Dívka, která tančila pro Mengeleho: Edith Egerová přežila hrůzy koncentračního tábora i pochod smrti

Životní příběh Edith Egerové se začal psát 29. září 1927 v Košicích. Její otec pracoval jako krejčí a její dvě starší sestry se od dětství věnovaly hudbě. I nejmladší ze sester Edith měla umělecký talent, už během studia gymnázia zároveň navštěvovala hodiny baletu a také se profesionálně věnovala gymnastice. Dokonce se stala součástí maďarského olympijského týmu. Jenže slibně rozvíjející se sportovní kariéru jí překazily protižidovské zákony z dílny maďarské vlády, které vešly v platnost v roce 1942. Pro Edith to znamenalo vyloučení z gymnastického týmu.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. V roce 1944 se Edith spolu s rodiči a starší sestrou Magdou ocitla v košickém ghettu. Sestra Klára se transportu naštěstí vyhnula, jelikož studovala v Budapešti, a zde se jí podařilo ukrýt se před nacisty až do konce války. Z ghetta byli poté Egerovi převezeni spolu s dalšími Židy do Osvětimi. Edith v rozhovoru uvedla, že nikdy nezapomene na to, jak tehdy jako šestnáctiletá cestovala ve vagonu původně určeném pro dobytek do Osvětimi. Matka jí tehdy dala cennou radu, která ji formovala po zbytek života. „Poslouchej. Nevíme, kam jedeme. Nevíme, co se stane. Jen si pamatuj, že ti nikdo nemůže vzít to, co sis dala do své mysli,“ řekla jí. Tato zdánlivě prostá rada Edith měla brzy pomoci přežít.

Když dorazili do Osvětimi, začali je nacisté třídit do skupin. Matku i otce od Edith separovali. Bohužel je oba stihl smutný osud, zemřeli v plynové komoře. Edith původně chtěla matku následovat a postavit se s ní do řady, ale obávaný „Anděl smrti“, lékař Josef Mengele, ji odvedl pryč a uklidňoval ji, že se jde její matka pouze osprchovat, což byla samozřejmě lež. Edith a její sestra Magda selekci přežily. Edith Egerová později vzpomínala, že ten samý večer, kdy její matka odešla na věčnost, byla nucena přijít do kasáren, kde na ni čekal Josef Mengele. Naštěstí si ji nevybral pro jeden ze svých zrůdných experimentů, dožadoval se úplně něčeho jiného – chtěl, aby pro něj Edith Egerová zatančila. Vzepřít se by znamenalo rozsudek smrti, a tak Edith jeho přání splnila. Za vystoupení obdržela chléb, o který se podělila s ostatními v koncentračním táboře.

To byl však jen začátek jejího boje o život. Pamatovala na maminčinu radu, a i přes veškerá příkoří se v myšlenkách snažila vracet k hezkým věcem z minulosti a také snila o lepší budoucnosti. To dozajista vyžadovalo velkou mentální sílu, protože myšlenkový únik z hrozivé reality koncentračního tábora se určitě hledal jen těžko. Navíc, jak sama uvedla v rozhovoru, v Osvětimi si nikdo nemohl být jistý tím, co se stane. Edith Egerová prošla hned několika koncentračními tábory, tím posledním, kde pobývala, byl rakouský Mauthausen.

Poté byla spolu se sestrou a dalšími vězněmi donucena připojit se k „pochodu smrti“. Už se totiž blížila záchrana v podobě spojeneckých vojsk, a tak nacisté urychleně odváděli vězně pryč. Mnoho zesláblých vězňů náročnou cestu nepřežilo. Edith Egerová ale cestu zvládla, i přestože měla zápal plic, tyfus a zánět pohrudnice.

V nemocnici, kam ji odvezli spojenečtí vojáci, se dlouho zotavovala. Seznámila se tam se svým manželem Bélou. Po veselce je čekala svatební cesta, na které Edith otěhotněla. Panovaly obavy, zda její tělo zátěž v podobě těhotenství zvládne. Ty se naštěstí ukázaly jako liché, šťastnému manželskému páru se narodila zdravá dcera Marianne. Rodina emigrovala do Spojených států amerických a časem do ní přibyly ještě další dvě děti. Pochopitelně ale nebylo vše sluncem zalité. Začátky v nové zemi byly těžké, protože Edith Egerová neuměla ani slovo anglicky, a tak prozatím vzala zavděk práci v továrně. Stále si v sobě nesla trauma a vzpomínky z minulosti se jí zejména ve stresových situacích vracely. Když se Edith rozhodovala, jakým kariérním směrem se bude její život ubírat, zvolila psychologii, kterou vystudovala na Texaské univerzitě. Podařilo se jí získat doktorský titul a otevřít si vlastní praxi.

Jenže Edith Egerovou stále pronásledoval stín minulosti, a tak se rozhodla k radikálnímu kroku: vrátit se do Osvětimi, aby si v sobě uzavřela to, co prožila. V následujících letech aplikovala své životní zkušenosti a poznatky v praxi. Svým klientům se snažila vysvětlit, že právě jejich mysl může být tím největším vězením. Také, že nemá cenu vracet se do minulosti, kterou nemůžeme změnit. Vybrat si ale můžeme to, jak se k tomu, co jsme prožili, postavíme. Psychologie pro ni nebyla jen prací, stala se jejím životním posláním. Napsala také několik knih, z nichž asi nejznámější nese název Máme na vybranou. Jedná se o světový bestseller, ve kterém autorka píše jednak o svém pobytě v koncentračním táboře, ale také o vůli žít a síle lidské mysli. V současné době je Edith Egerové 98 let, před rokem jí vyšla kniha The Ballerina of Auschwitz (Baletka z Osvětimi).

Zdroje: El Paso Holocaust Museum, Wikipedia – Edith Eva Egerová, Business Insider, The Guardian