Článek
Existují dva názorové proudy, které se mezi sebou neshodnou v tom, co předurčuje naši osobnost. Tato debata se vede už od nepaměti a ani dnes nemá jasného vítěze. Na jedné straně barikády stojí ti, kteří jsou přesvědčeni, že to, kým jsme, utváří hlavně naše genetická výbava. Lidé zastávající tento názorový proud jsou přesvědčeni, že možnosti výchovy jsou omezené a povahu člověka nelze úplně změnit. S tím však nesouhlasí ti, kteří si myslí, že geny jsou druhořadé a naši osobnost určuje hlavně výchova, vztahy a prostředí, ze kterého pocházíme. Tuto teorii zastával například anglický filozof John Locke, který věřil, že se rodíme jako „tabula rasa“, nepopsaný list a během života nás formují naše zkušenosti. Jak to tedy je? Dle vědeckých zjištění to není tak jednoduché a pravda je zřejmě někde uprostřed.
Co určuje genetika
Vědci se dlouhé roky zabývali tím, jak genetické predispozice ovlivňují naši osobnost. Dnes už víme, že temperament, tedy to, jak na věci reagujeme, prožíváme je a jak jednáme, je dán od přírody. K tomuto zjištění přispěly studie jednovaječných dvojčat a jejich dalších sourozenců, kdy se ukázalo, že jednovaječná dvojčata mají velmi podobné temperamenty, kdežto u dalších sourozenců už může být temperament odlišný. Toto platí i v případě, že jsou dvojčata rozdělena a vychovávána v různých domácnostech. Vědcům se během let povedlo i identifikovat jednotlivé geny, které vedou k tomu, že například člověk touží neustále něco objevovat, nebo naopak se přehnaně kontroluje a je velmi opatrný.
Dědí se i další vlastnosti, dobře je v tomto ohledu prozkoumaná tzv. „Velká pětka“, tedy soubor pěti základních rysů osobnosti. Bylo zjištěno, že přátelskost a emoční vyrovnanost se dědí ze 41 procent, svědomitost ze 44 procent, otevřenost novým zkušenostem z 61 procent a extraverze z 53 procent. Zajímavostí je, že se dokonce dědí například i záletnost. Vědci dovedli identifikovat „gen nevěry“ DRD4, který podněcuje člověka k dělání věcí, které mu přinášejí vzrušení. Nutno podotknout, že sami genetici varují před zjednodušováním, nelze říct, že nositel tohoto genu je automaticky sukničkář.
Nedávno přišli vědci i s tvrzením, že lze zdědit i sklon k závislosti na alkoholu, přičemž se zdá, že genetika hraje roli ze 60 %. Velká debata se vede i o vrozenosti inteligence, výzkumy jednovaječných dvojčat naznačují, že by inteligence mohla být dědičná z 60 až 80 procent. Stejně tak se lidé často přou o to, zda je geneticky podmíněná i tloušťka. Jedni tvrdí, že přibírají snad i „ze vzduchu“, druzí oponují, že jsou za tím nezdravé stravovací návyky, které si neseme z prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Odhaduje se, že vzhled naší postavy by mohl být dědičný z 40 až 70 procent. V neposlední řadě nelze opomenout, že se dědí i některá psychická onemocnění (například sklon k depresím) a dědičnost se může podílet i na vzniku některých poruch osobnosti.
Vliv výchovy nelze podceňovat
V současné době se celá řada vědců domnívá, že oba faktory – genetika i prostředí, ve kterém vyrůstáme, jsou stejně důležité. Nejdůležitějším objevem v této oblasti, se kterým vědci za poslední roky přišli, je totiž, že geny nejsou „vytesané do kamene“, DNA může být během dětství modifikována v závislosti na prostředí, ve kterém vyrůstáme. S těmito poznatky přišli výzkumníci z Northwestern University. Ti studovali skupinu 500 dětí na Filipínách a zjistili, že určité situace prožité v dětství mohly vést k tomu, že v budoucnu bude daný jedinec více náchylný k určitému onemocnění.
Vědci v souvislosti s těmito zjištěními hovoří o tzv. epigenetických procesech, kdy vliv výchovy a prostředí může vést k tomu, že se určité geny (ne)projeví. Výzkumníci z Harvardu jsou toho názoru, že prožitky mohou zanechat jedinečný „epigenetický otisk“. Pozitivně se na nás může podepsat například podporující prostředí a stabilní zázemí či spousta příležitostí, jak se vzdělávat. Naopak uškodit nám může například prožitý stres.
Ani vědci se neshodnou, co více předurčuje naši osobnost
Závěrem bych chtěla uvést, že se jedná o nesmírně složitou problematiku, kdy se mnohdy neshodnou ani genetici a další vědci, kteří se touto problematikou zabývají. Asi nejvýraznějším zastánce teorie, že geny určují to, kým jsme, je americko-britský psycholog a genetik Robert Plomin. Uznává sice, že i výchovu musíme brát do úvahy, dominantní vliv ale dle něj mají geny. Svou teorii představil mimo jiné v knize Kód života – Jak z nás DNA dělá to, kým jsme. Plomin je velkým skeptikem, pokud jde o možnost výrazně formovat osobnost. „Děti nejsou hroudy keramické hlíny, které si rodiče mohou vytvarovat tak, jak se jim zachce,“ myslí si.
Ne všichni odborníci s ním ale souhlasí. Například Tim Spector, britský epidemiolog a genetik, je přesvědčený, že výraznější vliv na formování osobnosti má prostředí a výchova. Při svém bádání zkoumal jednovaječná dvojčata, kdy se snažil zjistit, zda opravdu geny předurčily jejich povahu a budoucnost. Své závěry publikoval v knize Identically Different: Why You Can Change Your Genes (Identicky Rozdílní: Proč můžete změnit své geny). Na praktických příkladech demonstruje, že i přestože jednovaječná dvojčata sdílela stejnou DNA, vyrostli z nich jedinci s různými zájmy, schopnostmi a touhami. V současné době se řada odborníků domnívá, že oba faktory jsou podstatné a ani jeden by neměl být ignorován. Výzkum ale rozhodně není u konce a je v této oblasti ještě co objevovat.
