Jak brambory dobyly svět: Inkové je uctívali, Prusové hlídali a pro Čechy to byla „sviňská strava“

Brambory se zrodily v Jižní Americe zásluhou Inků, kteří je pěstovali už kolem roku 8000 před naším letopočtem. V andském pohoří, kde se nedařilo kukuřici, vyšlechtili předchůdce všech budoucích odrůd – Solanum andigenum, z něhož sklízeli červené rohlíčkovité hlízy. Rostlina se pak rozšířila až do Chile, kde se z ní díky odlišnému klimatu vyvinul druh Solanum tuberosum – právě z něj pocházejí světlé, kulaté brambory, které dnes máme na talíři.

Inkové je přímo zbožňovali. Považovali je za lék, připravovali z nich polévky a chléb, ale i kvašený nápoj chicha, jenž chutí připomíná pivo. Na zimu pak brambory sušili a skladovali, aby měli zásoby na horší časy. Byla to plodina, která zajišťovala přežití, a proto ji chovali ve velké úctě. Dobrou úrodu měla na starosti bramborová bohyně Axo Mama, jíž se obětovávaly neobvykle tvarované hlízy.

Brambory sloužily i jako pohřební dar a výbava na onen svět. Kromě toho se používaly také jako primitivní hodinky – protože Inkové si měřili čas podle toho, jak dlouho se brambory vaří.

Dlouho se věřilo, že brambory do Evropy přivezl Kryštof Kolumbus. Ten měl však na palubě pouze batáty, které se sice nazývají sladké brambory, ale z botanického hlediska nemají s klasickou bramborou nic společného – pocházejí totiž z povíjnice batátové, příbuzné svlačci, kdežto obyčejné brambory patří do čeledi lilkovitých podobně jako rajčata nebo papriky.

První skutečné brambory, ačkoli se jednalo o starší druh Solanum andigenum, s sebou přivezl až španělský dobyvatel a kronikář Pedro Cieza de Leon někdy kolem roku 1553. Zhruba o 30 let později se brambor dočkali i Angličané, když je z cesty kolem světa přivezl pirát Francis Drake (v tomto případě už šlo o oblíbenější druh Solanum tuberosum).

Od té doby se pak oba druhy začaly šířit i do dalších koutů Evropy.

Zatímco pro Inky byly brambory posvátné, Evropané se k nim zpočátku stavěli s nedůvěrou. Nelze se jim divit – s touto rostlinou neměli zdaleka takové zkušenosti jako původní obyvatelé Jižní Ameriky. První pokusy o konzumaci brambor proto často končily fiaskem. Mnozí lidé netušili, která část je jedlá, a místo hlíz snědli nadzemní část rostliny obsahující vysoké množství solaninu – glykoalkaloidu, jenž je ve vyšší koncentraci toxický.

Takto se zřejmě přiotrávil i přítel Francise Drakea, jemuž kuchaři naservírovali bobule brambor posypané skořicí a cukrem. Výsledný pokrm byl jedovatý a chutnal příšerně. Není proto překvapením, že podobné kulinářské experimenty jen posilovaly odpor vůči bramborám jako potravině.

Přesto se objevili nadšenci, kteří je vnímali jako všelék – údajně měly vyléčit širokou škálu onemocnění od průjmu až po tuberkulózu. Velkým zastáncem této teorie byl například španělský král Filip II., jenž posílal brambory jako dar nemocnému papeži Piovi IV. To způsobilo, že se léčivá pověst brambor začala rychle šířit mezi duchovními, od nichž tuto myšlenku následně převzala i šlechta.

Vrchnost konečně začala brambory zkoumat poněkud zevrubněji. Zatímco urozené dámy obdivovaly jejich květy (jejichž barva se liší dle odrůdy), pánové viděli jejich potenciál zejména v kuchyni. První, komu se v roce 1616 podařilo uspořádat hostinu s bramborami připravenými tak, aby byly nejen chutné, ale i bezpečné, byl francouzský král Ludvík XIII.

Za skutečné průkopníky brambor se však považují až pruský král Fridrich II. Veliký (1712–1786) a císařovna Marie Terezie (1717–1780). Fridrich, jeden z největších vojevůdců 18. století, si uvědomoval, že pro prosperitu říše je zásadní nasytit poddané. Jenže Prusové (mezi něž lze počítat i dnešní Němce) nejevili o brambory zájem.

Král proto vymyslel rafinované řešení – nařídil vojákům, aby bramborová pole přes den hlídali. Byl to na tu dobu geniální marketingový tah. Hlídaná plodina totiž najednou působila dojmem, že je vzácná. Jakmile tedy vojáci pole na noc opustili, přikradli se první zloději. Ti uloupené brambory buď snědli, nebo zasadili – a nevědomky tak vlastně přispěli k jejich šíření. Poté už netrvalo dlouho a pěstování brambor zdomácnělo například v Braniborsku, jehož název se později stal základem českého slova „brambora“.

Zatímco si sousední Prusové pochutnávali, s Čechy to měla Marie Terezie složitější. Brambory byly v našich očích pohanskou plodinou, poznamenanou cizáctvím a odpudivou propagandou. Část obyvatel se sice nechala nakonec přesvědčit, ale na ty zbývající byli nasazeni tzv. „bramboroví kazatelé“, kteří jim horlivě promlouvali do duše. Jenže vnucování mělo často opačný efekt – a dotyční pak brambory kritizovali, kde mohli.

Příkladem může být královéhradecký dějepisec František Švenda, který v roce 1764 o této novotě napsal:

Teprve v letech 1770–1772, kdy naše území zasáhl velký hladomor a na podvýživu umírali lidé i zvířata, jsme začali na brambory nahlížet jinak. Vděčně jsme přijali dodávky od Prusů, kteří jejich hodnotu pochopili už dříve. Milčický rychtář Jan Antonín Vavák tehdy poznamenal:

Nakonec nám tedy brambory zachránily život. A nejen nám Čechům. Podle jedné studie se díky nim téměř přestalo válčit – jednak proto, že se dají pěstovat i na méně úrodné půdě (čímž odpadl důvod neustále dobývat nová území), a jednak proto, že bohatá sklizeň přinášela víc peněz do státní pokladny (takže mír bylo možné i „koupit“).

Lidé se už nemuseli obávat, zda budou mít přes zimu co jíst, což také snížilo počet rolnických povstání a občanských válek – s plnými žaludky zkrátka ustala potřeba se prát. Ale brambory nebyly jen potravinou. Používaly se i k výrobě lihu, čímž podle některých přispěly k nárůstu alkoholismu (vyráběl se z nich například tuzemák, jemuž dodnes zůstala přezdívka „bramborový rum“).

Přesto už bychom se bez nich pravděpodobně neobešli. Uvádí se, že každý Čech zkonzumuje za rok přibližně 65–70 kilogramů brambor, což odpovídá nejen evropskému průměru, ale i váze dospělého člověka. A to už je pořádná porce!

Dočetli jste až sem? Neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: