Zneuctěná „Hotentotská Venuše“: Jak se Sarah Baartman stala z lidské atrakce obětí vědeckého rasismu

Sarah Baartman (známá také jako Saartje Baartman) se narodila roku 1789 v Jižní Africe. Patřila k etnické skupině, kterou označujeme jako Khoikhoi. Avšak v té době evropští kolonisté nazývali příslušníky těchto kmenů Hotentoty – údajně proto, že nerozuměli jejich jazyku.

Dnes tento výraz vnímáme jako urážku – vyjadřuje arogantní postoj kolonistů vůči africkým domorodcům a zároveň naznačuje, že dotyčného člověka považujeme za hlupáka. Není proto divu, že osud mladé dívky byl od počátku poznamenán těžkostmi a zažitými předsudky.

V raném věku osiřela a dětství strávila prací na holandských farmách. Následně se měla přesunout do Kapského Města, kde pracovala jako služka. Podle dostupných informací k tomuto rozhodnutí přispělo úmrtí jejích dvou dětí a vražda manžela rukou jednoho z kolonistů.

Tím však osobní tragédie Sarah Baartman nekončí. Její život dramaticky změnili dva muži – obchodník Hendrik Cezar, v jehož domě pracovala jako kojná, a chirurg Alexander Dunlop. Cezarovu pozornost totiž upoutaly její neobvyklé tělesné proporce, především nápadně vyvinuté hýždě.

Za tímto specifickým vzhledem stála steatopygie – genetická predispozice k hromadění tuku v oblasti hýždí a stehen, jež je pro khoisanské ženy typická. Tento jev navíc často doprovází také výrazně prodloužená rodidla, která se poněkud nelichotivě označují jako „hotentotská zástěra“.

Sarah byla tedy obdařena tělesnými znaky, jež v evropských mužích vzbuzovaly směs zvědavosti, touhy, ale i strachu a opovržení. Stále totiž patřila k otrokům a v 19. století se na černochy často pohlíželo jako nevyzpytatelné divochy, kteří mají více společného se zvířaty než s lidmi.

A tak se v Cezarově mysli zrodil plán – co kdyby začal Sarah vystavovat jako lidskou kuriozitu? Do jaké míry s tím otrokyně souhlasila, není známo. Nicméně peníze už tehdy fungovaly jako „mocná čarodějka“ a podíl na zisku mohl pro Sarah představovat zajímavý přivýdělek – a tak netrvalo dlouho a obdařená žena se ocitla nahá před zraky lékařů v městské nemocnici.

Tam upoutala pozornost chirurga Alexandera Dunlopa – druhého muže, jemuž se vidina snadno nabytého jmění zdála více než lákavá. Navrhl proto Cezarovi, aby otrokyni společně vystavovali v Londýně. Sarah prý zpočátku váhala, ale nakonec souhlasila a Dunlop s ní uzavřel smlouvu, která jí měla kromě podílu na zisku zajistit po pěti letech i návrat do Afriky.

Háček byl ovšem v tom, že Sarah neuměla číst – z toho důvodu se platnost smlouvy dodnes zpochybňuje a pohlíží se na ni v podstatě jako na lest, s jejíž pomocí se podařilo důvěřivou ženu zmanipulovat.

V listopadu roku 1810 se Sarah poprvé představila londýnskému publiku. Stala se senzací nechvalně proslulých freak shows, tedy představení založených na prezentaci a vystoupení lidí, kteří se jakýmkoli způsobem odlišovali od „normálu“.

Pod přezdívkou Hotentotská Venuše vystupovala téměř nahá, jen ve velmi přiléhavém oblečku, jenž měl za úkol zdůrazňovat bujné křivky. Pro zvědavé Londýňany, z jejichž pohledu byli Afričané cosi exotického, to byla šokující podívaná – rádi zaplatili dva šilinky za to, aby mohli obdivovat její tmavou kůži a neobvykle tvarované tělo.

Ano, bylo to sexistické a perverzní (za příplatek se jí diváci dokonce mohli dotknout), ale nepochybně výnosné – Sarah s Cezarem, Dunlopem a dvěma dalšími africkými otroky žili společně v luxusní čtvrti Londýna a samotná Sarah si na svou práci údajně nikdy nestěžovala.

Vystupovala také v Irsku, ale skutečné utrpení ji potkalo až v Paříži roku 1814, kde ji odkoupil cvičitel zvířat Jean Riaux. Ten ji podrobil daleko tvrdším podmínkám – už nebyla vystavována jen jako žena burcující fantazii místních obyvatel, ale spíše jako vývojový mezičlánek mezi člověkem a zvířetem, bez špetky důstojnosti. Stala se obětí vědeckého rasismu a chlípní přírodovědci se neštítili zkoumat její pohlavní orgány.

O slušném zacházení už nemohla být řeč, stejně jako o spravedlivé odměně. Dochované záznamy naznačují, že Sarah žila ve Francii v chudobě a pravděpodobně si přivydělávala prostitucí, o čemž svědčí i její vystavování v nevěstincích.

Sarah Baartman zemřela 29. prosince 1815 v pouhých 26 letech. Francouzský přírodovědec Georges Cuvier podrobil její tělo pitvě, ačkoli skutečná příčina smrti zůstává neznámá. Spekuluje se o neštovicích, syfilidě nebo zápalu plic. Cuvierovým cílem totiž nebylo analyzovat Sarah jako lidskou bytost, ale ponížit ji na úroveň primátů. Tvrdil, že měla uši jako orangutan, a za života se prý chovala jako opice.

S tělem tedy zacházel, jako kdyby pitval zvíře – vytvořil z něj sádrový odlitek a následně vypreparoval kostru, mozek a genitálie. Kostra společně s odlitkem se pak staly muzejními exponáty a byly takto vystaveny až do roku 1976, kdy je veřejnost začala vnímat jako příklad zostuzování žen.

To vedlo k přesunutí ostatků do skladu, kde by možná zůstaly dodnes, kdyby proti tomu nezasáhl jihoafrický prezident Nelson Mandela. V roce 1994 požádal Francii o repatriaci, aby Sarah mohla konečně v klidu spočinout ve své rodné zemi.

Francie se ale zpočátku bránila a trvalo dalších 8 let, než ostatky vydala. Oficiální pohřeb Sarah Baartman se proto uskutečnil na kopci poblíž jihoafrického města Hankey až v březnu 2002. Je neuvěřitelné, že na něj musela čekat téměř dvě století.

Dnes je Sarah Baartman vnímána především jako symbol – její příběh slouží jako odstrašující příklad rasismu, sexismu, zneužívání žen v době otrokářství a celkově vzato jako obraz toho, kam až jsme jakožto „civilizovaná“ společnost schopni zajít.

Na druhou stranu existují i teorie o tom, že fascinace jejími výraznými hýžděmi mohla přispět k vývoji módních doplňků, jako byla viktoriánská turnýra, kterou známe spíše pod českým názvem „honzík“ (vycpávka v zadní části sukně, jež měla za úkol opticky zvětšit ženské pozadí).

V současnosti se pak osud Sarah Baartman probírá i v kontextu s trendem přisvojit si černošské rysy prostřednictvím plastické chirurgie, jako je například umělé zvětšování rtů nebo hýždí. V tomto ohledu se zdůrazňuje zvláštní ironie – co bylo kdysi vnímáno jako primitivní a barbarské, je dnes (zejména některými celebritami) prezentováno jako ideál krásy.

Tento paradox také vyvolává vlnu kritiky za strany některých černošek, jež poukazují na to, že bílé ženy by si neměly přivlastňovat rysy, které jim od přírody nepatří. Například Natasha Mwansa ve svém článku „The Tragic Story Of Sarah Baartman And The Enduring Objectification Of Black Women“ poznamenává:

Jak dlouho tyto módní trendy vydrží, ukáže čas. Nicméně zatím to vypadá, že stín koloniální minulosti a pokřivené vnímání krásy lidského těla s námi ještě nějakou dobu zůstanou.

Dočetli jste až sem? Neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: