Zapomenutá Marie Terezie, kterou Češi milovali víc než císařovnu. Říkali jí „naše Savojka“

Marie Terezie Savojská, celým jménem Marie Terezie Anna Felicitas, se narodila 11. května 1694 ve Vídni jako sedmé dítě Jana Adama I. z Lichtenštejna. Už jako malá dívka měla velké srdce – kdykoli se dostala do města, rozdávala peníze potřebným. Sama to však neměla snadné. V mládí přišla o několik sourozenců a otec, na kterého se upínala, se jí kvůli práci nestíhal příliš věnovat.

Stejně jako on však měla výjimečný cit pro hospodaření a na svou dobu byla výtečnou ekonomkou. Své nadání začala uplatňovat už v roce 1712, kdy jako osmnáctiletá zdědila panství Kostelec nad Černými lesy, Škvorec a Uhříněves ve středních Čechách a Čechy pod Kosířem na Moravě. Tyto oblasti, které se ještě stále potýkaly s následky třicetileté války, dokázala přetvořit ve fungující a prosperující celek. Její ekonomické schopnosti potvrzuje také fakt, že v roce 1741 byla s příjmem 62 967 zlatých devátou nejbohatší vrchností v celém Českém království.

Přestože dějiny jsou plné šlechticů, kteří bohatli na úkor svých poddaných, Marie Terezie Savojská byla jiná – věděla, že aby panství prosperovala, musí prosperovat i její lid. Pravidelně objížděla usedlosti a kontrolovala, jak se poddaným daří, a přitom pečlivě dohlížela na úředníky, aby zajišťovali pomoc všude tam, kde je jí právě potřeba.

Zároveň vydala nařízení, jež umožňovalo poddaným jednat s úřady v češtině, a pokud se jim rozhodnutí z nějakého důvodu nelíbilo, mohli se obrátit přímo na ni:

„Oni poddaní, kteří by od našich úředníků hospodářských nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez daru vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se stížnost svou hospodářskému radovi žalobně přednésti, ti a takoví mají své stížnosti přímo na nás, jakožto nejmilostivější vrchnosti buďto písemně nebo sami osobně vznést, kdež jim dveře otevřeny zůstávají.“

Historici se shodují, že v očích poddaných byla jako jejich matka – měli ji natolik rádi, že jí lidově přezdívali „naše Savojka“ nebo „Cafojka“. Z toho, co v životě dokázala, je patrné, že byla osvícenou reformátorkou, štědrou mecenáškou a hluboce věřící ženou (kardinál Dominik Duka dokonce navrhoval, že by za své zásluhy měla být svatořečena):

Nutno dodat, že na to nebyla úplně sama – několik let jí s tím pomáhal Tomáš Emanuel, vévoda de Savoy-Carignan, za kterého se v devatenácti letech provdala v kapli kosteleckého zámku.

Marie Terezie Savojská si svého muže brala z lásky – před ním prý několik nápadníků odmítla. O panství se starali společně a střídavě pobývali v Čechách a ve Vídni. Záhy se jim narodil jejich jediný syn Evžen Jan František (v počtu dětí se tedy „naše Savojka“ od slavné císařovny výrazně lišila).

Nicméně její štěstí nemělo trvat dlouho. Po 16 letech manželství se vévoda Tomáš Emanuel při honu v oboře zámku v Kolodějích nakazil neštovicemi a brzy nato zemřel. Marie ho nechala pohřbít ve Vídni, kde pak trávila většinu času. Po pěti letech ale přišla i o syna Evžena, který zemřel na zimnici jen dva týdny potom, co se v zastoupení oženil s mladou princeznou Marií Terezou z Massy.

Ztráta nejbližších Marii hluboce zasáhla, ale zároveň ještě posílila její odhodlání pomáhat druhým. Neměla už pro koho žít, a tak chtěla alespoň zlepšit život lidem kolem sebe. Přála si, aby se na ni vzpomínalo v dobrém, a to se jí také povedlo.

Než v roce 1772 v požehnaných 77 letech zemřela, sepsala závěť, v níž poddaným odpustila veškeré dluhy. Chudým na každém panství také odkázala několik tisíc zlatých a nařídila založit fond, ze kterého se mělo ročně vyplácet pět tisíc zlatých na výkup křesťanských otroků z tureckého zajetí.

Po smrti se pak stala součástí lidových pověstí jako dobrotivá bílá paní, která se zjevuje na zámku ve Škvorci a v zájezdním hostinci „U Lva“ v Úvalech. Lidé si tak připomínali vévodkyni, jež se o ně s takovou láskou starala.

Obě ženy toho pro blaho poddaných udělaly mnoho. Jenže na rozdíl od císařovny Marie Terezie nám „naše Savojka“ byla přeci jen bližší. Tím, že u nás působila na regionální úrovni, projevovala respekt vůči lidem a dovolila Čechům používat jejich rodný jazyk při jednání s úřady, si nepochybně získala jejich sympatie.

Habsburskou panovnici (a později i císaře Josefa II.) navíc v lecčems předběhla. Například povinnou školní docházku nebo zrušení nevolnictví nařídila už o několik desetiletí dříve – byť to z její pozice zatím nebyly změny celostátní.

Je proto škoda, že se o Marii Terezii Savojské v učebnicích téměř nedočteme. Ale pokud chcete vidět, co po „naší Savojce“ zůstalo, můžete navštívit třeba Kostelec nad Černými lesy, kde její zámek stojí dodnes – a dokonce se v něm můžete i ubytovat, stejně jako v budově bývalého špitálu.

A co si myslíte vy? Která Marie Terezie je vám sympatičtější?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: