Článek
Nekonečná step. Obzor je nízký a prázdný, vítr se prohání mezi stébly suché trávy. Není tu zvuk motorů, není tu zpěv ptáků, není tu smích. Jen ticho a chlad. Na horizontu se objevuje žena. Kráčí pomalu, unaveně, bosá, s pohledem upřeným vpřed. V náručí drží dítě. Přikrývá ho šátkem, jako by spalo. Ale dítě už několik dní nedýchá.
Nikde žádná cesta, žádná pomoc. Jen pustina a ona – a v jejím výrazu je všechno: bolest, beznaděj, odhodlání. Nejde pohřbít dítě. Jde hledat jídlo.
Tak začínal den v Kazachstánu roku 1932.
Roky 1930 až 1933 se vryly do kolektivní paměti Kazachstánu jako doba mlčení, hladu a smrti. Nešlo o katastrofu přírodní. Nešlo o válku. Šlo o násilné přetvoření společnosti pod diktátem sovětského režimu. Kolektivizace, slovo z dobových úředních příkazů, se stalo symbolem tragédie, která si vyžádala životy až 1,5 milionu Kazachů – tedy čtvrtiny tehdejší populace.
Tato smrtící proměna začala na stolech moskevských plánovačů. Státní aparát rozhodl, že z kočovných kmenů, které žily po staletí v souladu s rytmem stepi, učiní usedlé rolníky. Nomádi měli odevzdat dobytek, přijmout roli kolchozníků a řídit se rozkazy, které neznaly slitování. Sovětské pětiletky neznaly výjimky ani nuance – čísla musela sedět, i kdyby se pod nimi otřásala země.
Kazachstán se ale nepoddal bez bolesti. Ztráta stád znamenala ztrátu všech jistot – jídla, pohybu, přežití. Lidé, kteří vždy žili s dobytkem, bez něj najednou nevěděli, jak žít. Neexistoval přechod. Kolektivizace byla jako zlomenina kosti: náhlá, bolestivá a neléčená. A především – naprosto cizí místnímu způsobu života.
V letech 1931–1932 se země změnila v obrovský tábor zoufalství. Zima byla krutá, léto bez úrody. Obyvatelé se vydávali na stovky kilometrů dlouhé pochody za jídlem. Mnozí zemřeli po cestě. Jiní dorazili do měst, kde je nikdo nechtěl – nebylo čím je nakrmit. Ulice Almaty a Karagandy se plnily lidmi na pokraji smrti. Před chléb se stavěly ozbrojené hlídky. Nikdo nemohl pomoct všem, a tak nepomohl nikomu.
Pamětníci popisují, že celé rodiny zmizely beze stopy. V některých vesnicích zůstaly jen hromadné hroby – mělké jámy, kam lidé házeli své mrtvé sousedy, protože síla i čas na důstojné pohřby došly. Kosti, které zůstaly v hlíně, byly mnohde vyhrabány zvířaty. Ve stepi nebyla zeď, která by oddělila civilizaci od zoufalství.
Zachovala se řada otřesných příběhů. V jedné oblasti objevili vyšetřovatelé v opuštěném stanu matku s dětmi. Všichni byli mrtví – kromě jediné dcery. Byla těžce podvyživená a v koutě ležely zbytky lidského masa. Když ji odnášeli, mlčela. Neplakala. Jen se dívala. Oči těch, kdo přežili, nikdy nezapomněly, co viděly.
Nejčastější obětí byly paradoxně ti nejnevinnější – děti. Podle odhadů zemřelo v některých oblastech až 70 % dětí do pěti let. Jejich kosti dnes leží rozptýlené po neoznačených pohřebištích, ztracené v zapomnění, o které se tehdy postaral sovětský režim.
Oficiálně se o hladomoru mlčelo. Veškeré záznamy byly upravovány, statistiky falšovány. Veřejná debata neexistovala. Ti, kdo mluvili o „katastrofě kolektivizace“, riskovali zatčení. Někteří pamětníci byli umlčeni doživotím v gulagu. Jiní zvolili mlčení sami – z hanby, bolesti, bezmoci.
Až po rozpadu Sovětského svazu se Kazachstán začal vracet k vlastní minulosti. Ale hluboké jizvy zůstaly. Ve jménech, která se nepředávají. V příbězích, které se nevyprávějí. V mlčení mezi generacemi.
Dnes se hladomor v Kazachstánu (často označovaný jako Asharshylyk, tedy „velký hlad“) připomíná jako genocidní důsledek politického násilí. Někteří historici jej přirovnávají k hladomoru na Ukrajině – ne snad kvůli naprosto identickému mechanismu, ale kvůli rozsahu, brutalitě a naprosté ignoranci lidského života.
Stalinův režim neměl pochopení pro nomádství. Místo porozumění přišla kontrola. Místo spolupráce – destrukce. A místo budoucnosti – smrt.
Zůstává otázka, jaké lekce si svět z této tragédie odnesl. A zda si vůbec uvědomuje, že se stala.
Seznam použitých zdrojů:
1. Cameron, S. (2018). The Hungry Steppe: Famine, Violence, and the Making of Soviet Kazakhstan. Cornell University Press. Dostupné z: https://www.wilsoncenter.org/book/the-hungry-steppe-famine-violence-and-the-making-soviet-kazakhstan
2. Yesdauletova, A., Yesdauletov, A., Aliyeva, S., & Kakenova, G. (2015). Famine and Kazakh Society in the 1930s. The Anthropologist, 22(3), 537-544. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/292761546_Famine_and_Kazakh_Society_in_the_1930s
3. Pannier, B. (2007). Kazakhstan: The Forgotten Famine. Radio Free Europe/Radio Liberty. Dostupné z: https://eurasianet.org/kazakhstan-the-forgotten-famine
