Žena s tváří opice a hlasem anděla: Děsivý osud Julie Pastrany, na které manžel vydělával i po smrti

Julia Pastrana se narodila v srpnu roku 1834 ve státě Sinaloa v Mexiku. Genetické poruchy, které dnes známe pod pojmy terminální hypertrichóza a gingivální hyperplazie, ji ale obdařily doslova zvířecími rysy. Celé tělo měla porostlé dlouhými černými chlupy a výrazné uši, nos a dvě řady zubů dodávaly její tváři „gorilí vzhled“, jak později poznamenal slavný přírodovědec Charles Darwin.

Její dětství je zahaleno tajemstvím a legendami, které si vymýšleli její manažeři. Dochovala se například báchorka o tom, že pocházela z domorodého kmene, jehož příslušníci připomínali opice a žili v jeskyních. Ti měli unést jakousi paní Espinosu, která si od nich dívku odvedla s sebou. Podle jiné verze indiáni Juliinu matku vyhnali, protože porodila „dítě podobné vlkodlaku“.

Ať už to bylo jakkoli, je zřejmé, že odsuzujícím předsudkům musela čelit jak matka, tak dcera. Všechny zdroje se však shodují na tom, že Julia v útlém věku osiřela, a se svým handicapem se proto musela vypořádat sama.

V mládí žila Julia v domácnosti guvernéra Pedra Sancheze – není jisté, zda jako služka, nebo jako kuriozita pro pobavení hostů. Pravděpodobně se už v této době začala věnovat zpěvu, tanci a jazykům. Bez ohledu na své postižení hovořila plynně anglicky, francouzsky i španělsky, milovala knihy a její hlas připomínal jemný mezzosoprán.

Děsivé vzezření a umělecké vlohy z ní v 19. století udělaly ideální kandidátku pro vystupování v cirkuse. Nejdříve vystupovala na jevišti v mexické Guadalajaře a setkala se s rozsáhlou chválou a mediální pozorností, která se dostala až do Spojených států. Takový talent měl svou cenu – a proto guvernér Julii prodal celnímu úředníkovi Franciscu Sepulvedovi, aby jí umožnil vystupovat i v USA.

Do organizování show byl však zapletený i americký obchodník Theodor Lent, který chtěl nadanou zpěvačku získat jen pro sebe. Předstíral, že ji miluje, a přesvědčil ji, aby si ho vzala. Tím Sepulvedu odstřihl a stal se jediným Juliiným manažerem.

Lent svou manželku propagoval jako zrůdu – nazýval ji přezdívkami jako „Nejošklivější žena na světě, Opičí žena, Ženský hybrid, Úžasný hybrid, Medvědí žena, Paviání žena“ apod. Julia to ochotně snášela a vydala se s ním i na cestu po Evropě, kde okouzlovala diváky svým nádherným hlasem nebo akrobatickými kousky na koni.

Její show slavila obrovský úspěch a Lent si spokojeně mnul ruce. Dokonce své ženě nařídil, že se na veřejnosti nesmí ukazovat s odhalenou tváří, protože jinak by ztratil část diváků. To se Julii už příliš nezamlouvalo, a když k tomu ještě ve 26 letech s Lentem otěhotněla, začala si dělat starosti.

Co když dítě její postižení zdědí? Zatímco Julia měla obavy, Lent se radoval, protože přesně to chtěl – získat další „zrůdu“ pro svá vystoupení. Jenže dítě začalo přicházet na svět, zrovna když byli na turné v Rusku. Byl to chlapeček a skutečně se narodil se stejným postižením, jaké měla jeho matka. Porod však neproběhl nejlépe a oba bojovali o život v moskevské nemocnici.

Ziskuchtivý tatínek se mezitím neštítil vybírat vstupné za to, že se diváci mohou na Julii podívat ještě na nemocničním pokoji. Dítě ale po třech dnech zemřelo, a dva dny po něm ho následovala i matka, vysílená poporodními komplikacemi. Prý před smrtí prohlásila, že „umírá šťastná, protože byla celý život milována“. Těžko říct, zda svého manžela opravdu tak naivně milovala, nebo jsou tato slova jen dalším Lentovým výmyslem.

Tím však tragický příběh nekončí. Lent se s tučnými zisky odmítl rozloučit, a místo důstojného pohřbu požádal jednoho z ruských lékařů, aby oba nešťastníky mumifikoval. Jenže to nebyla mumifikace v pravém slova smyslu – podle Charlese Darwina, který ostatky prohlédl, byli oba zesnulí vycpaní stejně jako zvířecí exponáty.

Lent je v této podobě nadšeně ukazoval každému, kdo byl ochoten zaplatit. Obě těla ve vitríně – Julia ve zdobených šatech a malý synek v námořnickém oblečku – tak nadále putovali po světě, aby se jimi mohli kochat senzacechtiví návštěvníci muzeí, cirkusů a zábavních parků.

A nezůstalo jen u toho – chamtivý Lent se totiž podruhé oženil. Vzal si Marii Bartel, která trpěla podobným postižením jako Julia. Dokonce ji přejmenoval na Zenoru Pastranu a vydával ji za Juliinu sestru, aby podpořil svůj obchod.

Vycpaná těla byla vystavována ještě dlouho po Lentově smrti. Až v roce 1972 skončila ve skladu v norském Oslu, kde je však poškodili vandalové. Tělíčko chlapce vyhodili na pole, kde ho sežraly myši, a Julii ulomili ruku, která se později našla v nedalekém kontejneru. Poté se její tělo ztratilo a objevilo se až v roce 1988 ve skříni uklízečky ve sklepě forenzního institutu v Oslu.

Poté ho vědci zrestaurovali a uběhla další desetiletí, kdy se vedly pře o tom, jak s ostatky naložit. Zaslouží si konečně pohřeb, nebo je to příliš cenný exponát? Teprve v roce 2013 konečně proběhla repatriace a Julia zamířila v zapečetěné rakvi z Norska zpět do rodného Mexika. Slavnostní pohřeb se konal 12. února a tělo zesnulé ženy s fotografií jejího dítěte na hrudi zmizelo pod silnou vrstvou betonu, aby se zajistilo, že už nikdo nenaruší její věčný spánek.

A co si myslíte vy? Jak byste reagovali, kdybyste na ulici potkali člověka se stejným onemocněním?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: