Zebra kvaga přišla o pruhy i o život. Projekt německého vědce jí ho ale možná znovu vdechne

Zebry kvaga byly jedinečné svým vzhledem – pruhy jim totiž končily v oblasti plecí, odkud postupně přecházely do jednolitého hnědého (nebo až rezavého) zbarvení. Nohy a břicho přitom zůstávaly bílé.

Lidem tak připomínaly jakéhosi křížence mezi koněm a zebrou. Ze všech známých zeber navíc vynikaly svou poslušností, a proto se uskutečnily pokusy o jejich domestikaci. Anglický přírodovědec a vojenský inženýr C. Hamilton Smith poznamenal, že „jejich tlama je stejně citlivá jako tlama koně“, tudíž se daly dobře ovládat a zvládly tahat i povozy.

Přesto to byla stále divoká zvířata a některé záznamy hovoří o tom, že zejména hřebci se občas chovali poměrně prudce. Búrští farmáři je dokonce kvůli tomu používali jako hlídače hospodářských zvířat, protože měli sklon útočit na vetřelce.

Britský lord George Douglas, 16. hrabě z Mortonu, však zašel ještě dál a pokusil se tyto zebry s koňmi zkřížit. Výsledkem byli částečně pruhovaní jedinci. Kromě atraktivního vzhledu bylo cílem vyšlechtit koně, kteří by byli stejně jako zebry imunní proti africkému koňskému moru.

Než se však podařilo zebry kvaga lépe prozkoumat, evropští kolonisté vyhladili celou jejich populaci. Stříleli je pro maso, pro kůži, kvůli rozšiřování farem a zabírání pastvin pro vlastní dobytek, ale někdy bohužel jen tak pro zábavu. Některé zdroje uvádějí, že Búrové měli zkrátka ve zvyku střílet po všem, co se hnulo.

A protože si zebru kvaga pletli s hojně rozšířenou zebrou Burchellovou, žili v domnění, že kvag je stále dost. Jenže byli na omylu a od roku 1820, kdy započal intenzivní lov, nezůstala do roku 1878 ve volné přírodě jediná.

Několik desítek zeber kvaga ještě přežívalo v zoologických zahradách, ale pokusy o rozmnožování selhaly – zčásti proto, že péče o zvířata tehdy ještě nedosahovala takové úrovně jako dnes, a zčásti také proto, že exotická zvířata byla vnímána jako pouhé předměty symbolizující koloniální moc a bohatství.

Po kvagách se do dnešních dnů dochovalo pouze několik fotografií, kůží, kostí, ale i vycpaných exemplářů. Ty nyní němě zírají skrz skla vitrín a jejich štěkavé ržání, připomínající „kwa-ha-ha“ (odtud „kvaga“), je už jen ozvěnou dávné minulosti.

Německý přírodovědec a taxidermista Reinhold Eugen Rau si vyhynulé zebry zamiloval v době, kdy restauroval jejich hříbě. Začal se tedy zabývat myšlenkou, zda by bylo možné přivést tyto lichokopytníky zpět k životu. Věděl toho o nich ale jen málo, a proto musel navštívit několik evropských muzeí, aby prozkoumal zbývající exempláře.

Z dochovaných vzorků provedl sérii genetických testů, které přinesly důležitý poznatek – kvaga nebyla samostatným druhem, ale poddruhem zebry stepní. Od ostatních poddruhů zebry stepní se oddělila relativně nedávno (před 120 000 až 290 000 lety) a vyvíjela se jako endemický druh pouze v oblasti Karru na území Jižní Afriky.

Jelikož se nejednalo o samostatný druh, byl Rau přesvědčený, že je možné ho znovu vyšlechtit. V roce 1987 proto zahájil projekt selektivní reprodukce, v rámci nějž se kříží méně pruhované zebry stepní. Díky tomu se s každou generací stále více podobají původním kvagám, a to včetně charakteristického hnědého zbarvení.

Jakmile se jedná o počin, který se snaží vzkřísit nějakého dávno vyhynulého tvora, objeví se i kritici. V tomto případě však vědci argumentují, že nejde o genetické inženýrství ani o umělou manipulaci s embryi, ale pouze o selektivní reprodukci – a ta má smysl jen díky tomu, že jde o poddruh stále žijícího druhu.

Aby už nedocházelo k podobným rozepřím, byly tyto nově šlechtěné zebry oficiálně přejmenovány na kvagy Rauovy. Tím se učinilo zadost etickým spekulacím a projekt tak může nerušeně pokračovat.

A co si myslíte vy? Je podle vás správné, že se vyhynulá kvaga vrátí zpět do přírody?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: