Článek
Polozapomenutá tragédie a nevděk dějin, potažmo Ruska
Katastrofální hladomor, který vypukl v Rusku na v letech 1921 až 1922, zasáhl sice i další oblasti SSSR, ale nejhůře postiženým regionem bylo právě Povolží.[1] V oblasti kolem řek Volha a Ural tehdy zahynulo hlady na 5 milionů lidí[2].
Zoufalí vesničané mleli mouku ze žaludů, mechu a kůry ze stromů, jedli trávu, listí nebo směs z hlíny, pilin a koňského trusu, a na mnoha místech došlo i k rozšíření kanibalismu. Tisíce případů pojídání lidských mrtvol byly hlášeny třeba z baškirské oblasti, z okolí Buzuluku a Pugačova, kde byl hladomor nejhorší. Běžným jevem se stávalo i usmrcování lidí na maso.
Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět (str087_hladomor)
Hladomor byl výsledkem souhry nepříznivého počasí v letech 1920-21, ekonomických otřesů v důsledku občanských nepokojů, bolševické revoluce a ruské občanské války. Katastrofu umocnila sovětská politika válečného komunismu, a to zejména prodrazvjorstky (konfiskace obilí a dalších produktů).
Neustálé vojenské rekvizice a nedostatek pracovních sil způsobily, že rolníci v oblasti neměli téměř žádné zásoby, díky kterým v minulosti dokázali pravidelné nepřízně počasí překonat. Ve srovnání s rokem 1917 byla v Povolží oseta jen čtvrtina půdy. Bolševici však přesto, navzdory hrozící tragédii, zabavovali rolníkům zbývající zásoby potravin a osiva, čímž sílu nadcházejícího hladomoru v oblasti výrazně zvýšili.
Nakonec se země ocitla v situaci, kterou nebyly byrokratické sovětské úřady a organizace, v nichž schopné jedince nahradili jedinci všeho schopní, už z principu schopny řešit. Zatímco již byly na cestě první zásilky pomoci ze Západu, sovětská vláda z ideologických důvodů odmítala dokonce připustit existenci hladomoru, a to až do léta roku 1921.
Sovětský režim byl zaměstnán hlavně bojem s vnitřní opozicí a obyvatelstvo postižených – vesměs neruských – regionů tak bylo odkázáno samo na sebe a solidaritu spoluobčanů z ostatních regionů SSSR, které na tom nebyly až tak zle. Zásadní humanitární pomoc však poskytovaly pouze zahraniční organizace.
V počátcích organizoval pomoc hladovějícím Rusům na ruské straně především spisovatel Maxim Gorkij, kterému dal nakonec samotný V. I. Lenin svolení k založení dobrovolné humanitární organizace (jejímž posláním bylo v podstatě vyžebrat pomoc od nenáviděných kapitalistů). Následně byl 21. července 1921 v Moskvě založen Všeruský lidový výbor na pomoc hladovějícím[3], tzv. Pomgol.
V čele výboru stanul předseda moskevského sovětu Lev Kameněv a jeho zástupcem byl jmenován Alexej Rykov. Čestným předsedou byl zvolen spisovatel Vladimir Korolenko.
V létě 1921 se pak Pomgol obrátil s prosbou o pomoc na světovou veřejnost:
„Do země Tolstého, Dostojevského, Mendělejeva, Pavlova, Musorgského, Glinky a ostatních mužů, vážených po celém světě, zavítalo neštěstí. Pokud humanitární myšlenky a pocity - jejichž vírou ve společenský význam otřásla prokletá válka a nelítostnost vítězů vůči poraženým - a pokud víra v tvořivou sílu těchto myšlenek a pocitů musí a může být obnovena, nabízí tu Rusko skvělou příležitost, jak ukázat, že lidský soucit nezhynul. Žádám všechny čestné Evropany a Američany o rychlou pomoc ruskému lidu. Pošlete chléb a léky. Maxim Gorkij.“
Prohlášení Maxima Gorkého v západním tisku z 13. července 1921.[4]
Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět (hladomor2)
Na základě Gorkého výzvy vyslal tehdejší americký ministr obchodu Herbert Hoover do Ruska pracovníky humanitární organizace American Relief Administration, poskytující dosud potravinovou a zdravotnickou pomoc poválečné Evropě.
Podmínkou Američanů bylo, že ARA bude působit nezávisle na komunistické správě a že ze sovětských vězení budou propuštěni američtí občané. Během léta 1922 poskytovala ARA denně Rusku potravu pro zhruba 10 milionů lidí. Vedle potravin navíc do země proudily též zásoby osiva, zemědělských strojů, léků a oděvů za miliony dolarů. Díky dodanému osivu se podařilo v r. 1923 zajistit v Rusku dobrou úrodu, což uspíšilo konec hladomoru. ARA také zahájila lékařské programy. Očkovala například ruské děti proti břišnímu tyfu, který byl mezi hladovějícími lidmi běžnou nemocí.
Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět (hladomor1)
Bolševici však po celou dobu porušovali americké podmínky, s nimiž předtím Lenin souhlasil, když Američany potřeboval. Čekisté prohledávali konvoje a vlaky organizace a dokonce zatýkali její humanitární pracovníky. Největší pobouření v USA způsobilo především zjištění, že navzdory přijímané mezinárodní pomoci Sovětský svaz v téže době prodává velké množství obilí na zahraničních trzích.
Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět (hladomor)
Jakmile americká pomoc pomohla bolševikům překonat nejhorší období, obvinili organizaci ARA ze špionáže a snahy zdiskreditovat sovětský režim. Po tomto skandálu ukončila organizace American Relief Administration v červnu 1923 svou činnost v Rusku. Vzápětí Sověti rozpustili Pomgol a 27. srpna 1923 byli všichni jeho představitelé kromě Gorkého a spisovatele Korolenka zatčeni Čekou a obviněni z kontrarevoluční činnosti. Až zásah Fridtjofa Nansena a dalších významných zahraničních osobností je zachránil před popravou[5].
Většina z nich však po propuštění z vězení putovala do vyhnanství za Uralem.
Nutno zdůraznit, že zahraniční pomoc představovala 90% všech potravin, které byly poslány do hladovějících oblastí (jak potvrzuje třeba ruský historik Lukaševskij).
Převážnou většinu zahraniční pomoci poskytli Američané, ale vedle americké ARA se na pomoci hladovějícímu Povolží podílela celá řada dalších zahraničních organizací, jmenovitě německých, což bylo dáno skutečností, že ve středním Povolží žila půlmilionová německá menšina. Zapojila se i československá vláda a Československý červený kříž.
K tomu třeba doplnit, že kromě západních humanitárních organizací, v čele s americkou American Relief Administration, se tehdy do pomoci hladovějícímu Povolží (potažmo Rusku) zapojily i mnohé asijské země.
Z iniciativy hlavy sovětských muslimů, nejvyššího muftího Galimdžana Barudiho, byla v r. 1922 vytvořena Komise Ústřední duchovní správy muslimů pro boj s hladomorem (Muspomgol), která měla shromažďovat pomoc od zahraničních souvěrců pro hladovějící muslimy z RSFSR. Ta se obrátila s výzvou o pomoc na náboženské organizace muslimských zemí spřátelených se Sovětským Ruskem (Afghánistán, Persie, Turecko), ale také na muslimské komunity v západních zemích, které neuznávaly sovětský režim.
Aktivity Muspomgolu přinesly své ovoce: v roce 1922 poslala třeba Persie do SSSR 40 000 pudů mouky a 20 000 pudů rýže, emír Afghánistánu daroval 100 000 pudů chleba; pomoc dorazila i z Hidžázu, Bucharské lidové republiky atd.
„Byla to největší humanitární operace v historii. Zabránila nejen ztrátám na životech, ale i obrovským sociálním nepokojům a dost možná i zhroucení komunistického státu,“ napsal americký historik Douglas Smith ve své knize The Russian Job: The Forgotten Story of How America Saved the Soviet Union from Ruin (Ruské dílo: Zapomenutý příběh, jak Amerika zachránila Sovětský svaz před zhroucením).
Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět (str088_hladomor)
A právě proto mi nedá, abych zde nereprodukoval následující pojednání mého přítele Juraje Mesíka, věnované jak tomuto tématu, tak ožehavé problematice antiamerikanismu, kde naprosto sdílím jeho postoje – viz např. můj blog „Tajemné pozadí antiamerikanismu“[6]. (Jde o výňatek z rukopisu jeho knihy Posledné impérium.)
...
Obraz Ajvazovkého „Americká pomoc při hladomoru 1892“
Jak Američané zachránili Rusko: Leninův hladomor 1921-1922
Antiamerikanismus – vyvěrající větší měrou z vlastní ideologické determinace, zahořklosti a závisti toho či onoho jedince, než z racionálního posuzování faktů – je dnes jedním z ústředních sentimentů, potažmo obecně součástí duševna mnoha Rusů. Vlastně nejen Rusů – ani ve střední Evropě není tento pocit neznámý. Jak vědí mnozí úspěšní Slováci i Češi, úspěch se neodpouští, neboť klade otravnou otázku "Proč ne i já"? A Amerika je v příliš mnohém úspěšná.
Polehčující okolností pro ruský antiamerikanismus je, že na rozdíl od Evropanů většina Rusů neměla šanci dozvědět se mnohé hluboce utajené části jejich historie, včetně průlomových momentů 20. století, kdy Američané Rusko zachránili.
Tím známějším (a přesto zpochybňovaným a dezinterpretovaným) fenoménem jsou obrovské dodávky zbraní a vojenské techniky, munice, pohonných hmot, surovin, potravin a dalších výrobků, které Rusko zachránily před porážkou od Hitlera v letech 1941 až 1943, kdy SSSR stál na hraně propasti. Připomeňme si, že zhruba polovina munice vystřílené sovětskými obránci na útočící Němce byla z dnes tak upřímně nenáviděné Ameriky, která Sověty od roku 1941 živila, šatila, obouvala i vyzbrojovala.
Mnohem méně známá je pomoc, kterou Američané poskytli Rusku o 20 let dříve, během velkého hladomoru v letech 1921-22.
Tento velký hladomor let 1921-22 zůstává ve stínu větších a pozdějších tragédií ruského 20. století – zejména stalinského hladomoru a genocidy Ukrajinců ze začátku 30. let, masového martýria Gulagu, tragického spojenectví Rusů s nacistickým Německem (a jeho katastrofických důsledků, když se ze spojence vyklubal nemilosrdný nepřítel) – a masových deportací celých národů Kavkazu, Krymu a Pobaltí na Sibiř a do Střední Asie.
Navzdory obecnému zapomnění (či vytěsnění z paměti) byl tento leninský hladomor tragédií kolosálních rozměrů. Obrovská byla ovšem i pomoc, kterou tehdy Američané trpícímu Rusku poskytli.
Už v roce 1919 nabízeli Američané Leninovi pomoc, ale tehdy ji hrdě odmítl – šlo ostatně o cizí životy, ne jeho. Na jaře 1921 zasáhlo oblast Povolží a Uralu sucho. Období sucha nebyla v Rusku neznámá, jenže toto dolehlo na zemi, která byla zdevastována šesti lety války – nejprve důsledky I. světové války a vzápětí brutální Občanskou válkou, kdy armády rudých, bílých, anarchistů a různých nacionalistů táhly zemí jako kobylky a živily se „dary země“ – tedy tím, co našly a vzaly obyvatelstvu všude, kudy procházely.
Bolševici rolníkům rekvírovali potraviny a jejich dodávkami do Moskvy a jiných měst si kupovali kolísavou podporu městského proletariátu. Komisaři brali bezbranným všechno – i osivo odložené na další rok. Obětí občanské války se staly i železnice: když pak udeřilo sucho, vypukl hlad a postižené obyvatelstvo nemělo už žádné zásoby, pomoc se nedala dovést ani z jiných regionů.
Bylo zaděláno na jednu z největších katastrof, kterou zažila Evropa od středověké pandemie Černé smrti.
Naštěstí mezi lidmi, kteří si všimli Gorkého volání o pomoc, s nímž se obrátil na demokratický svět v červenci 1921, byl také Herbert Hoover, ministr obchodu, ředitel Americké agentury pro pomoc (ARA)[7] a pozdější 31. prezident Spojených států amerických.
Nikdo na Západě nebyl totiž v té chvíli kvalifikovanější dát účinnou odpověď na Gorkého volání „Temné časy dolehly na zem Tolstého, Dostojevského, Mendělejeva… žádám vás – darujte chléb a léky“. O sovětském režimu ani nemluvě, jelikož bolševické moci tehdy hrozilo úplné zhroucení.
Hoover byl původním povoláním důlní inženýr, který dříve pracoval po celém světě, včetně Ruska. Dobře tedy rozuměl logistice přepravy velkých objemů materiálu. Během I. světové války zajišťoval zásobování jídlem pro 7 milionů lidí v Němci okupované Belgii. Po skončení války Pařížská mírová konference požádala USA o zajištění potravin pro desítky milionů lidí ve 21 zemích Evropy a Blízkého východu. Vláda Spojených států odpověděla založením ARA a Hoover se stal jejím ředitelem.
Jako reakci na ruské volání o pomoc poslal Hoover do Moskvy ovládané podezřívavými bolševiky první skupinu pracovníků ARA, která se stala známá jako „Hoover´s boys“. První americká loď se 700 tunami pomoci pak dorazila do Petrohradu 1. září 1921. Prvním úkolem ARA bylo to, co předtím dělala po celé poválečné Evropě: Nakrmit děti. Metou byl jeden milion dětí. Menu: bílý chléb, rýže, mléko, cukr, kakao. Dovážené za peníze z osobních darů Američanů.
Ruští lidé nerozuměli, odkud a proč najednou přišel kdosi z neznámého světa a krmí jejich děti – děti nevolníků a bezprávných proletářů. Ve svém světě surovosti a násilí nic takového neznali. Mnozí něčemu takovému nerozumí dodnes a za každým gestem lidskosti hledají zákeřné spiknutí.
Pár dní po příjezdu do Moskvy vyrazila část Hooverových mužů na průzkum do Povolží. Před jejich očima se zjevila tragédie, jakou dosud neznali: masy zbídačelých lidí vyhublých na kost, zaplavujících nádraží; houfy hladových sirotků, kostřiček s hluboce vpadlýma očima a oděvy plnými vší, jejichž rodiče už zemřeli.
Dnes milionová města Kazaň, Samara, Ufa, Caricyn (dnešní Volgograd) a další města i vesnice našli plné vyhublých a umírajících dětí i dospělých.
Jak Američané pronikali do Tatarstánu, Baškirska a hlouběji na jih a za Ural, nacházeli všude stejné anebo horší obrazy zoufalství a smrti; lidi pojídající listí, trávu, slámu ze střech svých chatrčí. Na mnoha místech se rozšířil kanibalismus, lidé šílení haldy vyhrabávali mrtvá těla na hřbitovech, které bylo třeba hlídat. Z téhož důvodu museli rodiče hlídat své děti. Jiní rodiče zabili některé ze svých dětí, aby mohli nakrmit ty, které měly větší šanci přežít. Mnoho řeznictví bylo úřady zavřeno, když se zjistilo, že prodávala lidské maso.
V říjnu 1921 poslala humanitární mise vedená plukovníkem Williamem Haskellem z Moskvy Hooverovi telegram popisující nevídaný rozsah katastrofy s varováním, že tragédie dosáhne vrcholu v zimě, kdy si podvýživa a hlad ve spojení se zimou, sněhem a mrazem vyžádá životy až 16 milionů lidí.
Hoover okamžitě pochopil, že původní záměr nakrmit milion ruských dětí nestačí. Nakrmit více Rusů ale znamenalo požádat o prostředky Kongres.
Nepřekvapuje, že ten neměl pochopení pro podporu bolševického režimu, který zákonodárci vnímali – a ukázalo se, že velmi správné – jako hrozbu pro celou civilizaci. To ostatně dobře chápal i Hoover, který byl na sklonku války v Evropě svědkem mnoha pokusů komunistů uchopit násilím moc a byl zarytým antibolševikem.
Takticky se proto rozhodl předložit Kongresu pomoc hladovějícímu Rusku jako způsob podpory americkým zemědělcům, kteří – tak jako dnes – i před 100 lety dokázali vypěstovat obrovské přebytky potravin. Uspěl: před Vánocemi 1921 americký Kongres schválil grant ve výši 20 milionů dolarů (dnes ekvivalent 300 milionů dolarů) na nákup obilnin, osiva a potravin pro Rusko.
Nyní stála ARA před výzvou, jak dostat pomoc k Rusům, které už hlad kosil tempem 100 000 mrtvých za týden. První lodě s pomocí opustily New York v polovině ledna 1922. Vezly 300 000 tun obilí. Další vyrazily vzápětí.
Některé uvízly v Baltském moři, které ledem sevřela extrémně studená zima. Jiné zamířily do Černého moře. První loď zakotvila 6. února, po 16 dnech plavby, v Novorossijsku – pouhých šest týdnů poté, co Kongres schválil pomoc.
Skutečné problémy ale začínaly právě tam: 80% zařízení ruských železnic, množství lokomotiv a vagónů, bylo zničeno. Projet 2000 km z Novorossijsku do Samary trvalo celých 21 dní – 100 km za den, tj. průměrnou rychlostí 4 kilometry za hodinu.
Jak Američané trať vůbec zprovoznili? Tak, že železničářům a dělníkům platili obilím za každý obnovený úsek trati, za každý dopravený vlak: moskevská vláda na to neměla ani peníze, ani potraviny a zřejmě ani vůli. Do poloviny března 1922 vyrazilo z přístavů do vnitrozemí Ruska 7 000 vagónů naložených potravinami, přinášejících život umírajícím milionům obyvatel.
Bohužel, mnohé vlaky v březnu zase uvízly na železničních trasách, zablokované svévolí a neschopností místních komisařů. Každý zastavený vlak, každý ztracený den znamenal smrt tisíců lidí. Stačilo zablokovat jediný vlak a za ním se rychle vytvořila kolona dalších souprav.
Koncem března 1922 se doprava prakticky zastavila. Moskevské orgány neudělaly nic. Ve městech se kupily stohy zmrzlých těl, které neměl kdo do zamrzlé země pohřbívat.
Vlaky se pohnuly, až když Haskell poslal Hooverovi do Washingtonu schválně nekódovaný telegram, ve kterém kvůli nespolupráci Rusů navrhl zastavit vykládku obilí v přístavech.
V Moskvě pochopili: šéf Čeky a komisař dopravy v jedné osobě Felix Dzeržinský, nejobávanější bolševik své doby, který vešel do dějin pod přezdívkou „krvavý Felix“, se začal situací osobně zabývat. Každý pracovník ruských železnic okamžitě pochopil, že buď se vlaky rozjedou, nebo budou železničáři postříleni. A vlaky se opět pohnuly.
Na jaře zase vázla doprava od železnice do vzdálených měst a vesnic – tání sněhu a deště rozmočily polní cesty a koňská a velbloudí spřežení (tam, kde koně a velbloudy ještě nesnědli) zapadali v blátě. Kolony spřežení se prodíraly blátem od železnic k hladovým a umírajícím.
Pro distribuci pomoci ARA rozdělila oblast hladomoru na 10 zón – pomoc v každé zajišťoval malý americký tým, jehož úkolem bylo zorganizovat dopravu, skladování a distribuci potravin i osiva. Asi 300 Američanů, vyslaných vedením ARA do Ruska, najalo na práci při dopravě, hlídání, vaření a vydávání jídla v tisících vývařovnách na 120 tisíc domácích obyvatel.
Brali prakticky každého, kdo alespoň trochu mluvil anglicky nebo nějakým evropským jazykem a měl alespoň trochu vůli pracovat. Americký protestantský pragmatismus a pracovitost se často střetávaly s kulturou pasivity a fatalismu místních, kteří považovali hladomor za trest Boží za zločiny napáchané během revoluce a občanské války.
Zapojení vzdělanějších vrstev společnosti do pomoci zase vyvolávalo obrovské podezřívání v Kremlu – vzdělaných lidí se vládci Ruska vždy báli a leninská paranoia měla už tehdy hluboké kořeny. Čeka, Leninova tajná policie založená právě Dzeržinským, proto celou organizaci prošpikovala svými agenty. Ti však nejen bedlivě sledovali Američany, ale také se snažili „odklánět“ část dodávek amerických potravin ke „svým lidem“, resp. od etnik a oblastí, které pokládali za své odpůrce. Značná část humanitární pomoci končila díky tomu na černém trhu v centrálním Rusku.
Počet Američanů v terénu byl naprosto miniaturní, takže nebyli s to všechno uhlídat. Například pomoc na celém jižním Uralu, na území s 9 miliony obyvateli – Baškirů, Čuvašů, Rusů, Kazachů, Tatarů a dalších navzájem nepřátelských etnik – a o rozloze Francie, administrovalo z Ufy pět Američanů pod vedením plukovníka Bella. Tento maličký team denně zajišťoval chod 2750 vývařoven a nakrmení 1,6 milionu lidí. Pro děti byly určeny speciální dávky, dostávaly také kondenzované mléko.
V srpnu 1922, pět měsíců poté, co do přístavů dorazila první pomoc, krmila ARA v 19 tisíc vývařovnách v Rusku na 11 milionů lidí. Další dva miliony živil Červený kříž a další mezinárodní organizace. Podíl Američanů na záchraně Rusů byl však zdaleka největší. Kukuřici někteří Baškirové dokonce pojmenovali „Amerika“.
Inspirátor a lídr evropských záchranných prací v Rusku, norský polárník a humanista Fridtjof Nansen, dostal také za tuto svou práci v roce 1922 Nobelovu cenu míru.
Na jaře 1922 obyvatelé hladem zasažených území Ruska zaseli osivo dodané Američany a na podzim sklidili úrodu. Hladomor skončil.
Odhaduje se, že i tak si velký „leninský“ hladomor let 1921-22 vyžádal životy více než 5 milionů obyvatel Povolží a Kazachstánu. Podle některých odhadů zahynulo až do dvou milionů Tatarů: v důsledku hladomoru tak jejich podíl na populaci regionu klesl pod 50% a jejich vlast byla následně rusifikována nastěhováním etnických Rusů do Tatarstánu a Baškirska.
Tak jako Ukrajinci označují stalinský hladomor let 1932-1933 za genocidu ukrajinského národa, i mnozí Tataři hovoří o hladomoru let 1921-1922 jako o genocidě svého etnika.
Herbert Hoover předpokládal, že ukázka americké pomoci a efektivnosti může Rusy inspirovat ke svržení komunistického režimu: paradoxně lze spíše usuzovat, že americká pomoc naopak bolševický režim zachránila.
Je však rovněž možné, že právě miliony dětí Rusů, Baškirů, Čuvašů, Tatarů a Kazachů, zachráněných Američany v roce 1922 před smrtí hladem, pak v roce 1941 a 1942 zachránily pod Moskvou a u Stalingradu sovětské Rusko před porážkou hitlerovským Německem.
Že to udělali s americkými zbraněmi v rukou, s americkou municí, a obutí v amerických botách, to je už jiný příběh Ruska – země, která zapomněla co je to vděčnost."
Juraj Mesík
Posledné impérium (str. 54-61)
Juraj Mesík
...
Výše uvedený příběh je nejen jednou z odvrácených stránek sovětské historie, ale též ukázkou nevděku dějin, resp. ruských historiků (a proruských či nevzdělaných publicistů), kteří Američanům již sto let nasazují psí hlavu, zamlčujíc skutečnost, že právě „Amíci“ tahají Evropu celých sto let opakovaně z jejího srabu. V uvedeném případě by se to dalo parafrázovat slovy „nevděk Ruskem vládne“.
To, jak ruský establishment (nejen úřady a politici, ale i „vlastenečtí historici a publicisté“, kteří jsou – slovy Petra Pitharta – postaveni „před volbu mezi pravdou a vlastí“!), vytěsňuje z paměti národa vzpomínku na tuto tragédii, jenom názorně zdůrazňuje onu kontinuitu mezi „novým“ Ruskem Putinovým a oním sovětským, oslavovaným jako jedinečný, ideální stát a jediná „strana gdě tak volno dyšiť čelověk“[8], po celou svou historii údajně „čelící zákeřným úkladům Spojených států, které vedou proti Rusku skrytou válku“.[9]
Přrstože právě hladomory (opakující se zhruba každých 10 let: 1922, 1932, 1946) byly typickým znakem sovětského režimu, ruští historici i politici toto téma nesnáší a snaží se ho vytěsnit z veřejného prostoru.
Nedá mi, abych necitoval hraběte Richarda Mikuláše von Coudenhove-Kalergi, jenž téměř před sto lety varoval evropské politiky, řka: „Dějiny staví Evropu před rozhodnutí: buď se povznese nad vzájemné nepřátelství národů a sjednotí se do konfederace, nebo padne za oběť ruské dobyvačnosti. /…/ Ruský imperialismus je daný jednou provždy. V okamžiku, kdy se mu naskytne možnost podřídit si Evropu, Rusko tuto možnost využije a uskuteční svůj sen, ať už bude rudé, či bílé.“[*].
[*] R. M. von Coudenhove-Kalergi: Pan-Europa. Wien 1923, str. 54-57 (česky Pan-Evropa. Aventinum, Praha 1926)
=======================================================
[1] Zasáhl však také oblasti v povodí Kamy a Donu, Kazachstán, jižní Ukrajinu a západní Sibiř, takže do příchodu jara hladem trpěla čtvrtina rolníků sovětského Ruska. Podle ruského historika Sergeje Lukaševského postihl hladomor 28-40 milionů lidí. Pro srovnání, v celém Sovětském svazu žilo v roce 1926 zhruba 147 milionů obyvatel.
[2] Vedle hladu umírali obyvatelé těchto oblastí i v důsledku infekčních chorob, které se v zesláblé populaci rychle šířily.
[3] Vsjerossijskij komitět pomošči golodajuščim (VKPG).
[4] Figes Orlando: Lidská tragédie – ruská revoluce 1891-1924. Beta-Dobrovský, Praha 2000.
[5] Dva hlavní protagonisté Pomgolu ovšem osudu neunikli. Lev Borisovič Kameněv byl v prvním moskevském procesu roku 1936 obviněn z vytvoření teroristické organizace s cílem zavraždit Josifa Stalina a další členy vlády a 25. srpna 1936 ve sklepení Lubjanky popraven. Alexej Rykov, pozdější předseda Rady lidových komisařů (tj. vlády SSSR), byl ve čtvrtém moskevském procesu za údajné spiknutí proti Stalinově osobě též odsouzen k trestu smrti a 15. března 1938 popraven na moskevském popravišti NKVD Kommunarka.
[7] American Relief Administration.
[8] Slova sovětské hymny: „druhou takovou zemi neznám, kde tak svobodně dýchá člověk …“
[9] Jak známe ruské uvažování a ruskou propagandu, vůbec nás nemůže překvapit, že 100 let po této tragédii ruské úřady zakázaly veřejnou projekci dokumentárního filmu ruské režisérky a novinářky Taťjany Sorokinové „Golod“, pojednávajícího nezaujatě o této katastrofě. Snímek je přitom založen na komentářích mnoha odborníků, amerických i evropských, ale z větší části ruských.
........................................
Další doporučené prameny:
Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět 1
=================================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural (Výňatek, str. 81-92)
nebo
-----------
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory:
---------------------------
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Idea Třetího Říma a Zjuganovovi „blaničtí rytíři“
Ruský sen - který bych přál prožít všem našim kremlobotům
Děsivé dědictví Rudého Babylonu
a tematická obrazová alba:
„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech
Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)
Historie komunismu a fašismu v obrazech
