Zapomeňte na polštář: Proč spaly dávné civilizace na kamenných nebo dřevěných opěrkách?

Když jsem navštívila výstavu pokladů egyptského faraona Tutanchamona v pražských Letňanech, z celé pohřební výbavy mě nejvíce zaujala opěrka hlavy. Při pohledu na tmavomodrý, asi osmnáct centimetrů vysoký předmět připomínající sloup s protáhlou hlavicí mě okamžitě napadlo: „Jak na tomhle mohl spát?“

Inu, nějak to zvládal – protože na onen svět si jich s sebou vzal hned osm. Byly vyrobeny z bohatě zdobeného dřeva, slonoviny či alabastru, ale dvě z nich jsou skleněné. Za nejzajímavější se obvykle považuje slonovinová opěrka s větrným bohem Šu, který podpíral královu hlavu ve společnosti strážných lvů.

Podoba této opěrky částečně odkrývá její smysl – díky tomu, že hlava zůstala zdvižená, mohl kolem ní lépe proudit vzduch. Zároveň tak poskytovala ochranu před lezoucím hmyzem, což je v tropických oblastech velmi praktické.

Z těchto důvodů opěrky nesloužily jen bohatým. Jednoduché dřevěné modely byly oblíbené i mezi chudšími vrstvami, které obvykle spaly na zemi na slaměných nebo rákosových rohožích.

Nesmíme však opomenout ani náboženský význam. Jelikož je člověk ve spánku zranitelný, je nasnadě, že opěrka převzala také roli ochranného talismanu. Jestliže byla zdobená, často se na ní vyskytovaly figury božstev, jako byli Bes nebo Teveret. Ti měli za úkol odhánět zlé duchy a zajistit bezpečný spánek, na nějž staří Egypťané pohlíželi jako na stav podobný smrti (kdy duše cestuje mimo fyzické tělo). Probuzení pak vnímali jako formu znovuzrození.

Je tedy pochopitelné, že opěrka hlavy byla pro Egypťany natolik osobním a důležitým předmětem, že si ji s sebou ochotně brali i do posmrtného života a stávala se tak nedílnou součástí pohřební výbavy.

Egypťané nebyli jediní, kdo si tuto neobvyklou pomůcku oblíbil. V Japonsku se opěrky hlavy vyráběly ze dřeva, bambusu nebo ratanu. Kromě hygienických a náboženských důvodů zde však hrála roli především estetika – opěrka totiž měla ochránit spáčův účes. Přišla tak vhod nejen samurajům, kteří si vlasy sčesávali do uzlu, ale i šlechtičnám a gejšám, jejichž složité účesy vyžadovaly spoustu práce.

Udržet si dokonalý účes ovšem nebylo snadné. Mladé gejši zvané maiko se to učily s pomocí mokré lepkavé rýže rozházené kolem opěrky. Pokud se jim v noci nepodařilo zůstat v klidu, ráno se probudily s rýží ve vlasech.

Ačkoli měly japonské i čínské opěrky tvar stoliček nebo sloupků, v Číně se rozšířila také podoba připomínající klasický polštář. Ale nenechte se zmást – materiál zůstal tvrdý. K výrobě se používal bambus, dřevo, bronz, nefrit, keramika nebo porcelán.

Na rozdíl od Japonců si Číňané opěrky oblíbili hlavně ze zdravotních důvodů, protože věřili, že měkké látky berou tělu energii a škodí krevnímu oběhu. Tvrdé opěrky měly navíc podle nich schopnost navozovat sny, které chápali jako důležitá znamení. Podobně jako Egypťané je považovali za most mezi vědomím a nevědomím, a proto si je nechávali uložit i do hrobu.

Na čínských opěrkách byla pozoruhodná také jejich propracovaná výzdoba. Mezi oblíbené motivy patřily rytiny zvířat, lidí, rostlin, krajin nebo geometrických tvarů. Některé modely se navíc mohly pochlubit lakovaným povrchem, jenž jim dodával luxusní vzhled.

Ačkoli by se mohlo zdát, že v současnosti už nad podobnými předměty zvítězilo pohodlí, v některých částech Afriky se opěrky stále používají ke stejným účelům jako před tisíci lety – slouží jako ochrana před hmyzem, zajišťují lepší cirkulaci vzduchu kolem hlavy a pomáhají zachovat složitý účes.

Stranou však nezůstává ani jejich mystická symbolika. Kmen Čokwe ve střední Africe nazývá opěrky „polštáře snů“ a používá je při věštění. Zástupci kmene Šonů v Zimbabwe zase věří, že opěrky umožňují člověku pohybovat se ve snové krajině, kde může rozmlouvat se svými předky.

Když už víte, k čemu opěrky sloužily (a slouží), nebylo by fér, kdybych vás ochudila o odpověď na zásadní otázku: „Jak se na nich vlastně spí?“

Jennifer Houser Wegner, zástupkyně kurátorky muzea Glencairn v Pensylvánii, se rozhodla tento neobvyklý předmět vyzkoušet na vlastní kůži. Použila k tomu repliku staroegyptské dřevěné opěrky. Zpočátku se domnívala, že s ní lze podepřít i krk, ale bylo to natolik nepříjemné, že tuto hypotézu rychle zavrhla.

Ukázalo se, že jediné relativně pohodlné polohy jsou na zádech a na boku – v tom případě je ale potřeba opěrku nasměrovat tak, aby netlačila na ucho.

Přestože se na fotografiích ve svém článku usmívá, přiznává, že by svůj polštář za opěrku nikdy nevyměnila. Zároveň se přiklání k názoru, že si lidé v minulosti opěrky nejspíše nějak polstrovali – třeba kusem lněné látky nebo jinou měkkou výstelkou.

Dočetli jste až sem? Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: