Krvavá historie řetězové pily: Vznikla kvůli porodům – nejprve řezala ženy, pak dřevo

Komplikace při porodu byly v minulosti noční můrou – bez moderních nástrojů, antisepse a jakékoli formy anestezie měly ženy jen minimální šanci, že narození potomka přežijí. Císařský řez byl sice známý už od starověku, ale většinou se prováděl až ve chvíli, kdy byla žena mrtvá, nebo bylo zjevné, že porod nepřežije.

A právě rizika spojená s císařským řezem umožnila vznik metody nazývané symfyziotomie. Ačkoli z pohledu lékařů byla bezpečnější, pro nastávající matky představovala hotové peklo.

Symfyziotomie spočívala v tom, že lékař matce za plného vědomí malým nožem rozřízl a v podstatě „rozlomil“ spodní část pánve, aby se porodní cesty rozšířily a dítě mohlo projít ven. První úspěšný zákrok provedl francouzský lékař Jean-René Sigault už roku 1777. Úspěch to ale byl jen z pohledu medicíny – pro matku šlo o bolest, kterou si dnes sotva dokážeme představit.

Řezání nožem bylo pomalé, nepřesné a trýznivé. V dobách, kdy ještě neexistovala anestezie (která byla vynalezena až v roce 1846), proto hrála jedinou roli rychlost – když už to má bolet, tak alespoň ne dlouho!

A tak kolem roku 1780 přišli dva skotští lékaři, John Aitken a James Jeffray, s vynálezem prapředka dnešní řetězové pily – říkalo se jí ohebná pila a šlo o malý ruční nástroj připomínající řetěz s ostrými zuby a dřevěnými rukojeťmi na koncích. Lékař ho obtočil kolem pánevní kosti a střídavým tahem jím pohyboval sem a tam, dokud nepřeřízl chrupavčitou sponu pánve. Zákrok díky tomu probíhal rychleji a způsobil menší poškození měkkých tkání.

Ohebná pila brzy našla uplatnění i jinde – chirurgové s ní prováděli amputace a operace kloubů, což znamenalo další krok na cestě k moderní ortopedii. V roce 1830 ji zdokonalil německý ortoped Bernhard Heine a vytvořil nástroj zvaný osteotom.

Jeho cena však byla tak vysoká, že si ho mohl dovolit jen málokdo. Proto roku 1893 přišel italský chirurg Leonardo Gigli s jednodušší drátovou pilou s držadly ve tvaru písmene T, kterou poprvé použil právě k symfyziotomii. Dala se vyrobit podstatně levněji, a navíc umožňovala rychlejší a užší řez. K některým zákrokům, zejména v ortopedii, se její princip používá dodnes.

Kolem roku 1900 se lékaři začali díky pokroku v hygieně a anestezii vracet k císařskému řezu. Důvod byl prostý – ženy po symfyziotomii často končily s trvalými následky. Některé zůstaly invalidní, trpěly chronickými bolestmi, inkontinencí a dalšími potížemi, které negativně ovlivnily jejich život.

V Irsku se však tento drastický zákrok prováděl ještě v roce 1987. Přeživší ženy, které se později obrátily na Výbor pro lidská práva OSN, popsaly své zážitky v padesátistránkovém dokumentu. Jedna z nich vypověděla:

A proč musely trpět tak dlouho? Důvodem byla kombinace víry a strachu. Katolická církev v Irsku odmítala moderní medicínu a obávala se, že po císařském řezu už žena nebude moci rodit. Tradice a dogma zde vítězily nad lidskostí až do roku 2014, kdy irské ministerstvo zdravotnictví alespoň vyplatilo poškozeným ženám odškodné.

Z nemocnic si nakonec řetězová pila našla cestu i do dřevozpracujícího průmyslu. První přenosnou řetězovou pilu na dřevo vyrobil v roce 1918 kanadský řezbář James Shand. Patent na elektrickou motorovou pilu v roce 1926 získal německý mechanik Andreas Stihl a o rok později pak Emil Lerp sestrojil první benzinovou řetězovou pilu.

Nicméně klasická motorová pila, kterou zvládl obsluhovat jediný člověk, vznikla až v roce 1950. Zpočátku se však jednalo o poměrně těžké stroje vážící až 12 kilogramů, zatímco dnešní pily mají sotva třetinu jejich hmotnosti.

A co si myslíte vy? Věděli jste, že předchůdci dnešní motorové pily měly svůj původ v porodnictví?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: