Beznohý umělec Johnny Eck zářil v manéži i Hollywoodu. Nakonec ho ale dohnala lidská krutost

27. srpna 1911 se v americkém městě Baltimore narodila Amélii Eckhardtové dvojčata. Zatímco první syn Robert byl úplně zdravé miminko, jeho bratr John měl zakrnělou spodní polovinu těla. Porodní asistentka zděšeně vykřikla, že „vypadá jako rozbitá panenka“.

Důvodem bylo vzácné onemocnění, odborně nazývané sakrální ageneze. Kvůli němu se Johnovi nevyvinula spodní část páteře a měl jen nepatrné zárodky nohou a chodidel, které později skrýval pod oblečením.

Jenže co mu život ubral na těle, to mu bohatě vynahradil na duchu.

Svůj handicap překonával s humorem a naučil se obratně chodit po rukách – a to ještě dříve, než jeho bratr udělal své první krůčky. Když se ho pak lidé ptali, zda mu není líto, že nemá nohy, odpovídal:

„A proč bych je měl chtít? Musel bych žehlit kalhoty.“

anebo: „Co dokážete vy a já ne, kromě šlapání vody?“

O čtrnáct let starší sestra Caroline naučila oba bratry číst a psát již ve čtyřech letech. Když pak v sedmi letech nastoupili do veřejné školy, John se mezi spolužáky těšil nečekané oblibě a jeho odlišnost z něj udělala školní celebritu.

Ostatní děti vnímaly jako čest, když s ním mohly sedět v lavici, a ochotně mu pomáhaly zdolávat schody.

Neobvyklé postižení však přitahovalo pozornost zvenčí. V učebnách proto učitelé někdy museli zatemnit okna, aby Johna neokukovali kolemjdoucí zvědavci.

John se také postupně musel vypořádat s výzvou, které čelili všichni handicapovaní té doby – jak si s takovým tělem zajistit živobytí?

Matka si přála, aby se John stal duchovním. Chlapec se toho zpočátku držel a pořádal doma improvizovaná kázání pro hosty. Ale byla to právě schopnost zaujmout publikum, která se ukázala být prvním náznakem jeho skutečného talentu.

Zlom v jeho životě nastal v roce 1923. Během kouzelnického vystoupení v místním kostele požádal iluzionista John McAslan o dobrovolníka. K jeho úžasu na pódium hbitě vyběhl po rukách dvanáctiletý chlapec. Kouzelník okamžitě pochopil, že má před sebou budoucí hvězdu, a nabídl Johnovi angažmá.

John s nabídkou souhlasil, ale stanovil si podmínku – smlouvu musel získat i jeho bratr Robert, aby mohli zůstat spolu.

Nakonec oba chlapci s iluzionistou spolupracovali přibližně rok. John se za tu dobu zdokonalil v akrobacii a oblíbil si vystupování ve smokingu, čímž posiloval image showmana a zároveň dokonale zakryl spodní část těla. Také přijal umělecké jméno Johnny Eck, pod kterým vystupoval až do konce své kariéry.

Talent a originalita Johnnyho Ecka brzy přerostly hranice malých vystoupení. Následně spolupracoval s nejprestižnějšími jmény v oboru, jako byli Ringling Brothers nebo Barnum and Bailey.

Na plakátech byl prezentován jako:

Tuto poslední a zdánlivě nelichotivou přezdívku získal mimo jiné díky roli ve filmu Zrůdy (Freaks) z roku 1932, kde hrál jednoho z tělesně postižených členů cirkusu.

Další často zmiňovanou rolí byla role ptáka v sérii filmů o Tarzanovi, kde mu chůze po rukách umožnila věrohodně napodobit typické ptačí pohyby.

Johnny ale nevynikal jen jako showman, ale také jako člověk, který uměl využívat svůj čas a talent naplno. Navzdory handicapu se věnoval kreslení, malování, řezbářství, divadlu, hudbě i sportu.

S bratrem si založili vlastní orchestr, kde John hrál na saxofon a Robert na klavír. Rychlost si pak užíval ve speciálně upraveném závodním autě, které pojmenoval „Johnny Eck Special“.

Dbal také o svou fyzickou kondici, protože ruce pro něj znamenaly všechno. V roce 1938 dokázal vyšplhat až na vrchol Washingtonova monumentu, který na výšku měří neuvěřitelných 169 metrů.

Po druhé světové válce začala hvězda Johnnyho Ecka pomalu vyhasínat. Putovní show ztrácely popularitu a bratři se proto vrátili zpět do rodného domu v Baltimoru, který zdědili po rodičích.

Živili se prodejem svých uměleckých děl a také pořádáním divadélka pro děti. V roce 1957 koupili miniaturní lokomotivu, ke které si postavili dráhu. Vláček provozovali jako atrakci až do roku 1970, kdy se porouchal.

Poté se oba bratři stáhli z očí veřejnosti a John se často trápil vzpomínkami na své bývalé kariérní úspěchy.

Muž, který se celý život odmítal litovat, se poprvé ocitl tváří v tvář bezmoci. Okolí jejich domu se totiž postupně změnilo v problémovou čtvrť plnou zločinu a nenávisti.

Noví sousedé Johna kvůli jeho postižení odsuzovali, zabili mu psa a zanedlouho se oběťmi trestného činu stali i sami bratři.

V roce 1987 do jejich domu vnikli zloději, oba sourozence zbili a oloupili je o cennosti, které jim ještě zbývaly. Od té doby už bratři téměř nevycházeli ven, a John pronesl smutnou, ale pravdivou větu:

Bylo tedy paradoxem, že původní poselství filmu Zrůdy z roku 1932 tak doprovázelo Johnův život až do hořkého konce – a sice to, že zrůdou se člověk nestane tím, jak vypadá, ale tím, jak se chová.

John Eckhardt zemřel na infarkt 5. ledna 1991 ve věku 79 let. Jeho dvojče, bratr Robert, ho následoval o čtyři roky později 25. února 1995 ve věku 83 let. Oba zemřeli ve svém rodném domě a jsou pohřbeni pod skromným náhrobkem na hřbitově Green Mount Cemetery v Baltimoru.

Nikdy se neoženili a Johnův milostný život zůstal zahalen tajemstvím. O tom, zda někdy prožil partnerský vztah, se nedochovaly žádné informace.

Je však zřejmé, že milostné city a touhy mu nebyly zcela cizí. Po jeho smrti se totiž v domě našla sbírka pornografických karikatur, které si sám nakreslil.

A co si myslíte vy? Dokázal by se Johnny Eck prosadit i v dnešní době, nebo byla jeho éra pro takové talenty příznivější?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: