Gladiátorky v římských arénách: Bojovnice, které se staly symbolem obdivu i opovržení

Ve starověkém Římě byly ženy obecně podřízené mužům a jejich hlavní rolí bylo stát se manželkami a matkami. Výsady a povinnosti žen se rovněž lišily v závislosti na jejich společenském postavení a rodinné situaci.

Očekávalo se, že se ženy (s výjimkou např. kněžek vestálek) vdají do dovršení 20 let, což bylo dokonce ošetřeno zákonem (starší neprovdané ženy byly sociálně vyloučeny a čelily právním postihům). Život žen tedy běžně řídil otec a následně manžel.

Každá žena měla být poslušná, cudná a ovládat dovednosti nezbytné pro péči o domácnost. Ženy z nižších tříd navíc musely pracovat (na trzích, v zemědělství apod.). Právo na vyšší formu seberealizace měly jen vysoce postavené ženy, které se mohly věnovat i literatuře nebo filozofii.

Nejhorší postavení však měly otrokyně, jež byly majetkem svých pánů a neměly téměř žádná práva. Pohlíželo se na ně jen jako na majetek. Mohly pracovat jako služky a vykonávat domácí práce, ale často čelily i sexuálnímu zneužívání.

Povolání gladiátorky působilo v silně patriarchální společnosti jako výrazný kontrast. Gladiátorské hry byly totiž přehlídkou mužské statečnosti a síly, která měla v divácích vyvolat vzpomínky na válečná vítězství, fascinovat ukázkou tenké hranice mezi životem a smrtí a v neposlední řadě poskytnout zábavu a rozptýlení.

Arény připravené na prolití krve desetitisíců lidí i zvířat se proto na první pohled nejeví jako přijatelné působiště pro něžné pohlaví. O to překvapivější je, že dle nejstarších historických pramenů se v aréně poprvé jako gladiátorky objevily ženy z nejvyšších společenských kruhů, a to společně s muži ze senátorské a jezdecké třídy. Stalo se tak na přání císaře Nerona mezi léty 59–63 našeho letopočtu.

Gladiátoři totiž pocházeli převážně z řad otroků, válečných zajatců a odsouzených kriminálníků. Jednalo se tedy o spodinu společnosti, o osoby, jejichž život neměl pro římské impérium valnou cenu, a tudíž byli vhodnými kandidáty pro souboje v aréně. Jen výjimečně se mezi ně nechali rekrutovat občané z vyšších společenských vrstev, a pokud přece jen, pak se jednalo např. o zkrachovalé aristokraty.

Tuto skutečnost si patrně uvědomoval císař Titus, když při inauguračních hrách v Koloseu (roku 80 n. l.) obsadil do role gladiátorek pouze ženy nejnižšího postavení. Za to získal uznání od Martiala, římského básníka a literáta, který se o ženách v roli venatores (bojovníků proti šelmám a divokým zvířatům) vyjádřil takto:

Nastupující císař Domicián pak tradici žen gladiátorek dále podporoval. Svědčí o tom např. spisy Suetonia či Statia, podle nichž ženy bojovaly jak s muži, tak s trpaslíky (tzn. s lidmi malého vzrůstu v důsledku onemocnění dwarfismem).

Historie nám zanechala i trojici jmen nejslavnějších gladiátorek: Mevia, Amazonka a Achillia.

Mevii popsal římský básník Juvenalis jako „odvážnou lovkyni zvířat, která s kopím v ruce bojuje proti kancům“. O této gladiátorce také vznikl dokument z dílny History Channel:

Amazonka a Achillia jsou pak jediné gladiátorky, které se kromě uvedených jmen mohou pochlubit i svým vyobrazením na mramorovém reliéfu z Halicarnassu (Bodrum v dnešním Turecku), který je vystavený v Britském muzeu.

Obě tyto ženy prý proti sobě bojovaly natolik statečně, že souboj skončil remízou. Gladiátorky na tomto reliéfu jsou oblečené podobně jako muži. Odborníci se však nedokážou shodnout na tom, co znamenají dva kulaté útvary v zápatí. Podle některých zdrojů se jedná o odhozené přilby, dle jiných značí hlavy diváků:

Podobným spekulacím čelí také míra obnaženosti válečnic – někteří vědci se domnívají, že ženy v arénách bojovaly s odhalenými prsy a zahaleny byly pouze bederní rouškou. K této úvaze přispěla vzácná socha polonahé gladiátorky, která je k vidění v Muzeu umění a řemesel v Hamburku.

Ačkoli gladiátorky patrně vyvolávaly svou odvahou u mnoha mužů obdiv a dodávaly hrám nádech exotiky, velká část zarytě patriarchálních Římanů jimi pohrdala. Kritiku si neodpustil ani již zmíněný básník Juvenalis:

Spatra se hledělo i na ženy, které se do gladiátorů zamilovaly. Takové ženy se nazývaly jako ludiae. Vztahem s gladiátorem si totiž žena zničila své sociální postavení. U některých nálezů, jako byl hrob bezejmenné ženy v Great Dover Street v Londýně, je navíc obtížné určit, zda se jednalo přímo o gladiátorku, nebo jen manželku či milenku gladiátora.

Gladiátorky ani gladiátoři ale nezůstali ozdobou arén věčně. Gladiátorky se svého povolání musely nadobro vzdát roku 200 n. l., kdy jejich účast v arénách nadobro zakázal císař Septimius Severus.

Mužští gladiátoři v arénách bojovali o něco déle, a to až do roku 404 n. l. Zákaz gladiátorských her zavedl císař Honorius potom, co mezi dva gladiátory skočil mnich Telemachus. Tento statečný mnich se snažil zastavit krveprolití obou mužů, ale rozhořčení diváci ho za to ukamenovali k smrti.

To dokazuje, jak bylo tehdejší publikum na brutálních hrách závislé. Jejich zákaz proto nesli římští občané nelibě. Ale netrvalo dlouho, a v roce 410 n. l. vyplenili Řím Vizigóti, což odvrátilo pozornost tamních obyvatel zcela jiným směrem.

Zdroje: