Král Karel II. Španělský vypadal jako zrůda: Mohly za to geny, nebo černá magie?

Karel II. se narodil 6. listopadu 1661 a byl třetím a posledním synem Filipa IV. Španělského. Jeho dva sourozenci, Filip a Tomáš, kteří se měli stát dědici trůnu, zemřeli již v útlém věku – proto do Karla všichni vkládali velké naděje. Jenže místo splněného snu se z malého prince vyklubala noční můra.

Snahy o zachování „čisté krve“, tedy uzavírání sňatků mezi vlastními příbuznými, přinesly Habsburkům kromě moci a bohatství také nespočet genetických onemocnění. A Karel II., který se narodil jako velmi neduživé dítě, byl toho důkazem.

Karel měl znetvořenou tvář už jako miminko – zdědil protáhlou spodní čelist a převislý ret, které se v jeho rodě vyskytovaly už dlouho. K tomu měl ještě zvětšený jazyk, takže se nedokázal pořádně najíst. Jako kojenec měl slabý sací reflex a staralo se o něj 14 kojných, které se v péči o něj střídaly – údajně proto, že nakrmit ho bylo tak náročné, že měly ustavičně bolavé bradavky.

Po Evropě se dokonce začaly šířit pochybnosti, zda je princ opravdu mužského pohlaví. Zvědavý Ludvík XIV. proto do Španělska poslal vyslance, aby to ověřil. Královští rodiče, vědomi si postižení svého syna, mu však dítě ukázali jen oblečené. I tak ale vyslanec postřehl, že s ním není něco v pořádku, a do Francie napsal:

Inu, to nebyl zrovna vynikající první dojem. A bylo hůř. Zdeformovaná čelist způsobila, že Karel až do čtyř let nemluvil, a někdy mu bylo obtížné porozumět i v dospělosti. Měl také problémy s chůzí, protože ho trápila křivice, a v důsledku hydrocefalu (vodnatelnosti mozku) trpěl částečnou mentální retardací.

Karlovo dětství bylo velmi náročné a nemoci, které během té doby prodělal, by vydaly na lékařský lexikon – nevyhnuly se mu ani spalničky, plané neštovice nebo zarděnky. K nim se navíc postupně přidala ještě epilepsie.

Jako zázrakem ale Karel všechny choroby přežil. Vzhledem k chatrnému zdraví se však rychle tlačilo na to, aby si našel nevěstu a zplodil dalšího nástupce. Nevěstou se mu stala Marie Louisa Orleánská, která ho osobně poznala až v den jejich sňatku. Když se brali, byly to ještě děti (Karlovi bylo 14 a Marii 13 let).

Jak se asi mladá dívka cítila, když stanula u oltáře vedle nejšerednějšího panovníka v Evropě?

Ukažme si proto jeho tvář – bez příkras, nikoli tak, jak ji zachycovali doboví umělci (kteří byli placení za to, aby ji pokaždé trochu „vylepšili“). Následující video ukazuje Karlův obličej upravený podle nemocí, jimiž prošel:

O to překvapivější je fakt, že Marie prý svého manžela opravdu milovala a něžně se o něj starala. Vzhledem k jeho stavu mu ale byla spíše ošetřovatelkou než manželkou – brzy totiž vyšlo najevo, že Karel není schopen zplodit dědice.

Zjištění, že Karel je pravděpodobně neplodný, vyvolalo u španělského dvora paniku. Pokud nezíská dědice, moc španělských Habsburků se rozpadne. Jenže lidé byli v té době pověrčiví a panovníkovy neduhy přikládali černé magii (proto Karel získal přízvisko „El Hechizado“ – „Prokletý“). Podle inkvizitora Froilána Diaze prý Karlovi někdo do šálku čokolády přimíchal prášek z oběšence. Aby ho odčaroval, provedl na něm exorcismus, což pochopitelně nezabralo.

A tak se Karlova matka, Marie Anna Habsburská, dokonce obrátila na českého astrologa (zdroj bohužel neuvádí jeho jméno). Podle něj byl Karel neplodný, protože se s otcem nerozloučil na smrtelném loži. Karel tedy nechal tělo svého otce exhumovat, aby si s ním mohl promluvit. Ale nebylo to nic platné a tlak na královský pár se od té doby neustále stupňoval.

Vina za to, že Španělsko nemá královského dědice, doléhala i na Karlovu první manželku. Ta musela na popud lékařů užívat nejrůznější lektvary, které jí způsobovaly zažívací potíže. Stres se na ni valil ze všech stran – nepomáhala tomu ani přísná dvorská etiketa, jež královnám zakazovala například dívat se z okna.

Několikrát se proto uchýlila k tomu, že těhotenství jen předstírala. Útěchu hledala také v jídle, takže v pozdějších letech značně přibrala. Po náročném, deset let trvajícím manželství však 12. února 1689 nečekaně zemřela – spekuluje se, že příčinou byl buď zánět slepého střeva, nebo ji někdo otrávil.

Necelé tři měsíce poté se Karel oženil znovu – tentokrát si vzal Marii Annu Falcko-Neuburskou, která na něj však nebrala žádné ohledy. Na rozdíl od první manželky prý byla velmi panovačná a zlá a jediné, o co jí ve skutečnosti šlo, byla moc. O tu se ale soustavně přetahovala se svou tchyní a Karel se tak ocitl mezi dvěma dominantními ženami, které se ho snažili získat na svou stranu.

Karel II., který byl od narození plachý a melancholický, tak upadal do ještě větší deprese. Byl sice zvyklý, že se na něj pohlíželo spatra, ale nyní už byl jen bezmocnou loutkou. Neustálý stres zhoršil jeho nemoci – trápily ho otoky, bolavé klouby, játra a částečně i oslepl. Mluvit už dokázal jen stěží. Jelikož neměl dědice, neustále se řešilo, kdo bude jeho nástupcem. Sepsal celkem tři závěti, z nichž v té poslední jmenoval Filipa z Anjou.

Naposledy pak vydechl 1. listopadu 1700 ve věku 38 let. Fámy o jeho prokletí však byly stále živé, a proto lékař Pedro Gargantilla provedl pitvu, z níž se dochovala tato zpráva:

Moderní věda došla k závěru, že za většinu příznaků mohla tzv. aspartylglukosaminurie, což je recesivně dědičná lysozomální choroba. Evropská urologická asociace na základě toho zjistila, že Karlovy genitálie musely být natolik zdeformované, že není divu, že se objevily pochybnosti o jeho pohlaví. Zároveň potvrdila i neplodnost, kvůli které zbytečně trpěla jeho první žena Marie.

Přestože se o neblahém stavu španělského krále dochovala řada informací, některé prameny naznačují, že to s ním možná nebylo tak zlé – navzdory nemocem byl prý fyzicky aktivní a rád se věnoval lovu. Stejně jako dnes dokážou negativní ohlasy přehlušit ty pozitivní, i tehdy měly pomluvy obrovskou moc – a lidí, kteří se zuboženému panovníkovi posmívali, bylo jistě mnoho.

Možná je kvůli nim naše představa o Karlovi II. do jisté míry zkreslená. Ovšem někdy je mu kvůli jeho nerozhodnosti přičítána také vina za propuknutí války o španělské dědictví, jež následovala po jeho smrti. Habsburkové totiž odmítli uznat platnost poslední závěti, která vznikla v době, kdy už těžce nemocný král zřejmě ani nevnímal, co podepisuje.

A co si myslíte vy? Zaslouží si Karel II. Španělský naši lítost, nebo kritiku?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: