Z lidské kůže se vyráběly knihy a děsivé artefakty. Jeden takový má i Národní muzeum v Praze

Ve sbírkách Národního muzea se nachází exponát, o jehož existenci nemá většina návštěvníků ani tušení – jedná se o vysušenou kůži staženou z mongolského knížete Chaisana. Není však vystavená veřejnosti, což je vcelku pochopitelné – jen málokdo by takový pohled ustál. (Na přiloženém odkazu najdete fotografii exponátu – její obsah ale může být pro některé čtenáře znepokojivý.)

Muzeum Chaisanovu kůži získalo v roce 1981. Ještě předtím ale patřila vojenskému šikovateli Václavu Kopeckému, který ji dostal darem od kapitána Vasila Bulatova. Avšak nebyl to Bulatov, kdo děsivou trofej vytvořil – za smrt knížete a následné vyčinění kůže je zodpovědný obávaný mongolský láma Dambídžankan, který si podobné předměty s oblibou shromažďoval ve svém příbytku.

Dambídžankan (známý rovněž jako Dža Lama) byl původně buddhistickým mnichem. Jakmile se však zapojil do boje za nezávislost Mongolska proti Číně (a později také proti ruským bolševikům), stalo se z něj monstrum.

Vydával se za vtělení legendárního mongolského hrdiny Amursany a mezi lidmi si vybudoval pověst mocného kouzelníka. Své postavení si udržoval násilím – provinilec byl přinejlepším zbit, v horších případech mu sám Dambídžankan (nebo některý z jeho přisluhovačů) vyřízl srdce nebo ho zaživa stáhl z kůže. Takto získané ostatky pak sloužily jako rituální předměty, jejichž účelem bylo šířit strach a posilovat Dambídžankanovu moc.

A co kníže Chaisan? Bohužel měl tu smůlu, že se s Dambídžankanem navzdory příbuzenskému poutu jednoho dne pohádal. Rozzuřený láma ho za to nechal uvěznit. Chaisanova matka, která znala jeho nelítostnou povahu, se snažila syna vykoupit a věnovala Dambídžankanovi téměř všechen svůj majetek – ale marně.

Poprava byla mimořádně krutá. Stahování kůže začalo od chodidel a pokračovalo přes záda až k temeni hlavy. Ubohý kníže však v průběhu procesu zemřel a rozčílený Dambídžankan za trest nechal stáhnout i popravčího. Chaisanova matka po tomto odporném zážitku na místě zešílela.

Krvelačného lámu ale nakonec dostihla spravedlnost – v roce 1922 ho zastřelili ruští vojáci. Jeho hlavu pak naložili do soli, napíchli na kopí a vozili ji po Mongolsku jako důkaz, že tyran je mrtev. Posléze skončila Dambídžankanova hlava jako exponát v petrohradském muzeu etnografie, takže jej potkal podobný osud jako jeho popraveného příbuzného.

Jakkoli je to kruté, stahování lidí z kůže se vine dějinami jako červená nit. Zmínit můžeme například apoštola Bartoloměje, který měl být stažen z kůže a následně ukřižován na popud pohanských kněží. Stal se tak patronem koželuhů, obuvníků nebo knihvazačů a mezi jeho atributy patří mimo jiné nůž a vlastní svlečená kůže.

Někdy se však nejednalo jen o formu trestu, ale i o náboženský rituál k uctívání bohů. Aztékové přinášeli tyto krvavé obětiny bohu Xipe Totecovi, jenž se oblékal do lidské kůže, kterou následně odhazoval (podobně jako had se i on se zbavil staré kůže, čímž symbolizoval znovuzrození a obnovu).

Aztéčtí kněží, ale i zlatníci (jejichž byl Xipe Totec také patronem) pak tento zvyk napodobovali a odívali se do kůží popravených zajatců – uvádí se, že je nosili až dvacet dní, tedy až do stádia vysokého rozkladu. Věřilo se dokonce, že mají léčivou moc, a matky proto nechávaly své děti, aby se krvavých kůží dotýkaly.

Neméně odporná je skutečnost, že lidská kůže se v průběhu historie používala také jako materiál k výrobě nejrůznějších předmětů. Archeologové objevili na pohřebištích kočovného národa Skythů (800 př. n. l. – 300 n. l.) toulce vyrobené z lidské kůže. Skytové, kteří patřili mezi obávané válečníky, pravděpodobně věřili, že zpracováním kůže nepřátel získávají jejich sílu.

Patrně nejzvrácenější však bylo užití lidské kůže k vázání knih, odborně nazývané jako antropodermická bibliopegie. Ačkoli si zřejmě většina z nás spojuje tuto praktiku především s nacisty – kteří z lidské kůže vyráběli i rukavice nebo stínidla na lampy – ve skutečnosti sahají její kořeny až do 17. století. A co je ještě více šokující, často za ni byli zodpovědní lékaři.

Lékaři totiž měli k tělům nejblíže, a proto se mrtví pacienti někdy stávali potenciálními „dárci“ materiálu. Mezi nejstarší známé případy patří výtisk divadelní hry Le Baron z roku 1682. Nechal ji svázat španělský medik, jemuž se hra velmi líbila a zároveň se mu shodou okolností na pitevní stůl dostala i herečka, která v ní účinkovala. Zajímavostí je, že v roce 2024 se na veletrhu v New Yorku vyšplhala cena této knihy na 45 tisíc dolarů (přes jeden milion korun), přičemž část veřejnosti považovala existenci tohoto díla za poctu zesnulé herečce.

Nicméně vinit z těchto činů pouze lékaře není zcela objektivní – v některých případech totiž s použitím své kůže souhlasili samotní zemřelí. Často to byli například odsouzenci, kteří si přáli, aby jejich tělo našlo využití i po smrti. Jedním z nich byl také zloděj James Allen, jehož kůže posloužila k vazbě knihy dokumentující jeho zločiny. Ta pak byla věnována poslední oběti, kterou se pokusil oloupit.

V neposlední řadě nesmíme zapomenout ani na poněkud lechtivé tituly. Mezi knihy vázané v lidské kůži se řadí třeba román o lesbické manželce s názvem Slečna Giraud, moje žena (v originále Mademoiselle Giraud, My Wife) nebo sbírky erotické poezie. Některé exempláře byly dokonce svázány do kůže z ženského prsu, přičemž na obalu zůstala zachována i bradavka.

Dočetli jste až sem? Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: