Narodil se jako trpaslík, zemřel jako milionář: Charles S. Stratton byl největší hvězdou 19. století

Charles Sherwood Stratton se narodil 4. ledna 1838 v Bridgeportu ve státě Connecticut rodičům běžného vzrůstu. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se z něj měl stát trpaslík, nebo – jemněji řečeno – člověk postižený nanismem. Obzvlášť když jeho dvě sestry Mary a Francis poruchou růstu netrpěly.

Příznaky se projevily až po šesti měsících – tehdy se Charlesova výška zastavila na 64 centimetrech při váze 6,8 kilogramu. Když mu byl rok, lékař rodiče upozornil, že jejich syn pravděpodobně nikdy zcela nevyroste. To se nakonec potvrdilo – když bylo Charlesovi skoro 5 let, vyrostl za tu dobu o pouhých 2,5 centimetru (v dospělosti pak měřil 102 centimetrů).

I přes drobný vzrůst byl ale naprosto zdravý. Jeho tělo mělo vyvážené proporce a chlapec fyzicky i duševně prospíval.

V roce 1842 se o Charlesovi doslechl legendární showman Phineas Taylor Barnum, který právě hledal lidské kuriozity do svého muzea v New Yorku. Trpaslíci tehdy byli vyhledávanou atrakcí, a tak neváhal a rodinu Strattonových osobně navštívil.

Když se ti dva poprvé setkali, Barnum byl nadšený. Ve svých pamětech napsal:

Rodiče proti tomuto návrhu nic nenamítali – vystupování tělesně postižených lidí v cirkusech či kabaretech nebylo v té době ničím neobvyklým. Rodina tím získala nejen zajímavý přivýdělek (ve výši 3 dolarů týdně), ale také naději na lepší budoucnost pro jejich syna. S Barnumem tedy uzavřeli smlouvu a malý Charles se vydal vstříc svému osudu.

Pod vedením nového opatrovníka a zaměstnavatele se chlapec rychle umělecky rozvíjel – učil se zpívat, tančit a hrát divadlo. Barnum mezitím chytře zapracoval na jeho propagaci. Vymyslel mu přezdívku „General Tom Thumb“ neboli „Generál Paleček“. Inspiroval se známou pohádkou O Palečkovi, aby zdůraznil chlapcovu výšku.

Záměrně také zkreslil jeho věk a představoval ho jako jedenáctiletého – to proto, aby návštěvníci věřili, že vidí opravdového trpaslíka, a ne jen obyčejné dítě.

Charles se na pódiu brzy prosadil. Jeho vystoupení zahrnovala napodobování známých historických osobností, jako byl Napoleon Bonaparte (odtud „generál“), nebo mytologických hrdinů. Rád také vedl vtipné dialogy s dalšími účinkujícími. Diváci ho díky tomu vnímali jako zábavného mrňouse s velkou dávkou charismatu.

Barnum si všímal chlapcova potenciálu, a proto ho vzal s sebou na turné po Americe a později i po Evropě. Jeho představení byla tak populární, že často vyprodal i největší divadla a koncertní sály. Navštívilo je téměř 50 milionů diváků, což byl v té době neuvěřitelný počet. Nechyběli mezi nimi ani příslušníci evropské šlechty – nejčastěji se v tomto kontextu zmiňuje královna Viktorie, kterou Paleček bavil přímo v Buckinghamském paláci.

Obdivovali ho však i další významní vladaři, například francouzský král Ludvík Filip nebo španělská královna Isabela. Vystoupení před aristokraty zvyšovala jeho renomé, a navíc si z nich často odnášel drobné dárky, jež se později vystavovaly v rámci Barnumovy putovní show.

Tradovalo se, že sláva Charlese předcházela – a v Irsku to platilo dvojnásob. Tamní noviny ho líčily jako „transatlantického hrdinu, který tuto zemi navštíví ve speciálně vyrobeném kočáře taženým těmi nejmenšími poníky v Irsku“. Z těchto zpráv vyplývá, že si Barnum dával na marketingu opravdu záležet. Vždy měl pro Palečka připravené odpovídající kostýmy (ve Skotsku například tradiční kilt) i propracované kulisy zpodobňující lokace, v nichž měl vystupovat.

Pro Iry sužované hladomorem, chudobou a těžkými životními podmínkami byla show vítaným únikem z reality. Charles je proto navštívil hned několikrát – a pokaždé daroval část výdělku do místní sbírky nebo dělal radost chudým chlapcům tím, že je pustil na představení zdarma.

Irové ho za to milovali. Říkali, že „Generál Paleček je sice malý, ale dokázal, že má velké srdce.“ To později potvrdil i jeho manažer, když prohlásil, že Charles „je nesmírně citlivý vůči utrpení druhých“.

Ačkoliv měl Charles tělo malého chlapce, duší se postupně stával mužem – a stejně jako každý jiný toužil po lásce. Jeho srdce si získala kolegyně a liliputka Mercy Lavinia Warrenová, která také vystupovala v Barnumově Americkém muzeu. Navzdory malému vzrůstu byla proslulá svou krásou – sám Barnum ji popsal jako „dokonale vyvinutou ženu miniaturních rozměrů“.

Svatba se konala 10. ledna 1863 a stala se mediální senzací – na tři dny dokonce vytlačila z titulních stránek novin i zprávy o probíhající občanské válce. Obřad se konal v episkopálním kostele v New Yorku a přilákal tisíce zvědavců. Svatební hostina se pak proměnila ve společenskou událost, na kterou Barnum prodával vstupenky v ceně 75 dolarů.

Následně byli novomanželé pozváni do Bílého domu, aby se seznámili s americkým prezidentem Abrahamem Lincolnem a jeho ženou Mary. Stali se tak jedním z nejslavnějších párů své doby a jejich společná show sklízela ještě větší úspěch než jejich sólová vystoupení.

Díky umělecké kariéře žili Strattonovi v přepychu – vlastnili honosná sídla, jachtu, a několik maličkých kočárů (mezi nimiž měl být údajně i jeden stříbrný z dílny šperkařské společnosti Tiffany & Co.). O tom, zda měli děti, se však dodnes vedou spekulace. V úvahu připadá pouze jedno dítě, které je doprovázelo na vystoupení. Pravděpodobně ale nebylo jejich – podle všeho šlo jen o další Barnumův tah, jímž chtěl zaujmout pozornost veřejnosti.

V roce 1883 se manželé ubytovali v hotelu Newhall House, jenž však brzy poté zachvátil ničivý požár. Vyžádal si životy více než 70 hostů, ale Strattonovi mezi nimi nebyli – na poslední chvíli je totiž varoval manažer. Přesto už jejich štěstí nemělo trvat dlouho…

O šest měsíců později, 15. července 1883, Charles Sherwood Stratton ve svých 45 letech náhle zemřel. Příčinou smrti byla podle lékařů mrtvice (možná způsobená nadváhou v důsledku pohodlného života). Smutná zpráva hluboce zasáhla miliony fanoušků a pohřbu se zúčastnilo více než 20 tisíc lidí. Barnum nechal na jeho počest zhotovit památník, jehož vrchol zdobí Charlesova socha v životní velikosti.

Jeho žena Lavinia ho přežila o dlouhých 36 let. Ačkoliv se později provdala za liliputánského hraběte Prima Magriho, přála si být nakonec pohřbena po boku Charlese. Na jejím náhrobku stojí prostý, ale dojemný nápis „Jeho žena.“

Dočetli jste až sem? Neváhejte se podělit o své názory v anketě nebo v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: