Článek
„Proč nás nemáte rádi?“
Tuhle otázku, vyslovovanou s lítostivou hořkostí a ukřivděností, jsem si už v Rusku za ty roky, co jsem tam strávil vyslechl nejmíň stokrát.
Proč, proč, proč …
Stačí znát trochu historii a každý si může odpovědět sám!
Vždyť se dá s malou nadsázkou říci, že kdykoliv dorazili kozáci do střední a západní Evropy, byla to katastrofa pro celou evropskou civilizaci, ať to bylo v letech 1805-14, v roce 1849 anebo 1945.
Aby byl obraz „historie slovanské vzájemnosti“ co nejúplnější můžeme na úvod zmínit třeba ruský podíl na potlačení povstání v Uhrách 1848-49, po kterém byl v Rakousko-Uhersku nastolen Bachův absolutismus a na dlouho potlačeny emancipační snahy slovanských národů habsburské monarchie.[1]
Od počátku 20. století pak následuje celý řetěz ruských zásahů, které negativně, ba tragicky, ovlivňovaly naši historii, a projevů nepřátelství vůči našemu národu. Nejlépe pak vyniknou tyto aspekty česko-ruské vzájemnosti na pozadí česko-amerických vztahů.
Zatímco vláda Spojených států již 3. září 1918 de facto uznala Československou národní radu (ČSNR v Paříži) jako československou representaci, resp. vládu „česko-slovenských národů“, a stala se tak hlavním garantem naší budoucí státnosti[2], bolševické Rusko se v téže době (podpisem Brestlitevského míru) stalo faktickým spojencem Habsburků, což se hmatatelně projevilo v postoji ruské vlády vůči českým a slovenským zajatcům.[3]
Nejprve ruské úřady znemožnily dohodnutý přesun našich vojáků do Francie, zatímco zároveň propustily ze zajateckých táborů statisíce rakouských, maďarských a německých zajatců, kteří měli posílit armády Centrálních mocností na západní frontě, a následně se pak – z rozhodnutí Lenina a Trockého – dokonce pokusily naše legionáře odzbrojit a uvěznit.
Výše uvedeným krokem bylo velení čs. vojsk bolševiky vmanipulováno do pozice kontrarevoluční síly a přinuceno hledat jinou cestu, jak naše jednotky vyvést z Ruska. Sibiřská anabáze našich legií byla vynucena geopolitickou situací a nikoliv ambicemi jejich velení osvobodit Rusko od bolševického režimu anebo obsadit Sibiř, jak ji interpretují šovinističtí publicisté.
Pokud by si legie nevynutily volný průchod Ruskem se zbraní v ruce („vlastním pořádkem“), skončily by tisíce našich vojáků v lepším případě v rakouských věznicích či bolševických lágrech, nejpravděpodobněji však v hromadných hrobech, stejně jako miliony bezbranných obětí bolševického teroru[4].
Poté, co Rudá armáda zablokovala legiím dohodnutou evakuační trasu přes Archangelsk[5], neexistovala žádná jiná, kterou by se Čechoslováci mohli dostat z Ruska.
Přímá cesta západním směrem byla totiž uzavřena díky tomu, že celé Pobaltí (Estonsko, Kuronsko, Livonsko a Litva) bylo během I. světové války okupováno Německem[6] a poté dějištěm bojů mezi bolševiky a estonskými a lotyšskými jednotkami, resp. litevské války za nezávislost, ve které Litevci od prosince 1918 do listopadu 1920 bránili svůj nově vzniklý stát postupně proti bolševickému Rusku, bělogvardějcům[7] a nově vzniklé Polské republice.
Pokud jde o Polsko, to bylo v letech 1916-1918 fakticky satelitním státem, protektorátem Ústředních mocností[8], a poté (od února 1919 do března 1921) se na jeho území odehrávaly boje mezi Rudou armádou a Poláky.
Obdobná situace byla i na území Ukrajiny, kde až do r. 1921 probíhaly boje mezi ruskou Rudou a ukrajinskou Zelenou armádou, bělogvardějci a bolševiky, mezi polskou armádou a partyzánskou Revoluční povstaleckou armádou Ukrajiny pod vedením anarchisty Nestora Machna, mezi Němci a jednotkami Symona Petljury, resp. armádou hejtmana Skoropadského a silami Direktorátu.[9]
(Paradoxně i vztahy mezi nově vzniklým Československem a Německem byly lepší, než vztahy česko-ruské. V říjnu 1918 totiž německá vláda nevyslyšela výzvy sudetoněmeckých separatistů a odmítla vyslat do Sudet vojenské jednotky, díky čemuž tam došlo k nastolení československé státní moci a ustavení úředních orgánů bez krveprolití, resp. vesměs prakticky bez boje.
Již 29. října 1918 přichází do pražského Obecního domu jako první cizí diplomat právě německý konzul Friedrich von Gebsattel, aby blahopřál členům Národního výboru k vytvoření československého státu. Zároveň vyhlašuje: „Německo nemá zájem na připojení území Deutschböhmen, jenom žádá o ochranu německých občanů v Čechách.“)
Necelý rok od tzv. Čeljabinského incidentu (ze 14. května 1918), jenž vyústil v otevřené nepřátelství mezi bolševiky a československými legionáři, zasahuje ruský bolševický režim negativně do dění přímo na území samotného Československa, když v Rusku vyškolení agenti Kominterny vyvolávají bolševické povstání v Maďarsku a na Slovensku a vyhlašují zde Maďarskou a Slovenskou sovětskou republiku.
V čele Maďarské republiky rad (existující od 21. března do 1. srpna 1919) nestanul nikdo jiný než Leninův přítel a vedoucí činitel Kominterny Béla Kun, který - podobně jako náš rudoarmějec Hašek – v ruské občanské válce bojoval na straně bolševiků a po skončení války byl bolševickým vedením pověřen úkolem exportovat komunistickou ideologii do Maďarska, s cílem nastolit diktaturu proletariátu ve střední Evropě[10] a spojit ji s Ruskem.
V listopadu 1918 byl proto Kun, společně s tisícovkou vyškolených profesionálních revolucionářů, komunistů maďarského původu, vypraven do Maďarska. Kromě značných finančních prostředků od ruské vlády disponoval především příslibem, že „maďarskou revoluci“ podpoří bolševická Rudá armáda, která napadne Rumunské království a přijde jeho revolucionářům na pomoc. Realizaci této „internacionální pomoci“ zabránila jen zdrcující porážka, kterou utrpěla Rudá armáda na Ukrajině a díky níž mohla na invazi do Rumunska zapomenout. (Následně v dubnu 1919 státy budoucí Malé dohody zahájily společnou intervenci[11] proti Maďarské republice rad, jejíž existence byla zpečetěna 1. srpna 1919, kdy rumunská vojska obsadila Budapešť a předala moc do rukou sociálních demokratů.)
S československou historií epizoda Maďarské republiky rad souvisí velmi úzce. Maďarské bolševické hordy se totiž pokusily za podpory místních komunistů ovládnout i Slovensko. Obsadily většinu území jižního a východního Slovenska, kde 16. června vytvořily Slovenskou republiku rad, existující následně do 7. července 1919, kdy byly bolševické jednotky rozdrceny československým vojskem, jehož páteř tvořily dobrovolnické útvary, složené z bývalých francouzských a italských legionářů (jako byl třeba můj děda Václav) a členů Sokola, Orla[12] a DTJ[13].[14] (Rozhodující v boji s maďarskými útočníky byla bitva o Zvolen, kde velel čs. jednotkám legendární plukovník francouzských legií a veterán Cizinecké legie Josef Šnejdárek.)
Bratrské vztahy se sovětským Ruskem pak udržovali během celého meziválečného období především agenti Kominterny, čs. komunisté, kteří se – slovy soudruha Gottwalda – jezdili do SSSR „učit, jak buržujům vykroutit krky“.
Tedy, podle sovětských instrukcí připravit likvidaci jediného demokratického režimu ve střední a východní Evropě a implantaci ČSR do kloaky sovětské říše. (Již v roce 1929 Gottwald jako nově zvolený poslanec v parlamentu otevřeně hrozil politickým odpůrcům likvidací: ,,… naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“.)
V srpnu 1944 Sověti iniciovali (bez ohledu na stanovisko SNR) předčasné zahájení Slovenského národního povstání, jemuž měla přijít na pomoc Rudá armáda. Skupiny sovětských výsadkářů, shozené na Slovensku už v červenci 1944, svými sabotážními akcemi na zdejších železnicích pak v podstatě vyprovokovaly příchod německých vojsk, takže povstalci byli nuceni okamžitě vystoupit, ačkoli povstání nebylo ještě pořádně připraveno.[15]
Fakticky hlavně za účelem oslabení nacistických jednotek vzdorujících ruské ofenzivě vázáním několika divizí boji s povstalci.[16]
Následně bylo povstání utopeno v krvi nejen díky jeho improvizačnímu charakteru, ale i sovětskému zákazu vojenské podpory ze strany Američanů, schopných nepochybně zásobovat povstalce leteckým mostem ze severní Itálie[17],[18].
Sovětská strana totiž jakoukoliv aktivitu západních spojenců rezolutně odmítla, ačkoliv sama nebyla schopna povstalce zásadně podpořit. Z 2 000 tun požadovaného materiálu dokázalo sovětské dálkové letectvo přepravit na povstalecké Slovensko pouze čtvrtinu.
O schopnosti anglo-amerického letectva poskytnout relevantní podporu slovenským povstalcům svědčí samotná skutečnost, že vedle balkánských bombardovacích operací dodaly britské a americké perutě v rámci mise „special duty“ v letech 1943-44 vzdušnou cestou třeba jugoslávským partyzánům 13 659 tun vojenského materiálu a 5 796 tun řeckému odboji. A dokonce i do Polska, představujícího nejvzdálenější oblast operačního nasazení, dokázalo 858 spojeneckých letounů od února 1941 do prosince 1944 dopravit 670 tun vojenského materiálu a provést tam výsadek 350 parašutistů.
(Jenom během operace „Frantic VII“ v polovině září 1944, která měla za úkol zásobovat polské vlastence během varšavského povstání, nasadilo americké velení 107 létajících pevností B-17, které nesly 1284 kontejnerů s municí a zbraněmi.)
Stejně jako v případě Varšavského povstání hrály v rozhodování Sovětů roli výlučně jejich mocenské zájmy. I během krvavých bojů ve Varšavě, kdy Sověti za Vislou se založenýma rukama čekali, až bude povstání rozdrceno a utopeno v krvi, a navíc Stalin až do 11. září odmítal povolit dokonce i americkým a britským letadlům použít sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.[19] Když dal konečně souhlas s přistáváním spojeneckých letadel, bylo již pozdě a ani shozy výzbroje z letadel nemohly zvrátit situaci. Druhý zásobovací let již Stalin opět zamítl a 3. října povstalci kapitulovali.
V souladu se svými záměry ohledně „osvobozených“ slovanských národů, nechal Stalin prostě Němce zlikvidovat polský odboj, který by v budoucnu bránil nastolení loutkové prosovětské vlády a komunistického režimu. Však také varšavské povstání, zorganizované nezávisle na jeho plánech prozápadní Zemskou armádou[20], označil cynicky za „lehkomyslný a hrozivý hazard hrstky mocichtivých zločinců“.
Nejenže Rudá armáda (jejíž rozhlas a propagační letáky shazované z letadel předtím vyzývaly Poláky, aby povstali) zastavila svůj postup[21] a odmítla byť jen poskytnout povstalcům přísun zbraní a střeliva, ale jednotky sovětské NKVD dokonce na území obsazeném Sověty zatýkaly a odzbrojovaly příslušníky Zemské armády, kteří předtím podporovali ofenzívu Rudé armády, aby nemohli jít na pomoc bojující Varšavě.
Na tomto místě si neodpustím poznámku, že v žádném případě neobstojí alibistické tvrzení ruských historiků, že Rudá armáda tehdy nebyla schopna včas provést přeskupení svých útvarů a zapojit se do bojů.
Naskýtá se nám totiž analogie Varšavského povstání a povstání v Paříži, které vypuklo rovněž v srpnu 1944. Přestože podle původních operačních plánů měly spojenecké jednotky francouzskou metropoli obejít ze severu a jihu a nebyly vypracovány konkrétní plány osvobození Paříže, vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower promptně reagoval na zprávy o bojích v pařížských ulicích a během jediného dne dokázal operační plán změnit. Bez váhání vyslal na pomoc bojující metropoli 2. obrněnou divizi generála Leclerca a americkou 4. pěší divize. Díky tomu se Paříž vyhnula osudu Varšavy.
O Varšavském povstání se zde ovšem zmiňuji hlavně proto, že mnohé okolnosti vzniku a průběhu Pražského povstání v květnu 1945 až příliš připomínají okolnosti povstání Varšavského a nechybělo mnoho, aby se i v Praze naplnil osud Varšavy.
Však hlavně díky sovětskému nátlaku na Spojence, zmaření postupu US Army na Prahu[22] a lživým tvrzením o bezprostředním postupu Rudé armády na čs. území (stejně jako v Polsku) vyprovokovali Rusové jednak květnové povstání v Čechách[23] (které se jen šťastnou shodou okolností nezměnilo v národní tragédii), jednak lstí a za cenu nesčetných obětí dosáhli obsazení většiny československého území, které by jinak, možná i dávno před nimi, s minimálními ztrátami osvobodili Američané. Ti však ⎼ na rozdíl od Sovětů ⎼ jednak brali ohled na oběti (ztráty vojenské i civilní), jednak na prvním místě vždy zohledňovali faktor vojensko-strategický, kdežto Rusové, bez ohledu na ztráty, podřizovali všechny kroky výlučně svým politicko-mocenským plánům.
Následně politicky zúročené prestiži, spojené s osvobozením střední Evropy a dobytím Berlína, obětovali Sověti statisíce svých vojáků i civilistů. Před důsledky gentlemanského přístupu k Rusům marně varoval nejen generál Patton, ale opakovaně i vizionář Winston Churchill, který byl jednoznačným zastáncem osvobození Prahy západními spojenci, kvůli čemuž na amerického prezidenta Trumana apeloval naposledy ještě 30. dubna 1945, kdy americké jednotky stály 150 km od Prahy[24], vyčkávaje na svolení k dalšímu postupu od sovětské strany.
(Ještě 4. května 1945 se vrchní velitel spojeneckých vojsk obrátil na sovětské velení další depeší, v níž navrhl postup amerických vojsk až po západní břeh Vltavy. Sověti se však proti tomuto záměru důrazně postavili.)
Stejně tak již tři roky předtím Churchill marně prosazoval vizionářský plán[25], jenž byl založen na přesunutí těžiště válečných operací do východního Středomoří, aby bylo obsazením Itálie a Balkánu zároveň nejen zajištěno odříznutí Německa od rumunských naftových polí (která od r. 1941 pokrývala až 60% německé spotřeby pohonných hmot)[26], ale i zabezpečení oblasti jižní a střední Evropy před sovětskou okupací a následným nastolením loutkových prosovětských režimů. [27]
Bohužel, ani během anglo-americká konference „Trident“, konané v květnu 1943 ve Washingtonu, se Churchillovi nepodařilo přesvědčit jeho partnery o mimořádném vojensko-politickém významu Itálie, která se podle něj po porážce Osy v Alžírsku, Maroku[28] a Tunisku[29] měla stát těžištěm další strategie Spojenců. Pokud by se totiž podařilo rychle ovládnout Apeninský poloostrov, otevřela by se schůdná cesta k realizaci Churchillem prosazovaného úderu na „měkký podbřišek“ Evropy − průnik na Balkán, a odtud do Maďarska, Rakouska a Československa (z Pádské nížiny rovinatým severovýchodním Slovinskem, Chorvatskem a Maďarskem přímo na Vídeň[30]).
Pokud by Sověti namísto bezohledné štvanice za trofejemi akceptovali (anebo byli Spojenci přinuceni akceptovat) optimální strategickou koordinaci, a namísto krvavých bojů v horách, zoufalých ztečí karpatských opevnění či slezské Maginotovy linie, které si vyžádaly hekatomby obětí (jako během Karpatsko-dukelské a Ostravské operace), postupovali dál na západ Polskem, resp. podél Karpat, a umožnili spojeneckým armádám operovat optimálním způsobem, mohly se i poválečné poměry v Evropě vyvinout zcela odlišně.
O vojevůdcovské genialitě (resp. úmyslech) sovětských maršálů lze oprávněně pochybovat, stačí pohled na operační mapu Rudé armády z r. 1944.
Mám na mysli třeba skutečnost, že v létě 1944 Rudá armáda namísto pomoci polským a slovenským vlastencům v boji proti německým okupantům nechala utopit Varšavské povstání i SNP v krvi a namísto osvobození Varšavy, vstupu na slovenské území ze Zakarpatí (v závěru Jasko-kišiněvské operace[31]) a následného postupu na západ rovinatým terénem Transylvánie a dunajskou nížinou, na Jasko-kišiněvskou operaci navázala 29. srpna 1944 operací Bělehradskou, ve snaze obsadit co největší část Balkánu[32] a zmařit tak případný postup západních Spojenců z Pádské nížiny na sever (na Budapešť, Vídeň a Bratislavu) a následně se zapojila do nesmyslné sebevražedné Karpatsko-dukelské operace (8. září-28. říjen 1944), na kterou pak v březnu 1945 navázala stejně problematická Ostravsko-opavská operace (10. března-30. dubna 1945).
Na poslední dvě uvedené operace připadá značná část ztrát Rudé armády i Čs. armádního sboru (c. 35%)[33], jelikož byl útok veden proti dokonale vybudovaným obranným liniím, využívajícím těžko prostupné terénní překážky (a v případě Ostravské operace i mohutné původní čs. hraniční opevnění[34])[35], ačkoliv bylo možné vyhnout se obrovským ztrátám taktickým obchvatem, nasměrováním hlavního postupu přes maďarské stepi, jižní Slovensko a Moravu. V případě takového postupu ovšem hrozilo, že se Sovětům nepodaří včas „osvobodit“ České země, takže raději obětovali desetitisíce vojáků, kteří byli hnáni proti německým bunkrům a kulometným hnízdům jako dobytek na jatkách.
Při posuzování sovětských ztrát při dobývání Československa nutno vzít v potaz fakt, že právě maršál Koněv, velitel 1. ukrajinského frontu, který osvobozoval Československo, byl nejbezohlednějším ze sovětských maršálů. O tom, že na oběti v řadách svých vojáků nikdy příliš nehleděl, vypovídají i statistická data. Ztráty jeho jednotek byly celkově o 20% vyšší než u Žukova, o ⅓ vyšší než u Rokossovského a o celou polovinu vyšší než v útvarech Malinovského.
Bohužel (hlavně pro národy východní Evropy), na rozdíl od Sovětů, kteří bezohledně obětovávali desetitisíce vojáků ve zbytečných a chaotických operacích (např. Kyjevské či Leningradské[36]), a třeba v případě operací Karpatsko-dukelské a Ostravské, motivovaných víceméně jen horečnou snahou urvat ještě v závěrečné fázi války co nejvíce území, Spojenci nakonec upřednostnili racionálně výhodnější variantu, tj. hledisko vojenské namísto politického (mocenského), a tak neúmyslně přenechali téměř polovinu Evropy na pospas nové diktatuře, jejíž nebezpečí si uvědomili až v okamžiku, kdy si Rusko začalo „osvobozená“ území přivlastňovat a dokonce i svou sféru vlivu pod různými záminkami rozšiřovat.
(Existuje záznam komunikace mezi náčelníkem amerického generálního štábu generálem Marshallem a generálem Eisenhowerem (vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě), ve které George Marshall říká: „Osobně bych – bez přihlédnutí k strategickým záležitostem – byl proti tomu hazardovat s americkými životy pro čistě politické účely“, reagujíc tak na naléhání Britů, aby americká armáda osvobodila Prahu. I z této sentence jasně vyznívá rozdíl v uvažování americké generality, lišící se zcela diametrálně od přístupu sovětských maršálů k jejich „živé síle“ (využívání lidských vln namísto nasazení techniky.)
Za zmínku stojí i skutečnost, že kromě sovětských machinací k zabránění vstupu americké armády na území Čech komplikovaly předtím obstrukce sovětského velení a komunistických představitelů odboje i spojenecké dodávky vojenského materiálu pro odboj v českých zemích a na Slovensku. Aktivity 301. perutě zvláštního určení RAF, americké 2641st Special Bombardment Group a dalších útvarů, které zajišťovaly tyto shozy a diverzní výsadky, výrazně sabotovalo sovětské velení, které např. zakázalo americkým letcům přelet maďarského území; v některých případech byly americké letouny dokonce Sověty ostřelovány. Na protektorátní území musely tudíž americké letouny létat přes Alpy, kde počátkem r. 1945 panovalo extrémně špatné počasí, které nejeden let zhatilo.[37]
Dá se říci, že jen díky tomu, že se maršál Schörner, velitel skupiny armád Střed (Mitte), nechal americkou misí ve východočeských Velichovkách přesvědčit ke kapitulaci své milionové armády (namísto, aby realizoval plán změnit Českou kotlinu v poslední pevnost odporu – Festung Böhmen)[38], nedošlo i v ČR k naplnění slovenského nebo varšavského scénáře. Květnové povstání totiž vypuklo 5. května na většině území Čech v přesvědčení (živeném Sověty), že Rudá armáda je už na cestě a dorazí během nejbližších hodin.
Ta byla ovšem v té době vázána boji s nacistickými jednotkami ve Slezsku a v Sasku a do valné části českých měst dorazila až týden po vypuknutí povstání (9. 5. 1945 dosáhly hlavní síly Rudé armády linii Liberec-Trutnov-Šumperk-Dačice, a např. do zmíněných Velichovek dorazili Sověti až 11. května).
O sovětském podílu na osvobození Prahy pak svědčí samotná skutečnost, že tam padlo v boji 23 rudoarmějců.
Sporný je ostatně i samotný pojem „osvobození“, vezmeme-li do úvahy, že si zde rudoarmějci počínali spíše jako na území obsazeném, než osvobozeném. Tím mám na mysli masové znásilňování žen, drancování a rabování, jakož i zavlečení desetitisíců čs. občanů do ruského GULAGu (kde tisíce z nich našly smrt) komandy SMĚRŠ.
Především ovšem „osvobození“ podstatné části Československa Rudou armádou bylo ruskou prioritou proto, že vytvořilo podmínky pro začlenění země do sovětského bloku (nezbytného z geopolitické perspektivy), při němž už o „svobodě“ nemůže být řeči.
Následovala sovětská anexe území Podkarpatské Rusi 29. června 1945. Přičemž tato událost podstatně ovlivnila i další vývoj Československa. Podle mého přesvědčení by totiž v opačném případě nedošlo ani k rozpadu společného státu v r. 1993, pokud by tehdy jeho součástí byla i Podkarpatská Rus.
Pro Rusíny bylo totiž jejich soužití v rámci ČSR (zvláště po zkušenostech s horthyovským a sovětským režimem) zárukou rozkvětu, takže by málokdo z nich podpořil slovenské snahy o rozbití ČSFR a slovenští nacionalisté by se ocitli ve výrazně menšinové pozici.
V této souvislosti pak nutno zdůraznit, že již během zákulisních jednání Sověti smetli ze stolu nejen čs. návrh uspořádat na Zakarpatské Ukrajině plebiscit ohledně národního sebeurčení, ale i požadavek, aby ztráta tohoto území byla Československu kompenzována aspoň posunutím celé čs. jižní hranice k Dunaji[39] a připojením některých historických území Koruny české.
Jmenovitě historického Chebska[40], Lužice a tzv. Pruského Slezska[41], a to nejen jako součást oslabení poraženého Německa, ale v případě Lužice i jako odčinění historické křivdy pociťované lužickými Srby, jejichž naděje na společný stát s Čechy a Slováky nebyly v r. 1918 naplněny.
A už vůbec nemínilo Rusko podpořit čs. ambice na připojení části Dolního Rakouska, včetně Vídně,[42] ačkoliv v téže době Stalin bez skrupulí překresloval mapu východní Evropy ve prospěch územních zisků SSSR, včetně svévolné anexe Východního Pruska[43], na které nemělo Rusko ani historické nároky z carského období. A oproti jehož připojení k SSSR měl čs. požadavek na připojení Vídně aspoň jakési opodstatnění vzhledem ke skutečnosti, že až polovina tamních obyvatel měla (a má) české či slovenské kořeny[44].
Na rozdíl od Königsbergu neboli Královce (dnešního Kaliningradu), jehož ruské obyvatele bylo před anexí možné spočítat na prstech, takže nepřipadala do úvahy oblíbená sovětská rétorika o anexi, jakožto ochraně ruského etnika, která posloužila jako záminka k okupaci východního Polska či Zakarpatské Ukrajiny.
S ohledem na významné předválečné postavení ČSR ve střední Evropě (z hlediska politické stability, vědecko-technologického potenciálu a ekonomické úrovně), neměli zřejmě Sověti nejmenší zájem dát poválečnému Československu možnost naplnit ambice středoevropského hegemona posílením jeho postavení předchozího. Zvláště když s ČSR počítali jako s tažným koněm svého budoucího RVHP (v jehož rámci se jednotlivé národní ekonomiky měly stát jen specializovanými segmenty, filiálkami podřízenými kremelské centrále).
V únoru 1948 zinscenovalo u nás Rusko komunistický puč a za pomoci své páté kolony přeměnilo ČSR na 40 let v sovětský protektorát. Téhož roku bylo ČSR sovětským nátlakem přinuceno odmítnout Marshallův plán, jehož cílem byla obnova poválečné Evropy za masivní americké pomoci.
Díky tomuto kroku, nucené izolaci od Západu a podřízení čs. ekonomiky zájmům SSSR (jakož i souvisejícímu masivnímu odlivu mozků v důsledku emigrace[45] a politických represí), klesla postupně její úroveň z předválečné světové špičky na úroveň zaostalých ruských satelitů, v některých oblastech pak na úroveň zemí Třetího světa.
V srpnu 1968 pak následuje krvavá okupace Československa Rudou armádou (a několika jednotkami sovětských spojenců v roli komparsu) a nastolení přímého okupačního režimu, jehož negativní důsledky – nejen ekonomické a ekologické, ale hlavně morální – přetrvávají dodnes.[46]
Zvláště pak díky arogantním a cynickým snahám četných ruských politiků, historiků a publicistů nadále nepokrytě obhajovat tuto agresi, schvalovanou či bagatelizovanou však i podstatnou částí ruské populace.
A právě tato poslední skutečnost představuje hlavní překážku, znemožňující nastolení normálních vztahů mezi našimi národy. Je totiž odrazem absolutní nepoučitelnosti z historie a přetrvávajících šovinistických a imperialistických stereotypů v myšlení ruských představitelů i Rusů obecně.
Ono je možné odpustit jen tomu, kdo sám svého činu upřímně lituje!
A právě proto, že téměř polovina dospělých Rusů, kteří něco o Srpnu 1968 ví, okupaci ČSSR schvaluje, nelze tu skutečnost přejít lakonickým „čo bolo, to bolo“. Udělat za ní tlustou čáru, jako v případě česko-německého vyspořádání s minulostí.
Pro naivní snílky žijící v iluzi o „Novém Rusku“ by měl být varováním provokační článek s názvem „Československo by mělo být Sovětskému svazu za rok 1968 vděčné: historie Pražského jara“, který zveřejnil portál televize Zvězda, oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany, 21. 11. 2017, tedy v den oficiální návštěvy Miloše Zemana v Rusku.
Ústředním mottem tohoto pamfletu je, že „Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 zmařila převrat a zajistila zemi 20 let míru“ („Vstup vojsk do Československa nedovolil Západu uskutečnit státní převrat podle technologie uskutečněné za ‚sametových‘ revolucí a zachoval na více než 20 let život v míru za souhlasu všech národů Varšavské smlouvy…” – viz str. 141).
Už jen tento pouhý článek, pod nímž je podepsán stalinista Leonid Maslovskij (který je všeobecně znám jako obhájce a propagátor sovětského režimu), by měl každému soudnému čtenáři otevřít oči. Zcela jednoznačně totiž ukazuje, že v čele ruských silových resortů stojí nepoučitelní revanšisté. TV Zvězda totiž není nějaký okresní plátek či soukromá regionální televize, nýbrž hlásná trouba Putinova režimu.
Pokud by třeba na stránkách českého Ministerstva obrany vyšel článek Tomio Okamury či Tomáše Vandase, asi by též nikdo nepochyboval, že dotyčný autor prezentuje názory, s nimiž se ztotožňuje přinejmenším velení armády!
Ze všech výše uvedených faktů vyplývá, proč v našem vztahu v Rusku převažují negativní asociace, potažmo, že nejde jenom o reminiscence na srpen 1968 (negující či relativizující předchozí osvoboditelskou roli Sovětů).
Stručně řečeno: Rusko představuje relikt barbarské minulosti ohrožující naši budoucnost!
strasnyj_sud_cervonograd_ritus_m
-----------------------------------------------------------------------
[1] Maďarská revoluce byla poražena s pomocí ruského vojska v srpnu 1849. Díky tomu v r. 1851 rakouský císař zase odvolal předtím pod tlakem okolností podepsanou ústavu, čímž započala desetiletá éra neoabsolutismu.
[2] Poté, co 18. října 1918 oficiálně odmítla požadavky Rakousko-Uherska ohledně akceptování federalizace monarchie jakožto předpokladu k uzavření mírové smlouvy, a to odkazem na 10. ze Čtrnácti bodů prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918, podle kterého měla být národům Rakousko-Uherska poskytnuta „nejsvobodnější příležitost k autonomnímu vývoji.“.
[3] Zatímco nejvýznamnějšími státy světa uznaly Československou národní radu za základ budoucí československé vlády ještě před koncem I. světové války (29. června 1918 Francie, 9. srpna V. Británie, 9. září Japonsko a 3. října Itálie) diplomatické vztahy mezi ČSR a SSSR byly navázány až 9. června 1934.
[4] V ruské občanské válce zemřelo 8 mil. lidí, tedy čtyřikrát více, než bylo ruských obětí v celé I. světové válce. Přitom bolševické vedení podepsalo potupnou Brestlitevskou dohodu s Centrálními mocnostmi „v zájmu nastolení míru“ (viz Leninova koncepce uzavřít mír za každou cenu, s vidinou porušení smlouvy, jakmile se naskytne příležitost, v souladu s bolševickou zásadou).
[5] Přes Archangelsk a Murmansk do Francie nakonec odpluly po čtyřměsíčním čekání, mrznutí a hladovění jen dva transporty (celkem okolo 2000 mužů; první transport vedený Ing. Otakarem Husákem odplul 15. října 1917) – na severu nebyly lodě a chyběly i zásoby. Panovaly obavy, aby čs. legie nepotkal osud Srbských legií, které byly bolševiky odzbrojeny a internovány a osvobozeny teprve během dobytí Kazaně československými legionáři.
[6] Na území dnešního Estonska a Lotyšska vznikl německý loutkový stát Spojené baltské vévodství, ve kterém držela moc místní německá šlechta, a na území Litvy bylo vyhlášeno Litevské království.
[7] Západoruské dobrovolnické armádě generála knížete Pavla Bermondt-Avalova, jejíž součástí byly i jednotky baltských Němců - Železná divize (Eiserne Division) pod velením generála hraběte Rüdigera von der Goltze a Baltská zeměbrana (Baltische Landeswehr) pod velením generála Alfreda Fletchera.
[8] Po obsazení většiny polského území, patřícího do té doby Rusku, vojsky Německa a Rakouska byl na tomto území zřízen loutkový stát pod patronátem Ústředních mocností ⎼Polské království.
[9] Od března 1917 do února 1919 zde existovala – pod německým protektorátem − Ukrajinská lidová republika (resp. Západoukrajinská republika, Hejtmanát a Direktorium).
[10] V březnu 1918 Kun spoluzaložil v Moskvě Maďarskou sekci Ruské komunistické strany (předchůdkyni Maďarské komunistické strany).
[11] Rumunské království 16.4., ČSR 27.4.
[12] Organizace Orel byla sportovně-brannou složkou čs. katolického hnutí, obdobou Sokola.
[13] Dělnická tělocvičná jednota
[14] Sokolové postavili 4 prapory a DTJ jednu rotu.
[15] Povstání na Slovensku vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či čs. exilové vlády.
[16] Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 na Slovensku německé síly v počtu zhruba 35 000 mužů.
[17] Již dne 1.7. 1944 dostala čs. exilová vláda v Londýně neoficiální návrh od amerického Úřadu strategických služeb (OSS - Office of Strategic Services), aby byli na území Slovenska vysláni američtí zpravodajští a styční důstojníci, jejichž úkolem bude provádět zpravodajskou činnost a organizovat dodávky vojenského materiálu pro připravované povstání. Od počátku povstání pak působila při štábu SNP anglo-americká mise, která měla původně za úkol koordinovat letecké dodávky zbraní a munice. Po uskutečnění několika dodávek byla však, na naléhání Moskvy a slovenských komunistů, nucena svou činnost ukončit. Už necelé tři týdny po vypuknutí povstání, 17. září 1944, přistály na letišti Tri Duby 2 těžké bombardéry Boeing B-17 z 15. USAAF (důležitost přisuzovanou této misi americkým velením dosvědčuje to, že jejich doprovod tvořilo 25 stíhaček P-51B-Na Mustang ze 4. a 5.squadrony a 16 strojů z 2.sqaudrony 52. FG). Kromě příslušníků americké styčné vojenské mise přivezla letadla z letiště v italském Bari povstalcům zbraně a střelivo, včetně protitankových raketometů bazuka. (Den po přistání americké mise seskočil do povstalecké oblasti na padácích čtyřčlenný britský tým pod vedením majora Johna Sehmera.) Další americká letadla přistála na letišti Tri Duby 7. října. Tuto eskadru tvořilo 6 létajících pevností B-17G-35-BO Flying Fortress ze 483. BG z letecké základny Bari, plně naložených bazukami, kulomety a municí (její doprovod na trase Bari−Tri Duby zajišťovalo 32 stíhaček). S touto eskadrou se na Slovensko přesunula i skupina amerických důstojníků amerického OSS. Oba zmíněné dálkové lety potvrdily schopnost USAAF zajišťovat letecké zásobování povstalců, případně přesun speciálních spojeneckých jednotek na povstalecké území. Spojenečtí představitelé však v rozhovorech s velením 1. ČSA na Slovensku zdůrazňovali, že materiál přivezený spojeneckými letadly neprezentuje oficiální pomoc západních spojenců SNP, protože k tomu by byl nutný předchozí souhlas SSSR.
[18] Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17 ze základen 15thAir Force (americké letecké armády / USAAF) v Brindisi a Bari, které zlikvidovaly např. německé letouny a zařízení na letišti Nový Dvor u Malacek.
[19] Spojenecké B-17 totiž nemohly podnikat lety z Anglie nad Varšavu a zpět, a tak bylo nezbytné využít sovětských letišť.
[20] Armija Krajowa
[21] Vojska 1. běloruského frontu maršála Rokossovského přihlížela bojům z východního břehu Visly.
[22] Obdobně jako v případě Varšavského povstání, kdy Stalin sabotoval dokonce operace amerického a britského letectva, využívajícího sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.
[23] Však i nad Varšavou shazovala sovětská letadla v létě 1944 letáky vyzývající Poláky k povstání, aby je pak nechala na holičkách.
[24] Američané vstoupili na naše území 18. dubna 1945, kdy obsadili Hranice v ašském výběžku, 20. dubna kapitulovala Aš, 25. dubna dorazili Američané do Františkových Lázní a do Chebu, během 1. máje ovládla americká vojska Přimdu a Železnou Rudu.
[25] Churchill byl nejen iniciátorem britské invaze do Řecka na jaře 1941 − jež měla rovněž za jeden z hlavních cílů odříznutí sil Osy od rumunských naftových polí (avšak byla tehdy odsouzena k neúspěchu vzhledem k neschopnosti samotné řecké armády a nedostatečným silám vyčleněným pro operaci) − ale i nasazení mnohem většího expedičního sboru na straně bílých armád již během ruské občanské války. Jeho zásadní antikomunistický postoj a jasnozřivost ohledně sovětských ambicí a záměrů byly ostatně i motivem neúspěšného atentátu, který na něj spáchali řečtí komunističtí teroristé (zřejmě ve spolupráci s NKVD) v Aténách v r. 1944.
[26] V říjnu 1943 zahájila 15. letecká armáda Spojených států (USAAF) útoky na strategické cíle v oblasti Balkánu. Hlavním cílem amerických bombardérů, startujících z letiště v Bari, Brindisi a Foggii, byla především ropná pole v oblasti rumunské Ploješti, tehdy životně důležitý zdroj nafty pro německou brannou moc, ale i ropné rafinerie a závody vyrábějící syntetický benzín v Rakousku, v protektorátu Čechy a Morava, ve Slezsku a na Slovensku. Během 12 měsíců provedla 15. letecká armáda více než 20 tisíc vzletů proti nepřátelským cílům, přičemž ztráty strojů dosahovaly až 48%. Tyto údery především dramaticky oslabily bojeschopnost Luftwaffe, jelikož např. výroba pohonných hmot a maziv, která v dubnu 1944 dosahovala 390 000 tun, poklesla v srpnu téhož roku na 145 000 tun, přičemž nejcitelněji klesla právě výroba leteckého benzínu.
[27] Už v dubnu 1945 označil Churchill postup sovětských vojsk do střední Evropy za jednu z „nejsmutnějších událostí v dějinách Evropy, pro kterou není srovnání“.
[28] Maroko a Alžírsko byly dobyty anglo-americkými silami během Operace Torch (čes. Pochodeň) probíhající od 8. do 16. listopadu 1942.
[29] Poslední německé a italské jednotky v Tunisku kapitulovaly 13. května 1943.
[30] Z Terstu (kapitulujícího v reálu 1. května 1945) to bylo do Vídně a Bratislavy zhruba 400 km.
[31] Ofenzíva RA proti rumunským vojskům 20.-29. srpna 1944, završená kapitulací Rumunska.
[32] K tomu nutno poznamenat, že Titovi partyzáni už dávno předtím kontrolovali významnou část Jugoslávie a kromě účasti sovětských a bulharských jednotek na osvobození Bělehradu byla německá vojska z Jugoslávie vytlačena bez zásahu cizích armád Jugoslávskou lidovou armádu.
[33] Celkem padlo při obsazování ČSR na 140 000 rudoarmějců, přičemž ztráty Rudé armády na Dukle činily 19 000 mrtvých a 41 000 raněných a při Ostravské operaci 24 000 mrtvých a 89 000 raněných.)
[34] Linie těžkých obranných objektů se táhla od Bohumína až po Krkonoše. Jelikož právě v oblasti okolo Ostravy se čekal největší nápor německé armády, byla tato linie opevnění v r. 1938 jednou z nejpřipravenějších na útoky nepřítele. Ostravský úsek těžkého opevnění představoval linii přes 25 km dlouhou; v terénu mezi Kopytovem a Smolkovem se nacházelo 47 masivních pevnostních objektů. Sám maršál Jeremenko, který se tehdy rozhodl obejít Ostravu a probít se linií předválečných československých pohraničních opevnění, vzpomíná, že „vojska musela překonávat hluboce opevněnou obranu, s jakou se sovětská armáda za celou válku nikde jinde nesetkala … opevnění byla vybudována pod vedením zkušených odborníků podle všech požadavků ženijního umění a takticky obratně rozestavěna v terénu“ (železobeton, ze kterého byly postaveny, odolával i palbě velkorážového dělostřelectva 205 mm). Zároveň si stěžuje „Mám dobývat pevnosti… a plamenomety zůstaly daleko v týlu v armádních skladech. Armádní průzkum a ženisté nezjistili, kde jsou mosty, kde lze překročit Odru, chemici nezajistili generátory pro dýmovou clonu…“.
[35] Dukelský průsmyk nejen, že představoval nejsilněji opevněný prostor německé obrany na hlavním hřebenu Karpat, ale němečtí dělostřelci měli předem dostatek času vybudovat si výhodná palebná postavení, zakreslit do map zaměřovací body a vypočítat optimální nástřelné vzdálenosti. Zatímco na sovětské straně, slovy maršála Jeremenka „Dělostřelci byli na místě, odkud neviděli, kam střílí a neexistovala součinnost mezi dělostřelectvem a pěchotou, velitelské štáby byly od útvarů daleko, takže nebyl přehled o tom, co se děje na frontě. Někteří velitelé ani nevěděli, kde mají dislokovány své jednotky. “
[36] Díky Stalinovu chybnému rozhodnutí utrpěla Rudá armáda v září 1941 v tzv. Kyjevském kotli drtivou porážku, při které bylo zabito, zraněno či zajato přes 700 tisíc sovětských vojáků. Jednalo o největší obklíčení vojsk v historii válek. Během leningradské operace v červnu 1942 došlo ze stejných důvodů k obklíčení a totálnímu rozdrcení sovětské 59. a 2. úderné armády, které tehdy velel gen. Vlasov, jehož nesouhlas s plány operace a doporučení na stažení a záchranu vojsk Stalin ignoroval. Tato katastrofa byla následně i jedním z důvodů, proč Vlasov, u Leningradu zajatý, přešel na německou stranu.
[37] I tak např. jen během tří únorových nocí r. 1945 (16., 17. a 20. 2.) dokázala letka 16 letounů 301. perutě zvláštního určení RAF ze spojenecké základny Campo Casale u Brindisi dopravit na území Protektorátu výzbroj pro 1500-1700 partyzánů! V dubnu její roli převzala americká 2641st Special Bombardment Group, která shodila v českých zemích na padácích 192 kontejnerů a 96 balíků s vojenským materiálem o celkové váze 57 tun.
[38] Ještě koncem dubna vyzval Führera, aby se z obleženého Berlína přesunul do Čech, kde je připraven ho se svojí milionovou armádou bránit, vytvořivše z České kotliny poslední nacistickou pevnost, centrum odporu – Festung Böhmen. Nutno poznamenat, že začátkem května dosud disponoval asi 9400 děly a minomety, 2400 tanky a tisícovkou letadel, přičemž většina německých vojáků byla stejně tak ochotna bojovat do posledních sil s rudoarmějci jako připravena okamžitě se vzdát Američanům, takže hrozila přeměna ČSR ve spálenou zemi.
[39] Tj. od Pasova po Bratislavu.
[40] Jeho hranice se nacházely zhruba na linii Klingenthal-Vogtland-Rehau-Bayreuth-Bärnau, resp. Selb-Marktredwitz-Bärnau.
[41] Od středověku až do r. 1742 bylo celé Slezsko součástí zemí Koruny české.
[42] Jelikož Sověti prosazovali, aby i Rakousko, obdobně jako Německo, bylo rozděleno na okupační zóny, takže by celé Dolní Rakousko automaticky připadlo pod jejich správu, tak jako zmíněná Lužice.
[43] Ruská anexe Východního Pruska se neopírá o jakékoliv relevantní dokumenty. Snad kromě jakéhosi pochybného, nepřímého odkazu na „Smlouvu mezi Spolkovou republikou Německo a Polskou lidovou republikou o normalizaci vzájemných vztahů“ ze 7. prosince 1970, která nekonstatuje nic víc než akceptování německo-polské hranice na Odře a Nise. Stejně jako se na uvedeném dokumentu nezakládají ruské (sovětské) nároky, nezpochybňuje ani případné nároky na území Východního Pruska ze strany Polska či Litvy, vycházející logicky z faktu, že se uvedená exkláva nachází na pomezí těchto dvou států a s Ruskem nehraničí.
[44] V r. 1900 tvořili ¼ obyvatel Vídně rodáci z území dnešní ČR. Při sčítání obyvatelstva r. 1923 se přihlásilo 81 345 Vídeňanů k českému nebo slovenskému jazyku jakožto mateřskému (z toho 79 278 k češtině). Dokonce ještě r. 1939 uvedlo češtinu či slovenštinu jako svou mateřštinu 56 248 Vídeňanů.
[45] V letech 1948-67 odešlo na Západ asi 600-800 představitelů vědeckého a kulturního života.
[46] Po sovětské invazi v r. 1968 odešlo do emigrace na 2000 vědců z akademie věd a vysokých škol.
===========================================================
Zdroj: F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA TAJMYR aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie (výňatek, str. 136-148)
PODROBNOSTI:
http://www.cadpress.sk/tajmyr2018recenze.htm
http://www.cadpress.sk/tajmyr_obsah_23i23.pdf
O Autorovi: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm
TÉMATICKÉ WEBY:
https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska-aneb-rusko-je.html
