Sex s neandertálci nás navždy změnil. Jejich geny nám pomáhají, ale mohou nás i zabít

Kvůli anatomickým a kulturním rozdílům vědci dlouho považovali neandertálce (Homo neanderthalensis) a Homo sapiens za dva odlišné druhy, které spolu nemají nic společného. S rozvojem paleogenetiky se však ukázalo, že DNA dnešních Evropanů a Asiatů obsahuje 1 až 4 % neandertálských genů. Jak je to možné?

Vzájemná přitažlivost zkrátka překonala druhové hranice. Ke křížení docházelo postupně v několika vlnách zhruba před 70 tisíci lety, kdy Homo sapiens opustil Afriku a vydal se dobývat nové kontinenty. Jako člověk zvyklý na život v tropickém podnebí měl před sebou těžký úkol – aby přežil v chladnějších pásmech, musel se adaptovat. A v takové situaci mu přišla vhod každá pomocná ruka… nebo lůno.

A právě tady vstupují do hry neandertálci – mohutnější, odolní vůči chladu a schopní čelit opakovaným dobám ledovým. Ačkoli byli dlouho považováni za naše méně inteligentní „bratříčky“, dnes už víme, že byli přinejmenším stejně zruční jako Homo sapiens. Měli svůj jazyk i kulturu a dokázali vyrábět celou škálu zbraní nebo uměleckých předmětů.

Setkaly se tedy dva druhy – s rozdílnými jazyky, kulturou a tělesnými rysy – a jejich soužití nejspíš v mnohém připomínalo to dnešní. Pravděpodobně spolu válčily, ale také se milovaly. A právě jejich láska pomohla Homo sapiens přežít v drsných podmínkách a vybudovat si odolnost vůči novým nemocem.

Smíšení s početně silnějším druhem však představovalo výhodu také pro neandertálce – zvýšila se i jejich šance na přežití, protože jich bylo málo a žili v izolovaných skupinách. Přestože to nakonec vedlo k jejich „rozpuštění“ v nové populaci Homo sapiens, část jejich genů v nás zůstala dodnes.

Křížení s neandertálci ovlivnilo druh Homo sapiens nejen z hlediska vzhledu, ale i celkového zdraví. Mezi oběma druhy existovaly například výrazné rozdíly ve tvaru lebky, takže výslední potomci poté měli úplně jinou úroveň kognitivních funkcí než jejich rodiče. Konkrétně to znamená, že čím více neandertálské DNA v sobě máme, tím vyšší je naše vizuálně-prostorová inteligence. Spolu s ní ale naopak klesá úroveň sociální inteligence, tedy vlohy nezbytné k efektivní komunikaci a spolupráci s ostatními lidmi.

Souvisí to s tím, že neandertálci potřebovali být především ostražití lovci a zruční řemeslníci. Protože byli zvyklí na život v malých skupinách, nepotřebovali si osvojit schopnosti důležité pro soužití ve větším kolektivu.

Neandertálští příbuzní nám dále předali i takové psychické a neurologické rysy, jako jsou například vyšší sklon k depresím nebo nižší práh bolesti. Moderní člověk je kvůli tomu náchylnější k užívání analgetik, alkoholu, tabáku a drog. Výzkumy navíc naznačují možnou souvislost neandertálských genů s poruchami autistického spektra či epilepsií, ale zároveň mohou stát také za lepší pamětí nebo zvýšenou kreativitou.

Obousečný efekt přinesla i tendence k vyšší srážlivosti krve. V pravěku, kdy lidé často bojovali o život, umožňovala tato vlastnost rychleji zahojit rány a zabránit tak dlouhému krvácení nebo infekci. Nicméně dnes, kdy velkou část populace trápí onemocnění kardiovaskulárního systému, přispívá spíše ke zvýšenému riziku trombózy.

Mezi další neduhy, které jsme po neandertálcích zdědili, patří:

Neandertálské geny totiž počítaly s obdobím hladu – potrava byla vzácná, a proto se efektivně ukládala ve formě tuku. Tento metabolismus byl pro naše předky výhodný, zatímco dnes přispívá k rozvoji civilizačních chorob.

Výjimku tvoří ženy – u nich totiž genetické spojení s neandertálci představuje výhodu v podobě vyšší plodnosti a nižšího rizika potratu.

Při zmínce o tolika chorobách by se mohlo zdát, že si pravěcí milenci měli raději nechat zajít chuť. Bylo by však příliš zjednodušující neandertálce kvůli tomu odsuzovat. Přes veškeré negativní dopady část jejich DNA v naší populaci přetrvala díky vyvažujícímu pozitivnímu výběru. To znamená, že například geny zodpovědné za zvýšené riziko autoimunitních onemocnění zároveň zajišťují také lepší odolnost vůči infekcím.

Neandertálské geny tedy fungují podle známého pravidla, že všechno zlé je k něčemu dobré. Na jednu stranu nám sice komplikují život, ale bez nich bychom se možná nikdy nestali tím, čím jsme dnes – anebo bychom tu nebyli vůbec. Vědci se totiž shodují, že bez příměsi neandertálské krve by se Homo sapiens přizpůsoboval životu v chladnějších oblastech daleko hůře a jeho výprava za hranice Afriky mohla snadno skončit fiaskem.

Na druhou stranu neandertálci nebyli jediní, s kým se naši předkové na své cestě setkali. Často se v této souvislosti zmiňují také denisované, kteří obývali chladné území Sibiře a Tibetu až po džungle v jihovýchodní Asii. Takže i jejich DNA sehrála v adaptaci Homo sapiens svou roli. Ale to už by vydalo na další článek. Zjednodušeně lze říci, že opět za vším stál sex – denisované se totiž křížili jak s neandertálci, tak s Homo sapiens. Výsledkem pak byli hominidé, kteří nesli genetickou stopu všech tří druhů (a podle vědců možná i dalších, o nichž zatím nemáme ani tušení).

Dočetli jste až sem? Neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: