlení nových a nových způsobů, jak vymámit ze spoluobčanů prostředky k svému pohodlnému bezpracnému živobytí.

Jistý literární kritik tuto satirickou epopej označil jako „panoramatické zobrazení bitvy morálních zásad socialistické společnosti s životním krédem protřelého, oportunistického a poživačného světa hříšných lidiček“.

Dalo by se říci, že pikareskní román Dvanáct křesel je v jistém smyslu před-obrazem reálsocialistických filmových komedií typu Bony a klid nebo Příště budeme chytřejší.

Hlavním námětem uvedeného pikareskního románu, odehrávajícího se na pozadí tzv. NEPu[3], je Benderova honba za diamanty, ukrytými v některém z 12 křesel z majetku šlechtické rodiny, kterou komunistické úřady deložovaly z jejich sídla a jednotlivá křesla skončila v různých rukou (od vetešnictví po výletní parník) v různých městech. Putování hrdinů za pokladem zahrnuje tisíce kilometrů na trase Stargorod → Moskva → Nižnij Novgorod → Barmino → Vasjuki → Čeboksary → Stalingrad → Tichoreckaja → Mineralnyje Vody → Pjatigorsk → Vladikavkaz → Darial → Tiflis → Batum → Jalta → Moskva.

Navzdory skutečnosti, že v SSSR byly knihy Ilfa a Petrova v letech 1948 až 1956 na černé listině, do dnešního dne se uvedená kniha dočkala nejen nespočetných vydání v ruštině, ale i v dalších jazycích (první české vydání vyšlo již v r. 1928). Počet divadelních adaptací tohoto románu nelze ani odhadnout.

Díky tomu lze v mnohých ruských a ukrajinských městech, v nichž se odehrávají jednotlivé epizody uvedené knihy, narazit na sochy tohoto ruského Cimrmana (populárního jako u nás Švejk). Mnozí mladší Rusové pak podléhají fikci, že stojí u pomníku reálné historické postavy.

Příběh o putování Ostapa Bendera s Ippolitem „Kisou“ Vorobjaninovem za 12 křesly napříč Ruskem ovšem inspiroval i celou řadu filmařů.

Shodou okolností první filmovou adaptací románu je společný česko-polský film Dvanáct křesel (1933) režiséra Martina Friče. Původní děj zde byl sice značně pozměněn, přesto mnohé následující adaptace vycházely primárně z tohoto filmu. Ostap Bender se ve filmu jmenuje Vladislav Klepka a hraje ho polský herec Adolf Dymsza, jeho parťákem je Vlasta Burian v roli holiče Ferdinanda Šuplátka (postavy vytvořené podle Kisy Vorobjaninova). Ten křesla zdědil po tetě z Varšavy.

V Anglii kniha inspirovala film Keep Your Seats, Please (1936) s Georgem Formbym v hlavní roli, který režíroval Monty Banks. Jeho děj se odehrává v Británii a zahrnuje sedm křesel, ne dvanáct.

Volně vychází z románu i hollywoodská komedie It's in the Bag! z roku 1945, s Fredem Allenem v hlavní roli. V té figuruje pouhých pět křesel.

V brazilské verzi s názvem Treze Cadeiras (Třináct křesel; 1957) hrají komici Oscarito, Renata Fronzi a Zé Trindade. V této verzi hlavní hrdina v podání Oscarita zdědí sídlo své tety, které je vzápětí exekučně zabaveno a zbyde mu pouze 13 křesel. Po jejich prodeji zjistí, že jeho teta v křeslech ukryla své jmění. Poté se tudíž vydává na cestu, aby je získal zpět.

Tomás Gutiérrez Alea natočil kubánskou verzi s názvem Las Doce Sillas (1962) s Reynaldem Miravallesem jako Ostapem. V této „angažované“ verzi ovšem hrdina následně prozře, je napraven a připojuje se ke kampani kubánské revoluční mládeže za sklizeň cukrové třtiny.

Příběh posloužil také jako základ pro francouzsko-italsko-americký film The Thirteen Chairs (fr. 12+1; ital. Una su 13) z roku 1969, vyznačující se hvězdným obsazením. V hlavní roli holiče Maria Berettiho (alter ego Ostapa Bendera) vystupuje Vittorio Gassman a postavu jeho parťačky Pat hraje Sharon Tateová. V dalších rolích se zde představil legendární Orson Welles (jako mazaný komediant Maurice Markau) a Vittorio de Sica (jako Carlo di Seta – The Commendatore). Jak název napovídá, i zde figuruje 13 křesel.

Na pointě tohoto románu je založen i syrský televizní seriál režiséra Faisala al-Jasiriho s názvem Hamam al-Hana (1968). V něm figurují tři chlápci, kteří hledají po celém Damašku poklad skrytý v křesle. V každé z 13 epizod se dopracují k jednomu křeslu. V poslední epizodě najdou konečně to správné, ale z pokladu se vyklube balík starých bankovek, které mezitím přestaly platit.

K nejvěrnějším přepisům literární předlohy, ovšem se šťastnějším koncem, patří americký film The Twelve Chairs režiséra Mela Brookse z roku 1970. Hlavní roli Ostapa Bendera v něm hrál Frank Langella, Ron Moody ztvárnil jeho parťáka Kise Vorobjaninova.

V 70. letech vznikly dvě filmové adaptace Dvanácti křesel konečně i v SSSR: V roce 1971 film Leonida Gajdaje s Arčilem Gomiašvilim jako Benderem a v roce 1976 čtyřdílný televizní seriál Marka Zacharova s Andrejem Mironovem v roli Ostapa Bendera.

Jinak osobně jsem se s Ostapem Benderem naposledy setkal v Pjatigorsku, kde si Velký kombinátor zprivatizoval propast, zvanou Proval, a vybíral zde vstupné, aby si vydělal na další cestu. Předtím jsem na něj narazil i v kalmycké Elistě, kde má dokonce kromě památníku – sochy v kruhu 12 křesel – i vlastní bulvár, nesoucí jeho jméno.[4]

Mimochodem, shodou okolností právě tento čeboksarský a onen zmíněný pjatigorský památník Ostapa Bendera patří podle odborníků i veřejnosti mezi tři jeho nejlepší ztvárnění.

Okolo oběda odcházíme do nedalekého Vlastivědného muzea, abych splatil daň za pohostinnost. Téměř hodinu mne zde trýzní profesor Tafajev, jenž si usmyslel nahrát se mnou rozhovor pro místní internetový žurnál.

Ovšem dostatečným zadostiučiněním pro mě je, že se zase na oplátku od profesora dozvídám spoustu informací o čuvašské historii k tomu a navrch i o jednom našem krajanovi, jehož život byl spjat s tímto městem.

Především však hned v úvodu mé cesty Povolžím (a knihy) se dozvídám podrobnosti o tragické až hrůzné epizodě novodobých dějin regionu, kterou byl hladomor, jímž zde začala sovětská epocha.

A kterou není možné pominout v jakémkoliv exkurzu do historie Povolží.

--------------------------------------

[1] Autorem díla z r. 2012 je V.P. Nagornov.

[2] Poslední české vydání vyšlo u nás v r. 1994 (ve vyd. Columbus).

[3] Nová ekonomická politika (NEP) byl program omezeného soukromého podnikání realizovaný vládou SSSR v letech 1921-1929 pod tlakem katastrofální situace sovětské ekonomiky, ve snaze motivovat hlavně rolníky ke zvyšování produkce. Rolníci, kteří z výsledku své práce neprofitovali, neměli totiž motivaci zemědělství rozvíjet a nedostatečné zásobování potravinami vyústilo ve vážnou hospodářskou krizi. NEP byl především agrární program, ale částečně se týkal obchodu a některých odvětví průmyslu. Do určité míry šlo o obdobu současného čínského sociál-kapitalistického hybridního systému. Částečné uvolnění v ekonomické oblasti mělo samozřejmě i mnohé vedlejší důsledky, obdobné těm, s nimiž se o 70 let později potýkaly postkomunistické země v období tzv. divokého kapitalismu.

[4] V Oděse, kde se měl narodit, se nachází jeho památník ve tvaru křesla a pamětní tabule na jeho fiktivním „rodném“ domě na Jekatěrinské ulici čp. 47. Další jeho památníky se nachází např. v Berdjansku, Charkově či Petrohradě.

============================================

Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017. Díl první - Regionem Idel-Ural (výňatek z knihy, str.75-80).

Podrobnosti: https://info.dingir.cz/2023/10/cesta-regionem-idel-ural-historie-politika-nabozenstvi/

nebo

http://www.cadpress.sk/povolzi2016obsah.pdf

O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

TÉMATICKÉ WEBY:

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cuva%C5%A1sko

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska-aneb-rusko-je.html