Kdo se utopil na švédské lodi Vasa? Nejzajímavějšími ostatky je tělo ženy a vysušený lidský mozek

Válečný koráb Vasa potkal podobný osud jako všechny lodě, které měly být něčím výjimečné. Stavba lodi přitom probíhala tři roky, v letech 1625–1628, a vyžádala si práci přibližně 400 lidí. Vznikl tak 69 metrů dlouhý trojstěžník s 64 bronzovými děly, jenž měl být schopen odpálit až 250 kilogramů střeliva.

Loď samozřejmě musela mít svá „nej“ – být největší, nejvýkonnější a snad i nejkrásnější – příď a záď totiž zdobilo nemalé množství figurálních motivů. Dokončit takový projekt proto nebylo vůbec jednoduché. Král sice na dokončení prací naléhal, ale zároveň vše komplikoval neustálými úpravami a změnou plánů.

Ve výsledku pak loď doplatila právě na svou velkolepost: 10. srpna 1628 poprvé a naposledy slavnostně vyplula na moře, kde se zhruba po 20 minutách (po 1500 metrech) potopila. Ztroskotání zapříčinil poryv větru, při němž se loď naklonila tak, že do střílen natekla voda. Moderní analýzy odhalily, že na vině byla samotná konstrukce lodi, která byla příliš těžká na to, aby se na moři udržela stabilní (plavidlo vážilo okolo 1200 tun).

Přesto si Vasa nakonec vydobyla svou slávu – obdivovat její vrak totiž můžeme dodnes. Z mořských hlubin, kde přečkala celá staletí ve velice dobrém stavu, byla vyzvednuta v roce 1961 (po symbolických 333 letech). Dochovala se zejména díky nánosům bahna, jež ji zakonzervovaly, a také díky absenci dřevokazných mlžů, kterým se v Baltském moři nedaří.

V současnosti je umístěna ve Vasa muzeu ve Stockholmu, kde vědci stále zkoumají její nesčetná tajemství a poklady.

Uvádí se, že posádka čítala asi 150 lidí, z nichž 30 mělo tragicky zahynout při potopení lodi. Po vytažení vraku byly všechny nalezené lidské ostatky pohřbeny, ovšem ne na dlouho – zvědavost nedala vědcům spát a nakonec kosti exhumovali pro další studium.

Podařilo se jim identifikovat 17 lidí. Jednalo se většinou o muže, ale byly mezi nimi i dvě ženy a dítě, kterému bylo méně než 8 let. Dospělým bylo v době smrti většinou mezi 20 a 30 lety, avšak našly se i ostatky mužů starších 50 let. Skutečná jména obětí bohužel neznáme – proto jim vědci přidělili jména podle abecedy.

Moderní analýzy DNA nyní rozplétají nejen příbuzenské vztahy mezi oběťmi, ale upřesňují také informace o pohlaví, vzhledu nebo zdravotním stavu zesnulých.

Každé z nalezených těl se pojí s jedinečným životním příběhem. Mezi nejzajímavější nálezy však patří námořník Helge, jenž zemřel zaklíněný pod jedním z děl. Jedná se o jednu z nejlépe dochovaných koster včetně oblečení. V kapse měl nožík a u pasu mu zůstal i měšec s 35 měděnými mincemi.

Podle analýzy ostatků (kostí, vlasů a nehtů) to byl blonďatý, 163 centimetrů vysoký muž ve věku 30 let. Přestože lebka praskla, ochránila mozek, který se po vyjmutí z mořské vody smrsknul a seschl. O konzervaci těla se postaralo velké množství železa v jeho blízkosti (dělo a železné šrouby):

Velkému zájmu se těší také Gertruda, která byla původně považovaná za muže – Gustava. K záměně pohlaví došlo prý z důvodu, že její obličej vykazoval spíše mužské rysy a měla velmi opotřebovanou páteř z těžké práce. Archeolog Oskar D. Nilsson na svém Facebooku tehdy uvedl:

Analýza DNA ukázala, že se jednalo o blonďatou, asi 30letou ženu s modrýma očima. Nilsson tedy musel svůj model přepracovat, a tak vznikla Gertruda. Poblíž těla se našla i vesta a vysoký klobouk jasně červené barvy. Původní i současnou rekonstrukci jejího obličeje si můžete prohlédnout v příspěvku:

Kromě osobních příběhů některých členů posádky přinesl průzkum ostatků také ucelený pohled na život v 17. století. Vědci zjistili, že nebyl vůbec jednoduchý – lidé zažívali více úrazů než dnes (takřka všichni měli za život nějakou zlomeninu), trpěli nedostatkem vitaminu C (někteří prodělali kurděje) a kvůli skromné stravě v dětství nebyli příliš vysocí (průměrná výška se pohybovala od 160 do 166 centimetrů).

Námořníci rovněž trpěli anémií a chronickými průjmy, nicméně díky nedostatku cukru měli poměrně zdravé zuby.

Vasa je nejen fascinujícím příkladem námořní architektury 17. století, nýbrž také cenným historickým artefaktem, jenž nabízí jedinečný pohled do života tehdejší společnosti. Tragédie během první plavby a následná obnova vraku reflektují lidskou touhu po poznání a pokroku, ale zároveň slouží i jako varování před arogancí a nedostatečným zohledněním technických možností.

Pokud vás téma zaujalo, neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: