Sex a touha po moci vyhubila silphium, nejvzácnější bylinu starověku. Poslední snědl císař Nero

Kdo by si nepřál okusit bylinku, jež by vyléčila každý neduh a zároveň zanechala příjemnou stopu na jazyku? Jedna taková prý existovala – silphium se podle věhlasného lékaře Hippokrata využívalo například k léčbě horečky, kašle, bolesti v krku, žaludečních potíží, bradavic a hemoroidů. Mělo antiseptické a analgetické účinky, a dokonce sloužilo i jako přísada pro výrobu očních kapek.

Kromě toho mělo blahodárné účinky na trávení a chutí připomínalo česnek a cibuli. Není tedy divu, že se stalo nejžádanějším kořením starověku. Dochovalo se i několik receptů, v nichž silphium figuruje jako jedna z ingrediencí. Nejčastěji se uvádí pokrm římského kuchaře Apicia, jenž toto koření používal k dochucení dušeného plameňáka nebo papouška (přeci jen, římská kuchyně byla z dnešního pohledu exotická, místy až bizarní).

Římané, kteří se rádi oddávali erotickým hrátkám, však tuto bylinku vyhledávali i z jiných důvodů – a to pro její afrodiziakální a antikoncepční účinky. Dávka o velikosti cizrny užívaná jednou měsíčně měla zabránit nechtěnému početí, případně vyvolat potrat.

Na některých mincích byla rostlina zobrazována společně se symbolem srdce, což podle archeologů naznačuje, že se pravděpodobně jednalo o její semena. Spojitost se sexualitou pak vede k domněnce, že právě silphium stálo u zrodu ikonického srdce, jak ho známe dnes – tedy jako symbolu pro vyjádření lásky.

Pravé silphium rostlo pouze v okolí města Kyréna na území dnešní Libye. Podle legendy bylo poprvé objeveno po vydatném dešti kolem roku 630 před naším letopočtem, kdy toto území kolonizovali Řekové. Bylina se stala významným obchodním artiklem, díky němuž Kyréna vzkvétala jako jedno z nejbohatších center starověkého světa.

Řekové proto zázračnou rostlinku uctívali a považovali ji za dar boha Apollóna. Svědčí o tom motivy silphia na většině kyrénských mincí nebo na reliéfech chrámových sloupů.

Avšak nic netrvá věčně. Kolem roku 96 před naším letopočtem ovládli oblast Římané, kteří začali bylinu drancovat ve velkém. Už nesloužila jen lidem – krmil se s ní i dobytek, aby měl lahodné maso. Jak počet rostlin klesal, jejich cena vystřelila vzhůru a vyšplhala se až na úroveň zlata.

Pěstování přitom nebylo možné – silphium totiž rostlo pouze divoce ve volné přírodě, což situaci ještě zhoršovalo. Římský císař Julius Caesar ho tedy prohlásil za státní poklad a nechal shromáždit asi 450 kilogramů této byliny, aby měl dostatek prostředků k financování vojenských tažení.

Definitivní zánik silphia se ale spojuje až s vládou císaře Nerona, jemuž byla poslední rostlina věnována jako dar. A co s ní udělal? S chutí ji snědl, čímž symbolicky uzavřel příběh prvního známého vyhynutí rostlinného druhu v dějinách lidstva.

O tom, zda silphium skutečně vyhynulo, spekulují vědci už dlouho. Profesor Mahmut Misk je však přesvědčen, že tuto zázračnou rostlinu objevil. Podle něj jde o vzácný druh Ferula drudeana, který roste ve střední Anatolii v Turecku. Při svém bádání vycházel z vyobrazení silphia a z popisů, jež o něm zanechali starověcí autoři.

Silphium prý připomínalo vzrostlý fenykl s listy jako celer a silným kořenem pokrytým tmavou kůrou. Na dobových mincích je také patrný rýhovaný stonek a listy vyrůstající v protilehlých párech.

Misk podrobil nalezenou rostlinu biochemické analýze a zjistil, že skutečně vykazuje popisované léčebné vlastnosti, a to včetně potenciálního antikoncepčního účinku. Využil ji rovněž při přípravě pokrmů podle antických receptů a její chuť ho nadchla. Domnívá se proto, že se jedná buď přímo o silphium, nebo alespoň o jeho blízkou příbuznou. Přílišnou propagaci však odmítá – obává se totiž, aby rostlina neskončila stejně jako její předchůdce.

Dočetli jste až sem? Neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: