Žádní mazlíčci, ale levné motory: Drsná historie psů, kteří tahali povozy a poháněli stroje

Takřka jediné psí spřežení, které si dnes dokážeme představit, jsou sáně tažené psy. Na musherovi, který pohání své husky či malamuty sněžnou krajinou, nám nepřipadá nic zvláštního – ani pobuřujícího. Přitom tato aktivita odráží jeden z historicky nejdůležitějších úkolů psa, a to tahání nákladů.

Ať se nám to líbí nebo ne, psi nebyli vyšlechtěni jen k lovu nebo hlídání dobytka. V historii dlouho zastávali i roli tažných zvířat, kterou dnes přisuzujeme spíše koním, a i u nich už to někteří z nás považují za neetické.

Jenže naši předkové to tak nevnímali a psy využívali jako „živý motor“ pro nejrůznější vozíky, trakaře, ale i k pohonu šicích strojů, rozdmýchávání kovářských měchů, k otáčení rožňů, nebo dokonce jako alternativu pro pohon prvních automobilů.

Nejstarší důkazy o tom, že pes byl využíván jako tažné zvíře, pocházejí ze Severní Ameriky (jako již zmíněný aljašský „mushing“). V Novém Mexiku tahali psi náklady pradávných indiánů už před 22 tisíci lety na tzv. smycích, což jsou v podstatě primitivní vlečná nosítka složená ze dvou tyčí.

K podobnému účelu sloužili také na Sibiři, kde se našly psí sáně staré 2 tisíce let. Jenže nešlo vždy jen o práci – zapřáhání psů bylo také kratochvílí rozmarných šlechticů. Čtyři psi tahali na voze například římského císaře Elagabala, zatímco francouzský král Ludvík XIII. se nechal vozit v malém kočáře taženým dvěma mastify ještě v roce 1608.

Pro většinu obyčejných (a mnohdy chudých) lidí ale psi představovali levnou náhradu koně. Byla to pracovní zvířata, která pomáhala obchodníkům rozvážet zboží na trh a zajistit jim tak živobytí. K tomuto účelu se psi používali například ve Velké Británii, Belgii nebo Nizozemsku.

Kolorované video zachycuje, jak tato praxe vypadala v Nizozemsku na počátku 20. století. Psi chodili buď před, nebo pod vozíkem a někdy tahali jak zboží, tak samotného pána (na videu vidíme, že dokonce pomáhali převážet i rakve). Video se snaží poukázat na to, že takové náklady mnohdy převyšovaly fyzické schopnosti psů a jejich majitelé se tak dopouštěli týrání.

Dostupnost psí síly vnukla některým vynálezcům myšlenku, že by se pes dal použít také k pohonu prvních automobilů. V 19. století byla proto sestrojena „kynosféra“ – vozidlo, jenž má uvnitř kol psy, kteří ho svou chůzí uvádějí do pohybu.

Jako další pokus vzniklo vozítko, které bychom snad mohli nazvat jako „pesmobil“ (v originále „poochmobile“). V roce 1939 ho sestrojil osmdesátiletý trenér psů z Texasu. Poháněl ho větší pes uzavřený v kole a měl to být mnohem sofistikovanější stroj než ten předešlý. Jak se zdá, motorovým vozidlům však konkurovat nedokázal.

Své si psi vytrpěli také během první a druhé světové války, kdy se mimo jiné používali k tahání kulometů, munice, nebo raněných vojáků. Důvod jejich využití byl v tomto případě stejný jako u přepravy zboží – byli obratnější a ovladatelnější než koně a bylo jednodušší je krmit.

Psi pobíhající v kole jako křečci měli však ještě řadu dalších využití – v Německu, Anglii a Francii se v 19. století používali k pohánění šicích strojů a v Německu až do roku 1930 poháněli měchy kovářů, kteří se živili výrobou hřebíků.

Poměrně známé je také anglické psí plemeno „turnspit dog“. Tito malí psíci, vzdáleně připomínající jezevčíky nebo Jack Russel teriéry, byli neocenitelnými pomocníky v kuchyni. Rožnění masa totiž bylo pro kuchaře velmi zdlouhavé a ubíjející, takže psi, kteří tuto práci převzali, jim přišli více než vhod.

„Turnspitů“ mívali jejich páni často více, aby se v kole mohli střídat. Tím ale jejich ohleduplnost končila. Převážná většina Angličanů na ně pohlížela jako na obyčejné „podvraťáky“, kteří jsou dobří leda k tomu, aby jim při bohoslužbách zahřívali nohy. Jediným známým zastáncem tohoto plemene byla královna Viktorie, jež si vysloužilé psíky adoptovala jako domácí mazlíčky.

Využívání psů k podobným účelům můžeme považovat za neetické, ba přímo za týrání. To je také důvod, proč většina zemí tuto praxi v průběhu 20. století zakázala. Jenže historici poukazují na nepříjemnou pravdu – zákaz využívání psů jako tažných zvířat přinesl i řadu negativních důsledků:

Takže vysvobození psů z postraňků se sice může zdát jako bohulibý záměr, ale zároveň bychom neměli zapomínat ani na jeho odvrácenou tvář.

Navíc je důležité si přiznat, že ne všichni psi brali svůj úděl jako utrpení, ale jako úkol, který jim dělá radost. Jak poznamenal jeden z diváků pod videem výše:

Kromě toho někteří kynologové tvrdí, že dnešní psi tahají za vodítko proto, že jejich předchůdci byli na takovou práci zvyklí.

A co si myslíte vy? Bylo využívání psů k tahání a pohánění strojů nezbytné, nebo to bylo týrání?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: