Neuvěřitelná historie tabáku: Jak se duchovní nástroj indiánů proměnil v lék, jed i výnosný byznys

Historie tabáku se začala odvíjet zhruba 6000 let před naším letopočtem a byla hluboce spjata s duchovním životem původních obyvatel Ameriky. Tuto rostlinu z čeledi lilkovitých Aztékové uctívali jako ztělesnění bohyně Cihuacoatl – věřili, že tabákový kouř vytváří most mezi světem lidí a duchů. Konzumaci tabáku tedy nepovažovali za zlozvyk, ale za nástroj pro komunikaci s nadpřirozenem.

Výjimkou nebyli ani severoameričtí indiáni. Podle prvních evropských osadníků kouřili tzv. „dýmku míru“, ale to byl jen zlomek toho, co pro ně kouření ve skutečnosti znamenalo. Nešlo jen o usmíření nebo stvrzení nějaké dohody, ale také o vyjádření upřímnosti, cti, spravedlnosti, ale i odvahy nebo vzdoru. Byl to posvátný akt, který měl odehnat zlé duchy a posvětit důležitá rozhodnutí.

Tabák ovšem domorodí Američané nekouřili jen v dýmkách. Šňupali ho, žvýkali, pili ve formě čaje a v Peru ho dokonce používali i při halucinogenních rituálech a klystýrech.

S příchodem Evropanů se vnímání této posvátné rostliny navždy změnilo. Z duchovního nástroje se stal lék, obchodní artikl a nakonec i jed. První tabákové listy a semena přivezl do Evropy v 15. století Kryštof Kolumbus. Jeden z členů jeho posádky, Rodrigo de Jerez, se tak stal prvním evropským kuřákem – a zároveň i první obětí protikuřáckých opatření. Když se po návratu do Španělska odvážil kouřit na veřejnosti, inkvizice ho uvěznila. Dým vycházející z úst totiž považovala za důkaz spolčení s ďáblem.

Možná proto se kouření v Evropě zpočátku příliš neujalo. Do popředí se dostal spíše tabák šňupací, o jehož popularizaci se zasloužil zejména francouzský diplomat Jean Nicot de Villemain, po němž byl později pojmenován alkaloid nikotin.

Jean Nicot popsal tabák jako léčivou rostlinu. O jejích zázračných účincích se mu podařilo přesvědčit francouzskou královnu Kateřinu Medicejskou, která si šňupáním léčila migrény. Líbilo se jí to natolik, že prohlásila tabák za Herba Regina (neboli královninu bylinu). Odstartovala tím novou módu – šňupání se stalo výsadou šlechty, zatímco obyčejní lidé si museli vystačit s kouřením tabáku v dýmkách.

Mezi slavné milovníky „šňupečku“ patřili Napoleon, Lord Nelson, Marie Antoinetta nebo pruský král Fridrich II. Veliký, který za život nasbíral více než 1500 nádherně zdobených tabatěrek. Podle legendy mu jedna z nich dokonce zachránila život, když v roce 1759 odrazila kulku v bitvě u Kunersdorfu.

Zhruba v téže době, v níž Jean Nicot uspěl ve Francii se šňupacím tabákem, se v Anglii ujalo kouření. O jeho propagaci se zasloužil sir Walter Raleigh, blízký rádce královny Alžběty I., který z něj udělal společenský rituál. (Přesto i tam byl mezi vyšší vrstvou oblíbený šňupací tabák, a to zejména v období vlády královny Anny v letech 1702–1714.)

Konzumace tabáku od té doby získávala stále více příznivců a z Evropy se postupně rozšířila také do Asie a Afriky. Jenže zatímco se pěstitelé a obchodníci radovali z rostoucích zisků, ne každému byl tento nový zvyk po chuti – a to i přesto, že tehdejší lékaři stále po vzoru Jeana Nicota doporučovali tabák jako lék na bolest zubů, padání nehtů, zápach z úst, choleru nebo rakovinu.

Proti kouření se postavil anglický král Jakub I. Stuart, který v roce 1604 sepsal pojednání s názvem Protiúder proti tabáku (Counterblaste to Tobacco). V něm kritizoval kuřáky za jejich slabost a ochotu napodobovat zvyky indiánů. Svůj odpor vyjádřil takto:

Ale nezůstal jen u kritiky – tabák zatížil astronomickou daní, jež vzrostla o neuvěřitelných 4000 %. A nebyl jediný, kdo se snažil kouření potlačit. V roce 1624 vydal papež Urban VIII. bulu, která zakazovala užívání tabáku na posvátných místech.

Ještě tvrdší opatření byla zavedena v 17. století v Turecku (za vlády sultána Murada IV.) a v Číně (za vlády dynastie Čching), kde bylo kouření zakázáno pod trestem smrti. Podobně tomu bylo i v Rusku, kde za užívání tabáku hrozila buď poprava, nebo uříznutí nosu.

Ještě obtížnější než tabák lidem zakázat bylo přesvědčit je, že jeho užívání opravdu škodí zdraví. Kromě odpůrců kouření, jako byl anglický král Jakub I. Stuart, upozornil na jeho neblahé účinky už v roce 1643 i čínský učenec Fang Yizhi, když napsal, že „příliš časté kouření vede ke zčernání plic a může způsobit smrt“.

Paradoxně tedy na škodlivost tabáku jako první neupozornili lékaři, ale státníci a filozofové. Lékaři si souvislostí mezi užíváním tabáku a rakovinou všimli až v 18. století, ale vážněji se tím začali zabývat teprve ve století dvacátém. Proč jim to trvalo tak dlouho?

Kromě víry, že tabák má léčivé účinky (jak tvrdil už Jean Nicot), sehrála svou roli i kratší délka dožití. V minulosti lidé často umírali dříve, než se u nich projevily důsledky dlouhodobé konzumace tabáku, a navíc se ještě nejednalo o masově rozšířený zlozvyk.

To vše se ale změnilo s příchodem cigaret…

Předchůdcem cigaret byly primitivní doutníky, které si domorodí obyvatelé Ameriky balili už kolem 9. století našeho letopočtu. (Ostatně i samotné slovo cigareta pochází ze slova cigare, tedy doutník.)

První továrna na výrobu doutníků ale vznikla až v 16. století na Kubě a do Evropy se doutníky dostaly na počátku 18. století, kde si je podobně jako šňupací tabák dopřávala především šlechta.

Ručně balené cigarety se pak v Evropě začaly vyrábět od roku 1830, a to ve Francii, kde získaly i svůj název cigarette. Skutečnou revoluci však přinesla až průmyslová výroba.

První stroj na výrobu cigaret si nechal v roce 1847 patentovat Mexičan Juan Nepomuceno Adorno. V roce 1880 ho následoval Američan James Albert Bonsack, jehož stroje dokázaly vyrobit až čtyři miliony cigaret denně. Masová produkce podpořená reklamou způsobila, že kouření se najednou stalo dostupnější než kdy dříve.

Především to, že boj mezi kuřáky a nekuřáky má hluboké kořeny. A přestože dnes už nikdo nepochybuje o tom, že kouření škodí zdraví, cigarety a další tabákové výrobky se prodávají neustále.

Proč? Protože tabákový průmysl je i po staletích nesmírně výnosný – a to nejen pro výrobce, ale i pro státní rozpočet. Jen Česku přináší spotřební daň z tabáku více než 50 miliard korun ročně.

Právě tyto skutečnosti oživují nekonečné debaty o tom, do jaké míry by se mělo užívání tabáku omezit, nebo dokonce zakázat.

Tentokrát se na to však zkusme podívat z jiného úhlu – z pohledu historie. A položme si otázku:

Kdybyste měli tu moc, co byste v dějinách tabáku nejraději změnili?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: